Ralph Abraham
Když mi bylo třicet šest let, vrátil jsem se po několika letech v Nainitalu v podhůří indického Himálaje zpátky do Kalifornie. Jednoho dne jsem celý v bílém postával před poštou v Santa Cruz a čekal na taxík, když vedle mě zastavilo auto a z okénka na mě zavolal Doug Hanson, starý přítel, kterého jsem léta neviděl: "Pojeď se mnou. Musím tě s někým seznámit." Jelikož jsem neměl zrovna nic na práci, poslechl jsem. Vyložil mě před hrázděným domem na Carlton Street v centru Berkeley. Vyšel jsem po schodech do podkroví a našel tam Terence McKennu, nahrbeného nad teráriem obsahujícím mrtvého motýla a živé houby. Dali jsme se do řeči a zatímco jsme se toulali po rozlehlé krajině společné zkušenosti, kolem nás nepozorovaně běžel čas.
V sedmdesátých letech dostala naše setkání ustálenou podobu, s minimem zbytečného tlachání, ale zato s večeří a mnoha hodinami dialogu, následovanými zaslouženým spánkem. Naše rozhovory o filosofii, matematice a vědě vytvořily prostor pro společné hledání a nalézání, které ovlivnilo moji profesionální práci. Pojednání s názvem Vibrations and the Realization of Form, publikované roku 1975 Erichem Jantschem, bylo plodem tohoto společného prostoru.
V září roku 1982 zazvonil během jedné z pravidelných návštěv u Terence telefon a hlas na druhém konci drátu oznámil, že Rupert Sheldrake právě dorazil na autobusové nádraží. Zrovna jsem dočetl jeho knihu A New Science of Life, jež vyvolala v Anglii značný rozruch, a byl jsem udiven souvislostmi mezi Rupertovými myšlenkami a mými vlastními úvahami. Když jsme Ruperta vyzvedli na nádraží, okamžitě hladce zapadl do mentálního prostoru, který jsme s Terencem vytvářeli již více než deset let, a jeho přítomnost obohatila tento prostor o třetí vrchol rovnostranného trojúhelníku.
V osmdesátých letech jsme navázaný trialog dále zkoumali a rozvíjeli a došli jsme k mnoha vzrušujícím objevům coby nerozlučná triáda, pyšnící se svou trojitostí, svým souladem a partnerstvím. Občas se na různých konferencích a vystoupeních stávalo, že se naše setkávání odehrávalo před obecenstvem. A nakonec jsme se s podporou Nancy Kaye Lunneyové z Institutu Esalen rozhodli proměnit trialogy ve veřejný workshop.
Terence McKenna
Můj život do značné míry utvářelo hledání jistého vyzařování, jakéhosi záblesku či paprsku noetického světla, který někdy nachází cestu do obrazu, do nějakého místa, do knihy, či ve vzácném případě do lidské bytosti. Dvacet let již uplynulo od chvíle, kdy mi spolužák ze střední školy přivezl Ralpha Abrahama až domů se slovy, že mezi námi dojde k naprosto výjimečnému souznění duší. A přesně to se také stalo. Naše individuální cesty nás během let zavedly na mnoho společných míst: do Himálaje, či na hranice matematiky a praktické farmakologie.
Pokud jde o Ruperta Sheldrakea, o teoretickou biologii jsem se živě zajímal již od svých výprav do Amazonie. Je tedy jen přirozené, že v době, kdy kontroverze kolem jeho knihy A New Science of Life nabývala v americkém světě nové vědy na obrátkách, setkání s ním mi přišlo více než vhod.
Po léta jsem vedl hluboký a velmi osobní rozhovor s oběma: s Ralphem nadaným výjimečnou nezlomností, humorem a vhledem, a s Rupertem, obdařeným laskavostí a jemností u revolucionáře vědy zcela neobvyklými. Tato kniha je plodem myšlenky, že naše diskuse, zabývající se některými základními otázkami naší doby, by mohly být přínosné i pro širší veřejnost. Jakkoli vážná jsou témata, k nimž jsme ve svých trialozích zabrousili, čtenářům je nabízíme z čiré hravosti tří dospělých mužů. Náš vzkaz je následující: Proč byste se nemohli přidat i vy?
Rupert Sheldrake
V roce 1981, rok před mým prvním setkáním s Ralphem a Terencem, byla v Británii publikována moje první kniha, A New Science of Life. Pokusil jsem se v ní z pozice biologa vymezit hypotézu morfické resonance, podle níž existuje v přírodě inherentní paměť. Kniha vyvolala značný rozruch po celé Evropě, zvláště poté, co ji prestižní časopis Nature odsoudil v úvodníku nazvaném "Kniha, která patří na hranici?" Strávil jsem deset let v jedné z nejpevnějších citadel ortodoxní vědy, na fakultě biochemie Univerzity v Cambridge, takže jsem věděl, že idea kolektivní paměti předávané nemateriální resonancí nemůže získat okamžitě uznání. A šest let strávených v Indii prací v mezinárodních výzkumném zemědělském ústavu mě naučilo, že mechanistický pohled na svět vlastní ortodoxní vědě je pouze jedním pohledem z mnoha.
Ve Spojených státech publikoval mou knihu Jeremy Tarcher z Los Angeles, což mě v roce 1982 poprvé přivedlo do Kalifornie, na samou hranici Západu. Nedávno předtím jsem završil čtyřicátý rok života. Jednoho dne mě Dan Drasin, můj přítel ze San Francisca, posadil na autobus do Santa Rosy a řekl, že mi domluvil velmi zajímavou schůzku. Měl jsem se setkat s mužem jménem Terence McKenna. Šibalsky vyhlížející chlapík v černých brýlích, který si mě na nádraží v Santa Rose vyzvedl, mě starým Cadillacem odvezl do svého domu v Sonoma County. Tam jsem se seznámil s jeho přítelem Ralphem Abrahamem.
V Anglii, a obzvláště pak v Cambridge, jsem pěstoval disciplínu mysli, vyžadovanou kritickou metodou myšlení, historické vědomí, rychlost reakce a aktivní inteligenci. V konečném důsledku působila nadměrná disciplína zhoubně. S novými myšlenkami bylo zacházeno jako s odsouzenci na smrt, dokud neprokázaly svoji nevinu, a jakmile se někdo odlepil od země a zamával křídly spekulací, ostatní zahájili palbu. Sestřelování myšlenek je mezi akademiky velmi oblíbeným sportem a Cambridge je jednou obrovskou střelnicí.
V Kalifornii jsem se oproti tomu setkal se snahou osvobodit se od minulosti a s inspirujícím nadšením pro vše nové, ale dokud jsem nepotkal Ralpha a Terence, scházela mi v tom fundovanost a vtip. Všichni tři jsme navštívili Indii a byli jsme ovlivněni tou nepředstavitelnou mnohostí a složitostí kultur, lidským teplem a myšlenkovou anarchií. Všechny tři nás zajímala věda a svět za hranicemi vědomí.
