Tento týden vydáváme v dotisku pozoruhodnou knihu Co dělá z chlapců muže. Kniha amerického transpersonálního psychologa pracujícího s rizikovou mládeží se zabývá zásadním obratem v životě každého muže – a sice jeho přechodem z dětství do dospělosti. Její autor Bret Stephenson nám u této příležitosti poslal nový úvod k této nadčasové knize, který s vámi sdílíme níže.
V roce 1993 jsem už šest let pracoval s problémovými a často nebezpečnými dospívajícími chlapci v USA. Na vlastní oči jsem viděl, jak tristní je situace v USA, pokud jde o gangy mladistvých, násilí, vězeňský systém, bezdomovectví a další oblasti. Tito teenageři žili v nejbohatším a nejsvobodnějším národě světa, ale potýkali se s obrovskými problémy.
Někdy v té době jsem začal pronikat do transpersonální psychologie a rychle jsem zjistil, že základy tohoto oboru – dávná moudrost, východní filozofie a starověká mytologie – dokážou mladé lidi skutečně zaujaly. Na vlastní oči jsem viděl, že mnoho chlapců s domorodými rituály a mytologiemi rezonuje, ale ještě jsem nechápal, proč si zrovna mí američtí svěřenci vedou tak špatně.
V květnu 1993 jsem byl požádán Mezinárodní transpersonální asociací (International Transpersonal Association), abych na její vůbec první konferenci v Irsku vedl program pro dospívající. Děti přednášejících i účastníků se tak mohly zúčastnit zážitkových workshopů přizpůsobených jejich věku. Nikdy předtím jsem nepracoval s mládeží z jiných zemí, než jsou USA, a velmi rychle jsem pochopil, že dospívající lidé pocházející ze starších kultur jsou vyspělejší.
V roce 1995 jsem vedl tyto programy pro dospívající na třech dalších mezinárodních konferencích, kde jsem potkal mladé lidi z více než stovky zemí. Pochopil jsem, že problematičtí teenageři jsou ve všech kulturních prostředích a komunitách výjimkou z historických modelů, a začal jsem pracovat se souvislostmi mezi nezvladatelnými dospívajícími chlapci a staršími archetypálními přístupy.
Zaujalo mě, že v kulturách, jejichž chlapci a dívky byli nějakým způsobem iniciováni nebo procházeli přechodovými rituály, bylo více mentálně zdravějších dětí a výrazně méně rodinných a společenských dramat. Začal jsem se ptát sám sebe:
„Jak se jiné kultury vypořádaly s bezproblémovým dospíváním tak běžným v moderní době?“
„Proč žádná domorodá kultura nikdy nevynalezla systém nápravných zařízení pro mladistvé ani vězení?“
„Jak je možné, že si jednoduché společnosti s omezenými zdroji vedly s dospívajícími chlapci lépe než většina bohatých společností prvního světa?“
Univerzální odpověď zní: přechod dospívajících z chlapců na zdravé muže umožňují iniciace a přechodové rituály (PR). A proč? Protože fungují!
Dokonce i velmi rozdílné a vzájemně vzdálené kultury tedy našly stejné řešení: přechodové rituály. Používaly praktiky, které fungovaly, a na rozdíl od příliš mnoha moderních přístupů neplýtvaly drahocenným časem nebo zdroji na věci, které nefungují, jako je například uvěznění. Své úsilí vkládaly do prevence, nikoli do léčby. Jsou to právě nejstarší kultury na planetě, které se nikdy nepotýkaly s problémy dospívajících.
Studoval jsem severoamerické, středoamerické a jihoamerické domorodce a také obyvatele některých tichomořských ostrovů. V těchto původních kulturách – od jihovýchodní Asie přes australské Aboridžince až po africké kmeny – byli chlapci vědomě a záměrně převáděni k mužství a tyto vývojové změny byly upevňovány pomocí hlubokých duchovních rituálů. Každá generace vedla do dospělosti tu další, protože bylo zásadní dostat přes čáru co nejvíce zdravých iniciovaných jedinců, nejen vybranou menšinu.
Úspěšné iniciace mají dvě hlavní složky. Tou první je riziko. Fyzická výzva iniciace musí být dostatečně obtížná a děsivá, aby vytvořila okamžik smrti ega. Chlapec je uveden do situace, jejíž dokončení vyžaduje dospělého muže – chlapec je tedy metaforicky „zabit“ a z jeho popela se zrodí „nový muž“. Tento okamžik je klíčový pro potvrzení, že dospělý muž je skutečně mužem. V moderní době a takzvaně civilizovaných společnostech bývají totiž muži, kteří si svým mužstvím nejsou jistí, náchylní k tomu, aby se to snažili neustále dokazovat, obvykle na menších nebo slabších lidech. Současný svět se potýká s toxickou maskulinitou a PR jí pomáhají předcházet.
