“Když jsem byla malá, představovala jsem si Tibet podle toho, co se u nás říkalo. Že Tibet je příšerné místo k žití, že Tibeťané jsou divocí a že zabíjejí lidi. Poslouchala jsem historky o tom, jak si dělají misky z lidských lebek a bubny z lidské kůže. A také jak jsou zaostalí a špinaví. Byla to pro mě příšerná představa, hrozně jsem se bála,” vzpomínala Tan Tchang-chung, mladá básnířka, filmová režisérka a obdivovatelka Franze Kafky, se kterou jsem si povídal v srpnu 2000 v malém nezávislém filmovém studiu v Čcheng-tu, administrativním centru čínské provincie S´-čchuan. Po chvíli pokračovala: Když jsem tam však přijela, byla jsem v šoku. Uviděla jsem úplně jiný svět, než jsem si představovala. Všude kolem mne nádherná příroda, světlo, slunce, modré nebe a příjemní a hezcí lidé. Hned jsem si je zamilovala.” Při čtení Vábení Kailásu, výběru povídek o Tibetu, které vyšly v Číně v letech 1986 – 2001 v několika literárních časopisech, se mi vzpomínky na Tan Tchang-chung a její povídání neustále vracely.
Okouzlení drsnou přírodou Tibetu, idylickým životem v nedotčené přírodě, ale i běžným životem prostých Tibeťanů hluboce ovlivněných tibetským buddhismem a jeho konfrontace s moderní konzumní společnosti na rozhraní dvou rozdílných světů, tibetského a čínského, jsou společným znakem a jednotícím prvkem antologie povídek o Tibetu Vábení Kailásu, která právě vyšla v češtině. Čínsky píšící autoři, tři Tibeťané (Taši Dawa, Sebo a Alai) a dva Číňané (Ma Ťien a Ma Jüan), kteří vyrůstali ve smíšeném čínsko-tibetském nebo jen čistě čínském prostředí, své kratší nebo delší setkání s tibetským světem přetavili do povídek, kde se mísí sen se skutečností, reálné s nereálným, lyričnost s krutostí nebo historie se současností.
Nejen povídky, ale i životní osudy autorů jsou si v mnohém podobné, např. tím, že autoři pochází z čínského prostředí a až v dospělém věku se setkávají s tibetským světem. Taši Dawa (nar. 1959), patřící mezi nejznámější a nejvýznamnější spisovatele moderní tibetské literatury, pochází se smíšené rodiny (matka Číňanka, otec Tibeťan). V mládí byl vychováván v čínském kulturním prostředí, aby později ve věku 24 odjel s rodiči do Lhasy, kde se přes malířství dostal k tradiční tibetské kultuře. Podobně Sebo (nar. 1956), který se narodil v Čcheng-tu, žil v čínském kulturním prostředí S´-čchuanu s Chu-nanu až do roku 1973, kdy odešel pracovat do Lhasy jako lékař. Ma Jüan (nar. 1953), jeden z nejvýznamnějších čínských spisovatelů osmdesátých let a významný představitelů čínského magického realismu , po ukončení studia čínské literatury odešel do Lhasy, kde žil a pracoval sedm let. I další představitel magického realismu Ma Ťien (nar. 1953), buddhista, spisovatel a malíř, se na svých cestách dostal do Tibetu, který mu učaroval. Byli jsme mladí a toužili jsme po cizích krajích, ale protože jsme nesměli cestovat, začali jsme se rozhlížet po odlehlých koutech Číny. Nejvzdálenější byly Tibet a Sin-ťiang. Tibet byla ta nejvzdálenější cizina, kam se dalo vycestovat. uvedl Ma Ťien v rozhovoru při své lednové návštěvě Prahy. Jediný Alai (nar. 1959) pocházející z tibetské rolnické rodiny z Východního Tibetu – Kham se setkal s tibetskou kulturou již v kolébce.
Náš pohled na Tibet a Čínu je často v zajetí mnoha klišé a zjednodušeného černo-bílého vnímaní vzájemných vztahů odvěkých sousedů. Čínská okupace Tibetu, ohromné utrpení Tibeťanů a neustálé ničení tibetské kultury v nás vyvolává pocit, že to přece není možné , aby Číňané měli rádi Tibet, aby se nechali stejně jako my okouzlovat tajemným a mystickým Tibetem, nádhernou a zatím ještě nezničenou přírodou, aby jezdili do Tibetu hledat krásu a klid duše. Mladá básnířka Tan Tchang-chung, kterou jsem poznal v Čcheng-tu, stejně tak jako Ma Ťien a Ma Jüan ukazují, že čínská společnost jako celek není ve vztahu k Tibetu a Tibeťanům úplně jednotná. Naprostá většina Číňanů považuje v důsledku působení komunistické ideologie okupaci Tibetu za mírové osvobození a za období velkého rozvoje zaostalého Tibetu. Tito Číňané, kteří nikdy v Tibetu nebyli a ani do Tibetu nepojedou, považují Tibet za samozřejmou součást Číny a o životě Tibeťanů nemají žádné nebo velmi malé a zkreslené povědomí, které dobře vystihla Tan Tchang v úvodu tohoto textu. Pro Ma Jüana bylo sedm let pobytu v čínsko-tibetské intelektuální komunitě ve Lhase zásadním impulsem k jeho povídkové tvorbě, ve které prezentuje svůj pohled na soužití Tibeťanů a Číňanů v posledním půlstoletí jako střet původní kultury zatím ještě nezasažené moderní civilizací s civilizací čínskou. Jeho vyprávění o Tibetu pohybující se na hranici reality a fantazie, mýtů a skutečnosti mu umožnilo odmítnout čínskou snahu zcivilizovat Tibet aniž by to mělo na jeho život nějaký vliv. Jinak na tom byl Ma Ťien se sbírkou tibetských povídek Ukaž jazyk aneb všechno je prázdné, z nichž dvě najdeme ve Vábení Kailásu. Sbírka, která vyšla ve významném literárním časopise Lidová literatura, byla po vydání v roce 1987 v rámci kampaně proti buržoaznímu liberalismu oficiálními místy odsouzena jako skandální za otevřený popis sexuality a vášní a za narušování bratrské lásky a solidarity mezi národy a národnostmi Číny . Za vydání byl odvolán odpovědný redaktor a samotný Ma Ťien se vyhnul trestu pouze tím, že v té době pobýval v Hongkongu. Ma Ťien se do Číny již nevrátil a po přechodu Hongkongu pod správu Číny emigroval do Evropy, dnes žije v Londýně. Povídky Ma Ťiena a Ma Jüana ukazují, že okouzlení Tibetem tak, jak ho známe v Evropě a Americe, se dostalo i k samotným Číňanům, kteří v něm hledají inspiraci a alternativu k stávajícímu modernímu životu v čínským městech. Kouzlu Tibetu nepodlehli jen spisovatelé, ale i hudebníci a mnoho mladých lidí, kteří v poslední době odjíždí do Lhasy.