Od roku 1982 jsme každoročně trávili hodně času společným testováním starých idejí a vývojem nových. Radovali jsme se ze své pospolitosti. Naše rozhovory se vyznačovaly svobodou a záběrem, s jakými jsem se dosud nikde nesetkal, a byly pro mě nejen zdrojem mnoha nových pohledů, ale také pramenem inspirace a životní síly. Věřím, že tato kniha přivede čtenáře ke společným diskusím o otázkách v ní položených a připomene jim význam dialogu coby nástroje objevování.
Tato kniha se zrodila z rozhovorů, které vedeme již déle než osm let. Při našem prvním rozhovoru v roce 1982 jsme s nadšením zjistili, že rozdílné oblasti zájmu a styly přemýšlení každého z nás jsou velmi dobře slučitelné. Od toho dne jsme se věnovali svým zájmům společně, což se ukázalo být zajímavým a podnětným nejen pro nás samotné, ale také pro ostatní. Naše přátelství se nám stalo inspirací ve výzkumu a psaní.
8. až 12. září 1989 jsme se všichni tři sjeli do Esalenu v Big Sur v Kalifornii ke čtyřem dnům společných rozhovorů. První dva dny byly vyplněny veřejnými dialogy a trialogy, další dva dny jsme si povídali mezi čtyřma a šesti očima. Od 3. do 6. září 1990 jsme pokračovali v diskusi. Upravený záznam našich diskusí v Esalenu tvoří základ této knihy.
Název knihy Trialogy na hranicích Západu se vztahuje jednak ke skutečnosti, že se naše rozhovory odehrály v místě ležícím na geografické hranici Západu, a jednak k naší snaze vypravit se v nich za hranice současného lidského poznání. Každý z nás je průkopníkem jedné z nových oblastí lidského bádání: Ralph Abraham teorie chaosu, Terence McKenna výzkumu psychedelické zkušenosti a šamanských tradic a Rupert Sheldrake nového chápání přírody coby evoluce zvyků. Jaké jsou nejnovější objevy v těchto oblastech? Jaký vztah mají jedna k druhé a jaký k náboženství, vizionářským prožitkům, k našemu chápání evoluce kosmu, k znovuposvěcení Země, k současné ekologické a politické krizi a k příchodu nového milénia? To jsou některé z otázek, jimž se v trialozích věnujeme.
Kromě všech těchto témat zkoumáme v této knize také povahu dialogu a trialogu jako takového. Dialog je již od dob Platonových považován za velmi účinný nástroj poznávání myšlenkového světa: je základem dialektické metody. Jelikož dialektickým spojením dvou úhlů pohledu může dojít k syntéze, dialektika předpokládá existenci třetího úhlu pohledu, zahrnujícího pozice výchozí. Zjistili jsme, že dynamika trialogu je harmoničtější než dynamika dialogu, z velké části proto, že syntéza implicitně obsažená v plodném dialogu může být učiněna explicitní třetí osobou. Forma dialogu prožívá poslední dobou jakousi renesanci (snad nejznámějším příkladem jsou dialogy Billa Moyerse s Josephem Campbellem), a doufáme, že tato kniha přispěje k hlubšímu pochopení a ocenění dynamiky dialogu a trialogu.
Kniha začíná řadou tří dialogů, v nichž každý z nás hovoří s každým, přičemž třetí se připojí se svými postřehy ke konci diskuse. V těchto třech dialozích, a v trialogu, který následuje po nich, zkoumáme vztah tvořivosti, chaosu a představivosti a vztah těchto tří konceptů ke konceptu světové duše. Rupert zaujal pozici evoluční tvořivosti, Ralph pozici chaosu, a Terence se ujal role zastánce představivosti. Po těchto diskusích následuje šest dalších trialogů, v jejichž vedení jsme se střídali.
Žádnou jinou knihu srovnatelného obsahu neznáme. Doufáme, že nadšení, které jsme při společném zkoumání zažívali, se přenese i na naše čtenáře. Věříme, že naše zkušenosti s vedením rozhovoru a osobní náklonnost jednoho k druhému nám umožnily prozkoumat rozsáhlé oblasti a dodaly našim myšlenkám na soudržnosti. Tato kniha by měla zaujmout každého, kdo se zajímá o poslední vývoj vědeckého myšlení, nástup ekologického uvědomění, vizionářské prožitky, hledání nového vztahu k přírodě, oživení náboženství a o budoucnost Západu. Doufáme, že podnítí čtenáře, aby v diskusi pokračovali sami se sebou a se svými přáteli.
Kapitola první: Tvořivost a představivost
Řešení, které navrhuji, vychází z teorie o existenci specifického druhu paměti ve všech organismech, obsaženého v poli, jež nazývám morfogenetickým či morfickým. V průběhu času si každý živočišný druh vytváří jakousi zásobárnu kolektivní paměti. Pravidelné přírodní jevy jsou záležitostí zvyku. Věci jsou takové, jaké jsou, protože byly takové, jaké byly. Vesmír je vyvíjejícím se systémem zvyků.
Rupert Sheldrake
Klíčem k pochopení zákonitostí historie, tvořivosti a nejrůznějších vývojových procesů je podle mého názoru představa konečného stavu na konci vývoje, který coby objekt nacházející se na vyšší dimenzi organizace vrhá obrovský mihotavý stín na nižší dimenze organizace, mezi něž patří i tento vesmír.
Terence McKenna
Pak je tu ještě další úroveň..., kterou nazývám chaosem nebo planetárním podvědomím. Tato úroveň není formou, ale zdrojem forem, energií forem, formou forem, materiálem, z něhož forma vznikla.
Ralph Abraham
Rupert: Svět vědy prochází v současné době hlubokou krizí, jejímž důsledkem bude jeho zásadní proměna. Dva základní modely reality, o něž se západní věda opírá, se dostaly do vážného konfliktu. Současný vědecký světonázor vznikl nestabilním spojením dvou velkých tektonických desek teorie, které do sebe vzájemně narážejí. A na místech jejich střetávání vznikají silná teoretická zemětřesení, trhliny a erupce spekulací.
První z těchto dvou teorií říká, že vše, co víme, vidíme, vnímáme a cítíme, je ve své podstatě stálé a neměnné. Tato stálost a neměnnost je podle newtonské fyziky dvojího druhu. Tak zaprvé je tu neměnnost věčných matematických přírodních zákonů, které Newton a Descartes chápali jako ideje existující v mysli Boha, jenž byl podle nich matematikem. Představa Boha coby transcendentního netělesného matematika, jenž v sobě obsahuje přírodní zákony ve formě věčných Idejí, byla a stále ještě je dosti populární, přinejmenším mezi matematiky. Druhým neměnným rysem reality jsou atomy v pohybu tvořící hmotu. Všechny hmotné objekty jsou kombinacemi a permutacemi těchto neměnných částic a pohyb, na němž se podílejí, je rovněž neměnný a stálý.
