Umíráme každý den

Mingyur Rinpočhe se narodil v roce 1975 v nepálském Nubri. Je nejmladším synem uznávaného mistra meditace Tulku Urgyen Rinpočheho. Formální klášterní studia zahájil v jedenácti letech a o dva roky později započal svůj první tříletý pobyt v ústraní. Ve svém učení spojuje praktické a filosofické aspekty tibetské buddhistické nauky s vědeckými a psychologickými poznatky Západu. Kromě toho, že je opatem tří klášterů, řídí také Tergar, mezinárodní meditační komunitu s více než stovkou center po celém světě. Je proslulý tím, že vyučuje meditační praxi srozumitelným a přístupným způsobem.

Jeho svěží a objevná prvotina Radost ze života. Štěstí jako vědecká disciplína se umístila v žebříčku bestsellerů New York Times (česky DharmaGaia 2015). Dále napsal knihy Radostná moudrost. Jak se naučit přijímat změny a nalézt svobodu (DharmaGaia 2019), a Turning Confusing into Clarity: A Guide to the Foundation Practices of Tibetan Bud­dhism (Přeměna zmatku k porozumění: Průvodce úvodními praktikami tibetského buddhismu). Pobývá převážně v nepálském Káthmándú. Více informací o autorovi najdete na tergar.org.

 

 

Všichni jsme obětmi nesprávně vnímané identity

Všichni jsme obětmi nesprávně vnímané identity – a způsobili jsme si to sami. Jestliže chybně pokládáme všechny jednotlivé střípky za esenciální, neměnné já, pak tím přenecháváme egu nadvládu. Můžeme se ale také naučit, jak přimět ego, aby nám sloužilo zdravým a konstruktivním způsobem. Pouhé já funguje bez připoutanosti. Není neustále ponořeno do manipulace světem tak, aby mu vyhovoval.

Snažíme se dosáhnout vysvobození prostřednictvím rozpoznání já, které není definováno ulpíváním, a je tudíž schopno rozpoznat svůj vlastní původní stav. Proč tedy jsem na této cestě, a co hledám? Právě teď se snažím zbavit iluzorních klobouků, jež nosím na své iluzorní hlavě a které existují v mé mysli, znejistěné zmatkem a popletené nesprávným vnímáním. Jsou to klobouky, které nikdy neexistovaly. Do jednoho se jedná o falešné identity, vytvořené myslí zmatené falešnou identitou. Jsou udržovány uměle vytvořeným já, potvrzovány pokřiveným vnímáním a stvrzovány návykem… A právě proto, že nejsou skutečné, mohou být odloženy. Nejsem k nim připoutaný a nebudu se k nim poutat ani v budoucnu. Přiložím je do plamenů. Hodím smotaný provaz identit do plamenů. A pak? Změním se v popel a stanu se „pouhým“ Mingyur Rinpočhem? Nebo ze mě bude mrtvola? A živá, nebo mrtvá mrtvola? Být naživu, aniž by člověk nazřel konečnou pravdu prázdnoty, je to samé, jako stát se živým mrtvým.

4. kapitola: Pomíjivost a smrt

O pomíjivosti a smrti jsem slýchával už dlouho předtím, než jsem v jedenácti letech vstoupil do kláštera. Tradiční tibetská kultura je tak intenzivně prostoupená buddhismem, že pokusy seznámit děti s realitou začínají velmi brzy, zvláště pokud vyrůstáte jako já v domácnosti buddhistického mistra. Řekněme, že brečíte, protože vás brácha praštil, nebo proto, že vám kamarád sebral oblíbenou hračku. Pravděpodobně uslyšíte: Chiwa mitagpa! Pomíjivost a smrt! Nebuď přece tak pitomý. Tvůj život nebude mít nikdy žádnou cenu, dokud nebudeš přemýšlet o pomíjivosti a smrti! Je to přibližně totéž, jako když rodič na Západě řekne dítěti: Nebreč nad rozlitým mlíkem. V Tibetu je to ale tak, že mírou toho, co je opravdu důležité, jsou pomíjivost a smrt.

Jednou jsem na tržišti v Káthmándú uviděl červené jízdní kolo. Mohl jsem na něm oči nechat a pořád jsem na něj myslel. Chiwa mitagpa, řekl mi otec. Ta hračka se nakonec rozpadne. Zemře. Připoutávat se takhle pevně k nějakému předmětu, který je pomíjivý, je jako snažit se chytit do rukou vítr. Takhle skutečného štěstí nedosáhneš.

