2. Touha a štěstí
Touha, frustrace a sebekontrola
Žijeme v říši tužeb. Od okamžiku probuzení do chvíle, kdy večer usneme, a dokonce i ve svých snech nás pohánějí různé touhy. Všechny naše smysly hladoví po jistém druhu potravy. Oko dychtí po zajímavých tvarech a barvách, ucho chce slyšet příjemné zvuky, nos radostně vdechuje příjemné vůně a s odporem se odvrací od obtěžujících pachů. Jazyk vyhledává nové vzrušující chutě a hmat neustále baží po takovém či onakém kontaktu. Tato touha po smyslové stimulaci je v nás tak hluboce zakořeněná, že pokud jsme od obrazů, zvuků, vůní atd. na dlouho izolováni, objeví se halucinace.
Naše tužby nejsou omezeny jen na věci, které vidíme, slyšíme, cítíme, můžeme ochutnat či se jich dotknout. I sama naše mysl se honí stejně lačně za myšlenkami, jako náš jazyk hladoví po chutích. Abstrakce, jako vědomosti, dobré jméno, bezpečí a potěšení, si pěstujeme stejně důkladně, jako by to byly věci, které se dají vzít do ruky nebo které lze spatřit. Touha je natolik všudypřítomná, že lze pochybovat o tom, zda vůbec existuje nějaká činnost, jež by nebyla touhou motivována. Nezáleží na tom, čím se zabýváme – ať je to byznys, sport nebo třeba duchovní cíle –, vždy je hybnou silou nějaká forma touhy, která nás pohání, abychom dosáhli úspěchu v dané oblasti. Tužby jsou natolik nedílnou součástí našeho života, že většině lidí by život bez nich připadal jako živoucí smrt.
Za všemi našimi tužbami je přání být šťastní. V tomto ohledu jsme si všichni naprosto rovni, protože všichni chceme štěstí – ačkoli pro každého to třeba znamená něco jiného – a nikdo z nás si nepřeje ani to nejmenší utrpení či zklamání. Pokud se na to podíváme pozorně, zjistíme, že všechny naše činy jsou motivovány buď touhou prožít něco příjemného, nebo touhou vyhnout se nepříjemným prožitkům.
Přesto, navzdory všem našim přáním neprožívat nic než štěstí, je náš život plný bolesti a nespokojenosti. Náš cenný majetek, kvůli němuž jsme tak tvrdě pracovali, někdo zničí nebo ukradne anebo nám zkrátka přestane dělat radost. Náš milovaný manžel či manželka se brzy stane naším nejhorším nepřítelem nebo zemře a zanechá nás opuštěné. Práce, po níž jsme toužili, se změní v těžké břemeno, které konzumuje veškerý náš čas i energii. Naše pověst je pošramocená, na hladké kůži se nám objeví vrásky, naše inteligence začne pohasínat. Ve všech těchto směrech nám tedy vytoužené štěstí uniká z dosahu. Někdy se zdá, že čím více se snažíme být šťastní, tím hůře se nám vede. Z tohoto hlediska vypadá život jako nesmyslná honba za úspěchem; naše snaha nalézt štěstí nás žene stále dokola v kruzích, až jsme nakonec zcela frustrovaní a vyčerpaní.
Mnozí filozofové a duchovní učitelé tento kruh neustálé frustrace popsali a nabídli radu, jak jej prolomit, nebo alespoň jak se s ním smířit. Buddha Šákjamuni nazýval tento stav opakovaného neuspokojení samsára (sanskrtský výraz, jenž znamená „kroužit“) a popsal mnoho různých metod, jak se z něj osvobodit. V jeho nejznámějších učeních je jako zdroj všech našich problémů a zklamání označována sama nevědomě vytvářená touha. Osvobození neboli nirvány lze dosáhnout tím, že všechny takové žádostivé tužby zcela vykořeníme ze svého srdce.
Protože naše oči, uši, nos atd. jsou vstupními branami různých tužeb, doporučuje se těm, kteří si přejí prolomit tento kruh utrpení a dosáhnout svobody, aby začali být velmi nedůvěřiví vůči svým pěti fyzickým smyslům. Ty bychom měli vnímat jako něco, co silně a nezdravě ovlivňuje naši mysl a s čím se musí nakládat s maximální obezřetností. Chování někoho, kdo se vydal po cestě k individuálnímu osvobození, se tedy vyznačuje obrovskou sebekontrolou. Praktikující postaví ke smyslovým branám přísné stráže a je extrémně podezřívavý vůči všemu, co chce vstoupit dovnitř. Jestliže by se například měl objevit nějaký žádoucí obraz – jako třeba atraktivní muž či žena –, praktikující by měl zpozornět vůči možnému nebezpečí, že propadne jeho kouzlu. Pokud se věnujeme tomuto typu cvičení a nechceme-li brzy padnout za oběť bolesti a zklamání, potýkáme se s tendencí hnát se slepě za objekty lpění tak, že se učíme zaměřovat se na ty aspekty daného objektu, které naši touhu po něm utlumí. Můžeme například neutralizovat svou touhu po krásné osobě tím, že se budeme soustředit na nečisté části jejího těla. Cílem tohoto typu praxe je nedovolit touze, aby zneklidnila naši mysl, a následně dosáhnout klidu a míru, jež nemohou být narušeny proměnlivými osudy našeho života.