Oba aspekty stálosti jsou shrnuty v zákoně zachování hmoty a energie: celkové množství hmoty zůstává stále stejné stejně jako celkové množství energie. Na nejzákladnější úrovni reality se v podstatě nic nemění a neměnné zůstávají také přírodní zákony. Tento model neměnné přirozenosti přírody se stal základem fyziky a chemie a do značné míry stále ještě tvoří výchozí bod fyzikálního a chemického uvažování.
Druhým teoretickým úhlem pohledu je pohled evoluční, náležející k židovsko-křesťanské části našeho kulturního dědictví. Podle svědectví bible lze historii označit za kupředu směřující vývojový proces, který se však omezuje na říši lidí. V 17. století byla tato náboženská víra zesvětštěna do představy o vědecko-technickém pokroku a koncem století osmnáctého se idea lidského pokroku stala v Evropě dominantní.V 19. století začal být lidský pokrok díky evoluční teorii o vývoji živočišných druhů chápán jako součást postupného vývoje života jako celku.
Teprve v 60. letech 20. století však došlo k tomu, že fyzikové konečně opustili kosmologii založenou na představě o neměnné a stálé povaze vesmíru a přišli s evolučním konceptem jeho vývoje. Teorie velkého třesku přiznala vesmíru status vyvíjejícího se systému. Tato nedávná kosmologická revoluce zcela změnila náš pohled na svět, jelikož úhelným kamenem vědy je právě kosmologie neboli základní model vesmíru.
Pokud se ovšem celá příroda vyvíjí, jak je to s neměnností přírodních zákonů, kterou vědci již po tolik století berou za bernou minci? Kde byly tyto zákony před velkým třeskem? Žádné místo, kde by mohly být, neexistovalo, jelikož nebyl žádný vesmír. Pokud všechny přírodní zákony existovaly již před velkým třeskem, znamenalo by to, že jsou to nehmotné, neměnné ideje, přebývající v jakési věčné matematické mysli, ať už by to byla mysl Boha, Kosmická Mysl či prostě jen mysl nějakého netělesného matematika. Tento předpoklad však dosud nebyl moderní fyzikou a kosmologií podroben serióznímu bádání. Je to idea vznášející se nad bezednou teoretickou propastí, jelikož nemáme žádný důvod předpokládat, že zákony přírody jsou ve vyvíjejícím se vesmíru neměnné. Pokud se vesmír vyvíjí, je možné, že se vyvíjejí i přírodní zákony. Samotný termín přírodní zákony se nakonec může ukázat jako nesprávný. Je možné, že by bylo vhodnější hovořit o vyvíjejících se zvycích přírody.
Teorie velkého třesku připomíná starověkou mytickou představu, podle níž je vesmír vyvíjejícím se organismem zrozeným z kosmického vajíčka. Tato embryologická metafora má všechny charakteristiky evolučního modelu. Představu věčného soustrojí, jemuž postupně dochází pára, nahrazuje konceptem rostoucího, vyvíjejícího se organismu, jehož rozrůzňování vytváří nové formy a vzory. Na Zemi dává tento evoluční proces zrod všem formám mikrobiálních, živočišných a rostlinných organismů, stejně jako různorodým formám lidské kultury.
Jak tento proces probíhá? Ve svých knihách A New Science of Life (česky Teorie morfické resonance - Nová věda o životě, Elfa, 2002 - pozn. čes. red.) a The Presence of the Past jsem se pokusil vysvětlit, jak se přírodní zvyky mohou vyvíjet. Řešení, které navrhuji, vychází z teorie o existenci specifického druhu paměti ve všech organismech, obsaženého v poli, jež nazývám morfogenetickým či morfickým. V průběhu času si každý živočišný druh vytváří jakousi zásobárnu kolektivní paměti. Pravidelné přírodní jevy jsou záležitostí zvyku. Věci jsou takové, jaké jsou, protože byly takové, jaké byly. Vesmír je vyvíjejícím se systémem zvyků.
Tak například při procesu krystalizace závisí výsledná forma krystalu na tom, jakým způsobem se podobné krystaly formovaly v minulosti. Nebo zabrousíme-li do zvířecí říše, naučíte-li pokusné krysy v San Francisku nějaké nové dovednosti, všechny krysy daného druhu, ať už se nacházejí kdekoli na světě, budou skrze neviditelný vliv morfogenetického pole vykonávat stejnou činnost o poznání lépe. Důkazy, že k tomuto jevu opravdu dochází, uvádím ve svých knihách. Aplikujeme-li tuto hypotézu na oblast lidského učení, znamená to, že všichni lidé skrze kolektivní lidskou paměť mohou těžit z toho, co se někteří z nás v minulosti naučili. Tato teorie je v mnohém podobná Jungově konceptu kolektivního nevědomí.
To je však samozřejmě pouze část celého procesu. Pokud je totiž vesmír systémem zvyků, jak se potom vynořují na světlo nové vzory? Co je podstatou tvořivosti? Evoluce, stejně jako lidský život, se uskutečňuje souhrou zvyku a tvořivosti. Evoluční teorii zvyků je třeba doplnit evoluční teorií tvořivosti. Co dává zrod novým ideám, Beethovenovým symfoniím, převratným vědeckým teoriím, novým uměleckým dílům a novým kulturním formám, novým instinktům ptáků a zvířat, neustále se vyvíjejícím formám rostlin, květů a listů, novým druhům krystalů či novým podobám galaktických, hvězdných a planetárních systémů? Jaký druh tvořivosti je podstatou všech těchto procesů?
Zdá se, že na tuto otázku existují dvě možné odpovědi. První z nich, vycházející z materialistického pohledu na svět, zní, že za vším je slepá náhoda - že v přírodě neprobíhá nic jiného než nevědomé fyzikální procesy, z nichž se čas od času, zcela náhodně, rodí nové věci. Zastánci tohoto pohledu na svět v podstatě tvrdí: "Žádný důvod to nemá. Není v tom nic uvědomělého. Tvořivost je zcela náhodný jev."
Druhá odpověď je založena na tradiční platonské teologii. Vychází z toho, že všechny nové jevy, k nimž ve světě dochází, stejně jako všechny nové formy odpovídají nějakému věčnému archetypu, věčné Ideji v mysli Boha nebo věčnému vzorci v matematické mysli vesmíru.
Teorie evoluční tvořivosti však chápe tvořivost jako něco, co se neustále vyvíjí. Tvůrčí proces trvá, pokud trvá svět. Není něčím, co se událo pouze jednou, při aktu stvoření na počátku vesmíru. Alternativní model tvořivosti nám může poskytnout naše vlastní představivost, jež není naplněna hotovými platonskými idejemi, ale naopak nás neustále překvapuje tím, jak s neuvěřitelnou tvůrčí pestrostí vytváří stále nové, proměňující se obrazy.