České překlady tibetských literárních děl se zatím výhradně věnovaly pouze dílům buddhistickým nebo tradičním literárním žánrům (pohádky, královská kronika, tibetská opera lhamo, dalajlamovy básně, rčení Sakja pandity apod.). Vábení Kailásu poprvé ukazuje tibetskou literaturu z jiného úhlu. Taši Dawa, Alai a Sebo se ve svých povídkách vracejí ke svým kořenům, k Tibetu romantickému, tajemnému i buddhistickému, ale stylem a prostředky, kterými se vyjadřují, jsou veskrze moderní. Jasně nám ukazují, že stejně jako i v jiných zemích, není nutné ulpívat na tradičních výrazových prostředcích, abychom se mohli vracet k vlastním tradicím. Aby byl obrázek o tibetských současných autorech úplný, za překlady čínsky píšících Tibeťanů by měly následovat i české překlady tibetsky píšících autorů žijících v Tibetu (např. Döndub Gjal, Phüncchog Taši nebo spisovatelka Özer), stejně tak jako překlady děl exilových Tibeťanů (např. Džamjang Norbu nebo Päma Bum). Zejména porovnání tvorby exilových Tibeťanů s těmi, kteří zůstali doma by bylo velmi zajímavé. Exiloví Tibeťané mohou svobodně psát a být ve vztahu v Číně velmi kritický, což často také dělají, ale na druhé straně řeší problémy jak se zařadit do společnosti, kde se po útěku z Tibetu dostali. Žijete ve svobodné zemi, kde si můžete dělat, co chcete, kromě jediného možnosti vrátit se domů. Je to absurdní, protože jste ve svobodné zemi, ale není to vaše země. Můžete v ní žít, ale nechcete. A tam, kde žít chcete, nemůžete. vyjádřil mi své pocity exilový básník Tändzin Cöndü v létě loňského roku v indické Dharamsale.
Čeští čtenáři se zatím mohli seznámil pouze tvorbou Taši Dawy v povídce Romance po tibetsku (Nový Orient 1986/6) a Ma Ťiena v povídkách Poslední déšť (Nový Orient 1997/1) a Ženské nebe (Suma tibetského písemnictví, Argo, 2004). Do slovenštiny byly přeloženy povídky Taši Dawy Pozvanie storočia (Revue svetovej literatúry, roč. 31 (1995), č. 1) a Ma Jüanova Stena pomaľovaná výstrednými znakmi (Revue svetovej literatúry, roč. 25 (1989), č. 4) a Fikcia (Revue svetovej literatúry, roč. 42 (2006), č. 1). Vábení Kailásu je společnou prací českých a slovenských sinologů a tak čtyři z patnácti povídek jsou uvedeny ve slovenštině. Tradičně kvalitní redakční práce nakladatelství DharmaGaia umocňuje kvalitní překlady tří sinoložek a jednoho sinologa, což ocenila i Obec překladatelů, která v soutěži Jiřího Levého pro začínající překladatele, udělila Kamile Hladíkové čestné uznání za překlad povídky Duše spoutaná řemeny.
A tak máme-li chvíli čas a nikam nespěcháme, pohodlně se usaďme do křesla a nechme se pozvat do světa příjemného tibetského vábení slovy jednoho z hrdinů knihy: “Překročil jsem hranici věčného sněhu a vstoupil do pásma mechů a lišejníků, ještě dál pak byla travnatá pláň, vysokohorské křoviny, schopné snášet extrémní teploty, nízký lesík a nakonec velký les s vzrostlými stromy. Přešel jsem les a stromů a rostlin začalo zase ubývat. Objevily se holé a pusté skály a konečně velká pláň. Po celou cestu jsem občas sledoval hodinky a mezi mnou odhadovaným časem a časem na hodinkách byl čím dál větší rozdíl. Přemýšlel jsem o tom a nakonec jsem dospěl k závěru, že poté, co jsem přešel vrchol hory Kälung, čas začal ubíhat pozpátku. Moje plně automatické hodinky značky Seiko, poháněné solární baterií, od měsíce, přes dny v týdnu až po vteřiny ukazovaly opačně.”
