Nauka význačného tibetského učitele meditace působícího v USA, psaná zcela moderním jazykem, srozumitelným všem. Pět částí knihy pojednává o otevřenosti, odpovědnosti, frustracích, relaxaci, meditaci, bdělém vědomí a vztahu mezi učitelem a žákem.
Kniha byla přeložena do řady západních jazyků a od r. 1988 byla na řadě škol a universit v USA i jinde zařazena do základních studijních materiálů. Edice Mangalam. Přeložila Margit Martinu.
“Jakmile se jednou vaše srdce otevře, celá existence se vám bude zdát přirozeně krásná a harmonická.”
Jak otevřít své srdce
“Jakmile se jednou naše srdce otevře, celá existence se nám bude zdát přirozeně krásná a harmonická.”
Základní nauka duchovní cesty se rodí uvnitř našeho srdce. Když se srdce stane učitelem a dodá nám jistotu, pak naše duchovní potrava začne plynule proudit srdečním centrem, a osvobodí tak i vnitřní potenciál léčivé energie. Od toho okamžiku se jakékoli zábavy a příjemné vjemy ve srovnání s tím začnou podobat pouhým bludičkám v bažinách. Je tedy nesmírně důležité, abychom se konečně dotkli hlubin svého srdce a začali naslouchat vnitřnímu tichu.
Většinou ale své myšlenky a pocity poznáváme i studiem v meditaci pouze povrchně. Neakceptujeme se takoví, jací jsme, ale trávíme svůj život sněním a ulpíváním na vnějších požitcích. Tyto fantazie nás přímo hypnotizují, a tím zároveň zabraňují, abychom se dotkli těch nejniternějších pocitů, skrytých pod vrstvami zklamání z nesplněných očekávání. Fantazírování tak odděluje mysl od těla.
Pokud je srdce uzavřeno, život se zdá prázdný. Čteme knihy, ptáme se na názory přátel či blízkých, hledáme útěchu v materiálních hodnotách, ale stále cítíme úzkost, nespokojenost a nenaplnění. Zábavy nás brzy nudí a my nenalézáme nic krásného, co by nás posléze stejně nezklamalo. I ta láska je prchavá záležitost, takže se zdá, že vůbec nic nemá význam ani smysl. Jednoduše se opět potácíme v problémech a zase hledáme jakousi metodu, techniku či způsob, jež by uvolnily naše napětí a tlak, které jsme si vytvořili svou vlastní nejistotou a strachem. Nakonec si třeba potají i zapláčeme.
Na dně oceánu lze nalézt kameny, jež voda omývá už tisíciletí, ale přesto jsou uvnitř suché. Podobně se my můžeme snažit sami sebe pochopit, ponořit se do studia různých idejí a filosofií, avšak pokud máme srdce uzavřené a studené jako kámen, pak se nás jejich pravý smysl ani nedotkne. Pokud neumíme být otevření, pak nikdo, ani ten největší učitel, nás nedokáže oslovit, a˙ jsme kdekoli a děláme cokoli.
I když jsme už dospělí, v každém stejně ještě zůstává kus dítěte. A toto dítě chce růst, tančit a vyzrát, ale chybí mu správná výživa. Zná totiž pouze jediný způsob, jakým si chce získat uspokojení, a to ten, že se neustále něčeho dožaduje a na něčem ulpívá. Ego stojí v pozadí každého jednání, neustále něco řídí, něčím nebo někým manipuluje anebo se něčeho snaží zmocnit.
Někdy pociťujeme ve své nespokojenosti úlevu, ale vzpomínky brzy vytvoří opět nové ulpívání. Snažíme se opakovat své minulé zkušenosti a hledáme stále nové způsoby, jak po- těšit nebo uspokojit sebe či jiné. A přesto je náš život z velké části zoufalý a frustrující. Ačkoli všichni toužíme po štěstí, jen málokdo ve zdánlivě nekonečném kolotoči očekávání a následných zklamání svého cíle dosáhne. Tento bludný kruh lze však ukončit. Jakmile se vzdáme lpění a žádostivosti, otevře se před námi možnost duchovního růstu a my můžeme najít opravdové štěstí. Pomysleme například na včely, které se živí nektarem květů, a přesto na květech nijak neulpívají.
Existuje tedy způsob bytí, v němž ego není. Můžeme přece pouze být, zapomenout na ego, odhodit je a úplně se uvolnit. Nepotřebujeme neustále myslet na to, co je „moje“ a co „tvoje“, na ztrátu či zisk. Pouze v sobě nechme rozpínat relaxující pocit klidu a radosti. Pak se začne rozšiřovat i naše bdělé vědomí — vědomí osvobozené od ega, očekávání, posuzování a ztotožňování. Když se to naučíme, skutečný růst může začít.
Jakmile jednou vědomě rozpoznáme, že očekávání vede pouze ke zklamání a frustracím, pak nás neustálé ulpívání již nepoutá a my jsme konečně s to otevřít se vůči svým zkušenostem, protože uspokojení lze najít v čemkoli. Například i obyčejná procházka nás může více rozradostnit než nějaká rafinovaná zábava. Dokud ale neotevřeme své srdce, nacházíme jen málo inspirace, vnitřního světla a vřelosti, jež by nám byly oporou, nebo˙ si svým egoismem neustále podkopáváme půdu pod nohama. Nikdo kromě nás samých nám v podstatě nemůže pomoci, pokud my sami neuděláme první krok, nezaposloucháme se do svého vnitřního hlasu, nepovzbudíme se a nedodáme si sebejistoty tím, že vlastní srdce přijmeme jako své útočiště.