Je možné, že v přírodě existuje představivost srovnatelná s naší vlastní představivostí? Nemohla by naše představivost být pouze jedním, vědomým aspektem představivosti, fungující v celé přírodě - snad nevědomě, tak jako pod povrchem našich snů, či možná někdy i vědomě? Není tato neustále se vyvíjející představivost základem evoluce tvořivých procesů v celé přírodě, stejně jako je tomu u člověka?
S těmito otázkami bych se rád obrátil především na tebe, Terenci, jelikož jsi říši představivosti zkoumal hlouběji než většina z nás.
Terence: Ani v nejmenším nepochybuji o tom, že chceme-li pochopit proces vynořování formy z chaosu, musíme se zaměřit především na vztah tvořivosti a představivosti. Stejně tak není pochyb, že idea "věčných" přírodních zákonů dostává tváří v tvář teorii velkého třesku povážlivé trhliny. Kde byly tyto zákony před velkým třeskem? Abychom na tuto otázku odpověděli, museli bychom buď předpokládat existenci jakéhosi platónského světa mimo svět, v němž z neznámých příčin byly tyto zákony přítomny, nebo prohlásit, že se přírodní zákony nějakým způsobem zrodily celé a hotové v okamžiku velkého třesku. Je velmi obtížné představit si, jak složité přírodní zákony, jako například zákony dělení DNA, mohly existovat ve vysokých teplotách a nemolekulárních systémech charakteristických pro vesmír v prvním stadiu jeho vývoje. Své úvahy o vynořování nových vzorů ve vesmíru začnu tím, že všechny ortodoxní teorie postavím vzhůru nohama. Domnívám se, že je to dobrý způsob, jak začít.
Není možné, že vesmír je systémem, v němž pokročilejší formy řádu ovlivňují předchozí způsob organizace? Takový závěr je možné odvodit z výzkumu chaotických atraktorů, jemuž se věnuje Ralph Abraham. Chaotické atraktory působí na méně organizované úrovně systému a ovlivňují je tak, že se stále více blíží konečnému stavu.
Klíčem k pochopení zákonitostí historie, tvořivosti a nejrůznějších vývojových procesů je podle mého názoru představa konečného stavu na konci vývoje, který coby objekt nacházející se na vyšší dimenzi organizace vrhá obrovský mihotavý stín na nižší dimenze organizace, mezi něž patří i tento vesmír. Tak například zaměříme-li se na lidský svět, historie lidské rasy je jedním velkým nekonečným očekáváním: "Zlatý věk je za dveřmi." "Příchod Mesiáše na sebe nedá dlouho čekat." "Brzy budeme svědky zásadního obratu." Všechny tyto náznaky změn ukazují na transcendentální objekt, který funguje jako atraktor v obrovském počtu dimenzí a vysílá obrazy sebe sama prosakující dolů do nižších dimenzí organizace. Tyto stínové obrazy jsou základem touhy přírody po dokonalejším výrazu formy, touhy člověka po hlubším ponoru do krásna a touhy lidské historie po stále větší složitosti.
Přemýšlím-li o termínech chaos, tvořivost a představivost, dívám se na ně jako na tři písty jakéhosi trojtaktního motoru. Každý z nich tlačí a pohání další dva a posiluje životodárný cyklus, který stabilizuje organismy a udržuje v chodu procesy uvězněné ve fenoménu bytí. Jedná se o stroj schopný samoregulace, jehož energie pochází z chaosu, prochází tvořivostí, směřuje k představivosti, vrací se zpět k chaosu, znovu napájí tvořivost a tak dále. Pracuje na mnoha úrovních najednou. Planeta žije svůj osud.
Onen model, který všichni bereme za bernou minci - model nesmírných hlubin času, času geologie - byl objeven teprve v 19. století. Přemýšlet o vesmíru jako o fenoménu vyznačujícím se neobyčejným stářím je možná povznášející, ale podle mého názoru je nejvyšší čas, abychom představu o nesmírném stáří vesmíru doplnili představou náhlých chaotických změn, neočekávaných odchylek a překvapivých zvratů. Jak se odhad stáří organického života díky moderním poznatkům vědy posunul až k hranici tří miliard let, výzkum hlubin času odhalil v dějinách vesmíru několik zásadních zvratů. Jako příklad si můžeme uvést dopad asteroidu před šedesáti pěti miliony lety, v jehož důsledku na této planetě nepřežilo nic většího než kuře.
Poselství hlubin času je následující: je možné, že nemáme tolik času, kolik jsme si mysleli, že máme; vesmír je dynamický systém, schopný náhlých obratů. Tato situace vyžaduje od každého z nás zcela nový druh reakcí, při nichž představivost funguje jako jakýsi radiový maják - jako průzkumník, kterého vysíláme kupředu do budoucnosti. Představivost je eschatologický objekt ovlivňující současnou dimenzi a morfogenetické pole.
Pokud působení morfogenetického pole nepodléhá zákonům nepřímé úměrnosti na druhé mocnině, v kterémžto případě by se jeho vliv se zvětšující se vzdáleností rychle snižoval, pak nechápu, proč bychom jej nemohli umístit na konec kosmologického procesu. Jednou z věcí, které mě na velkém třesku vždycky zarážely, je jeho singularita. Teorie velkého třesku nemůže předpovídat děje nacházející se mimo své pole působnosti, a přesto všechny následující děje a všechny naše ostatní teorie vyplývají právě z ní. Nezměrná nepravděpodobnost, z níž moderní věda vychází a kterou se neodvažuje zpochybňovat, spočívá ve víře, že se vesmír zrodil z ničeho v jediném okamžiku. Pokud můžeme věřit tomuhle, pak je velmi těžké si představit, čemu bychom nevěřili. Podobné intelektuální zkomoleniny vědci běžně používají, aby zachránili některé vědecké teorie.
Navrhuji proto alternativní řešení, které je podle mého názoru naprosto rozumné: Čím je systém složitější, tím větší je pravděpodobnost vzniku singularity či nepředvídatelné odchylky. Prvotní stav vesmíru si představuji jako nicotu bez kazu, vyznačující se neobyčejnou jednoduchostí. A to je ta poslední situace, v níž byste zrod singularity očekávali.
Podíváme-li se na druhý konec historického kontinua, na svět, v němž žijeme, spatříme nesmírně složitý, integrovaný, mnohovrstevný, dynamický systém. S každým okamžikem se náš svět stává ještě složitějším. Bylo určeno sto šest chemických prvků. Ve vesmíru existuje obrovská škála energetických procesů, od těch, které probíhají uvnitř kvasarů a pulsarů, až po děje probíhající uvnitř virů a buněk. Stejně tak existuje obrovský počet možností organizace na úrovni atomů, úrovni molekulární polymerace, úrovni membrán a gelů, úrovni buněk a organismů, úrovni společností a tak dále.