Druhou složkou je přijetí komunitou. Aby tato výzva fungovala, komunita ji musí schválit a proces podporovat. Mnoho obřadů trvá celý den nebo i déle a na nějaké úrovni jsou do nich zapojeni všichni členové komunity, což iniciovaným potvrzuje, že to má význam. Naše moderní dospělá lhostejnost k výzvám dospívání je tedy opakem toho, co mladí lidé skutečně potřebují.
Tento proces nezanechává žádné mezigenerační zmatky nebo nesrovnalosti ohledně toho, zda byla výzva pro chlapce dostatečná, protože každý muž před ním prošel přesně stejnou. Dospělí i chlapci tedy předem vědí, jaké jsou podmínky – pokud splním tuto výzvu, pak mě představíš jako muže v naší komunitě. Touha být iniciován je vrozená a já věřím, že se ukrývá v každém chlapci a čeká, až vyjde najevo. Pokud chlapci nejsou vedeni strukturovanou výzvou PR, často se pokoušejí o sebeiniciaci tím, že podstupují nebezpečná rizika bez zapojení dospělých. Takto fungují americké gangy mladistvých.
Přechodové rituály pro chlapce jsou často založeny na bolesti a mentální náročnosti, aby jimi mohl projít chlapec jakékoli vzrůstu. Pokud by prošli pouze ti největší a nejsilnější, nevytvořila by se zdravá komunita. Proto byly PR navrženy tak, aby byly dostatečně náročné pro smrt chlapeckého ega nezbytnou pro osobní růst, ale dosažitelné pro všechny jedince v dané věkové kategorii.
V každém chlapci je Cesta hrdiny (Dobrodružství), archetypální vzorec lidského chování, který mu dodává odvahu a vytrvalost pro tyto iniciace. Tento vzorec najdete v jádru téměř každého fiktivního příběhu, ať už literárního, nebo filmového. Poprvé ho popsal odborník na mytologii Joseph Campbell, který poznamenal, že v typických hrdinských příbězích napříč světem a časem si hrdina neuvědomuje nadcházející problém, dokud vesmír nezaklepe na jeho dveře. Nevědomý hrdina přijímá výzvu k Dobrodružství a je vytržen z každodenního života.
Na cestě ho obvykle čekají obtíže a možná i nějaká vnější pomoc v podobě učitelů nebo mentorů. Když však hrdina dokončí úkol nebo výzvu, cesta ještě není u konce. Vše, co se naučil nebo získal, musí přinést zpět a sdílet tuto novou realitu s komunitou. Tím se nevyhnutelně postaví na začátek nové cesty a nového Dobrodružství.
Nepřijetí výzvy k Dobrodružství naopak zanechá mladého člověka uvězněného v normálních, každodenních detailech.
Rodiče, učitelé a další však potřebují získat dovednosti pro práci s dospívajícími hned teď, protože s nimi jednají na každodenní bázi. Kromě výsledků mé práce na téma přechodového rituálu a Cesty hrdiny obsahuje kniha Co dělá z chlapců muže zásadní informace o vývoji dospívajících, řízení chování, ganzích, škole a tak dále.
„Co dělá z chlapce muže?“ Pokud se zeptáme sami sebe a odpověď je nejistá, proces nefunguje. Jestliže položíte tuto otázku skupině moderních dospívajících chlapců, dostanete spoustu odhadů, zmatku a frustrace – to nejsou nejlepší způsoby, jak přeměnit chlapce v muže. Můžete zkusit jinou: „Jsi muž?“ Pokud chlapec pokrčí rameny, PR nebude úspěšný. V domorodých komunitách chlapci přesně vědí, čeho musí dosáhnout, aby si mužství zasloužili. V moderní době jsme však PR opustili jako zastaralé a primitivní. Proto nyní globálně bojujeme s několika generacemi neiniciovaných dospělých mužů. Termín toxická maskulinita pochází právě z tohoto dilematu.
V mé mysli se vynořily nové otázky: „Jak moderní společnosti znovu vytvářejí tyto praktiky? Jak mohu coby rodič nebo příbuzný zajistit, aby jimi prošel můj syn, manžel nebo někdo jiný?“
Při studiu PR po celém světě jsem se dozvěděl, že tradiční iniciační praktiky mohou být fyzicky brutální, což je důvod, proč je moderní společnosti považují za nebezpečné. Ve skutečnosti to jsou mentální testy navržené tak, aby povzbudily chlapce k vytrvalosti a odvaze – kvalitám považovaným za klíčové pro mužství všude tam, kde je život náročný.
