John Lilly

Vědec

Metafyzická autobiografie

Autobiografie známého amerického badatele, průkopníka v biofyzice, neurofyziologii a neuroanatomii, jenž mapoval mozek opic i komunikoval s delfíny, ale především v odvážných experimentech s izolační nádrží a psychedeliky zkoumal vlastní vědomí.

Není skladem

Hlídat dostupnost

ISBN 80-85905-66-3Rok vydání / Počet stran / Vazba: 2000 / 264 str. / vázaná Katalogové číslo: 0050 Kategorie: , , , Štítky: , , , , , , , , , , ,

Autobiografie známého amerického badatele, průkopníka v biofyzice, neurofyziologii a neuroanatomii, jenž mapoval mozek opic i komunikoval s delfíny, ale především v odvážných experimentech s izolační nádrží a psychedeliky zkoumal vlastní vědomí. Předmluva Timothy Leary, vydáno v rámci edice Nové trendy ve spolupráci s nakladatelstvím Maťa.

„Existuje-li kartograf změněných stavů vědomí — dálnic i vedlejších silnic vnitřního putování — pak je jím John Lilly, vzácná kombinace vědce a mystika.“ (Psychology Today)

„Voyeur u klíčové dírky věčnosti.“ (New Age Journal)

Předmluva k Vědci (Timothy Leary)
Poznámka vydavatele
Poděkování
Upozornění čtenáři
Prolog
1. Bytost činí volbu
2. Narození
3. Kojení
4. Odstavení
5. Výchova k lidství
6. Od fyziky k biologii
7. První manželství a medicína
8. Elektronika spojuje lidský mozek a mysl
9. Řízení mozku a tajné zpravodajské služby
10. Jak izolovat mozek a mysl
11. Porada tří Bytostí
12. Simulace a zkušenost
13. Přechod
14. Dvě přesvědčení
15. Důležité změny
16. Druhá porada tří Bytostí
17. Řízení pod prahem lidského vědomí
18. Hrátky se smrtí
19. Pokušení K
20. K a spojení s vnější realitou
21. Život ve vnitřní a mimozemské realitě
22. Třetí porada tří Bytostí
23. Život se brání uzavření
24. Simulace budoucnosti Člověka, Delfína a Velryby
Epilog
Bibliografie
Biografická data

Timothy Leary: Předmluva k Vědci

Konec 20. století by mohl vejít do povědomí jako Druhý věk zkoumání. Jako vzrušující doba, kdy lidské bytosti odkryly, zmapovaly, propluly a začaly osídlovat poslední neprozkoumanou oblast: mozek. Mohli bychom říci, že jsme byli svědkem zrození druhu Homo sapiens sapiens.

John C. Lilly byl jedním z prvních vědců, kteří ze svých výprav do vnitřních světů přinášeli systematické a užitečné údaje. Díky svým hrdinským činům v neprobádaných oblastech vědomí bude John C. Lilly považován za hrdinského filosofa, za skutečného Kryštofa Kolumba mysli.

První věk zkoumání

Abychom pochopili význam práce Johna Lillyho, bude užitečné připomenout si slavné činy Prvního věku zkoumání, který začal koncem 15. století (1492). Mnozí mudrci, průkopníci vědy, skeptikové se zdravým rozumem a filosofové ulice věděli, že Země je kulatá a vypraví-li se z Evropy na západ, bezpochyby doplují k nějakým břehům. Mnozí námořníci se dostali do tajemných západních oblastí, kam je zavál vítr nebo bezohledná touha objevovat a kolonizovat. Byli tu pochopitelně Vikingové, svatý Brendan z Irska a různí keltští námořníci, ale také záhadný katalánský mystik a mořeplavec John Ramon Lully.

Po roce 1492 podnikli slavné výpravy nejvýznamnější duchové a nejodvážnější snílci z Evropy: Balboa, Magellan, Cortés, Pizzaro, de Soto, Champlain, de la Salle. Tyto neohrožené dobrodruhy, kteří prozkoumávali neznámé a děsivé oblasti, hnala touha po poznání, nenasytnost, zbožnost, moc, zvědavost, přání nalézt pramen věčného mládí. Každý doplnil mapu Nového světa novými poznámkami a postřehy.

V dalších stoletích následovaly tyto neohrožené průkopníky miliony lidí natěsnaných v galérách, kteří hledali na Západě nový život a novou svobodu.

Druhý věk zkoumání

Podle velkých psychologů a tradičních jógových škol v sobě lidská bytost skrývá nezměrný svět simultánní a sjednocující moudrosti, myšlenkového vesmíru, do něhož dokáže zkušený adept proniknout. Tito velcí vizionáři vyvinuli účinné techniky k navození různých stavů mysli za použití drog a meditačních technik. Nechápali však, že tímto myšlenkovým vesmírem je ve skutečnosti mozek.

Ještě poměrně nedávno neexistovaly žádné modely, pomocí nichž by bylo možné popsat, jak mozek načítá, ukládá, zpracovává a vyvolává informace. Říkalo se tomu „problém mysli a těla“. Pamatujete?

První průkopníci Druhého věku zkoumání v moderním západním světě — lidé jako Aleister Crowley, Georges Gurdjieff, Tom Robbins, Aldous Huxley, Christopher Hyatt (Hyutt?), Alan Watts nebo Baba Ram Dass — věděli, jak pomocí tradičních východních technik „naladit“ mozek. Ani oni však nechápali, jak mozek pracuje, což je celkem pochopitelné. Lidé žijící v mechanické civilizaci 60. let nemohli přece vědět, jak fungují elektronické obvody mozku. Pomyslete jenom na primitivní neurotransmitery té doby — LSD, psilocybin, ketamin — jako na první chatrné galeony první hrdinské generace průzkumníků mozku.

V posledních třiceti letech vyvinuly neurologie a psychofarmakologie přesné metody navození změněných stavů pomocí neurotransmiterů. Metafora topografie mozku se stala standardním příkladem. Hovoříme o levé a pravé polovině mozku. O novém a starém mozku. Odborníci na NLP (neurolingvistické programování) mluví o dočasném umístění, snížení věku či vyvolávání raných vzpomínek. Výzkumníci přicházejí na to, jak neurotransmitery přenášejí informace v synapsích.

Nic se však neděje, dokud nejsou vytvořeny modely.

V 16. století financovaly výzkumné plavby do nových světů různé národní a soukromé skupiny. Začaly shromažďovat navigační a kartografické údaje a pokoušely se zakládat kolonie. K takovým skupinám patřily například The Hudson Bay Company či The East India Company.

Podobně tomu bylo se zkoumáním mozku. Skupinka odvážlivců v Menlo Parku v čele s dobrodruhy Alem Hubbardem a Willie Harmonem absolvovala stovky plánovaných tripů s LSD s cílem zlepšit své duševní zdraví. Mládenci Humphreyho Osmonda dělali totéž v naději, že získají Nobelovu cenu. Neohrožený neuronaut Oscar Janiger, M. D., nastavil kurs, kterým se ubíral Cary Grant a stovky dalších kolonizátorů mozku ve filmové kolonii v Hollywoodu. Ken Kesey a Stewart Brand působili v okolí San Franciska jako kontrolní stanice pro orgiastické, dionýské Zkušební lety s kyselinou. CIA financovala skupinu oddaných dobrodruhů v naději, že dosáhnou břehů Nového světa dříve než Rusové. Posvátná Harvardova universita se stala základnou pro nejrozsáhlejší neurologické výpravy. Řada těchto skupin vyvinula jazyky a modely, s jejichž pomocí výzkumníci mapovali a zaznamenávali psychedelické tripy. Jenom skupina z Harvardu vydala desítky příruček a průvodců, založených na Tibetské knize mrtvých, Tao te ťingu a podobných textech.