Evoluce, historie, zhuštění času - všechny tyto jevy svědčí o tom, že se skutečnost stává stále složitější. Není logické předpokládat, že se singularita objevuje na konci tohoto procesu spíše než na jeho začátku? Pokud obrátíme své předsudky týkající se toku příčin a následků, dostaneme neobyčejně silný atraktor, který již po několik miliard let přitahuje organizaci a strukturu vesmíru směrem k sobě. A jak se přitahovaný objekt dostává do blízkosti atraktoru, dochází k jejich vzájemnému prostupování, čímž vznikají vlnové vzruchy, dávající zrod novým možnostem a větší složitosti reality. To je podle mého názoru Božská Imaginace, jak tento proces nazýval Blake.
Včera večer jsme si s Rupertem na pokoji povídali o prapůvodnosti Boha a o představě, že čas lze v jistém ohledu chápat jako divadlo božího zjevování. Z pohledu vyšší, složitější dimenze reality se boží existence jeví jako fait accompli. To se sice zdá jako paradox, ale nemusí v tom být nutně rozpor, jelikož na ontologicky primárních rovinách se musíme vyhýbat jednoznačným závěrům a držet se pravidla coincidencia oppositorum, čili jednoty protikladů. Každá věc je tím, čím je, a zároveň tím, čím není, a přesto v tom není žádný rozpor. Jen tak lze udržet otevřenost systému, jen tak lze zachovat zázrak života a mysli.
Božskou Imaginaci si představuji jako množinu všech možných a krásných věcí, nahlíženou z pozice jakéhosi obráceného platonismu. Atraktor se nachází na dně velmi hluboké studně, do níž se jako vodopád valí všechny fenomény, čímž se ocitají ve stlačeném stavu. V organické říši má tento proces podobu evoluce živočišného a rostlinného života. Simultánně se odehrává v lidském světě, kde jej můžeme vnímat ve své vlastní kultuře, v tom, co nazýváme historií. Historie je stopa ve sněhu, kterou tu při svých toulkách Božskou Imaginací zanechala lidská tvořivost. Na katedrách historie moderních universit se učí, že tato stopa nevede nikam. Odborný termín zní náhodná fluktuace. Historici se nám snaží namluvit, že dějiny jsou náhodně fluktuujícím procesem: jednou se ubírají sem, podruhé zase tam. Lidstvo se bezcílně potuluje odnikud nikam. V teorii informatiky se tomu říká náhodná řada.
Tento názor je velmi zajímavý, jelikož poslední dobou se skrze divy nové matematiky ukazuje, že náhodné řady nejsou ani trochu náhodné - dostatečně dlouhá náhodná řada se stává fraktálním obrazcem neobyčejné hloubky a krásy. Chaos není něčím, co znehodnocuje informace a působí jako nepřítel řádu, ale spíše cosi, z čeho se řád rodí.
Rupert: Tvůj popis představivosti vyvěrající z kosmického atraktoru mi připadá jako kombinace Platona, Thomase Taylora a Teilharda de Chardin. Takové pojetí atraktoru připomíná Bod Omega, který podle Teilharda ovládá všechny evoluční procesy. Je to bod, k němuž je celý svět přitahován. Podobá se to Aristotelovu pojetí Boha coby prvohybatele rotujících kosmických sfér. Podle Aristotela Bůh vesmírné sféry neroztlačil, ale naopak je táhl. Vyznačuje se takovou přitažlivostí, že se nebesa nepřestávají otáčet dokola, přičemž se svou rotací snaží co nejvíce přiblížit božskému stavu věčné blaženosti.
Idea přitažlivosti má starověké kořeny a Teilhard představuje její evoluční variantu. Souhlasím s ním a s tebou, Terenci, že abychom pochopili evoluční procesy v kosmu, potřebujeme koncept atraktoru. Toto téma se v poslední době stalo součástí diskuse o antropogenetickém kosmologickém principu, který říká, že vesmír musel být stvořen tak, aby alespoň na jedné planetě mohlo dojít ke vzniku života na bázi uhlíkatých sloučenin a posléze k evoluci lidské inteligence, jež by umožnila zrození lidských kosmologů. Ostatní lidé jsou podle této teorie jen jakýmsi vedlejším produktem.
Pokud se na evolučním procesu podílí nějaký atraktor, což je podle mého názoru nesporné, potom základní otázka zní: Jakým způsobem ovlivňuje evoluční tvořivost? Můžeme si ho představit například jako jakousi platonskou mysl budoucnosti, což, jak se zdá, navrhuješ ty, Terenci. V tvých představách tato Kosmická Mysl obsahuje všechny možné formy a archetypy, které čekají kdesi v daleké budoucnosti, a nějakým způsobem ovlivňuje to, co se odehrává právě teď.
Já tomu zase rozumím tak, že ve vesmíru existuje měnící se systém zvyků, jehož současnou podobu utváří minulost. Jednotlivé zvyky mají specifickou hustotu a hmota se vyznačuje vysokou hustotou, jelikož je tak silně habituální. Materiálnost přírody a její obrovskou odolnost vůči představivosti lze podle mého názoru přičíst faktu, že vše je tak silně zakotveno v systému zvyků. Kdyby byly zvyky ponechány svému osudu, jednoduše by zkameněly a běh celého světa by začal být stoprocentně cyklicky habituální. Ve vesmíru však existují ještě jiné jevy, jako například jeho rozpínání či pokračující přítomnost chaosu. V důsledku podobných jevů jsou zvyky neustále rušeny nehodami - jako například dopadem asteroidů na Zem. Na úrovni našich životů nás z našich zvyků nepřetržitě vyrušují vývojové změny a neočekávané události vytvářející vakuum, v němž se rodí nové podmínky a nové možnosti.
Pokud ti správně rozumím, tak podle tebe všechny potřeby, problémy, tlaky a krize přítomnosti mají nějaký vztah ke kosmickému atraktoru nacházejícímu se na konci času, jako by mezi ním a současností přeskakovaly jiskry. Situace a problémy přitahují ty aspekty božské mysli, které jsou příhodné jejich současnému stavu, čímž kolem probíhajících dějů vzniká jakýsi imaginativní polostín. Stejně tak lidskou představivost stimulují naše zájmy a v našich snech se odrážejí naše utkvělé myšlenky, záliby a skryté pohnutky. Evoluce představivosti se uskutečňuje skrze výboje přeskakující mezi božskou myslí či kosmickým atraktorem a současnou situací, jež je otevřena působení tvořivosti.
Jsem nedůvěřivý k představě, že vše, k čemu může případně dojít, již někde existuje. Tento koncept popírá tvořivost, jelikož ji považuje za pouhou manifestaci sféry možností, jež je ve své podstatě věčná. Jednotný atraktor na konci času a prvotní jednotný stav před velkým třeskem mají symetrický vztah. Obě tyto představy jsou součástí dobře známého modelu historie, v němž konec v jistém smyslu odráží počátek a zároveň stojí na počátku další otočky spirály.