Ve srovnání se systémem, jakým je tantra, jenž ve skutečnosti energii touhy využívá, je tento obezřetný přístup k duchovní cestě považován za druhořadý. To však neznamená, že je bezcenný. Na druhou stranu je zcela klíčové poznat, kdy je vhodné přestat se zajímat o věci, které rozptylují naši mysl. Dokážeme-li se však vyrovnávat s objekty, jež jsou předmětem našich tužeb, jedině tím, že se jim vyhýbáme, narazíme na striktní omezení, kam až nás naše duchovní praxe může dovést.
Přístup tantry se zde velmi liší. Místo abychom vnímali potěšení a touhu jako něco, čemu se musíme za každou cenu vyhnout, považuje tantra tuto silnou energii, která vyvstává z naší touhy, za nepostradatelný zdroj na duchovní cestě. Jelikož cílem není nic menšího než realizace našeho nejvyššího lidského potenciálu, tantra usiluje o transformaci každého prožitku v cestu k naplnění – bez ohledu na to, jak „nezbožný“ se může zdát. Je to doslova tak, protože náš současný život je natolik neoddělitelně spjat s touhou, že musíme využít její nesmírnou energii, pokud si přejeme přetransformovat svůj život v něco transcendentního.
Logika tantry je tedy skutečně velmi jednoduchá: náš prožitek běžného potěšení lze využít jako zdroj dosažení nezměrně příjemného prožitku úplnosti neboli probuzení. Je přirozené, že stavy naší mysli, jsou-li rozvíjeny, vytvářejí něco sobě podobného, a nikoli protikladného. To platí jak pro stavy pozitivní, tak negativní. Stejně jako se nespokojenost sama o sobě nikdy nemůže stát spokojeností, neštěstí se přirozeně nepromění ve štěstí. Podle tantry nemůžeme doufat, že dosáhneme svého cíle, univerzálního a úplného štěstí, budeme-li si systematicky vytvářet větší a větší neštěstí. Ve skutečnosti to funguje právě naopak. Svého budoucího cíle – klidu a míru – můžeme dosáhnout jedině rozvíjením současných drobných prožitků klidu a spokojenosti. A podobně, v dosažení nekonečné blaženosti a radosti dokonalého probuzení můžeme doufat pouze tehdy, dokážeme-li moudře využívat energii touhy a vytvářet si návyk prožívání toho, co lze nazývat pravou radostí.
Náboženství a odmítání potěšení
Často se však zdá, že mezi prožíváním radosti a následováním nějaké duchovní či náboženské cesty je veliký rozpor. Náboženství ve skutečnosti pro mnoho lidí neznamená nic víc než odpírání si či odmítání všeho, co je v životě příjemné. Bývá vnímáno, jako by říkalo: žádná touha, žádná spontaneita, žádná svoboda sebevyjádření. Pak není divu, že organizované náboženství má tak špatné jméno. Místo aby nabízelo způsob, jak přesáhnout naše hranice, bývá pociťováno jako nejtěžší forma represe. To je však jen další druh předpojatosti, kterou je potřeba překonat, chceme-li se opravdu osvobodit. Bohužel způsob, jímž mnohé společnosti využívají náboženství jako prostředku politického nátlaku a autority, dává tomuto tvrdému odsudku zapravdu.
Tento pohled, jenž vnímá náboženství jako něco, co potlačuje či omezuje naši základní lidskou přirozenost, nesdílejí pouze jeho kritikové, ale stejně jej vnímají i mnozí zbožní praktikující. Spousta lidí má pocit, že duchovní disciplínu lze řádně dodržovat pouze formou popírání své prosté lidskosti. Pojali vůči potěšení takové podezření, že si myslí, že skutečnou hodnotu má jen život v neštěstí: „Jsem zbožná osoba, neměl bych se mít dobře.“ Ačkoli jejich cílem je dosáhnout jisté formy věčného míru a štěstí, ukládají si za povinnost odpírat si radosti každodenního života. Vnímají tato potěšení jako překážky, které jim brání v duchovním rozvoji, a pokud se stane, že zažijí nějakou malou radost, cítí se z toho nesví. Nemohou sníst ani malý kousek čokolády, aniž by si říkali, že jsou hříšní a chamtiví! Místo toho, aby tento prožitek přijali a radovali se z něj takového, jaký je, svazují se pocity viny a výčitkami: „Na světě je tolik lidí, kteří jsou nešťastní a umírají hlady, jak jen si mohu takhle dopřávat!“
Ale všechny takové přístupy jsou naprosto scestné. Neexistuje sebemenší důvod, proč bychom se měli kvůli potěšení cítit provinile. Je to stejně scestné jako ulpívat na pomíjivých potěšeních a očekávat, že nám přinesou dokonalé uspokojení. Ve skutečnosti je to jen jiná forma ulpívání, jiný způsob uzavírání se do omezeného pohledu na to, kdo jsme a čím se můžeme stát. Taková provinilost je duchovní zvráceností, nikoli pravým duchovním přístupem. Kdybychom byli plně spokojeni se svou situací – šťastní a naplnění mírem, ať se střetáváme s dobrými či špatnými podmínkami –, pak by mohla praxe sebezapření mít nějakou reálnou hodnotu. Dala by se prospěšně využít k posílení našeho smyslu pro neulpívání nebo by nám mohla pomoci porozumět, co je v našem životě opravdu důležité. My si však málokdy něco odpíráme ze správných důvodů. Tísníme se ve stavu utrpení, protože si myslíme, že trpět má samo o sobě nějakou hodnotu. Ale nemá. Jestliže se oddáváme utrpení, jediným výsledkem bude ještě větší utrpení. Na druhou stranu, pokud víme, jak prožívat štěstí bez škodlivých přístupů chamtivé připoutanosti či provinilosti, můžeme rozvíjet hlubší a hlubší úrovně těchto prožitků a nakonec dosáhnout nepředstavitelného štěstí svého plného lidského potenciálu.