Všechna tato horečná aktivita však vyvolala pořádný zmatek. Dělo se tady něco neuvěřitelného, ale nikdo nevěděl přesně, o co vlastně kráčí. Lidé cestovali do bizarních a nádherných míst, ale netušili kam ani proč.

O „nebezpečích“ cestování mozkem se vedly hysterické diskuse, aniž kdokoliv věděl, co to všechno obnáší. Nejedná se přitom o fyzická rizika. Letět do Vietnamu koncem 60. let bylo pro fyzické zdraví asi desettisíckrát nebezpečnější než vzít si LSD. Počet sebevražd, který v nadějných 60. letech prudce poklesl, v umírněných 80. letech opět výrazně stoupl, což se ostatně dalo předpokládat.

Jenomže. „Nebezpečí“ výzkumu mozku počátkem 60. let byla psychologická. Neexistovaly žádné jazyky, modely ani vzory. Trip v té době představoval velkou neznámou, tajemství, záhadu, paradox, zmatek, hádanku. Takzvané „vysmažení“ (acid burn-out) označovalo akutní stav ohromení, silného ozáření a krátkodobý výpadek paměti (nezřídka komplikovaný mnohem zrádnějším „dlouhodobým zlepšením paměti“). U osob se špetkou rozvahy a zdravého rozumu bývá tento stav naštěstí vždy dočasný.

Třebaže naše příručky a průvodci byly zpracovány důsledně vědecky a s hinduistickou přesností, byly žalostně nepostačující, neboť vycházely z jógových tradic a mystických filosofií, jež předcházely dokonce i průmyslovému věku.

V tomto období bouřlivého zkoumání, velkých nadějí a všeobecného zmatku existoval muž, který stál osaměle stranou. Byl to vědec, který se nikdy nezřekl empirické tradice ve prospěch nějakých okázalých mystických vizí. Tím mužem byl Dr. John C. Lilly, M. D.

V psychedelických 60. letech John C. Lilly nechodil v pestrém oblečení na rockové koncerty, nikdy se nevypravil do Woodstocku ani do Indie. Vnímali jsme ho jako nějakého čaroděje, postavu ze science-fiction, jedinečného alchymistu budoucnosti, nového Paracelsa, skutečného Isaaca Newtona. Jsem přesvědčen o tom, že vlastně nikdy nežil nikdo podobný J. C. Lillymu. Nejlépe je možné mu porozumět z hlediska kvantové fyziky. J. C. je prostě singularita. Prvočíslo dělitelné pouze sebou samým a Jedním.

V roce 1972 vydal knihu Programming and Metaprogramming in the Human Biocomputer (Programování a metaprogramování v lidském biopočítači), což je dílo neocenitelné hodnoty. Bylo by příliš sentimentální označit ji názvem Principia Psychologica kybernetického věku? Četlo ji sice jenom pár lidí, ale na tom nesejde. Není ani nutné ji číst, její název totiž hovoří sám za sebe: těch pár slov je klíčem k bouřlivému 20. století. Jedná se o nejnovější způsob, jak chápat lidský mozek a mysl.

Začněte uvažovat o svém mozku jako o biopočítači. Je to takový tekutý hardware. Uvažujte o své mysli jako o softwaru. Představte si ji jako jakési kašovité disky, které zpracovávají myšlenky a vytvářejí obrazy na monitoru vědomí. To je základní pojetí kybernetického (informačního) věku. Podle mě se jedná o největší úspěch postindustriální filosofie. Nemáte taky dojem, že J. C. Lilly je nejvýznamnějším hackerem reality naší doby?

Podobně jako tolik dalších průkopnických pilotů odlétá J. C. Lilly do neprozkoumaných oblastí a ztrácí se v informačních světech a kyberprostorových matricích. Na nějaký čas zmizí. Jako by chtěl říct, že prostě nepřijde včas na oběd. Vždycky se však objeví v pravý čas.

Jeho neobyčejné reality přirozeně odrážejí jeho křehký, lidský původ. Bizarní, německo-katolickou, odcizenou osamělost dětství v biblickém prostředí. Mrazivou, puritánskou Minnesotu. Náročné požadavky studia medicíny. Dobrovolně snášená freudovská mučení. Osvícenou inteligenci zářící jako hvězda.

Především však obdivujeme jeho ironické, nezbedné lidství. Vědec je skutečný „metafyzický životopis“. Řadí se k mnoha dalším poutavých příběhům naší kultury a je napsaný s vědeckou přesností obvykle označovanou jako upřímnost. Ještě nikdo se nevypravil tak daleko do budoucnosti jako J. C. Lilly, aniž by se dokázal vrátit (víme, že zdráhavě) s takovou jasností a dobrou náladou.

Opatrujte svůj výtisk Vědce. Je to drahocenný pozůstatek naší úžasné, neuvěřitelné doby.

Timothy Leary

„Voyeur u klíčové dírky věčnosti“ (New Age Journal)

„Existuje-li kartograf změněných stavů vědomí — dálnic a vedlejších silnic vnitřního putování — pak je jím John Lilly, vzácná kombinace vědce a mystika.“ (Psychology Today)

9. kapitola: Řízení mozku a tajné zpravodajské služby

V roce 1953 přesídlil John z Washingtonu do Národních ústavů zdraví v Bethesdě ve státě Maryland. Vzal si s sebou nový přístroj, který umožňoval zobrazení činnosti mozku na monitoru podobném televizní obrazovce. Podařilo se mu prokázat, že elektrická aktivita na povrchu mozku králíků, koček a opic se pohybuje velice specifickým způsobem po šedé kůře mozkové. V nové laboratoři pracoval na dalším způsobu převedení elektrické aktivity mozku do vnějšího zařízení.

Na Pensylvánské universitě objevil tvar elektrického signálu, který bylo možné použít ke stimulaci mozku, aniž by přitom došlo k poškození nervových buněk. Prokázal, že tvary signálu používané do té doby v neurofyziologii a neurochirurgii poškozovaly neurony, když mozkem procházel jednosměrný proud. Vyvinul nový tvar elektrického signálu, aby vyrovnal proud nejprve jedním směrem a poté, po krátkém intervalu, druhým. Ionty se tak v neuronech pohybovaly nejprve jedním a vzápětí opačným směrem, přičemž došlo ke stimulaci neuronů a ionty zůstaly v původní pozici. Tento nový tvar elektrického signálu byl nazván vyrovnaným obousměrným párem impulsů. Mikroskopické pozorování mozků stimulovaných takovým párem impulsů ukázalo, že tento druh stimulace nepoškozuje sítě neuronů. V Národních ústavech pokračoval v této práci.