Mě spíše přitahuje možnost, že představivost není dopředu zformována v jakémsi světě potenciálních možností - možnost, že svět se skutečně rodí za pochodu. Henri Bergson ve své knize Vývoj tvořivý zdůrazňuje, že hybatelem evoluce je neustále se vyvíjející tvořivost, ale lidé dělají všechno, aby tuto myšlenku popřeli, jelikož představit si neustále se vyvíjející tvořivost je neobyčejně obtížné. Je to přesně tak. Buď tento problém odbudeme argumentem, že tvořivost je zcela náhodný proces, o němž nemá smysl přemýšlet, nebo si vymyslíme jakýsi platonský svět idejí, v němž všechno již existuje ve formě archetypu.
Rád bych prozkoumal třetí možnost, že představivost nevychází ze světla budoucnosti či z nějaké platónské mysli, ale spíše z čehosi připomínajícího nevědomí - že vystupuje ze tmy na světlo. Formování představ možná není jiskřením mezi myslí člověka a božskou myslí, ale spíše vyvěráním nových forem z dělohy chaosu.
Terence: Zdá se mi, že problém, který tu řešíme, je v podstatě problémem existence či neexistence smyslu. Řeknu to konkrétněji: Je nějaký smysl? A pokud ano, co je to? V 19. století dělali vědci vše pro to, aby smysl odstranili ze všech svých konceptuálních úvah, jelikož se chtěli jednou a provždy zbavit znečišťujícího vlivu deismu. Tak například evoluční teorii v 19. století zcela změnila představa, že vývojové procesy jsou náhodné. Tehdejší vědci netušili, že mutace jsou způsobovány radiací přicházející z hloubi kosmu, a snažili se vývoj živočišných druhů vysvětlit dvěma protichůdnými náhodnými procesy - proměnlivostí, čili vznikem různých životních forem, a výběrem probíhajícím na základě přizpůsobivosti k prostředí. Když tyto dva procesy probíhají souběžně, vynoří se dokonalý řád - řád zvířat, rostlin i celých ekosystémů. Darwinisté jako by říkali: "Nepotřebujeme Boha, smysl ani božské plány. Prokázali jsme, že řád se rodí z chaosu okamžiku."
Tato tendence byla v 19. století a na počátku století dvacátého tak silná, že si zastánci evoluční teorie z řad biologů slovo "evoluce" téměř úplně přivlastnili. V žádném jiném kontextu se nesmělo používat. Jeden biolog mi kdysi řekl: "Pokud se to netýká genů, není to evoluce." Mluvit o vývoji nějakého románu, sonáty nebo třeba socialismu bylo nepřípustné, pokud jste do toho nezamontovali geny. Toto omezené pojetí bylo překonáno až díky knihám Ericha Jantsche Design for Evolution, Evolution and Consciousness (společně s C. H. Waddingtonem) a The Self-Organizing Universe.
Nevěřím, že konec vesmíru je ve všech ohledech deterministicky předurčen. Jsem však přesvědčen o tom, že existuje jakýsi náznak smyslu, který řídí průběh evoluce v čase a nedovolí jí, aby se proměnila ve zcela náhodný proces. Kdybychom přijali myšlenku, že všechna představivost vyvěrá z přítomnosti, museli bychom přijmout i teorii o náhodné fluktuaci historie. Je-li budoucnost zcela beze smyslu, pak neexistuje žádná střelka, podle níž by se pohyb kupředu řídil.
Idea chreody, popsaná C. H. Waddingtonem v jeho knize The Strategy of the Genes, nám podle mého názoru dovoluje přidržet se Rupertova intuitivního konceptu, že vše vzniká přímo za pochodu, stejně jako mého vlastního silného dojmu, že v budoucnu musí existovat nějaký vektorový bod. Čas je podle této teorie topologickým agregátem a události, které plují po jeho povrchu, podléhají jeho omezením. Povrch tohoto agregátu nazývám novostí a domnívám se, že podíváme-li se na náš problém z tohoto úhlu pohledu, můžeme objevit místa v čase, kde v minulosti došlo k výrazným výronům novosti. Pro naši diskusi je však důležité především to, že novost na entou, novost všech novostí, můžeme umístit na konec historie a sledovat, jak funguje jakožto atraktor, aniž známe její přesný obsah či detailní podobu. Tento úhel pohledu se velmi blíží názorům novoplatoniků. Umožňuje nám trvat na nepoznatelnosti Boha, a tím také na konečné nepoznatelnosti představivosti. Zároveň nám však dovoluje považovat ji za atraktor.
Rupert: Část problému spočívá podle mého názoru v tom, jakou roli atraktoru přisoudíme. Mohli bychom například prohlásit, jak to podle mého názoru učinil Teilhard či Aristoteles, že celý proces evoluce vesmíru směřuje ke stavům vyznačujícím se vyšší jednotou. Přitom však nejde o libovolný počet vyšších stavů, ale o tolik vyšších stavů, kolik jich jen může existovat, což vysvětluje mnohost životních forem. Otázkou je, zda nové formy vyvěrají z atraktoru, nebo zda atraktor pouze působí na již existující mnohost forem skrze nějaký zprostředkující proces, jenž bychom mohli nazvat například představivostí.
Terence: Podle mého názoru uplatňuje atraktor svůj vliv tak, že přitahuje jevy a události k sobě, ovšem ne po přímé trajektorii. Pohybují se totiž po topologickém agregátu času - aby dospěly k atraktoru, musí vstoupit do labyrintu a projít křivolakými uličkami zrozování. To je důvod, proč je historie tak zvrácená. Dva kroky kupředu, jeden krok zpět, i to lze stále považovat za formu pokroku.
Božská Představivost, k níž směřuje historie a jejíž podobu pro nás objasňují a definují naše nástroje a kulturní adaptace, se podobá cíli, k němuž se řidič osobního automobilu blíží s pohledem upřeným do zadního zrcátka. To, co nás nevyhnutelně čeká, je stěží vidět. Zhušťování historie se prostřednictvím globální kultury každým dnem zrychluje, až máme téměř pocit, že se volným pádem řítíme do hlubin atraktoru.
Rupert: Řekl bych, že bychom měli přivolat na pomoc Ralpha.
Terence: Ano, pojďme zavolat Ralpha.
Ralph: Snažím se zjistit, zda představivost a tvoření jsou nebo nejsou dvě odlišné věci a zda je mezi vašimi pohledy rozpor, nebo zda jen popisujete stejnou věc dvěma odlišnými způsoby.