Je-li scestný ten ustrašený, sebeomezující přístup, který kritizuji, jak tedy vypadá ten moudrý přístup člověka, jenž má vážný zájem o realizaci svého nejvyššího potenciálu? Jednoduše řečeno, znamená to neustále udržovat mysl ve stavu co možná největšího štěstí a míru. Než abychom se nechali vláčet návykovými vzorci uchopování, nespokojenosti, zmatku, utrpení a provinilosti, měli bychom se snažit zdokonalovat svou mysl tím, že budeme rozvíjet hlubší a hlubší úrovně porozumění a rozumněji nakládat se svými mentálními a fyzickými energiemi, a pomocí ještě vyšších forem štěstí, blaženosti a lepšího života. Takový přístup dává daleko větší smysl než snaha si běžné prožitky odpírat. A právě v tom spočívá logika tantry.
Buddha a cesta radosti
Jisté epizody ze života samotného Buddhy Šákjamuniho jasně dokazují nadřazenost přístupu, který objekty plodící touhu využívá, nad přístupem sebezapírání, jenž tyto objekty odmítá. Když se Buddha – tehdy jednoduše bódhisattva Siddhártha – ve věku devětadvaceti let zřekl izolovaného, rozmarného života prince, a právě se vydával za svou otázkou, jak ukončit všechno utrpení, rozhodl se pro disciplínu extrémní askeze. Usiloval o vykořenění příčin utrpení a nespokojenosti tím, že ubíjel své tělesné pocity. Takoví lidé existují v Indii ještě dnes. Odpíral si jídlo a jiné pohodlí do takového extrému, že z něj nakonec nezbývalo o moc víc než kostra. Po šesti letech takového odříkání si uvědomil, že tento přístup byl bezcenný. Místo, aby jej přivedl blíže jeho transcendentnímu cíli, oslaboval jej natolik, že nebyl schopen jasně myslet a meditovat.
V tu chvíli se rozhodl vzdát se tohoto rigidního přístupu a vydat se cestou lépe odpovídající pravému duchovnímu rozvoji. Tradiční záznamy o jeho životě vypravují, že svůj dlouhotrvající půst ukončil jídlem z mléka a rýže, jež mu nabídla žena jménem Sudžatá. Jídlo zapůsobilo na jeho tělo a mysl neobyčejným účinkem. Naplnilo jej silou, jasností a blažeností. Toto náhlé znovuzrození mentální i fyzické energie posílilo nejen jeho odhodlání, ale také schopnost dosáhnout cíle – plného probuzení. Skutečnost, že pak po jediné noci meditace pod Stromem probuzení dosáhl naprostého osvobození, jasně ukazuje, že dozrál jeho čas zanechat předchozích asketických praktik. Z hlediska tantry ukazuje tato událost, že cesta, která potěšení a touhu využívá, je daleko hlubší a účinnější než cesta strnulého sebezapírání.
Později, když se Buddha proslavil jako vysoce realizovaný učitel, schopný provázet nejrůznější typy lidí na cestě k naplnění, požádal jej jistý král, aby mu ukázal cestu duchovního vývoje, která by byla vhodná pro člověka, jenž má důležité společenské závazky. „Jako král mám velkou zodpovědnost a musím pečovat o své záležitosti,“ řekl, „a nemohu si dovolit je zanedbat. Nemohu udělat to, co ty – všeho nechat, odejít do džungle a dát se cestou askeze. Potřebuji mít možnost využít samotného královského života jako cesty k duchovnímu naplnění. Znáš-li tedy metodu, jak bych mohl transformovat své každodenní aktivity, jimž se jako král věnuji, v duchovní cestu, prosím nauč mě to.“ Buddha odpověděl, že ano, že zná takový přístup – praxi tantry. „S touto metodou můžeš dál plnit své závazky,“ řekl, „a nemusíš se vzdávat žádných královských potěšení.“ Vysvětlil králi, že si ve skutečnosti může užívat života, jak se mu zlíbí, a přesto postupovat na cestě k probuzení.
Nauka, kterou Buddha králi předal, byla Kálačakra tantra (Kolo času), jejíž linie, stejně tak jako linie mnoha dalších tantrických nauk, zůstala neporušená a silná až do dnešních dnů. Mnozí Indové a Tibeťané dosáhli formou těchto metod plného probuzení a neexistuje sebemenší důvod, proč by lidem ze Západu nemohly přinést stejný užitek.