Do šedé kůry mozkové jednoho makaka bylo zavedeno šest set deset elektrod, aniž by došlo k narušení samotné mozkové hmoty. Možnost stimulovat mozek pomocí těchto elektrod bez anestetik ukázala, že celý opičí mozek je senzorický a motorický. Každá část mozkové kůry opice vyvolávala reakce v některé svalové skupině v periférii odpovídající té které oblasti kůry mozkové.

Johnova rozsáhlá studia kůry mozkové získala další rozměr stimulací hlubších vrstev mozku. Dřívější techniky stimulace hlubších vrstev zahrnovaly odstranění poměrně velkých částí lebky, vložení elektrod a uzavření otvorů umělou hmotou. Jeho předešlé práce s těmito technikami ukázaly, že mozek byl poškozen přechodným vyhřeznutím těmito otvory. John usoudil, že odstranění lebky při pokusech je škodlivé. Vypracoval novou technikou, jež používala pro zavedení elektrod objímky.

Použitím této techniky bylo možné zavést elektrody do mozku bez použití anestezie. Při samotném zavedení elektrody cítilo zvíře přibližně stejnou bolest, jakou by vyvolalo píchnutí jehly do kůže na hlavě.

Krátká podkožní trubička, jejíž délka se rovnala tloušťce lebeční kosti, se rychle zarazila přes kůži na hlavě do lebky. Objímka z nerezavějící oceli poskytovala prostor pro zavedení elektrody do jakékoliv požadované hloubky v mozku mezi kůrou mozkovou a spodní částí lebky.

Tato metoda umožňovala zavést jakékoliv množství objímek. Vzhledem k malé velikosti objímek se rány na kůži na hlavě rychle zacelily a objímky mohly zůstat zasazené v lebeční kosti několik měsíců nebo let. Výzkumník mohl v kůži na hlavě nahmatat přesnou polohu každé objímky, kdykoliv to bylo nutné.

Skrze objímku zasazenou v lebeční kosti pak mohl pomocí jehly kdykoliv propíchnout tvrdou plenu mozkomíšní. Po vytažení jehly přiložil malou ostrou elektrodu (na konci dlouhé ocelové trubičky malého průměru) k otvoru po jehle a zavedl ji kůží, lebkou a tvrdou plenou mozkomíšní do libovolné hloubky v samotné hmotě mozkové.

Opice vystavené tomuto experimentu netrpěly žádnými zdravotními potížemi, nedostaly infekci a operace na nich nezanechala žádné zjistitelné důsledky.

Vzhledem k tomu, že se v samotném mozku nenacházejí žádná vlákna pro bolest, opice zavedení elektrod do hlubších částí mozku nezaznamenaly. Použitím těchto elektrod a bezpečného tvaru elektrického signálu byly v mozcích několika opic zjištěny systémy, které při stimulaci vyvolávaly bolest, strach, úzkost a vztek. Bylo zjištěno, že tyto systémy se nacházejí převážně podél střední části mozku poblíž oblasti spodiny lebeční.

Kolem nich se nacházely odpovídající systémy, které u opic vyvolávaly příjemné pocity, sexuální vzrušení a vysoce pozitivní motivace.

Systémy vyvolávající bolest, strach, úzkost a vztek byly nazvány „negativně motivující“ neboli „negativní systémy“, jak se jim říkalo zkráceně v laboratoři. Systémy vyvolávající příjemné pocity a pozitivní motivace byly nazvány „pozitivně motivující“ neboli „pozitivní systémy“.

Během postupného zavádění elektrody do mozku byla každá vrstva stimulována, což umožnilo zjistit, kde vyvolává pozitivní a kde negativní účinek. Bylo sestrojeno elektrické zařízení, které zapínalo nebo vypínalo elektrický stimulátor. Opice dostala dva rádiové vypínače, kterými mohla stimulaci sama řídit. Když se elektroda nacházela v pozitivní oblasti, opice se rychle naučila stisknout vypínač, který do těchto míst vyslal sled impulsů. Když výzkumník stimuloval negativní oblasti, opice se rychle naučila impulsy přerušit.

Stimulací pozitivních i negativních systémů bylo opakovaně dosaženo stejných výsledků. Při rozsáhlém mapování, jež zahrnovalo na šest set oblastí v opičím mozku, byly důkladně prozkoumány pozitivní a negativní systémy, uspokojivě nalezeny oblasti jejich výskytu a podrobně popsány vztahy mezi jednotlivými oblastmi v neuroanatomii mozku. Byly zmapovány systémy bolesti a sexuální systémy.

U opičích samců byly nalezeny systémy pro erekci, ejakulaci a orgasmus. Samec s elektrodou zavedenou do samostatného systému pro orgasmus si stimuloval tuto oblast a dosáhl úplného orgasmu bez erekce či ejakulace. Když měl k dispozici zařízení, kterým mohl tuto oblast stimulovat každé tři minuty čtyřiadvacet hodin denně, navozoval si orgasmus každé tři minuty po dobu šestnácti hodin, pak osm hodin spal a následující den opět pokračoval.

Pokud bylo zařízení nastaveno tak, aby automaticky stimulovalo negativní systém každé tři minuty čtyřiadvacet hodin denně, opice přerušovala podněty po celých čtyřiadvacet hodin. Pokud podněty pokračovaly příliš dlouho, opice byla ve stále zbědovanějším stavu. Nakonec nedokázala vypínač stisknout a volila smrt. Klinický obraz se změnil, když opice mohla opět stimulovat pozitivní systémy, což syndrom „umírání“ zcela odstranilo.

Filmy natočené během těchto experimentů byly promítány na vědeckých shromážděních. Zaměstnanci obou institucí je shlédli s velkým zájmem a hostujícím vědcům byly předvedeny názorné ukázky.

Ředitelé obou institucí dostávali o výzkumu stimulace mozku pravidelné měsíční zprávy. Když se informace o těchto technikách rozšířily v těchto institucích, dostaly se i do vládních kruhů.

Jednoho dne zavolal Johnovi do laboratoře ředitel Národních ústavů zdraví. „Chci vás požádat, Johne, abyste se zúčastnil schůzky se zástupci zpravodajských služeb vlády Spojených států. Budou tam lidé z FBI, CIA, zpravodajské služby vojenského letectva, Úřadu tajné služby vojenského námořnictva, Úřadu pro národní bezpečnost, vojenské kontrarozvědky a ministerstva zahraničí. Chtějí po vás, abyste je seznámil s technikami stimulace motivací v mozku pomocí elektrod.“

John: „To je velmi nebezpečná oblast, Bobe, a mně se do toho vůbec nechce. Za jakých podmínek by se tato schůzka konala?“

Ředitel: „Ty podmínky musím určit předem já. Vím dobře, jaký je váš vztah k utajování.“

John: „Podle mého názoru se jedná o velice účinný způsob řízení lidské motivace v pozitivním i negativním smyslu. Nechtěl bych, aby něco takového zůstalo v tajnosti.“

Ředitel: „Nehodlám vás nutit k tajné informativní schůzce, přestože jste příslušníkem důstojnického sboru zdravotní služby Spojených států. Dr. Kety mi řekl, že veškerá práce v jeho i vaší vlastní laboratoři má být veřejná, nikoliv tajná. S tím souhlasím.“