Idea atraktoru souvisí s problémem původu nových forem. Rupert se domnívá, že se rodí z chaosu nebo z podvědomí. To však nijak neřeší problém geometrického uspořádání - z jakého bodu nové formy přicházejí? Zdá se mi, že se lišíte především v názoru na umístění jejich zdroje. Promítají se z atraktoru nacházejícího se na konci času, nebo se rodí z dynamiky evoluce a přírodních zvyků? V rámci tohoto geometrického modelu světové duše jediný rozdíl mezi vámi spočívá v odlišné perspektivě. Anebo možná ve vaší představě o čase. Za námi leží historie a před námi otevřené možnosti. Pro popis procesu determinace příštího okamžiku volíte jinou metaforu, ale v podstatě jej chápete stejně. Podle všeho se shodujete v tom, že se příští okamžik rodí z okamžiku přítomného skrze proces zahrnující tvořivost, představivost, chaos a svět otevřených možností ležící kdesi v prostoru a čase.
Terence: Připadá mi, že tvořivost je nižší úroveň Božské Imaginace, proces, jímž se skutečnost tomuto jsoucnu vyznačujícímu se absolutní završeností a úplností snaží přiblížit. Souhlasí to s tvou představou o tvořivosti jakožto pohybu směrem k uskutečnění jakéhosi dokonalého světa?
Rupert: Domnívám se, že tvořivost zahrnuje proces podobný prýštění či vyvěrání nových forem vyznačujících se neuvěřitelnou různorodostí. Nové formy jsou ovlivňovány vzpomínkami na minulost a existujícími zvyky, ale dochází také k syntéze, ke vzniku nových vzorů. Je možné, že se na tom podílí nějaký jednotící proces, takže všechno, co se vynoří nad povrch nevědomí nebo z temnoty chaosu, musí být obdařeno určitou celistvostí. Musí na sebe vzít celistvou formu. Ale může to být jakákoli celistvá forma.
Jedním z vhodných modelů procesu tvoření je snění. Ve snech se objevují příběhy, symboly a obrazy, které nepocházejí z vědomé mysli. Ve skutečnosti si toto fascinující dílo psychické tvořivosti, které se nám za nocí zjevuje před očima, obvykle ani nepamatujeme. A když už si své sny zapamatujeme, připadají nám bizarní a neočekávané. Předpovědět obsah snu je téměř nemožné. Tento pozoruhodný rys snění nás staví před otázku, odkud se sny berou. Jungiáni by odpověděli, že se rodí z psychických struktur a procesů skrytých v temnotě kolektivního nevědomí. Domnívají se, že nesestupují z vyšší úrovně světa, ale vyvěrají na povrch.
Není pochyb o tom, že ve snech funguje lidská představivost. Funguje také v jazyce, v konverzaci, ve fantazii, v románech, ve vizích a inspiraci a v jisté extrémní podobě se může projevovat také prostřednictvím psychedelik. V jakém vztahu je však tato představivost, kterou známe z vlastní zkušenosti, k imaginativním tvořivým procesům v přírodě? Může například planeta Země, Gaia, snít? Je její Sluncem ozářená polokoule vzhůru? A jak se otáčí kolem své osy, zdají se polokouli zahalené tmou sny? Jsou rostliny, zvířata a celé ekosystémy za noci v jakémsi snovém stavu, v němž k nim přicházejí sny a spontánní obrazy toho, co může být? Jaké formy mají sny planety Země? A jak by vypadala její psychedelická zkušenost?
Terence: Řekl bych, že snem Gaii je lidská historie. Je možné, že naše planeta již padesát tisíc let sní a zdá se jí tíživý sen, kvůli němuž se zmítá a otáčí. Kdyby se z tohoto snu probudila, nevěřícně by si řekla: "Můj bože, nevím, co to bylo, ale doufám, že se to nevrátí!" Lidské dějiny opravdu mají snovou atmosféru. Hrdina Joyceova Odyssea Stephen Daedalus říká: "Historie je noční můra, z níž se pokouším probudit." Struktura Joyceova díla vychází z propojení historických dat s aktuálními novinovými zprávami, což má vyvolávat atmosféru snu.
Když ses zmiňoval o psychedelikách, Ruperte, řekl jsi, že představují extrémní a mimořádně intenzivní formu vyvěrání tvořivosti. Podle mě se jedná o zjevení tak extrémní a intenzivní, že je silným argumentem ve prospěch tvrzení, že představivost není ani trochu lidskou představivostí. Zatímco své sny jsme schopni analyzovat jakožto naplnění skrytých přání, potlačené sexuální pudy či jakkoli jinak v závislosti na své teorii snů, psychedelická zkušenost se ve své nejintenzivnější formě mezím lidské motivace vymyká. Je to spíš, jako bychom vstupovali do samostatné ontologické reality, kterou má lidská bytost to štěstí na krátký časový úsek pozorovat. Hluboký psychedelický prožitek nevypovídá o vaší osobnosti nic víc než mapa Afriky. Mnohem spíše se jedná o zcela nezávislé jsoucno.
V mých představách je Božská Imaginace zdrojem veškeré tvořivosti v našich snech, v naší psychedelické zkušenosti, v pralesích, v mořských proudech a v organizaci života prvoků a mikroorganismů. Kdekoli má nad jednoduchými fyzikálními zákony navrch integrace ve velkém měřítku, tam je možné pozorovat fungování tvořivého principu.
Rupert: Takže ty se domníváš, že se člověk v průběhu psychedelického prožitku napojuje na kosmické denní snění?
Terence: Bezpochyby. Psychedelická zkušenost a sen jsou z chemického hlediska příbuzní; liší se pouze intenzitou. Právě proto mohu v lidské historii vidět planetární snění. Domnívám se totiž, že když se v noci noříme do snů, potenciálně se tím otevíráme snaze Gaii vylaďovat a opravovat svou životní situaci. A celý tento proces je řízen enzymy. Jsme jako orgán Gaii, jehož úkolem je vázat a uvolňovat energii. Jaterní buňka nepotřebuje vědět, proč váže a uvolňuje enzymy. A stejně tak my jakožto lidé vážeme a uvolňujeme energii z důvodů, které nám možná nikdy nebudou zcela známé, ale které nás nevyvratitelně řadí do kontextu planetární mysli.
Je nám souzeno hrát určitou roli, stejně jako indolovým kyselinám je souzeno hrát určitou roli v metabolismu rostlin. Jsme pouhými herci, ale zdá se, že naše role je role hlavní. Představujeme totiž jakýsi spouštěcí mechanismus. Na pozadí všeobecných evolučních procesů řízených nejprve radiací dopadající na povrch Země a později přirozeným výběrem se z ničeho nic objevuje člověk se svou epigeneticky získanou schopností psát knihy, vyprávět příběhy, zpívat, tesat sochy a malovat obrazy. Všechno tohle nemá svůj původ v genetice, ale v epigenezi. Psaní, jazyk a výtvarné umění mají schopnost vázat informace a dosti přesně vyjadřovat podobu planetární mysli.