Cesta tantry dnes
Tantra se obzvláště dobře shoduje se západní mentalitou. Je to ta nejrychlejší cesta, měla by být tedy pro Západ, který si libuje v okamžitých účincích, velmi zajímavá. Navíc je cesta tantry především cestou transformace, a princip transformace energie – alespoň na materiální úrovni – je na Západě chápán velmi dobře. A konečně, zatímco ve většině duchovních směrů je obrovská exploze energie touhy, která propukla ve 20. století, považována za vážnou překážku, pro praxi tantry je naopak užitečná, protože zde je touha palivem, které nás pohání k našemu nejvyššímu cíli. Snad jen taková cesta, jako je tantra, jež klade důraz na přímý prožitek namísto slepého přijímání, nás dokáže vyburcovat z našich sebedestruktivních zvyků a dát nám příležitost dosáhnout absolutního naplnění.
Chceme-li však prostřednictvím této cesty čerpat skutečnou hodnotu, musíme mít jasno v jistých důležitých bodech. Především naše motivace pro praxi tantry musí být co nejčistší. O tomto bodě bude ještě obsáhlejší řeč (viz kap. 6). Prozatím stačí, když řekneme, že v žádném případě nelze sklízet nezměrný užitek tantry, je-li naše motivace soustředěna pouze na naše vlastní dobro. Tantra může být přínosná pouze pro takového člověka, který se primárně zajímá o dobro druhých a vnímá cestu tantry jako nejrychlejší a nejsilnější způsob, jak svého altruistického cíle dosáhnout.
Zadruhé je třeba mít trpělivost a sebekázeň, abychom v praxi postupovali správně. Mnoho lidí si myslí, že „když je tantra tou nejvyšší cestou, nemá smysl, abych se zabýval přípravnými praxemi“, a hned se vrhnou do nauky pro nejpokročilejší. To je bláhové i arogantní zároveň, a také velmi nebezpečné. Má-li někdo takový netrpělivý a nerealistický přístup, je absolutně nezpůsobilý, aby obdržel tantrickou nauku.
A nakonec je velmi důležité dokázat jasně rozlišit mezi esencí tantry a kulturními formami, jež ji momentálně obklopují. Tím mám na mysli, že když se Zápaďan snaží vypadat nebo chovat jako Tibeťan, případně jiný Asiat, nikomu tím neprospěje. Budeme-li se například učit odříkávat modlitby v cizím jazyce, není to samo o sobě cestou k naplnění našeho nejvyššího lidského potenciálu. Nahrazováním jedné soustavy kulturních konvencí druhou nelze získat nic, co by mělo jakoukoli transcendentní hodnotu. Lidé, jejichž praxe se drží na této povrchní úrovni, nedosáhnou ničeho jiného než zmatku, nevědí, kdo jsou nebo co mají dělat. Samozřejmě že v tomto přechodovém období, kdy se tantrické nauky dostávají z Východu na Západ, můžeme ze studia tibetského jazyka apod. získat mnoho. Ale já chci zdůraznit, že bychom vždy měli mít na mysli, že tantra je něco mnohem hlubšího než jazyk nebo zvyk. Tantra nás může naučit, jak se osvobodit ze všeho podmiňování, jež omezuje naši schopnost porozumět, kým jsme a čím se můžeme stát. Pokud k těmto silným naukám přistupujeme s jasnou inteligencí a pevným odhodláním vyzískat jejich podstatu, bezpochyby můžeme přinést do svého života celistvost a vnitřní uspokojení, o něž všichni usilujeme.
3. Potěšení, zklamání a naplnění
Tantra a radost
Funkcí tantry je transformovat veškeré potěšení do transcendentního prožitku hlubokého uvědomění. Namísto obhajování separace od světských potěšení, jak to dělají mnohé tradice, tantra zdůrazňuje, že pro lidské bytosti je mnohem účinnější radost prožívat a energii z ní přesměrovat do rychlé a silné cesty naplnění a probuzení. To je nejmoudřejší cesta, jak svůj drahocenný lidský potenciál využít.
Tantra dokazuje prostřednictvím metod hluboké transformace, že jako lidské bytosti jsme schopni prožívat neomezenou radost a blažené štěstí a zároveň nepodléhat klamům, které běžně naši cestu za potěšením znečisťují. V rozporu s tím, čemu možná někteří lidé věří, není nic špatného na tom užívat si potěšení a radosti. Špatný je zmatek, díky němuž ulpíváme na těchto potěšením, poutáme se k nim a měníme je ze zdrojů štěstí ve zdroje bolesti a nespokojenosti. Problémem je toto uchopování a ulpívání, nikoli samotné potěšení. Pokud bychom se tedy dokázali osvobodit od svého zvyku uchopování, mohli bychom si užívat, jak je nám libo, aniž bychom měli jakékoli potíže, které obvykle doprovázejí naše běžné nutkavé vzorce v hledání potěšení.