John: „Dr. Antoine Rémond používá naše techniky v Paříži a prokázal, že tuto metodu stimulace mozku lze aplikovat na člověka bez pomoci neurochirurga. Používá ji ve své ordinaci bez dohledu neurochirurga. To znamená, že kdokoliv s vhodným zařízením může něco takového provádět na člověku potají, aniž by na něm bylo použití elektrod zřejmé. Mám pocit, že kdyby se taková technika dostala do rukou tajné služby, získali by naprostou kontrolu nad jakýmkoliv člověkem a dokázali by velice rychle měnit jeho přesvědčení. Navíc prakticky beze stop.“

Ředitel: „Je-li tomu tak, navrhuji, abyste tuto instruktáž provedl za zvláštních podmínek, aby nebyla utajená, ale veřejná.“

John: „Během 2. světové války jsem přišel na to, že technické utajování, které tyto služby používají, je jejich vlastním nepřítelem. Měřítka, která používají, jejich >potřeba vědět<, vytvářejí kontrolu nad vědci a kazí jim práci. Vědci pak nemohou mluvit s lidmi, kteří by jim mohli poskytnout pomoc a podněty k tomu, aby mohli dokončit výzkum. Nechci tu instruktáž dělat.“

Ředitel: „To záleží jenom na vás. Mohl byste zabránit zneužití, kdybyste využil náležité publicity a přinutil je, aby souhlasili s tím, že instruktáž bude veřejná. Spojí se s vámi zástupce skupiny, která si instruktáž vyžádala.“

Za několik dní zavolal Johnovi neznámý muž z vlády Spojených států, který řekl: „Váš ředitel mi oznámil, že jste ochoten podat instruktáž o vaší práci, která se týká řízení motivace stimulací mozku elektrodami. Prý máte jisté podmínky. Jaké?“

John: „Členy zpravodajských služeb jsem ochoten informovat o použití elektrod, technikách zavádění a stimulace určitých oblastí mozku za následujících podmínek: Za prvé, tato instruktáž nebude probíhat potají ani za žádných bezpečnostních opatření. Za druhé, cokoliv na tomto setkání řeknu, bude veřejné, a já nebo kdokoliv jiný to bude moci kdykoliv zopakovat. Za třetí, kdykoliv v budoucnosti budu moci o tomto setkání psát bez ohledu na to, co řeknou ostatní účastníci nebo v jakém kontextu jim výsledky svého výzkumu sdělím. Za čtvrté, všechny filmy a jiné materiály, s kterými tuto skupinu seznámím, jsou veřejně přístupné. Byly nebo budou zveřejněny v literatuře přístupné veřejnosti.“

Nastalo dlouhé ticho. Nakonec muž řekl: „Budu muset vaše podmínky tlumočit skupině, která si instruktáž vyžádala, a člověku pověřenému její organizací. Ozvu se vám asi za deset dní.“

Za deset dní muž zavolal. „Vaše podmínky jsou přijatelné.“

Ve stanoveném čase a na stanoveném místě vstoupil John do místnosti a rozhlédl se kolem dlouhého stolu. Uviděl zhruba třicet lidí, z nichž polovina na sobě měla různé uniformy vlády Spojených států. Muž, který mu telefonoval, ho představil přítomným, ale jemu nepředstavil nikoho.

John začal hovořit o základech své práce, o pozitivních a negativních motivačních systémech v mozku. Ukázal, že lze opici velice rychle naučit, jak pomocí vypínačů spustit stimulaci svého pozitivního systému nebo ukončit stimulaci negativního systému. Promítl jim filmy zachycující práci s opicemi a ukázal diapozitivy s technickými podrobnostmi. Jeho názorný výklad trval zhruba hodinu.

Když skončil, nastalo dlouhé ticho.

Jedinou otázku položil muž v modré uniformě: „Jaké jsou lékařské indikace pro použití mozkových elektrod u lidských pacientů?“

John: „Jedinými lékařskými indikacemi jsou v současnosti dvě vážná onemocnění: epilepsie, kterou nelze léčit chemickými prostředky, a Parkinsonova choroba.“

Johnovi neunikly možné důsledky této otázky v souvislosti, v jaké byla položena. Tyto techniky mohly posloužit jako nejmocnější způsoby vymývání mozků, jaké kdy člověk vymyslel.

John se v té době již na Floridě věnoval výzkumu mozku delfínů, který měl zásadní vliv na jeho život.

Po instruktáži zpravodajských služeb na téma kontroly chování pomocí mozkových elektrod zavolal Johnovi nějaký muž ze společnosti Sandia Corporation v Novém Mexiku.

„Potřebuji zjistit, jak vkládat objímky do hlavy velkým zvířatům,“ řekl. „Chtěl bych přijít, až budete příště experimentovat s delfíny, tuto techniku si nafilmovat a naučit se ji provádět.“

John: „Pokud je mi známo, Sandia Corporation se zabývá tajnou činností. Ty techniky vám předvedu, ale filmy, které natočíte, a všechno, co se dozvíte, včetně skutečnosti, že vás tyto techniky naučím já, nesmí podléhat utajení.“

Během Johnova dalšího pobytu na Floridě si muž ze společnosti Sandia pořídil snímky experimentů na delfínech. Souhlasil s tím, že pošle kopii filmu Johnovi, a slíbil, že samotný film nebude předmětem utajení.

Když John film po několika týdnech neobdržel, zavolal do společnosti Sandia. Zjistil, že film byl klasifikován jako přísně tajný.

John se vypravil do Washingtonu a promluvil si s přítelem, který pracoval na oddělení pro vědu při ministerstvu obrany. Svěřil se příteli o dohodě, kterou uzavřel s mužem ze společnosti Sandia. Muž z ministerstva obrany zavolal do společnosti Sandia, promluvil si s důstojníkem kontrarozvědky, který klasifikaci prováděl, a požádal ho, aby film odtajnil a poslal mu jej do Washingtonu.

Během své návštěvy na Floridě muž ze Sandie neřekl, jakým způsobem hodlá využít mozkové elektrody na zvířatech. Prohlásil, že pracuje pod utajením a nemůže Johnovi říci, jaké bude konečné použití techniky mozkových elektrod.

Když John odešel z Národních institutů zdraví a hledal prostředky pro svůj projekt s delfíny na Panenských ostrovech, Úřad pro výzkum vojenského námořnictva ho požádal, aby předložil výsledky své práce s delfíny na ministerstvu obrany ve Washingtonu. Pronesl přednášku agentům z vojenského námořnictva a dalších úřadů v Pentagonu.

Když John přednášku ukončil, muž z Úřadu pro výzkum vojenského námořnictva ho požádal, aby zůstal a vyslechl přednášku člověka ze společnosti Sandia o použití mozkových elektrod na zvířatech, převážejících náklady přes horská pohoří. John poznal jméno toho člověka; byl to onen muž, kterého naučil používat mozkové elektrody.

Když se John usadil mezi posluchači, do místnosti vešel důstojník kontrarozvědky a řekl něco muži z Úřadu pro výzkum vojenského námořnictva, který vzápětí požádal Johna, aby s ním odešel. Venku mu řekl: „Vyskytl se nějaký problém s vaší bezpečnostní složkou. Další přednášky se nesmíte zúčastnit.“

Vystrašený a dopálený John se zeptal: „Pročpak?“

Muž z Úřadu odpověděl: „To nevím, ale dovnitř se vrátit nesmíte.“

John okamžitě zamířil ke svému příteli na ministerstvo obrany a požádal ho, aby zjistil, co se děje.