Pochopil jsem, že hračka nevydrží věčně, ale to nemělo nic společného se mnou samým. I já jsem toužil být tak velký a silný jako můj bratr, až vyrostu. Ale věk mi přibýval a velký a silný jsem pořád nebyl. Byl jsem si jistý nejen tím, že tělo nikdy nezemře, ale dokonce i tím, že se nezmění ani idea já. Budu dál stejný Mingyur Rinpočhe, jen mi přibude pár atributů dospělého člověka. Byl jsem přesvědčený, že individuální osobnost je výsledkem procesu opracovávání. Stejně jako je tomu u namočené hlíny, bude se proměňovat má velikost a tvar, ale nebude to mít jakýkoli vliv na mé esenciální já, skutečné já, i když jsem neměl sebemenší představu o tom, kdo by to mohl být. A nikdy se to ani nedozvím – rozhodně ne tak, jak jsem si to tehdy představoval. Auta umírají, počítače kolabují. Pečujeme o umírající domácí mazlíčky i rodinné příslušníky, ale nedokážeme vztáhnout jistotu pomíjivosti sami na sebe.

Nech tu hračku prostě jen tak být. Neulpívej na ní, řekl mi tenkrát otec. Jestliže se poutáme k věcem, které nemají trvání – ať jsou to hračky, oblíbená jídla, kamarádi nebo místa – jenom plýtváme životem.

Ale já životem neplýtvám, odpovídal jsem otci v představách. Nelpím na roli mnicha, tulkua, učitele ani opata – navíc se zdá, že mají jakousi vlastní, na mně nezávislou životní energii. Budu je teď ale schopen lépe vnímat. Už jsem rozpoznal jejich esenciální prázdnotu. Vím, že jsou pomíjivé, nemají žádnou podstatu a neexistují jako nezávislé entity. U kola jsem to ale rozpoznat nedokázal.

Prázdnota odkazuje ke skutečnosti, že věci nejsou tak pevné a skutečné, jak se zdají. Něco, co můžeme chytit do ruky, nám připadá naprosto pevné a nezměnitelné. Je to ale iluze. Proměňuje se v čase, ať je to cokoliv. A když to začneme zkoumat, objevíme změny a nestabilitu tam, kde jsme předpokládali trvalost a pevnost. To neznamená, že by svět jevů neexistoval. Zároveň ale platí, že jeho esenciální povaha není taková, jak obvykle myslíme. Trvalé rozpoznání prázdnoty – té vědoucí, zářivé jasnosti, která přesahuje veškeré koncepty – nazýváme probuzeným nebo osvíceným stavem mysli. Tento stav přesahuje slova a koncepty. Nelze jej postihnout slovy a konceptuální mysl si ho neumí představit, takže pro něj existuje mnoho různých jmen a popisů. Je to paradox. Zatímco naše skutečná přirozenost je prosta konceptuálního myšlení, potřebujeme koncepty, abychom dokázali prázdnotu popsat. Mysl každé bytosti obsahuje dimenze, jež jsou zářivé, rozlehlé a prázdné. Jde o to, jestli jsme s to tyto její aspekty rozpoznat, či nikoli. Nestačí ovšem, že mysl má tyto přirozené kvality. Vysvobození se dostaví pouze v případě, že je rozpoznáme.

Rozpoznání prázdnoty neznamená, že opustíme všechny role ve společnosti, nebo že nás to zbaví dosavadních povinností a odpovědnosti. Záleží na nás, jak budeme se svým uvědomováním zacházet. Díky moudrosti, vyplývající z rozpoznání prázdnoty, můžeme měnit svůj vztah k okolnostem, dokonce i k těm, jež nelze změnit. A i když jsou naše pocity nespokojenosti závislé a dočasné, nemají žádnou podstatu a jsou esenciálně prázdné, neznamená to, že bychom mohli mávnutím kouzelného proutku nechat zmizet rakovinu, obnovit ztracený milostný vztah nebo reputaci, či si zařídit vyšší plat. Používání prázdnoty k omluvě toho, že zanedbáváme každodenní povinnosti, je velká past. Tibeťané mají přísloví, které často opakuje můj učitel Guru Vadžradhara Tai Situ Rinpočhe: Nechť je tvůj náhled nekonečný jako prostor. A nechť tvé činy jsou jemné jako mouka.