Pokud správně porozumíme transformaci, pak cokoli děláme, dvacet čtyři hodiny denně, nás může přivést blíže k našemu cíli úplnosti a sebenaplnění. Veškeré činnosti, kterým se věnujeme – chůze, jídlo, dokonce i močení! – lze přivést na naši duchovní cestu. Dokonce i spánek, jejž obvykle trávíme ve tmě nevědomí nebo v chaosu snů, můžeme proměnit v čistý a jasný prožitek jemné, pronikavé moudrosti.
Třeba se vám zdá, že nic z toho není možné. Je pravda, že jiné, pozvolnější duchovní přístupy, včetně samotné buddhistické cesty súter, zdůrazňují, že touha, žárlivost a všechny další klamy běžného života jsou nečisté a měli bychom je vnímat jako jedy. Neustále slyšíme, jak jsou jejich účinky nebezpečné a že bychom se měli jejich vlivům co možná nejúzkostlivěji vyhýbat. Ale jak už bylo řečeno, tantra zaujímá odlišný postoj. Sice také tvrdí, že klamy, jako je ulpívání na předmětech tužeb, jsou zdrojem nespokojenosti a utrpení, a proto bychom je měli překonávat, učí nás však rovněž, jak moudře využít energii těchto klamů k prohloubení naší bdělosti a zrychlení duchovního vývoje. Stejně jako někteří lidé s odpovídajícími znalostmi dokážou užívat jedovaté rostliny jako účinný lék, tak i schopný a správně vycvičený praktikující může ovládnout energii touhy, a dokonce i hněvu, a přeměnit ji v přednost. To je bezesporu možné.
Obrazy celistvosti
Tantra nás nejen učí, jak využít našich obyčejných radostných prožitků, ale také nám ukazuje, jak aktivovat hlubší, silnější a nakonec i uspokojivější prožitek blaženosti, než se nám běžně nabízí prostřednictvím našich fyzických smyslů.
V současné době je naše hledání potěšení obvykle nasměrováno k vnějším objektům tužeb. Pokud tyto objekty nemůžeme najít, nebo se na ně nemůžeme fixovat, jsme frustrovaní a nešťastní. Mnozí z nás například hledají muže či ženu svých snů, někoho, kdo nám bude zdrojem neomezeného štěstí, a přitom bez ohledu na to, kolik partnerů nebo partnerek jsme již měli, tyto sny zůstávají nenaplněné.
My si však neuvědomujeme, že všichni máme uvnitř v sobě neomezený zdroj jak mužské, tak ženské energie. A tak se mnohé z našich problémů objevují proto, že tento vnitřní zdroj ignorujeme, nebo potlačujeme. Muži se snaží skrývat svou ženskou stránku a ženy se bojí vyjádřit svou mužskou energii. Důsledkem je v obou případech pocit odloučenosti od něčeho, co potřebujeme. Necítíme se být úplní, a proto se obracíme na druhé, očekáváme od nich vlastnosti, které nám samotným chybí, a doufáme, že získáme nějaký pocit úplnosti. To mívá za následek, že se naše chování poskvrní nejistotou a majetnictvím. Ve skutečnosti je to tak, že zdroje veškerých problémů na světě, a to od úzkosti jednoho člověka až po války mezi národy, lze vysledovat zpět k těmto pocitům neúplnosti.
Pokud bylo třeba, dokázali velcí jógini a jóginky strávit léta o samotě v izolaci, aniž se cítili osamělí. A my se zatím cítíme zoufale sami, jsme-li od svých blízkých odloučeni byť jen na jediný den! Proč je mezi námi a jóginy tak velký rozdíl? Souvisí to s naší vlastní mužskou a ženskou energií. Dokud jsou roztříštěné a nevyrovnané, budeme nadále zoufale toužit po společnosti druhých a nedokážeme se cítit spokojení. Kdyby však naše vnitřní mužská/ženská mandala byla kompletní, nikdy bychom nezažili bolest z osamělosti.
Tantra nabízí účinné metody, jak navázat kontakt s naší vnitřní esenciální celistvostí. Tantrické umění je plné přesvědčivých symbolů jednoty a úplnosti, jež jsou charakteristické pro náš plně realizovaný potenciál. Obraz mužského a ženského božstva v sexuálním spojení – který vnímali někteří první západní vykladači tibetského buddhismu jakožto znak jeho úpadku – je symbolickým zobrazením vnitřního splynutí naší vlastní mužské a ženské energie. Na další úrovni symbolizuje jejich spojení cíl nejvyšších tantrických praktik: vytvoření nejjemnějšího a nejblaženějšího stavu mysli, který je – ve své původní přirozenosti – dokonale schopen proniknout do konečné reality a osvobodit nás od všech klamů a utrpení. Na této úrovni mužská postava reprezentuje prožitek velké blaženosti, zatímco ženská postava je symbolem neduální moudrosti. Jejich splynutí tedy nemá absolutně nic společného s uspokojováním smyslů, ale spíše vyjadřuje naprosto celistvý stav blažené moudrosti, jenž plně přesahuje běžné smyslové touhy.