Na konci tisíciletí jsem vedl programy pro dospívající na dvou dalších mezinárodních konferencích pro mládež a psal jsem svou první knihu: Slaying the Dragon: The Contemporary Struggle of Adolescent Boys – Modern Rules in an Ancient Game. V roce 2004 jsem ji vydal vlastním nákladem. V roce 2006 jsem našel dobrého nakladatele a rozvinul ji právě do From Boys to Men: Spiritual Rites of Passage in an Indulgent Age.
Významného českého psychiatra Michaela Vančuru jsem potkal při jeho návštěvě Lake Tahoe v Kalifornii, kde navštívil jednoho mého příbuzného. Během svých pozdějších cest do USA se dostal k mé knize From Boys to Men, přečetl ji a po návratu do Prahy začal zařizovat její překlad do češtiny. V roce 2012 byla vydána česká verze Co dělá z chlapců muže.
Mgr. Vančura prokázal další předvídavost tím, že navrhl, aby se v rámci podpory mé knihy zúčastnil několika workshopů v Praze. Počáteční reakce na vydání českého překladu byla slibná a zájem o účast na mých workshopech a přednáškách povzbuzující.
V roce 2013 jsme už měli jasný plán. Svými přednáškami v Praze jsem podpořil zájem o zážitkový workshop Otec-syn v krásném centru Lorien v Nekoři. Díky řadě motivovaných podporovatelů jsme mohli v následujícím roce požádat o grant EU a rozšířit náš model Přijetí komunitou i do okolních zemí.
Cílem byl jak zážitkový workshop, kde se účastníci mohli přímo zapojit do mnoha dynamik PR a získat znalosti a metodiku potřebné k jejich vyučování, tak i společně pomoct dalším komunitám ve vytvoření udržitelných modely pro dospívající chlapce. V podstatě jsem navrhoval shromáždění stejně smýšlejících dospělých do mikrokomunit, které by mohly vyvíjet a poté implementovat své lokální projekty PR.
Pracovali jsme se skutečností, že pro dospívající chlapce byl v minulosti katastrofální zejména přesun z venkova do měst. Zájmy společnosti je vytrhly z těžké práce na rodinných a obecních statcích, které nabízely neformální PR. Chráněni (někdy nezbytnými) zákony o práci mladistvých živořili v povinné školní docházce jen proto, aby mohli být později zaměstnáni ve městech. Poměrně malá populace v České republice a její silné kulturní vazby na vesnice mi dodala optimismus a naději, že zde bude o moji práci větší zájem než v USA. Například tradice předávání znalosti výroby nožů z otců na syny by mohla být více formalizována a ritualizována do iniciační komponenty…
Potřetí a počtvrté jsem se do České republiky vrátil v letech 2015–2016, tentokrát sponzorován pražskou neziskovou organizací Neposeda. Mimo jiné jsem provedl školení pracovníků klubu Beztíže pro práci s jejich znevýhodněnými romskými dospívajícími. Účastníci mých zážitkových workshopů založili své vlastní mikrokomunity v Brně i jinde. Progresivní sdružení, jako je například umělecká skupina Free Mozaik, souhlasily se začleněním dospívajících chlapců do svých projektů. Snažil jsem se propojit všechny instituce od mateřských škol po soukromé základní školy.
Moje další cesta měla zahrnovat také workshopy v Německu a Itálii, kde bývalí účastníci mých workshopů začínali s aktivitami podobnými těm, které jsem učil v České republice. Nakonec mi však v návratu do Prahy zabránilo špatné zdraví.
Během svých čtyř cest jsem probudil zájem o lepší iniciaci českých chlapců a jejich dospívání ve zdravější muže. V USA je moje kniha vyprodaná. Přátelé a kolegové, kteří dělají podobnou práci, mají velké úspěchy zejména v oblastech s vysokou koncentrací původních obyvatel (Havaj, Nový Zéland, Austrálie), kteří mohou čerpat z vlastních iniciačních historií.
A čím mě potěšilo druhé vydání Co dělá z chlapců muže v češtině? Přestože jsem v krásné České republice nebyl již osm let, po mé knize je stále poptávka. Její téma pomalu, ale jistě proniká do každodenního vědomí. S prvním vydáním čtenáři silně rezonovali a jejich ústní doporučení posunulo knihu a její učení dál.
Moje rada je tak jednoduchá, jak by měla být: vraťte se k tomu, co dělali s dospívajícími chlapci vaši předkové. Přestaňte je medikovat a věznit za rizikové chování. Nasměrujte tu úžasnou chlapeckou energii do procesů přijatých komunitou, které prospívají jak dospívajícím, tak dospělým.
Bret Stephenson
19. března 2025