Přítel zavolal několika lidem na ministerstvu a nakonec řekl Johnovi: „Zjistil jsem jenom to, že máš v bezpečnostní složce nějaký škraloup s FBI. Byl bych velice rád, kdybys nezmiňoval mé jméno, až si to budeš na FBI ověřovat.“

John řekl: „Slibuji ti, že tvé jméno nepoužiji.“

John vyšel z budovy a z telefonního automatu zavolal příteli svého otce, který byl v té době asistentem ministra financí. Domluvil si schůzku a hned se za ním vypravil.

Byl to J. Edgar Hoover, který ho ve své kanceláři na ministerstvu financí odkázal na asistenta jménem Richard Krant. Domluvil Johnovi s panem Krantem schůzku.

Pan Krant se ho zeptal: „Jak se jmenuje váš přítel z ministerstva obrany, který vám řekl, že máte nesrovnalosti v záznamu u FBI?“

John: „Nemohu vám říci jeho jméno, dokud mi k tomu nedá svolení. Slíbil jsem mu, že jeho jméno uchovám v tajnosti, dokud nebude tato záležitost na ministerstvu obrany důkladně prošetřena. Někdy v budoucnosti mě zprostí mlčení.“

Krant: „Rozumím. Zůstanu s vámi ve styku. Dejte mi vaše telefonní číslo a adresu v Miami.“

Následující den přišli za Johnem do jeho domu v Miami dva drsně vyhlížející agenti FBI. Posadili se vedle něj a velmi výhrůžným tónem se ho začali ptát na jméno člověka z ministerstva obrany, který řekl, že vinu za tuto bezpečnostní záležitost nese FBI.

John: „Chcete říci, že FBI záleží mnohem víc na své vlastní pověsti než na občanovi, který je nespravedlivě obviněn z toho, že je nespolehlivý z hlediska bezpečnosti státu?“

Agenti: „Máme za úkol zjistit jméno toho muže a nepodávat vám žádné další informace.“

John, rozčileně: „Tak zavolejte Krantovi a nechte si ho zjistit.“

Jeden z agentů vytočil číslo a John začal křičet na Kranta do sluchátka: „Slíbil jsem vám, že vám řeknu jméno toho člověka, až mě zprostí slibu, který jsem mu dal. Buďte tak laskav a řekněte těm dvěma, ať jdou pryč.“

Jeden z agentů si promluvil po telefonu s Krantem a vzápětí oba podrážděně odešli z domu. John zavolal svému příteli, asistentu ministra financí, a pověděl mu, co se stalo.

Za tři týdny Johnovi zatelefonoval asistent ministra obrany, který měl dům na Floridě. Požádal ho, aby ho přišel navštívit v oné bezpečnostní záležitosti.

Asistent ministra obrany: „Ve vašem případě se jednalo o administrativní chybu. Úředník zanesl omylem záznam usvědčeného zločince se stejným jménem do vaší složky. Co můžeme udělat, abychom vám poskytli zadostiučinění, pokud se jedná o tento omyl?“

John: „Chci omluvný dopis od ministra obrany. Kopie tohoto dopisu budou uloženy ve všech složkách zpravodajských služeb ve Washingtonu včetně FBI, kontrarozvědky vojenského letectva a vojenského námořnictva, CIA a podobně. Chci, aby bylo zřejmé, že nejsem nespolehlivou osobou z hlediska bezpečnosti státu a nikdy jsem jí nebyl. Chci, aby bylo zřejmé, že se tohoto omylu dopustila kontrarozvědka ministerstva obrany.

Asistent: „Obávám se, že něco takového nebudeme schopni přiznat. Rádi vám pošleme omluvný dopis z ministerstva obrany, ale vinu přijmout nemůžeme. Souhlasíme s tím, aby se tento dopis rozeslal různým zpravodajským službám.“

Dopis z ministerstva obrany přišel následující týden. Byla to velice diplomatická omluva bez toho, že by ministerstvo přiznalo vlastní vinu. Součástí dopisu byl i seznam zpravodajských služeb, kam byl odeslán.

Časopis Harper’s později zjistil, že muž ze společnosti Sandia, který měl po Johnovi přednášku na konferenci konané pod záštitou Úřadu pro námořní výzkum, byl skutečně mužem, kterého John seznámil s technikami použití mozkových elektrod na delfínech. Na konferenci promítal film s mulou, kterou na cestě po příkrých horských svazích řídil sluneční kompas a mozkové elektrody. Mula šla rovně bez ohledu na okolní terén. Sluneční kompas byl spojen s mozkovými elektrodami, takže mula byla odměněna nebo potrestána odpovídajícími elektrodami v závislosti na tom, zda se držela své trasy nebo se od ní odchýlila. Mulu bylo možné rovněž řídit dálkově pomocí rádia, aby směr trasy změnila podle přání toho, kdo ji vyslal.

Vzhledem k tomu, že hlavním úkolem společnosti Sandia byl vývoj malých atomových zbraní, jednalo se nepochybně o dopravní systém pro zbraně, který nedokázaly zachytit obvyklé radary a jiná zařízení pro detekci kovových dopravních prostředků a motorů vytvářejících teplo. Takový způsob by byl použitelný během omezených válečných konfliktů v obtížném terénu a jistě by pro něj našli využití i teroristé. Poskytoval rozhodující moment překvapení, dokud nebudou vynalezeny nové způsoby obrany proti takovému druhu útoku.

Pokud by byly takové prostředky použity na lidech, bylo by možné měnit jejich systém přesvědčení nebo je ovládat na dálku.

Když si John prošel tyto události, uvědomil si pravdivost Robertova názoru na výzkum, když o tom mluvili během jeho psychoanalýzy. Jakmile začal jeho výzkum přinášet výsledky — třebaže se dosud zdaleka nepřiblížil svému cíli dosáhnout bezpečného způsobu ovlivňování myslí a mozků pomocí elektronických metod — okamžitě se těchto poznatků pokusily využít různé společnosti, tajné služby a armáda. Ukázalo se tak, že je zcela nemožné, aby v tehdejší lidské společenské realitě uskutečnil své vlastní „tajné“ poslání. Uvědomil si, že kdyby svého cíle dosáhl, zneužili by ho k válce Člověka proti Člověku. Ač nerad, rozhodl se, že přestane tyto metody používat a nebude pokračovat v jejich dalším vývoji. Usoudil, že Člověk není dosud připraven zacházet s takovou mocí. Uvědomil si rovněž politické důsledky svých výzkumných projektů. Přestal používat mozkové elektrody a elektrické způsoby nalezení vztahu mezi myslí a mozkem. Téměř proti své vůli obrátil pozornost jiným směrem. Začal se věnovat komunikaci s delfíny bez použití neurofyziologických prostředků. Pokračoval ve výzkumu vlivu izolace za použití speciální nádrže.

10. kapitola: Jak izolovat mozek a mysl

S pokračujícím neurofyziologickým výzkumem fyzického výkonu samotného mozku narazil vědec v Národním ústavu duševního zdraví na dichotomii v interpretaci jeho činností. Existovaly dva myšlenkové směry vysvětlující původ vědomé aktivity uvnitř mozku.