Pro ty, kteří jsou zralí, může pouhý pohled na takový obraz pomoci obnovit spojení mezi mužským a ženským aspektem jejich bytí. Má-li však být toto spojení znovu vytvořeno, je nezbytné proklestit si cestu skrz působení přehnaně intelektualizující konceptuální mysli. Tento typ konceptualizace je široce zodpovědný za pocity odcizení od naší vnitřní reality. To je jeden z důvodů, proč symboly a obrazy, jako jsou ty, jež se užívají v tantrickém umění a vizualizaci, mohou být během navazování kontaktu s naší esenciální přirozeností daleko účinnější než pouhá slova.
Čtyři třídy tantry
Existují čtyři třídy neboli úrovně buddhistické tantry, známé v tomto pořadí jako tantra chování, konání, jógy a tantra nejvyšší jógy. Každá třída je určená pro určitý typ praktikujícího a jedna od druhé se liší podle intenzity energie touhy, kterou je praktikující schopen přesměrovat na duchovní cestu. Tradičně se tyto různé úrovně energie blaženosti znázorňují pomocí příkladů zvyšování sexuální důvěrnosti. Říká se tedy, že praktikující nejnižší úrovně tantry je schopen využít a transformovat energii blaženosti, která vzniká pouhým pohledem na atraktivního partnera. Na druhé úrovni je transformována energie vznikající ze vzájemných úsměvů a společného smíchu obou partnerů. Na třetí úrovni se využívá energie, která vzniká, když se oba partneři drží za ruce, a pokročilý praktikující tantry nejvyšší jógy dokáže nasměrovat na duchovní cestu energii touhy ze samotného sexuálního spojení. Toto silné přirovnání nám dává představu soustavně se rozvíjející škály energie, kterou lze nasměrovat a přetransformovat prostřednictvím praxe tantry.
V praxi se však objevuje otázka, jak dosáhnout toho, aby techniky tantrické transformace účinkovaly i pro nás – individuálně. Je snadné hovořit obecně o teorii a praxi tantry, o využití touhy jako cesty k probuzení, ale takové řeči nemají velkou hodnotu. Opravdu důležité je si na základě upřímného zhodnocení svých vlastních schopností a zkušeností stanovit způsob, jak nakládáme s energií touhy v současnosti. Musíme se zeptat sami sebe, kolik smyslového potěšení jsme schopni unést, aniž bychom zešíleli. Je sice pravda, že tantrické praxe mohou nakonec probudit jemný, všeprostupující stav vědomí, jenž je ve své vlastní přirozenosti neobyčejně blažený, to však neznamená, že je pro nás teď dobré nekriticky následovat své touhy jen proto, že také vedou k nějaké blaženosti. Musíme si upřímně přiznat, kde jsou naše současné hranice a být realističtí ve vztahu k našim současným schopnostem, jestliže nám má praxe tantry jednou přinést nějakou hodnotu.
Jednou z největších překážek na cestě pravého duchovního vývoje je arogance. Toto nebezpečí je obzvláště velké ve vztahu k praxi tantry. Můžeme mít pocit, že když se tantra propaguje jako způsob, jak využívat touhu, stačí se oddávat svým neomezeným chutím a násobit touhy, které již máme, a znamená to, že kráčíme cestou pravého praktikujícího. Někteří lidé takový přístup vyznávají, ten je však naprosto scestný. Nikdy bychom neměli zapomínat, že kdyby holdování touze bylo totéž jako praxe tantry, už teď bychom všichni byli vysoce pokročilými tantrickými jóginy a jóginkami! Přesto je náš život naplněn neovladatelnými touhami po tom či onom a jediné, co jsme díky nim zatím získali, je větší a větší nespokojenost.
Proč? Čím to je, že naše obyčejné touhy vedou nevyhnutelně k frustraci a zklamání? Jestliže tomu neporozumíme, veškeré naše řeči o využití touhy jako cesty k probuzení nejsou nic víc než pouhý vtip.
Touha a deformace
Je důležité porozumět tomu, že takový druh touhy, kterou obvykle pociťujeme vůči nějakému atraktivnímu objektu, deformuje naše vnímání daného objektu. Jasným příkladem toho je sexuální touha. Abychom si ukázali jen jeden příklad takové deformace, vezměme si případ muže, který je poblázněný nějakou ženou (popř. jedna osoba druhou). I kdyby tato žena byla obecně považována za atraktivní, touha tohoto muže po ní zveličí její krásu do absurdních rozměrů. Čím vášnivější je jeho touha, tím nerealističtější se stává její obraz. Nakonec už tento obraz nemá absolutně žádný vztah k realitě. Pak, místo aby byl tento muž přitahován samotnou ženou, je posedlý její projekcí, kterou si sám vytvořil.
Tato tendence k přehánění a projekci se neomezuje jen na nějakou konkrétní kulturu, to je univerzální fenomén. Když se na sebe dva lidé podívají očima nekritické touhy, vytvářejí si jeden o druhém neuvěřitelné příběhy. „Je naprosto okouzlující! Nemá sebemenší chybičku, navenek ani uvnitř!“ Budují si dokonalý mýtus. Kvůli pobláznění a touze jsou oba slepí k nedokonalostem toho druhého a zveličují jeho dobré vlastnosti až k nepoznání. Toto přehánění je jen pověrčivá interpretace, projekce, mysli posedlé touhou.
