Kniha Sto básní představuje zlatou éru japonské poezie, jak ji v době Heian pěstovala aristokracie u císařského dvora v Kjótu. Jejím jádrem je kompletní překlad sbírky Sto básní od sta básníků (Hjakunin iššu), kterou z tisíců veršů zařazených do tzv. Císařských antologií vybral a uspořádal slavný básník a literární teoretik Fudžiwara no Teika kolem r. 1236. Tato dodnes nejznámější sbírka klasické poezie je perlou na šňůře skvostných literárních děl starého Japonska.
Do historického, literárního i výtvarného kontextu sbírky Sto básní zavede čtenáře obsáhlý úvod, zatímco doslov se soustředí na staré japonské poetiky a vysvětlení básnické dikce, figur a estetiky pětiverší waka (zvaných též tanka). Dalších sto deset přeložených básní ilustruje slohový vývoj této formy, její tematické a metaforické bohatství a jazykové zvláštnosti staré japonské poezie.
Sto básní přeložila japanistka Helena Honcoopová, která též napsala komentáře a doprovodnou studii, a vybrala ilustrace, sto čtyřicet převážně barevných dřevořezů a maleb z 13.–20. stol. (Šunšó, Gakutei, Kunisada, Hokusai, Hirošige ad.).
Čekám na ráno,
které se nechce objevit
stejně jako ty.
V noci mne přišel navštívit
jen ledový průvan z tmy.
Cesta lásky
nezná směr ani cíl.
Jako by lodník
v úžině Jura vesla utopil
a unášel ho oceán.
Předmluva 7
Svět staré japonské poezie 9
Postavení sbírky Sto básní v japonské básnické tradici 9
Kult poezie u japonského císařského dvora 17
Fudžiwara no Teika a staré japonské poetiky 35
Řazení sbírky Sto básní jako odraz japonské historie 45
Témata sbírky Sto básní 54
Přírodní lyrika (šiki no uta) 54
Milostná poezie (koi no uta) 60
Reflexivní básně 71
Vývoj poetických ilustrací 73
O překladech japonské poezie do češtiny 95
Sto básní (Hjakunin iššu) 107
1. Císař Tenči, 2. Císařovna Džitó, 3. Kakinomoto no Hitomaro, 4. Jamabe no Akahito, 5. Sarumaru Tajú, 6. Ótomo no Jakamoči, 7. Abe no Nakamaro, 8. Mnich Kisen, 9. Ono no Komači, 10. Mnich Semimaru, 11. Ono no Takamura, 12. Arcibiskup Hendžó, 13. Ex-císař Józei-in, 14. Minamoto no Tóru 15. Císař Kókó, 16. Ariwara no Jukihira, 17. Ariwara no Narihira, 18. Fudžiwara no Tošijuki, 19. Dvorní dáma Ise, 20. Princ Motojoši, 21. Mnich Sosei, 22. Bunja no Jasuhide, 23. Óe no Čisato, 24. Sugawara no Mičizane, 25. Fudžiwara no Sadakata, 26. Fudžiwara no Tadahira, 27. Fudžiwara no Kanesuke, 28. Minamoto no Munejuki, 29. Óšikóči no Micune, 30. Mibu no Tadamine, 31. Sakanoue no Korenori, 32. Harumiči no Curaki, 33. Ki no Tomonori, 34. Fudžiwara no Okikaze, 35. Ki no Curajuki, 36. Kijowara no Fukajabu, 37. Bunja no Asajasu, 38. Paní Ukon, 39. Sangi Hitoši, 40. Taira no Kanemori, 41. Mibu no Tadami, 42. Kijowara no Motosuke, 43. Fudžiwara no Acutada, 44. Fudžiwara no Asatada, 45. Fudžiwara no Koretada, 46. Sone no Jošitada, 47. Mnich Egjó, 48. Minamoto no Šigejuki, 49. Ónakatomi no Jošinobu, 50. Fudžiwara no Jošitaka, 51. Fudžiwara no Sanekata, 52. Fudžiwara no Mičinobu, 