První směr předpokládal, že mozek potřebuje podněty z vnější reality, aby v něm mohly probíhat vědomé stavy. Tento myšlenkový směr tvrdil, že spánek nastane, jakmile mozek přestane být vystaven vnějším podnětům. Když člověk ulehne v nočním tichu ložnice do postele, mozek automaticky usne, neboť již nemusí provádět úkony vyvolané podněty z vnějšího světa.

Druhý směr tvrdil, že činnost mozku je ze své podstaty autorytmická; jinak řečeno, samotná mozková hmota obsahuje buňky, které kmitají, aniž by k tomu potřebovaly jakýkoli podnět zvenčí. Podle této interpretace vzniká vědomí následkem přirozených rytmů soustavy buněčných obvodů v mozku.

Vědec prostudoval odbornou literaturu, hovořil s lidmi, kteří zastávali tyto myšlenkové směry, a rozhodl se provést několik pokusů, aby obě hypotézy prověřil.

Přečetl vše, co bylo známo o spánku, anestézii, kómatu, poraněních mozku a jiných příčinách, které způsobují zastavení vědomí v lidských bytostech.

Prostudoval si fyziku a biofyziku stimulace těla. Uvažoval nad tím, co podle naší současné vědy stimuluje tělo. Přemýšlel nad vlivem světla a jeho stimulací zraku. Přemýšlel nad zvukem a jeho stimulací sluchu, nad hmatem a tlakem a jejich stimulací kůže a koncových orgánů položených hluboko v těle. Pečlivě si prostudoval účinky zemské přitažlivosti a její vliv na polohu těla a pohyb. Zaměřil se na rozdíly teplot, na oblečení a vliv tepla a zimy.

Uvědomil si, že musí snížit tyto různé formy stimulace těla na nejnižší možnou hodnotu s výjimkou přerušení nervových vláken vedoucích do mozku. Uvědomil si základní vztah mezi pohybem těla a jeho vlastní stimulací během pohybu, fungující na principu zpětné vazby ze svalů, kloubů, kostí a kůže.

Poté sestavil řadu požadavků pro izolování těla ode všech známých forem fyzické stimulace. Uvažoval přitom zhruba následovně: Zvuk a světlo by bylo možné zrušit pomocí neosvětlené zvukotěsné komory. Pohyb těla lze vyloučit relaxací ve vodorovné, gravitační, nediferencované rovině. Obvyklá poloha během spánku vleže na posteli v tmavé, tiché místnosti tyto podmínky izolace splňovala.

Podstatně obtížnější však bylo odstranit zbývající zdroje stimulace. Leží-li člověk na posteli, síly zemské přitažlivosti způsobují zpomalení přítoku krve do kůže a svalů v částech těla, které jsou ve styku s postelí. To vyvolává stimulaci, která způsobuje převracení těla během spánku, jež má za úkol zvýšit průtok krve stlačenými tkáněmi.

Druhou skupinu podnětů, které nebyly zrušeny umístěním těla na posteli v tmavé, tiché místnosti, představovaly teplotní rozdíly — proud vzduchu vznikající následkem konvekčních proudů nad tělem ochlazuje části těla vystavené vzduchu. Části těla, které nejsou vystavené vzduchu, zůstávají teplé. Mohou se naopak až příliš ohřát následkem místního metabolismu tkání, které nejsou vystavené chlazení vzduchem. Bylo rovněž nutné zrušit stimulaci těla v místech, kde se dotýká postele a přikrývek.

Po zdlouhavém a vyčerpávajícím studiu různých druhů stimulace vědce napadlo, že by mohl použít vznášení ve vodě. Voda by dokázala nadnášet tělo bez stimulace kůže, pokud by se tělo samotné nebo voda nepohybovala. Kdyby byla teplota vody přizpůsobena s ohledem na teplo vyvíjené metabolismem těla a mozku, otázka teploty by byla vyřešena. Změny teploty podél osy těla a nad povrchem kůže mohly být sníženy pod úroveň, na níž stimulují koncové orgány kůže. Vliv zemské přitažlivosti by byl vznášením ve vodě rovněž snížen pod úroveň, na jakou jej lze vnímat koncovými orgány a centrálním nervovým systémem samotného těla.

Vědec měl představu jakési nádrže, v níž by tělo mohla nadnášet voda, jejíž teplota by byla udržována s ohledem na vznik tepla v těle. Tato nádrž měla být umístěna ve zvukotěsné komoře, kam by nemělo přístup světlo. Navrhl potřebné zařízení a začal o svém návrhu hovořit s kolegy z Národních ústavů zdraví. Uvědomil si, že bude muset využít znalostí dýchacího ústrojí, které získal při výzkumu velkých nadmořských výšek během 2. světové války, aby zajistil přívod vzduchu osobě ponořené ve vodě. Taková osoba potřebovala dýchací masku, která by co možná nejméně stimulovala hlavu a obličej. Zařízení muselo zajišťovat přívod vzduchu (kyslíku obsaženého ve vzduchu) a odvádět oxid uhličitý, vydechovaný z plic následkem metabolismu těla spalujícího kyslík. Hovořil o návrhu se svým přímým nadřízeným, který mu doporučil, aby se obrátil na Národní ústav pro artritidu a metabolická onemocnění, kde během 2. světové války pracoval s dýchacími systémy jistý člověk pro námořní výzkum.

Domluvil si oběd s dr. Heinzem Spechtem v restauraci v klinickém centru. Dr. Specht během rozhovoru řekl: „Čirou náhodou máme v ústavu odpovídající zařízení, které nikdo nevyužívá.“

Ještě ten den odpoledne prošli areálem Národních ústavů zdraví do malé osamocené budovy s označením T-2. Podle slov dr. Spechta se jednalo o podtlakovou komoru, v níž byla zvířata vystavována odpovídajícím tlakům v řadě experimentů zkoumajících trvalý vliv sníženého přísunu kyslíku na jejich látkovou výměnu. V zadní části budovy vstoupili dvěma dveřmi do zvukotěsné komory. V komoře byla nádrž sestrojená během 2. světové války, v níž se v rámci námořního výzkumu zkoumala látková výměna potápěčů.

V té době si vědec uvědomil, že ho tak či onak řídí cosi zvenčí, cosi většího než on, něco, čemu začal později říkat „řízení náhod“. Hlavní část rozsáhlého zařízení, které potřeboval, byla již sestrojená a připravená k použití. Zařízení se nacházelo v ideálním prostředí.

V rámci institucí bylo stále ještě možné provádět výzkum izolace v odloučení. Vyšší úrovně administrativy nekladly výzkumu žádné překážky. Práce mohla být časově neomezená, jak si jen vědec mohl přát. Mohl se zabývat vlastními nápady a plány bez ohledu na názory místní vědecké obce. Tato situace trvala dva roky, během nichž se mu podařilo vyvinout žádoucí metodu výzkumu a dospět k nečekaným výsledkům.

Vzhledem k tomu, že vědec byl důstojníkem veřejné zdravotní služby, měl službu čtyřiadvacet hodin denně po sedm dní v týdnu a mohl zařízení používat v kteroukoli denní či noční hodinu. Uvědomil si, že se musí práci na izolaci věnovat o samotě, aby získal výsledky neovlivněné společenskými realitami. Být o samotě byť jenom na krátkou dobu znamenalo vymanit se ze společenských styků a vzájemné součinnosti s ostatními pracovníky.