Tato tendence k zveličování je více či méně charakteristická pro všechny naše běžné tužby. Nadsazujeme krásu či hodnotu čehokoli, co nás přitahuje, a ztrácíme ze zřetele jeho skutečnou přirozenost. Zapomínáme například na to, že daný objekt naší touhy – ať už je to osoba nebo věc – se neustále mění, stejně jako my sami. Děláme, jako by měl existovat navždy jako něco krásného a přitažlivého, něco, co nám bude poskytovat nekonečnou radost a uspokojení. Takové pojetí neměnnosti je samozřejmě naprosto mimo kontakt s realitou, a tím, že se jej držíme, si přivoláváme jen a jen nová zklamání.
Je důležité pochopit, že zvyk projektovat falešné představy stálosti na vše, co vnímáme jako žádoucí, neuplatňujeme vědomě. Když se nás někdo zeptá: „Myslíš, že tvůj přítel – nebo přítelkyně, nové auto nebo cokoli jiného – tu bude navěky a pořád bude krásný?“, okamžitě odpovíme: „Ovšemže ne!“ Na to, abychom odpověděli jinak, víme příliš dobře, jakou moc má změna, úpadek, stárnutí a smrt. Ale pro většinu z nás je toto porozumění výhradně intelektuální. Je to myšlenka, kterou chápeme mozkem, ale stále to není poznání, jež cítíme ze srdce. Pokud prověříme svůj hluboký srdečný vztah k tomu, po čem toužíme, objevíme navyklé uchopování stálosti, jež zůstává v podstatě nedotčeno jakýmkoli naším intelektuálním porozuměním procesu změny. Jen se podívejte, jak se naše srdce zachvívá napětím, jsme-li pohlceni nějakou silnou touhou po někom nebo po něčem. Prožívali bychom tak silné rozčilení, kdybychom se nedrželi svých nerealistických očekávání?
Tento bod byste si neměli vykládat nesprávně. Nesnažím se být přehnaně kritický a říkat, že všechny naše myšlenky jsou povrchní nebo že všechny naše emocionální reakce jsou zvrhlé. Jen se pokouším vysvětlit situaci, kterou zažívají lidé všude na světě: především, že ačkoli si přejeme, aby nám naplnění našich tužeb přineslo štěstí, stejně zůstáváme nenaplnění a nespokojení. Jestliže nechápeme příčinu těchto pocitů, veškeré naděje, které vkládáme do možnosti využít různé tužby k dosažení absolutního štěstí duchovního naplnění, jsou předem zmařené.
Zdroj nespokojenosti
Kde je tedy chyba? Kdo nebo co zodpovídá za naše trvalé neúspěchy ve snaze zažít štěstí a mír, jež tak zoufale hledáme? Abychom si mohli na tuto otázku odpovědět, podívejme se ještě jednou zblízka na způsob, jak běžné tužby fungují. Cítíme se jaksi neúplní, nejistí a nenaplnění, a tak hledáme kolem sebe něco nebo někoho, díky čemuž nebo jemuž se budeme cítit kompletní. Ať už vědomě či podvědomě si říkáme: „Kdybych jen měl to a to, potom bych byl šťastný!“ Poháněni takovou myšlenkou se snažíme vlastnit jakýkoli přitažlivý objekt, který vypadá, že je nejlépe schopen naši touhu naplnit. Následně si z objektu učiníme idol a nadsazujeme jeho atraktivní vlastnosti natolik, že se už jen sotva podobá své skutečné přirozenosti.
Ve své snaze tento nadhodnocený objekt touhy vlastnit můžeme buď uspět, anebo ne. Pokud ve svém usilování neuspějeme – jestliže se nám objektu zájmu nepodaří dosáhnout –, pak jsme samozřejmě zklamaní. Čím více po objektu toužíme, tím více jsme rozrušení, když jej nemůžeme vlastnit.
Ale co se děje, když naopak uspějeme, když dostaneme, co jsme chtěli? Ukáže se, že to, čeho jsme dosáhli, a to, čeho jsme si přáli dosáhnout, jsou dvě zcela odlišné věci. Protože to, co nás teď vlastní, není ten vytoužený snový obraz – to nekonečné, dokonalé a plně uspokojivé řešení našich nejhlubších problémů –, ale něco, co je nedokonalé, neúplné a pomíjivé, stejně jako my sami. Tato osoba či věc nám sice může poskytnout nějaké dočasné potěšení, ale nikdy nebude schopna začít splňovat očekávání, která jsme na ni naložili. A tak se dříve či později cítíme podvedení a hořce zklamaní.
Abychom se teď ale vrátili k původní otázce: Koho nebo co obviňujeme ze svého neštěstí? Ve většině případů nesmyslně viníme objekt. „Kdyby jen byla hezčí…,“ „Kdyby se ke mně choval lépe…,“ „Kdyby to auto bylo rychlejší, nebo novější…“ Kdyby tohle, kdyby támhleto. Tyto dualistické úvahy nám naplňují hlavu, když jsme zklamáni tím, co máme, a přemýšlíme o tom, zač bychom to mohli vyměnit, abychom si zajistili štěstí, které tak zoufale potřebujeme. Potom už hledáme novou manželku nebo nového manžela nebo nové auto a vkládáme do tohoto nového objektu očekávání, která jsou stejně nerealistická jako ta, jež jsme vkládali do toho, co teď zavrhujeme. A takovým způsobem kroužíme stále dokola, měníme ve svém životě to a ono, ale nikdy se ve skutečnosti ke svému vytouženému štěstí a klidu mysli ani trochu nepřiblížíme.