Kvalita prázdnoty, o níž hovoříme, se nikdy nenarodila. Tudíž nemůže ani umřít. Esenciální přirozenost našich životů je nezrozená – jako sám prostor. Prostor neposkytuje žádné místo ke spočinutí, žádnou oporu, na kterou bychom mohli bezpečně šlápnout. V prázdnotě, podobající se nekonečné obloze, pro nás neexistuje žádný opěrný bod. A přesto tu jsme, živí v tomto zázračném světě jevů, v němž moudré rozlišování přináší vždy prospěch. S přesností jemnou jako mouka rozlišujeme mezi činy, jejichž záměrem je vysvobodit sebe sama a ostatní, a těmi, jejichž záměrem je ublížit.

I v prostém rouchu buddhistického mnicha jsem pořád byl pravděpodobně nejlépe oblečeným člověkem v celém vagónu. Teď jsem si navíc všiml, že díky gumovým žabkám jsem jeden z mála cestujících, který není bos. Přemýšlel jsem o svých laických studentech. Docela by mě zajímalo, jak by se zachovali v podobné situaci. Došlo mi ale, že většinou cestovali vyšší třídou, ne tou nejlevnější.

Sklopil jsem pohled, narovnal páteř a zeptal se sám sebe: Co cítím právě teď? Tělo se mi třáslo napětím. Pustil jsem se do jeho inventury, což je cvičení, které často provádím, když v noci ulehnu ke spánku. Zaměřil jsem se na temeno hlavy a velmi pomalu jsem postupoval směrem dolů s tím, že jsem se vždy zdržel, pokud bylo třeba uvolnit konkrétní ložiska napětí. Nějaký čas jsem strávil s čelem, s oblastí těsně nad očima, a zvláště pak v místě, kde se takřka setkává obočí. Bylo to, jako bych tu oblast měl sepnutou spínacím špendlíkem. Postupoval jsem dál k nosním dírkám, kde jsem se zdržel tak dlouho, dokud se neuvolnily a nepřestaly se rozšiřovat. Oblast, kde je čelist připojena k lebce, si vždycky vyžádá nějaký čas. Hýbal jsem čelistí nahoru a dolů, abych odstranil uzel napětí, a poté jsem zkoumal ideální polohu mezi sevřenými a povolenými čelistmi, čímž jsem uvolnil i stisknuté zuby. Ramena byla další oblastí, kde se často ukládalo napětí a jež vyžadovala delší pozornost. A pak jsem pokračoval až dolů k nohám. V nohách jsem žádné napětí nepociťoval, ale jistý čas jsem se jimi zabýval, abych do těch míst přesunul energii nahromaděnou v hlavě. Celá inventura od hlavy k patě mi zabrala asi deset minut. Pak jsem několik dalších minut jen uvolněně odpočíval. Cítil jsem se mnohem méně rozrušený než za posledních několik hodin.

Přínosem tohoto cvičení bylo opětovné probuzení smyslových receptorů. Oči a uši zůstaly na příjmu, ale přestaly těkat jako lokátor mobilního telefonu. Na pár minut jsem usnul – dokud mě ze spánku nevytrhlo táhlé zaječení, které prořízlo noční temnotu jako blesk z čistého nebe. Zlomek vteřiny mi trvalo, než jsem si uvědomil, že je to píšťala našeho vlaku, a že se přese mne nežene zdivočelý dav, ani že jsme se nestali obětí pumového útoku teroristů. Nepůsobilo to jenom jako zvuk. Měl jsem dojem, že je to výstřel nebo výbuch, oznamující zranění a destrukci. Slyšel jsem projekci mysli a neslyšel jsem zvuk samotný. Bylo ironií, že neobyčejná intenzita zvuku, jenž vyplnil celý prostor, nebyla schopna zastavit divoké interpretace mé mysli. Vzpomněl jsem si na hluboký, rezonující zvuk skoro třímetrových mosazných trub, užívaných při tibetských rituálech – znělo to spíš jako mlhové sirény než jako hudební nástroje. Jako zvuk šířící se ozvěnou až odněkud ze samého sopečného dna. Při rituálech, provozovaných v klášterech, jsem se občas nudil, ztrácel jsem trpělivost a upadal jsem do snění s otevřenýma očima. A pak náhle proťal ryk trub mou mysl i tělo s tak výbušnou silou, že jsem na pár vteřin ani žádnou mysl, ani žádné tělo neměl. Stal jsem se jen tím zvukem samotným. Proč to s nádražní píšťalou nefungovalo stejně?