Začněte tedy tím, že se zaposloucháte do svého srdce, do svých pocitů a myšlenek, do svého vnitřního dialogu. Věnujte velkou pozornost všemu, co se ve vás odehrává. Nejdříve se samozřejmě budete příliš posuzovat a svou bezprostřední zkušenost odmítat pro nelibost, jež se ve vás díky tomu často objeví vůči sobě i druhým. Nebo se budete cítit otupěle a strnule, budete mít sevřené srdce nebo nebudete cítit vůbec nic. Proto velmi obratně, opatrně a s citem naslouchejte svým pocitům. To je velmi důležité. Naslouchejte svému srdci, doslova naslouchejte jeho tlukotu. Obyčejně si ani nejsme vědomi, jak rychle nebo pomalu naše srdce tepe. Nerozptylujte se myšlenkami a koncepty, naslouchejte jen svému vnitřnímu hlasu a najednou se budete cítit daleko volněji a radostněji.
Když nasloucháte velmi pozorně, můžete někdy dokonce zaslechnout něco i uprostřed ticha. Není to ovšem ten zvuk proudění vnitřní energie, který vnímáte, když tělo prochází přirozeným procesem uvolňujícího se napětí, nýbrž k vám hovoří vaše myšlenky. Jestliže jsou vaše smysly skutečně klidné a tiché a jste-li opravdu uvolnění i soustředění, pak můžete v sobě zaslechnout různé tóny. Někdy vysoké a pronikavé, jindy hluboké, to závisí jen na vaší individuální zkušenosti. Ve skutečnosti existuje deset různých tónů a každý z nich má svou specifickou vibraci. K tomu, abyste je ale mohli rozeznat, si musíte nejprve prohloubit soustředění a bdělost do takové míry, až budete naprosto pozorní a zcela se otevřete.
Je však důležité se o takovou zkušenost nijak nesnažit. Proto je třeba se uvolnit, vyhnout se roztěkanosti a neztrácet bdělé vědomí. Někdy se stává, že po delší meditaci, když už jste velmi klidní a pozorní, můžete v těle zaslechnout krásnou a jemnou hudbu, jakousi tichou hudbu mezi myšlenkami. Díky meditaci a své citlivosti se tuto hudbu naučíte vnímat.
Dokud nejsme schopni naslouchat uvnitř svému vyššímu jáství, musíme se naučit přijímat sami sebe a mít se rádi. Časem se naše srdeční centrum přirozeně samo otevře; a toto je začátek cesty otevřenosti, soucítění a našeho závazku. Jakmile jsou naše tělesná centra otevřena, je snadné poznat určité mentální a fyzické znaky nebo energie, jež mají vliv jak na emoce, tak na nervový systém. Pak doslova cítíme, jak je naše srdce otevřené a jak dobře s ním komunikujeme.
Jakmile se jednou naše srdce otevře, celá existence se nám bude zdát přirozeně krásná a v harmonii. To není nějaká další fantazie — skutečně je možné tento pocit mít, a právě to je jádrem duchovní nauky. Samo srdce nám odhalí všechno poznání. Proč srdce, a ne mysl? Protože ego kontroluje hlavu, a srdce je proto daleko otevřenější a svobodnější.
Jakmile se srdce jednou otevře, žádný problém již není natolik velký, aby se nemohl vyřešit. Můžeme ztratit majetek, přátele i celou rodinu, ocitneme se sami a nebudeme mít nikoho, kdo by nás podpořil nebo vedl, a přesto najdeme oporu ve svých nejvnitřnějších pocitech, v tichém nitru. Použitím vnitřních zdrojů jsme schopni se snadněji vyrovnat s komplikovanými emočními a intelektuálními situacemi, protože se již nenecháme zaplést do žádného problému. I kdybychom dokonce měli čelit smrti, budeme pokojní, klidní a vyrovnaní.
Potřebujeme tedy jen povzbudit v sobě vřelé a pozitivní pocity. Tato vřelost není žádná povrchní ani sentimentální emoce, která by nás mohla vyvést z rovnováhy a která často podporuje paniku namísto klidu. Je to ve skutečnosti ryzí, nefalšovaná otevřenost, kterou cítíme jako hlubokou vřelost ve svém srdci, nebo˙ srdce se již stalo naším útočištěm a pravým domovem.
A právě zde, v centru srdce, se naše přirozená podstata plně rozvíjí. Když se srdce otevře, všechny bloky zmizí a duch intuice prodchne tělo, a celé naše bytí se tím oživí. O tomto „duchu“ se někdy hovoří jako o esenci lidské energie nebo jako o podstatě pravdy. Ale a˙ jej nazveme jakkoli, dokud mu neumožníme, aby pronikl celým naším bytím, pak tělo může být aktivní, ale srdce zůstane uzavřené, a my tak zůstáváme sami sobě cizí.
Jsme-li schopni spojit mysl se srdcem a jednání s intuicí, pak náš život získá opravdový smysl. Problémy s emocemi se automaticky zmírní a my v sobě najdeme inspiraci, vhled, motivaci i sílu ke změně. Přirozeným způsobem začneme sami sebe obohacovat vlastní vnitřní energií, nově se motivovat a nabývat sebejistoty. Pohlédněme tedy do svého srdce a snažme se vidět, co se v něm děje. Toto je klíčová příprava k tomu, abychom v životě poznali pravdu.