Aby se mohl věnovat výzkumu izolace, opouštěl rušnou laboratoř, kde probíhal neurofyziologický výzkum, nebo v noci odcházel z domova, aniž komukoliv řekl, kam jde.

První rok výzkumu izolace strávil z větší části navrhováním vyhovujících masek pro dýchání pod vodou. Zašel do střediska pro výzkum potápění ve Washingtonu, nashromáždil řadu podvodních dýchacích masek a vyzkoušel je v nádrži v budově T-2. Navrhl dýchací systém, který by osobě plovoucí ve vodě nebránil ve vydechování. Bylo nezbytné navrhnout takový systém, který by vyhovujícím způsobem odváděl oxid uhličitý a zároveň přiváděl potřebné množství kyslíku, aniž by vznikal sebemenší tlak, který by narušoval dýchání.

Zjistil, že všechny klasické masky zhruba po půl hodině pod vodou přilnou k obličeji, což vyvolá slabou bolest a tím pádem nežádoucí stimulaci. Vědec přišel na způsob, jak sestrojit vlastní masky, a nakonec vyrobil masku z latexové gumy, která zakrývala celou hlavu a utěsnila se kolem krku. Poblíž úst a nosu byly zapuštěné dvě dýchací trubice, jedna pro přívod kyslíku a druhá pro odvod oxidu uhličitého. První modely této masky neměly otvory pro oči. Zakrývala hlavu a obličej a její tvar odpovídal velikosti vědcovy hlavy a obličeje, aby nevytvářela nežádoucí tlak.

V nádrži byla obyčejná voda, jejíž teplotu udržoval na hodnotě 340 C zpětný ventil z vybavení temné komory. Zjistil, že paže a nohy vznášející se ve vodě mají sklon klesat ke dnu. Nadnášely je tedy chirurgické pryžové závěsy, které minimálně stimulovaly kůži. Vyhovující zařízení pro dýchání a zavěšení těla vyvíjel asi šest měsíců.

Koncem roku 1954 zahájil první skutečné pokusy s tímto zařízením.

Vědci se podařilo snížit všechny druhy stimulace na nejnižší možnou hodnotu a na několik hodin se ponořil do mokrého, tmavého ticha.

Během prvních několika hodin pobytu v nádrži s vyhovujícím zařízením zjistil, který myšlenkový směr měl pravdu: potvrdila se teorie, podle níž mozek obsahuje nezávislé oscilátory a nevyžaduje žádné vnější podněty, aby si uchoval vědomí.

Nehledě na skutečnost, že jeho volba mezi oběma teoriemi se potvrdila už po několika hodinách, výzkum pokračoval zároveň s tím, jak se objevovaly mnohem zajímavější skutečnosti.

Vědec učinil druhý objev: toto prostředí poskytovalo nejhlubší uvolnění a odpočinek, jaký kdy zažil. Pokud šlo o zotavení z každodenního stresu a námahy, obyčejná postel se s ním nemohla rovnat. Zjistil, že po dvou hodinách pobytu v nádrži je osvěžený jako po osmihodinovém spánku v posteli. Tyto dvě hodiny ovšem nemusel strávit ve spánku. Zjistil, že existuje mnoho stavů vědomí, bytí, mezi obvyklým bdělým vědomím, které se podílí na vnější realitě, a nevědomým stavem hlubokého spánku. Zjistil, že může tyto stavy libovolně řídit, že může mít, bude-li si přát, bdělé sny i halucinace. Ve vnitřních realitách se mohly odehrávat události natolik zřetelné a „skutečné“, že by bylo možné zaměnit je za události z vnějšího světa. V tomto jedinečném prostředí bez obvyklých zdrojů stimulace přišel na to, že jeho mysl a centrální nervový systém pracují způsobem, na který si dosud nezvykl.

Zážitky v nádrži ho začaly poněkud zneklidňovat. Uvědomil si, že o samotě v nádrži vnímá jevy, které jsou buď dílem jeho představivosti, nebo mu je do mozku naprogramovaly nějaké neznámé zdroje. Zažil přítomnost osob, které byly v té době daleko od zařízení. Zažil neznámé a cizí bytosti, s jakými se do té doby vědomě nesetkal. V té době byl přesvědčen, že mozek obsahuje mysl. Neuvažoval například o tom, že by s ním komunikovaly nějaké vzdálené zdroje. Ze své vědecké práce neznal nic, co by mohlo jeho zážitky vysvětlit.

Opatrně si pohovořil s kolegy psychiatry z Národního institutu duševního zdraví. Nesvěřil se jim se svými obavami ani se zážitky z nekonvenční reality. Kladl důraz na hlubokou relaxaci a přínos, který pro něj zkušenosti v nádrži znamenaly. Dva z psychiatrických výzkumníků se rozhodli nádrž vyzkoušet.

První uvnitř strávil dvě hodiny, a když vyšel ven, oznámil, že se nic nestalo. Podruhé už nepřišel.

Druhý na sobě provedl několik pokusů a metoda na něj velice zapůsobila. Když odešel z Národního ústavu duševního zdraví, postavil si vlastní nádrž.

Ředitel oddělení psychiatrického výzkumu Národního ústavu duševního zdraví požádal vědce, aby o výsledcích použití nádrže pronesl přednášku na výzkumné konferenci Americké psychiatrické společnosti. Zhruba v té době začal vědec studovat literaturu o samotě, izolaci a pobytu ve vězení. Četl veškeré dostupné materiály o lidech, kteří sami přepluli oceán, o zážitcích s osamělostí během polární noci. Studoval zprávy o pobytu válečných zajatců a vězňů amerických věznic v samovazbě.

Zjistil, že v žádné z těchto situacích nebyla fyzická izolace tak dokonalá jako v nádrži. Většina těchto zážitků s sebou nesla různý stupeň stresu následkem dlouhých období samoty a vystavení fyzickým a společenských extrémům. Jenom málo výsledků mělo něco společného s jeho vlastním výzkumem s výjimkou skutečnosti, že osoba izolovaná od společnosti měla možnost poznat tutéž svobodu a tutéž odchylku od obvyklých zkušeností v konvenční realitě, jakou zakusil vědec v nádrži na vlastní kůži.

Ve své odborné přednášce obezřetně pohovořil pouze o několika méně intenzivních zážitcích. Jeho opatrnost vycházela z předpokladu, že kolegové by pravděpodobně pochybovali o jeho duševním zdraví, kdyby odhalil více.

Mnoho hodin strávených v nádrži věnoval vlastní analýze, která byla vlastně pokračováním jeho psychoanalytické práce s Robertem v letech 1949 až 1953. Zážitky v nádrži mu poskytly nový přístup k tělesným rozkoším, které jenom s obtížemi začlenil do svého „poněkud kalvinistického vědomí“, jak to kdysi nazval Robert. Jeho potíže se sexuálním projevem a sexuálními styky zabraly značnou část času stráveného v nádrži. V odpočívajícím těle se nahromadily pozitivní energie, které byly až nesnesitelně sexuální. Začal si uvědomovat skutečnou povahu sexuálního pudu. Jeho souběžná studia neurofyziologie odhalila zdroje sexuální energie v centrálním nervovém systému. Uvědomil si, že tyto zdroje existují v něm, v jeho vlastním mozku. Začal rovněž chápat, že v jeho mozku sídlí negativní energie hněvu, bolesti a viny, podobně jako je objevil v opičím mozku.