53. Matka Mičicuny, 54. Matka Gidó Sanšiho, 55. Fudžiwara no Kintó, 56. Paní Izumi Šikibu, 57. Paní Murasaki Šikibu, 58. Paní Daini no Sanmi, 59. Paní Akazome no Emon, 60. Paní Košikibu, 61. Paní Ise no Ósuke, 62. Paní Sei Šónagon, 63. Fudžiwara no Mičimasa, 64. Fudžiwara no Sadajori, 65. Paní Sagami, 66. Bývalý arcibiskup Gjóson, 67. Paní Suó no Naiši, 68. Ex-císař Sandžó no in, 69. Mnich Nóin, 70. Mnich Rjózen, 71. Minamoto no Cunenobu, 72. Dvorní dáma Kii, 73. Óe no Masafusa, 74. Minamoto no Tošijori, 75. Fudžiwara no Mototoši, 76. Fudžiwara no Tadamiči, 77. Ex-císař Sutoku-in, 78. Minamoto no Kanemasa, 79. Fudžiwara no Akisuke, 80. Dvorní dáma Horikawa, 81. Fudžiwara no Sanesada, 82. Mnich Dóin, 83. Fudžiwara no Šunzei, 84. Fudžiwara no Kijosuke, 85. Mnich Šun’e, 86. Mnich Saigjó, 87. Mnich Džakuren, 88. Guvernantka císařovny Kóka, 89. Princezna Šikiši, 90. Dvorní dáma císařovny Inpu Mon-in, 91. Fudžiwara no Jošicune, 92. Paní Sanuki, 93. Minamoto no Sanetomo, 94. Fudžiwara no Masacune, 95. Arcibiskup Džien, 96. Fudžiwara no Kincune, 97. Fudžiwara no Teika, 98. Fudžiwara no Ietaka, 99. Ex-císař GoToba-in, 100. Ex-císař Džuntoku-in
Z japonských poetik 283
Estetické ideály Teikovy doby 283
Deskriptivní přírodní lyrika 292
Básnické figury staré japonštiny 299
Symboly ročních dob (kigo) 308
Asociační páry slov (engo) 315
Ornamentální prvky poezie 319
Epiteton ornans (makurakotoba) 320
Místní jména aneb „podušky básní“ (utamakura) 322
Homonyma aneb „slova dvojího použití“ (kakekotoba) 325
Parafráze (honkadori) 327
Poznámky 332
Přílohy
Vybraná bibliografie 343
Webové databáze 344
Kredity za poskytnutí fotopráv k ilustracím 345
Seznam autorů ilustrací 347
Slovníček termínů 348
Incipity básní 351
Jmenný rejstřík 258
O autorce a překladatelce 363
Helena Honcoopová (nar. 1. 11. 1948 v Praze) patří k poslední generaci českých japanologů na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy vychované vynikajícím pedagogem a znalcem staré literatury, Dr. Miroslavem Novákem na přelomu 60 a 70. let. Překladům poezie se autorka věnovala ve své disertaci a ve skupině pod Novákovým vedením v tupých letech normalizace až do roku 1982, kdy Mistr náhle zemřel.
Autorka překladů si lásku ke své univerzitní tématice zachovala po celý profesionální život, kdy se dvacet pět let věnovala japonskému umění ve Sbírce orientálního umění Národní galerie v Praze, v letech 2003–2012 jako její ředitelka. Je autorkou řady katalogů, knih a článků o japonském umění, učí jeho dějiny a poezií waka se zabývá jako svým koníčkem.
V roce 2015 získala za celoživotní práci na šíření japonské kultury nejvyšší vyznamenání udělované japonským císařstvím – Řád vycházejícího slunce. V roce 2017 jí nakladatelství Karolinum vydalo překlad a faksimile Knihy vějířů z 16. století. Sbírka Sto básní z počátku 13. století ji provází po celý život, podobně jako mnohé Japonce.
Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.