Tantrické řešení
Tantrické řešení tohoto problému je extrémně radikální. Znamená úplnou transformaci našeho běžného vnímání. To je centrálním bodem tantrického přístupu. Tatáž energie touhy, která nás běžně žene z jedné neuspokojivé situace do druhé, je prostřednictvím tantrické alchymie přetvořena do transcendentního prožitku blaženosti a moudrosti. Praktikující se zaměřuje na pronikavou zářivost takové blažené moudrosti, která pak proniká jako laserový paprsek všemi nesprávnými projekcemi toho či onoho až do samého srdce reality.
Různé úrovně zmatků a konfliktů, které teď zatemňují naši mysl a znemožňují nám prožít úplnost našeho lidského potenciálu, jsou systematicky likvidovány silou tohoto blaženého vědomí. Tím je energie touhy spoutána takovým způsobem, že místo aby naši nespokojenost prohlubovala, jak to běžně bývá, ničí její samotný zdroj – naši původní neznalost přirozenosti reality.
V tibetské tantrické tradici se tato transformace energie touhy znázorňuje pomocí následující analogie: Existuje jistý druh hmyzu, o němž se říká, že se rodí ze dřeva.
To znamená, že životní cyklus tohoto brouka začíná tím, že se vylíhne hluboko v kmeni stromu. A jak roste, živí se tím dřevem, z něhož se zrodil. Podobně prostřednictvím praxe tantrické transformace se z touhy rodí hluboká moudrost, která zároveň konzumuje vše negativní, co zatemňuje naši mysl, včetně touhy, z níž se zrodila.
Můžeme tedy vidět, že obyčejná a probuzená funkce touhy jsou si vzájemně přímými protiklady. V tantře má prožitek blaženosti, jež se zrodí z touhy, schopnost rozšířit mysl, čímž překonáme všechna svá omezení, zatímco obyčejné potěšení, které vychází z kontaktu s objekty touhy, naši pozornost zužuje a vede k omezující posedlosti větším a lepším potěšením. Jsme-li nakaženi pocity rozkoše, ztrácíme své vědomí úplnosti a utápíme se ve stavu tupé omezenosti. Naše mysl se stahuje kolem svého objektu, a tím, že jej v touze po větším a větším uspokojení stále více uchopujeme, se vzdalujeme skutečnosti. Téměř se dá říci, že jsme-li okouzleni silnou touhou, utápíme se v jistém typu bezvědomí. Když se nakonec z tohoto tupého, snového stavu probudíme, zjistíme, že veškeré potěšení, které jsme možná prožili, zmizelo a zůstala nám jen stejná nespokojenost, s jakou jsme začínali.
Jinými slovy lze říci, že běžně je náš prožitek potěšení temný, zastřený oblaky nevědomosti. Ačkoli se může objevit nějaké dočasné vzrušení, není zde žádná čistá bdělost, žádné světlo. V tantrické praxi se uplatňuje myšlenka sjednotit svůj prožitek potěšení se světlem. Tato jednota se znázorňuje vizuálně obrazem sexuálního spojení mužského a ženského božstva, jak už jsem se zmínil. To symbolizuje sjednocení mužské energie blaženosti a ženské energie pronikavé, neduální moudrosti. Ty se nakonec musí setkat, abychom prožili pravé naplnění své nejhlubší přirozenosti. Protože však k této jednotě blaženosti a moudrosti nemáme v současnosti přirozenou tendenci, musíme na kultivaci tohoto prožitku úplnosti vynaložit velké úsilí.
Upozornění
Tendence upadnout do stavu otupělosti a zmatku, a zároveň se připoutávat k potěšení, je v nás velice hluboko zakořeněná, proto je nerozumné si představovat, že můžeme okamžitě přetransformovat energii intenzivní touhy do čisté, široké mentální jasnosti. I když je tantra nejrychlejší cestou k prožitku plného probuzení, stále je třeba postupovat pozvolna, podle svých schopností, jinak na sebe vezmeme břemeno, které ještě nejsme schopni unést. Pak riskujeme, že dopadneme jako některé chudé země, které si toho na sebe ve snaze o modernizaci vzaly příliš mnoho v příliš krátké době. Často je pak nešťastným důsledkem, že prosté a relativně harmonické životy jejich obyvatel jsou uvrženy ve zmatek. Ačkoli tedy zamýšleným účelem rychlé industrializace těchto zemí bylo přinést užitek, skutečným důsledkem je ještě větší neklid a nespokojenost než dříve. Podobné to je, když naše praxe tantrické transformace neodpovídá naší emocionální úrovni a mentálním schopnostem – pokud máme v úmyslu vzít si na sebe a transformovat více energie touhy, než dokážeme zvládnout. Ocitneme se ve stavu ještě většího zmatení, než kde se nacházíme teď.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.