Počkat… musím se rozpomenout opravdu přesně. Protože takhle to neprobíhalo úplně vždycky, zvlášť když jsem byl ještě hodně malý. Při některých rituálech, když znělo mnoho různých nástrojů najednou, se mě zmocňovala panika. Začalo se mi úžit hrdlo a musel jsem ze svatyně utéct. Nestalo se teď vlastně přesně to samé, když tělo odmítlo zvuk přijmout a ulpívající mysl na to zareagovala strachem?

Pět smyslů dodává mysli výhradně neutrální informaci. Pro ucho je zvuk vždycky jen zvuk, nic víc. Jeho oblibu či neoblibu určuje interpretující mysl, která si pamatuje, přidává, upravuje, mění a překrucuje: interpretující mysl vytváří celé fikce, odvíjející se od pouhého zvuku, pouhého pohledu. Tím hlasem, který dodává neustále probíhající komentář, je opičí mysl. Brebentí, přeskakuje z jednoho smyslového podnětu na druhý, je hyperaktivní a snadno se vzruší.

Jeden z mých žáků si kdysi pronajal na týden chatu na pobřeží v Oregonu. Každé ráno se probudil, ležel v posteli a naslouchal vlnám narážejícím na břeh a vracejícím se zpátky do moře. Ššššš, ššššš, znovu a znovu. Vyprávěl mi, že v životě nepoznal více uklidňující zvuk a jen zvuk sám způsoboval, že se cítil kolébán v náruči univerzální lásky. Poslední den pobytu naskládal sbalené věci do auta a vyrazil směrem k dálnici. Měl naplánováno strávit noc někde po cestě. Po setmění se vydal po šipkách k nějakému motelu. Zapsal se a unaven v pokoji usnul. Ráno nemohl uvěřit svému štěstí. Znovu se probudil do zvuku vln. Vstal, podíval se z okna, ale uviděl jen dálnici s šesti pruhy zaplněnými dopravní špičkou.

Ke špatné identifikaci smyslových podnětů dochází často, a tato skutečnost činí z našeho těla dokonalou laboratoř pro zkoumání vlastní mysli. Co se tedy vlastně právě teď ve vlaku událo? Ucho zachytilo zvuk, ani dobrý, ani špatný, prostě zvuk. Došlo ke spojení mezi jeho zdrojem a smyslovým orgánem. A pak co? Moje mysl byla do takové míry stržena jakýmsi negativním příběhem, že jsem zapomněl, že slova, obrazy a dojmy, které příběh tvoří, jsou součástí reality, která neexistuje nikde jinde než v hlavě. Mysl mého žáka byla stržena příběhem pozitivním, ale v obou případech došlo k tomu, že v důsledku stržení příběhem jsme ztratili kontakt se svým bdělým vědomím. V obou případech asociace zatemnily jednoduchost pouhého zvuku. Proto říkáme: Tělo je domovem ulpívající mysli.

Nepochopení týkající se zdroje smyslového podnětu je způsobeno faktem, že vjem i jeho interpretace probíhají takřka zároveň, tak těsně za sebou, že vzniká silný, ale nesprávný dojem, že interpretovaná realita v pojmech dobrý – špatný, příjemný – nepříjemný atd. je uložena v daném podnětu. A ne v mysli. Rozlišit to může být někdy velmi obtížné. Pokud nosíme hlavu v oblacích – krásných oblacích, ošklivých oblacích – nemůžeme vidět, že jsou pomíjivé, že si žijí svým vlastním životem, a že když je necháme, odplynou. Pokud náš vztah ke světu vytváří mysl plná předsudků, stavíme tím zeď mezi sebou a realitou „takovou, jaká je“.