Prostřednictvím těchto zážitků v nádrži si začal uvědomovat, že šedá kůra mozková lidského mozku je tak velká, že může potlačit a pozdržet vyjádření pozitivních, sexuálních, milujících, ale také negativních, trestajících energií v nižších obvodech. Uvědomil si, že člověk nemusí být nutně obětí těchto nižších systémů, že má mnohem více způsobů, jak je přeměnit nebo řídit, než opice. Díky vlastním zážitkům a laboratorním objevům začal chápat, že obrovská šedá kůra mozková člověka dokáže vyvolat jakékoliv množství náhradních způsobů využití těchto základních energií.

Když zdokonalil metodu izolace v nádrži a začal o těchto výsledcích hovořit s kolegy, zaznamenal značný zájem o využití nádrže k jiným účelům než k analýze a zkoumání sebe sama. Značná část psychiatrického výzkumu byla v té době věnována účinkům tartrátu dietylamidu kyseliny lysergové (LSD-25). Kolegové, kteří se na tomto výzkumu podíleli, navrhli vědci použití LSD v nádrži. Odmítl s vysvětlením, že chce nejprve vyvinout fyziologický a psychologický základ výzkumu bez použití chemického činitele. V té době ani neuvažoval o použití LSD v nádrži. Neměl dosud uspokojivě ujasněny všechny složitosti výzkumu, aby „kontaminoval výsledky studiem nějakou substancí“. Prostřednictvím svých kolegů si ovšem udržoval přehled o výzkumu LSD a na institutu navštěvoval řadu seminářů věnovaným tomuto tématu.

Dělaly mu starosti základní systémy přesvědčení psychiatrického výzkumu. Měl pocit, že nespočívají na vědeckém základě, že jsou dílem psychologie, psychiatrie a psychoanalýzy, které nejsou jasně definované, ale spíše mají tendenci být uzavřenými systémy logického myšlení, volně vycházejícími z Freudovy teorie nevědomé mysli. Během své vlastní analýzy zjistil, že tyto teorie nepostačují jako modely, které by měly fungovat v izolované mysli.

Ze svých zkušeností v nádrži věděl, že takové teorie nemohou vysvětlit zdaleka vše. Psychiatrie nevyužívala plnou kapacitu mysli a mozku. Jejich modely byly omezující, omezené, uzavřené. Vysvětlení účinků LSD na lidskou mysl byla rovněž omezená a uzavřená. LSD bylo označováno za psychotomimetickou substanci, což mělo znamenat, že má schopnosti navodit psychózu u zjevně normálního člověka. Vedoucí oddělení psychiatrického výzkumu byl přesvědčen, že každý člověk má v sobě potenciální psychózu, kterou lze vyvolat pomocí LSD nebo dostatečným stresem. Jinými slovy, jakmile „psychóza“ propukne, není možné vlastními silami navodit a řídit různé stavy vědomí. Vzhledem k tomu, že vědec byl v Národním ústavu duševního zdraví den co den vystaven takovému způsobu uvažování, dával si veliký pozor, než se někomu svěřil se svými zážitky z nádrže. Teprve když odešel z Národních ústavů zdraví a založil vlastní institut na Panenských ostrovech, byl ochoten dále zkoumat hluboké zdroje v lidské mysli, které odhalil.

Během svého výzkumu v nádrži a práce na mozcích opic začal uvažovat o výzkumu zvířat, která mají mozek stejně velký nebo větší než člověk. V té době měl pocit, že je důležité zjistit, zda velká kůra mozková jiných savců dokáže řídit nižší systémy pozitivních a negativních energií, jaké nalezl u opic.

Když na jednom mezinárodním fyziologickém kongresu hovořil s fyziology o zvířatech, která mají mozek větší než člověk, padla zmínka o delfínech. Rozhodl se, že se tomuto tématu bude věnovat, a rok po zahájení práce s nádrží zjistil, že na Floridě jsou k dispozici delfíni pro výzkum.

S osmi dalšími kolegy z různých universit odjel na Floridu prověřit možnost podrobit výzkumu mozek delfínů. Později se vypravil na Floridu sám a provedl rozhodující experimenty na delfínech s použitím mozkových elektrod. Zjistil, že delfíni umějí řídit stimulaci systémů základní energie prostřednictvím velké kůry mozkové. Delfín, jemuž byly stimulovány negativní oblasti, nedával najevo vztek, ale celý se třásl ve snaze takovou stimulaci ukončit, aniž zpanikařil. Opice zpanikařily, delfíni nikoliv. Zjistil, že delfíni umějí řídit vlastní stimulaci pozitivních systémů se značnou rozlišovací schopností. Zjistil také, že používají hlasový výstup, aby získali stimulaci pozitivního systému, což opice neuměly. Delfín i člověk tedy mohl řídit přístup k rozkoši hlasem. Opice nemají dostatečně velký mozek, aby byly něčeho takového schopné. Pokud jde o programové řízení nižších systémů, má jejich kůra mozková přesně určené hranice.

Vědec tak zjistil, že izolační nádrž může být — přinejmenším v jeho rukou — bohatým zdrojem nových myšlenek, zkušeností a spojení. Vynesla rovněž na povrch minulé zážitky a události, které nedokázal vysvětlit omezenými modely lidské mysli a mozku.

Z nádrže vzešla myšlenka výzkumu delfínů a bezprostřední podnět k němu. Z nádrže vzešlo nové uvědomění hloubky lidské mysli, neprobádané předešlými metodami zkoumání. Začal vidět obvykle přehlížené zdroje inspirace, které bylo možné podpořit a realizovat prostřednictvím zážitků v izolační nádrži. V té době — ačkoliv to nevěděl — připravoval půdu pro své vlastní rozšířené vědomí a pro dosažení stavů bytí (připomínajících jeho časné dětství), které dosud plně nezačlenil do své osobnosti a musel je ještě zažít ve své úplnosti.

Během jeho působení v Národních ústavech zdraví začala práce s nádrží, podobně jako práce s mozkovými elektrodami, podléhat politice lidské konvenční reality. Když se informace o výzkumu izolace v nádrži dostaly do vládních kruhů, začali mu telefonovat různí jednotlivci, aby se dověděli více. Byli mezi nimi výzkumníci, kteří pod záštitou armády pracovali na metodách vymývání mozků válečných zajatců. Podobně jako v případě mozkových elektrod trval na tom, že případná konference nesmí být utajená. Ptali se ho, zda lze izolační nádrž použít za účelem změny systému přesvědčení osob pod nátlakem. Bylo by možné použít izolační nádrž k vymývání mozků?

John si představoval situace, v nichž mohla být tato metoda použita pod nátlakem, kdy by bylo možné pečlivým řízením stimulace izolovaných osob libovolně změnit jejich systémy přesvědčení.

John nechtěl ani domýšlet následky takového použití své metody izolace. Zkušenosti s možným zneužitím mozkových elektrod tajnými službami ho naučily, že je možné zneužít i tuto izolační techniku. Takové přístupy k výzkumu ho přesvědčily, že nemůže pokračovat ve spolupráci s vládními institucemi.

Rok vydání

Vazba

vázaná

Vydavatel

Počet stran

264

Vydání

1

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.