Každý z nás je jako buňka komunikující s Božskou Imaginací, jež vysílá zpět do minulosti obrazy, jimiž se nás snaží vyvést z oblastí nestability. Mysl Gaii je skutečná mysl; její vzkazy jsou skutečné vzkazy; a naším úkolem je pokusit se - skrze kázeň, sny, psychedelika, soustředění na detail či skrze cokoli jiného, co máme k dispozici - tyto vzkazy pochopit a vymazat osobní ruchy, abychom mohli spatřit tvář Neznámého a reagovat na to, co si přeje.
Z mého pohledu se přitom nejedná o problém čistě filosofický. Jedná se o praktický problém týkající se politiky a činů, které coby jednotlivci a členové společnosti považujeme za správné.
Rupert: Idea, že se prostřednictvím vlastní představivosti slaďujeme s planetární myslí, se mi zdá velmi přitažlivá a zdá se mi, že do značné míry odpovídá povaze snů, psychedelické zkušenosti, představivosti, a tak dále. Další otázka, na kterou je třeba odpovědět, je podle mého názoru tato: V jakém vztahu je představivost Gaii k představivosti sluneční soustavy, představivost sluneční soustavy k představivosti galaxie, představivost galaxie k představivosti vesmíru, a představivost vesmíru k tomu, co bychom snad mohli nazvat kosmickým atraktorem, Bodem Omega či Kosmickým Kristem?
Terence: Nejsem si jistý, jestli tě chci následovat až ke Kosmickému Kristu. Podle mého názoru musíme mít vždycky nějaké fyzické jsoucno, na které bychom tyhle věci mohli navléknout. V případě Gaii to není žádný problém - planeta Země kypí životem. Stejně tak to není problém v případě jupiterovské mysli, jelikož složité chemické procesy a podobnost plynů a ledu s kovy v prostředí s vysokým tlakem pravděpodobně vytvářejí prostředí dostatečně mnohotvárné, aby v něm mysl mohla vzniknout. Stejně příhodným prostředím pro život a mysl mohou být i oceány Europy. V naší sluneční soustavě je několik míst, kde se odehrávají chemické děje tak složité, že pro mě není nijak těžké představit si, že tam již po miliardy let probíhá proces sebeuvědomění.
Abychom však z úrovně planetární mysli mohli postoupit k hypotéze o souvislé hierarchii myslí, a dostat se tak až k představě o mysli planetární, museli bychom nejprve zodpovědět několik velmi obtížných otázek. Jak dlouho například trvá galaktické mysli, než si něco pomyslí? Děje se tak v jediném okamžiku prostřednictvím morfogenetických polí? A pokud ano, pomocí jakých měničů a filtrů se galaktická myšlenka přenáší? Jestliže se přenáší prostřednictvím světla, pak říci, že myšlenky galaktické mysli jsou "obsáhlejší než říše a také pomalejší", znamená prohlásit, že pozemská impéria jsou ve skutečnosti velmi proměnlivé fenomény. Stovky by jich stihly vzniknout a zaniknout, než by galaktická myšlenka dospěla z jedné strany galaxie na druhou.
Rupert: Nemáme zatím dostatek informací, abychom na tyto otázky mohli odpovědět. Domnívám se, že jedním z faktorů, které od základu změní náš pohled na svět, je objev temné hmoty - zjištění, že 90 až 99 % hmoty ve vesmíru je nám naprosto neznámých. Tento nedávný objev nás staví před skutečnost, že vesmír obsahuje jakési nevědomí, temné území ovlivňující vznik a vývoj galaxií, jejich vzájemné vztahy i všechno, co probíhá v jejich nitru. Tvé pátrání po základu představivosti mezi známými fyzikálními fenomény je bezesporu důležité, ale fyzikové sami ukázali, že vesmír obsahuje spoustu dalších věcí, a právě tato temná hmota může být základem obrovského počtu dosud neznámých procesů.
Terence: Předpokládám, že psychedelika nějakým způsobem mění vyladění mysli a přepínají ji z kanálu zabývajícího se evolučně důležitými záležitostmi, jako jsou zprávy o silničním provozu, počasí a stavu akcií na burze, na kanál, kde dávají klasickou hudbu jakési mimozemské civilizace. Řečeno jinými slovy, člověk je obvykle naladěn na kanál, jehož sledování se okamžitě vyplácí. Zdá se mi však zřejmé, že existují ještě jiné kanály představivosti, které nejsou lidské spotřebě tak dobře přizpůsobeny. Podle mě máš pravdu v tom, že vzpomínky, a tím pádem i všechny objekty poznání nepatří do sortimentu mozku. Pravděpodobnější je, že je mozek prostřednictvím velmi jemných kvantomechanických přenosů probíhajících na molekulární úrovni čerpá z jakéhosi superprostoru. Božská Imaginace je realitou stojící v pozadí jevové skutečnosti. Jevová skutečnost je pouze částí Božské Imaginace.
Ralph: Na náčrtu číslo dvě vidíte mou mapu předcházejícího dialogu o tvořivosti a představivosti, která by nám snad mohla pomoci při lokalizaci chaosu. Předpokládejme, že existuje nějaký začátek a konec. Prostor mezi nimi vyplňuje historie, časová vlna. Kromě toho existuje také přítomný okamžik, minulost a budoucnost, takže okénko přítomnosti se posouvá kupředu po vlně času. Během tohoto procesu se rodí budoucnost skrze zjevování forem stále složitějších (jak říká Rupert) či úplnějších (podle Terence).
Pak je tu další úroveň, úplně vespod, kterou nazývám chaosem nebo planetárním podvědomím. Tato úroveň není formou, ale zdrojem forem, energií forem, formou forem, materiálem, z nějž forma vznikla. Ozve se tichounké zacinkání, forma se vynoří na povrch a stane se součástí časové vlny.
Dalším tématem, které se v diskusi krátce objevilo, aby ihned poté zapadlo navždy, je úloha matematiky a přírodních zákonů. Ty tvoří další, třetí úroveň reality, kterou jsem na náčrtu číslo dvě nakreslil nad realitu jevovou.
Domnívám se, že takové úrovně existují nejméně tři: jevová skutečnost, spodní proud chaosu a vyšší skutečnost zákona a pořádku. Tato představa však není ani zdaleka vyčerpávající, ani nemůže postihnout celek zkušenosti, kterou každý z nás při svých zkoumáních širšího prostoru udělal. Tři úrovně znázorněné na obrázku jsou pouze částmi širšího jsoucna světové duše, jež je všeobsažná a všezahrnující.
Narazili jsme také na několik velmi obtížných otázek. Mají ostatní úrovně skutečnosti začátek a konec, tak jako je má podle našeho předpokladu jevová skutečnost? Existovaly přírodní zákony již před velkým třeskem, z něhož se zrodila hmota a energie? Přerušované čáry a otazníky na obrázku číslo dvě znázorňují neprozkoumané oblasti, jimž se můžeme věnovat později.