Vnímat rigidním myšlením interpretovanou realitu namísto té pravé je stejné jako ulpívat. Lpíme na tom, co známe, případně na tom, co zapadá do naší omezené zkušenosti. A tím zkreslujeme přímé, bezprostřední vnímání. Jestliže se cítíme ohroženi změnou, pokoušíme se udržet věci, tak jak jsou – což je jen jiný způsob, jak popsat ten aspekt našeho já, který odmítá nechat zaniknout zaběhlé myšlenkové postupy a vzorce. Pokud ale nejsme schopni vědomě dovolit starým vzorcům, aby zanikly, nemůžeme se těšit ani energizujícím účinkům regenerace.

Pomíjivost je – stejně jako prázdnota – neodmyslitelnou vlastností všech jevů. Rozpoznání pomíjivosti napravuje chybné vnímání trvalosti. Pokud ale dokážeme rozpoznat přímo prázdnotu, dává nám to v práci s připoutaností ještě větší šance. Rozpoznání proměnlivosti a nestability všech jevů oslabuje falešná tvrzení ulpívající mysli. Navíc to rozšiřuje naše povědomí o tom, kdo jsme a co můžeme dokázat. Může být velmi osvobozující dozvědět se, že příběhy o vlakových píšťalách nebo obavy o osud našich vztahů a naší reputace nejsou neoddělitelně zakořeněny v nitru, a že jsme nadáni vrozenou kapacitou pro transformaci. Efektivním nástrojem pro prosekání se vlastními iracionálními mentálními návyky může být to, že v pomíjivosti rozpoznáme obdobu smrti. Nestačí ale jen akceptovat kontinuitu změn, aby mohlo dojít k transformaci na nejhlubších úrovních. Je třeba rozpoznat, že proces umírání a obnovy je základem pravdy o pomíjivosti. Z toho lze čerpat největší povzbuzení pro vlastní vysvobození. Hrůza z fyzické smrti nás však nutí zarytě odmítat ideu, že umíráme každý den. Pleteme si obnovitelnou smrt mentálních stavů s definitivní smrtí těla. Pokud to děláme, veškeré formy smrti a umírání nad námi visí jako hrozba, jako neodvratná noční můra. A obětujeme celý život usilovným přáním, aby k tomu nedošlo. Přitom, popravdě řečeno, stačí celou věc trochu prozkoumat a přijdeme na to, že to, čeho se tak obáváme jako události v budoucnu, se děje celou dobu.

Důvěrný vztah mezi fyzickými a imateriálními formami umírání popisuje následující rozhovor dvou Američanek. Jedna z žen mě přišla navštívit krátce poté, co její jednadvacetiletý syn, jediné dítě, zemřel na náhodné předávkování drogami. Mluvili jsme spolu o tom, co by jí mohlo v její těžké situaci pomoci. O dva roky později procházela nejlepší přítelkyně této ženy velmi bolestivým rozvodem. Matka, která ztratila dítě, přítelkyni řekla: Můj syn se už nikdy nevrátí. Neztrácím čas planými nadějemi. Můj vztah k sobě samé i ke světu kolem mě se navždy změnil. A pro tebe to platí taky. Tvoje představa o tom, kdo jsi, o tom, kdo tě miluje a je pro tebe oporou a s kým strávíš život, se také navždy proměnila. I ty musíš truchlit nad jakousi smrtí. Myslíš si, že se musíš vyrovnat s nepřijatelnou situací, která je vně tebe. Stejně jako jsem musela nechat zemřít sebe samu po smrti syna já, musíš i ty zemřít pro sňatek, který už není. Truchlíme pro to, že už nemáme to, co jsme kdysi měli, ale zároveň pro sebe samé, pro naši vlastní smrt. Drtivá tragédie smrti jejího syna otevřela této ženě srdce způsobem, který jí umožnil prozkoumat pomíjivost a smrt do hloubky, daleko přesahující její vlastní osobní příběh. Dokázala posunout hranice svého poznání, protože, jak vysvětlovala: Po smrti syna se už nemám čeho bát. Tragédii, která jí zlomila srdce, proměnila v moudrost.

Můžeme si vzít z jejího příkladu poučení, aniž bychom museli také prožít tragédii. Smrt „malého já“ nelze trvale a efektivně uskutečnit, pokud popíráme strach z fyzické smrti nebo se jej snažíme obejít. Na druhé straně práce s malými úmrtími může zmenšit intenzivní úzkost související se smrtí fyzickou. Mezi pomíjivostí a smrtí vede přirozená cesta, a pokud po ní odmítáme kráčet, zbavujeme se možnosti využít poučení plynoucích z neustálého umírání. Obírat se konečností vlastního těla a nevěnovat jakoukoli pozornost mini-smrtím každodenního života je jako pokládat démanty za obyčejné kamení a zahodit je. Nic není věčné, pouze změna. Přijetí této skutečnosti má potenciál přetransformovat strach ze smrti v radostný život.

Umíral jsem tehdy a tam, v tom vlaku, na začátku pouti bezdomovím. Umíral jsem předchozímu životu. Postupoval jsem podle plánu. Odjel jsem taxíkem do Gaji a sám jsem si zakoupil lístek do Váránasí. Skutečnou výzvou pro mě teď bylo přemoci odpor vůči právě těm změnám, které jsem zinscenoval, a přijmout to, že zvuky a pachy ve vlaku jsou stejnou příležitostí pro radostné žití jako jakékoli jiné okolnosti, v nichž jsem se kdy v životě ocitl.

18. kapitola: Průchod temnotou

Otec mi kdysi řekl následující věc: Bez schopnosti neustále umírat skončíme tak, že budeme žít v místech, kde rostou pouze houby – jako životní formy, které vyrůstají z mrtvé hmoty a žijí ve tmě.

Konvenčně vzato, život předchází smrti. Z hlediska moudrosti je to tak, že smrt našeho ulpívání na egu předchází životu. Dokud se neprobudíme vůči čistým vjemům a podnětům, nefiltrovaným a nedeformovaným naším kulturním zázemím a konvenčním používáním mysli, jsme jako náměsíčníci, kteří nežijí naplno ve dneani v noci – žijí v místech, kde rostou pouze houby. Pokud se chceme, z hlediska moudrosti, v tomto životě probudit do skutečnosti, musíme omezenému, podmíněnému egu dovolit odejít a zemřít.

Kdysi jsem viděl kreslený vtip, na němž nějaký hledající hipík vylezl na vrcholek hory a položil moudrému muži, který tam seděl, následující otázku: Můžete mi předpovědět mou budoucnost?

A moudrý muž odpověděl: Jasně. Je to hračka. Pokud se neprobudíš, zítřek ti bude připadat stejný jako dnešek.

Naše racionální mysl ví, že kdyby byl dnešek stejný jako včerejšek, tělo by nikdy neskončilo. Ale ono skončí. Přesto nám dnešek často připadá jako včerejšek. Na tomto příkladu můžeme jasně vidět rozdíl mezi příběhy, které vyprávíme sami sobě, a tím, co skutečně existuje. Vidíme, že naše pocity nejsou v souladu se skutečností. Tělo se mění, zatímco mysl vězí ve slepé uličce. To není dobrá perspektiva pro život, zvláště pokud začínáme být staří. Můžeme ovšem začít teď hned kultivovat větší vnímavost k jemným každodenním změnám, ke způsobu, kterým nám říkají, že je třeba nechat všechno prostě jen tak být, a k poučením, jež nabízejí.

V bardu tohoto života má každá nová situace tři stadia, jež jsou obdobou barda umírání, barda dharmaty a barda vznikání. Funguje to zhruba následovně: Na začátku nového vztahu s milencem, milenkou nebo obchodním partnerem, s novým šéfem, novým bydlištěm nebo novým domácím mazlíčkem – na každém novém počátku – je vždy přítomen okamžik smrti. Abychom mohli vstoupit do nezmapované oblasti něčeho, co je pro nás nové, a dokázali jsme být zároveň naprosto otevření a přijímali vše, co to s sebou přináší, musíme se dokázat rozloučit s různými hýčkanými představami o tom, jak věci fungují. Musíme naše chybné představy nechat, aby se zcela rozplynuly. Pouze totální smrt umožní, aby konkrétní okamžik neovládla minulost. Jen tak můžeme naplno ocenit sladkou atmosféru čerstvosti, která uvedené stadium provází.

Takže se často rozhodneme držet novou dietu nebo se pustit do nového druhu tělesného cvičení. Přijímáme novoroční předsevzetí, abychom nakonec byli zase jenom svědky toho, jak se staré zvyky a stereotypy opět zmocňují vlády. Pokud novým předsevzetím dominují staré návyky, nemáme šanci se pohnout kupředu navzdory sebelepším úmyslům. Pokud přítomnost zatěžují záležitosti z minulosti, žijeme v temnotě a nemůžeme si užívat prospěch revitalizujících účinků znovuzrození. Vnášíme do nové sféry staré idealizované dojmy a perfekcionistické fantazie, které velmi ztěžují skutečný přechod do zcela nové situace.

Samozřejmě, že využíváme schopnosti, talent a tvořivost, kterých jsme nabyli v minulosti, ale aby se nám v nové situaci opravdu dobře dařilo, musíme se zbavit naší připoutanosti, našeho lpění. To je obdobou barda umírání. Když naše tělo skončí, nemáme jinou možnost než opustit život, který jsme znali. Pořád máme přece jen na vybranou, jestli se své připoutanosti zbavíme, nebo jestli se jí přidržíme.

Na samém konci existence těla z masa a kostí máme všichni jedinečnou příležitost rozpoznat nesmrtelné uvědomování. Dualistická duše vázaná na tělo je v důsledku zhroucení své základny automaticky uvolněna a vzniká tím zásadní mezera. Jedná se o intenzivnější verzi procesu, při kterém se, když spíme, dualistická mysl odpoutává a rozpouští se do snů. Smyslem uvádění paralel k bardům tohoto života je umožnit rozpoznání kontinuálního procesu našeho vlastního umírání a znovuzrozování. Může nám to zásadně pomoci žít radostný život tady a teď. Zároveň to pomůže naladit naše vnímání pro velkou smrt, ke které dojde, až naše tělo definitivně přestane fungovat.

V případě, že na samém konci rozpoznáme zářivou prázdnotu – která představuje smrt po smrti – nepokračujeme už do další fáze nebo dalšího barda. Naprosto splyneme se smrtí a fakt, že rozpoznáme sjednocení, nám umožní vstoupit do sféry beze smrti, která je věčnou přítomností, nepodmiňovanou minulostí ani budoucností. Je to sféra nadčasová, bez začátků a konců. Po tomto stavu žádná další fáze nenastává. Naprosto bez obtíží, klidně a vyrovnaně existujeme v přítomné situaci – v novém vztahu, v novém zaměstnání, ať je to cokoli – nesrovnáváme ji s minulostí a nepředstavujeme si, co se stane v budoucnosti. Neprosazujeme silou svá očekávání, neevokujeme možnosti, co by se mohlo a mělo stát, nejednáme vychytrale a nejsme podezřívaví, neděláme z komárů velbloudy a nepopíráme existenci nepříjemných věcí.

Jak to tak ale bývá, a stalo se to i mně, jistá část jasnosti záměru se v první fázi trochu vytratí. Můj záměr mi byl i nadále jasný, ale protože jsem musel řešit pro mě náročné záležitosti, jako kupování jízdenek a čaje, záměr už nebyl jednoznačnou prioritou. Předtím, než jsem opustil klášter, jsem se domníval, že můj starý život zemře přes noc. Ukázalo se to být hodně naivní. Ale neměl jsem pocit, že žiji v temnotě jako houba. Zároveň jsem nebyl plně přítomen ani ve svém starém životě, ani v novém. Snažím se nechat všechno prostě jen tak být. Cítím, jak se pomalu, pomaličku zabydluji v nové podobě. Rozumím tomu. Pracuji na tom. Ale snažím se své staré já nezavrhovat. Věci se změní. Nech to prostě jen tak být. Nech to proběhnout.

Druhé fáze barda tohoto života spočívá v existenci možnosti, příležitosti. Lešení mé identity jako potulného jógina bylo ve výstavbě. Nic ještě nebylo definitivně zformováno a nejednoznačnost vyvolávala tvůrčí podněty. Nestabilita, která toto období charakterizuje – jako tomu bylo právě u mě – může být zneklidňující i míruplná, může s námi cloumat nahoru dolů, ale nadšení nepolevuje a optimismus nesnižují ani četné nejistoty. Vše je v pohybu, vše je proměnlivé. Nic nedrží úplně na místě a celková atmosféra připomíná sen.

První fáze je jako umírání na konci života. Nebo na konci dne, když usínáme. Situace, která nás tlačí, abychom prostě nechali věcem přirozený průběh. A potom, v další fázi, vstupujeme do snové krajiny, kde zažíváme zkušenosti v nemateriální formě. Je to obdobou barda dharmaty – barda, které následuje po smrti. Ať už tato fáze nastane před naší smrtí, nebo po ní, také netrvá věčně. Průsvitnost snových forem mizí a prchavá atmosféra nabývá na nehybnosti. Nosnou konstrukci postupně vyplňují pevné zdi a možnosti se začínají smrskávat. Cítil jsem, že se stále nacházím ve snovém stavu, jako bych se vznášel, nedotýkal se při chůzi nohama země. Má mysl věděla, že jsem opustil Tergar a že jsem v Kušinagaře, kde jsem doopravdy zahájil svůj pobyt v bezdomoví. Mé tělo však stále nemělo pocit, že jsem v přechodném stavu doma.

Ve třetí fázi začínají průsvitné snové formy připomínat naše předchozí těla z masa a kostí a staré sklony se opět posílí. Vzdáváme to a všechno se vrací do starých kolejí, dokonce včetně aktivit a činností, které nemáme rádi a cítíme k nim despekt. Možná začneme v partnerském dialogu trochu upravovat to, co říkáme. Malé dobře míněné lži postupně nahradí klam a neupřímnost. Tohle je obecně sféra, v níž se všichni cítíme chyceni jako v pasti. Setrvačnost karmických sklonů je neoblomná a nám se nedaří najít tvůrčí řešení, které by nám pomohlo vysvobodit se z té které sféry, v níž vězíme. Ve skutečnosti nejsme o nic víc inherentně ustrnulí než muž, jemuž řekli, že když se neprobudí, bude zítřek vypadat stejně jako dnešek. Přesto se cítíme bezmocní a přesvědčujeme sami sebe, že se nedá nic dělat, (proto)že východy jsou pevně zamčené a nám nezbývá než se motat v samsáře. Důležitým momentem je uvědomění, že i když je zde mnohem těžší vyvolat změnu než v předchozích dvou fázích, rozhodně je to možné. Hlavně starší lidé nevěří, že je možné celé dekády zakořeněných zvyklostí změnit. Neurologové ale objevili něco, co nazývají neuroplasticita – schopnost mozku se měnit a reagovat na nové zážitky ve všech fázích života. Informace je nesmírně důležitá, protože pokud nevěříme, že je možné se změnit, samozřejmě to ani nezkusíme.

V letech, které předcházely mému pobytu v bezdomoví, jsem měl pocit, že jsem poněkud ustrnul. Miloval jsem své kláštery a studenty a nic mi nedělalo větší radost než šíření dharmy. Začal jsem mít ale pocit, že mě role tulkua, učitele, rinpočheho a opata poněkud dusí. Začal jsem se vzpírat omezením svého sešněrovaného života. Půl roku jsem strávil cestováním po celém světě a navštěvováním nejrůznějších míst a všude mě lidé stejnou měrou zahrnovali úctou a obdivem. Začalo mě to trochu zneklidňovat a dostal jsem chuť s tím něco udělat.

Měl jsem štěstí, že jsem díky svému výcviku vždycky věděl, že změna přijde. Když se člověk cítí jako v pasti, ustrnulý, znehybněný – jsou to všechno jen pohádky, které sám vymyslel. Máme vrozenou schopnost sami sebe vysvobodit ze všech paralyzujících příběhů. Ve skutečnosti se měníme každou vteřinu, stejně jako všechno ve viditelném i neviditelném světě. Každý den umírá v našem těle padesát až sedmdesát miliard buněk, což miliardám nových buněk umožňuje jejich taktéž pomíjivou existenci. Život vyvstává v oceánu smrti. Beze smrti není života.

Pokud se probudíme do opravdové reality, můžeme aktivně rozhodovat o tom, co se stane příště, a nejen pasivně přijímat, o čem se chybně domníváme, že je to nevyhnutelné. Podobá se to bardu vznikání. Jestliže se nám podaří probudit se v této fázi, můžeme rozhodovat o tom, co se stane zítra – nebo o znovuzrození v příštím životě. Nedokázal jsem to však nechat prostě jen tak být. Ale nevzdával jsem se, a dokonce i v okamžiku/případě, kdy jsem seděl na kamenné dlažbě nádraží, jsem na tom pořád pracoval. Měl jsem pocit, že mému životu jógina žádná strnulost a repetitivnost nehrozí, ale věděl jsem, že pokud člověk není dostatečně bdělý, může se takovým stát kdokoliv a cokoliv.