Jyoti: Anděl zavolal mé jméno

Jyoti (Jeneane Prevatt, PhD.) se zabývá studiem a využitím metod pro rozšiřování vědomí těla, které je podmínkou pro léčení těla, mysli a ducha. Tradiční šamanské rituální techniky obohacuje svou hlubokou znalostí jungiánské psychologie. Dnes se zabývá zejména budováním komunit zaměřených na lidský růst. Žije v kalifornské Sonoře a pořádá semináře a přednášky po celém světě.

“Jyoti je plamen božské milosti, který může uronit velkou slzu lásky. Tato kniha je slza, jež může inspirovat člověka na cestě věčné milosti.”
– Šrí Ánandi Ma, indická učitelka kundaliní mahájógy

“Tato kniha nás inspiruje k tomu, jak se otevřít svým životním zraněním a přijmout je jako poselství pomoci a léčení. Inspirací k tomu, jak se stát více než zdravými.”
– Michael Vančura, psycholog a psychoterapeut

Úvod

ENERGIE KUNDALINÍ

V předmluvě ke knize Svámího Muktánandy Kundalini, The Secret of Life (Kundaliní, tajemství života) vypráví Svámí Pradžňánanda příběh, který nám pomůže pochopit energii kundaliní:

Před stvořením světa existoval jenom Bůh. Samota ho začala nudit, a tak stvořil svět ze Sebe, aby si mohl hrát a bavit se. Bytosti, které stvořil, však věděly, kdo jsou a jak se mají navrátit do svého zdroje. Svět je nezajímal a všechny se vrátily k Bohu na nebi, který tak pozbyl možnosti užívat si Své hry. Nakonec svolal ostatní bohy, jež stvořil, aby mu pomáhali Jeho dílo řídit. Ti mu doporučili, aby uzamkl nebeské brány a klíč ukryl. Nápad to byl vynikající, ale nevěděli, kam klíč schovat. Padlo mnoho návrhů, ale žádný nebyl ten pravý, protože lidské bytosti byly velice bystré a klíč by bezpochyby našly. Někdo navrhl dno Tichého oceánu, jiný nejvyšší vrchol Himálaje a další Měsíc, který byl tak daleko, že by se tam lidi nemohli dostat. Všichni byli z tolika návrhů nadšení a Bůh začal meditovat, aby spatřil budoucnost. Nakonec zavrtěl hlavou a pravil: “Kdepak, to nepůjde. Vidím, jak lidé zkoumají každý kout vesmíru. Budou schopni nejen zdolat Himálaj a doplavat na dno oceánu, ale také přistát na Měsíci, prozkoumat planety a pokusí se dostat černými dírami do jiných vesmírů.” Všichni utichli. “Už to mám!” zvolal najednou Bůh. “Znám místo, kde člověk nikdy nebude hledat klíč k nebi. To místo je uvnitř jeho vlastního já, přímo ve středu jeho těla. Bude cestovat miliony kilometrů vesmírem, ale nikdy neučiní dva kroky do sebe, aby prozkoumal svoji vlastní vnitřní bytost.” A od té doby se Bůh nesmírně baví, když sleduje, jak člověk hledá štěstí.

Člověk má v sobě nepochybně vrozenou hlubokou touhu nalézt klíč k sobě samému.

Muktánanda tento klíč ke štěstí nalezl. Ze své vlastní zkušenosti dospěl k přesvědčení, že co je venku, je i uvnitř. Celý vesmír, veškeré poznání, odpovědi na záhady lidské existence a opravdového štěstí má člověk v sobě. To vše je pro něj dostupné probuzením kundaliní, božské Matky.2)

Gopi Krishna popisuje kundaliní jako jistý mechanismus v těle, který vyvolává přeměnu druhu.3 Russel Park popisuje kundaliní ve svém pojednání o psychospirituální krizi takto:

Indické slovo kundaliní, které pochází ze sanskrtského slova kundala, znamená “stočený” (Rama in White, 1979, s. 27), “životní síla” (Madhusudandasji, 1975, s. 1) nebo “ta, která je stočená” (Sannella, 1987, s. 8) a často bývá používáno ve spojení s pojmem a termínem šakti, který pochází z kořene šak, “mít moc nebo být schopen” (Rama, 1979, s. 27). Šakti je ženská síla, velká matka, tvůrčí a dynamický aspekt ze dvou prvotních polarit ve vesmíru. Šakti je odpovědná za všechny projevené formy, za fyzickou hmotu, mysl a samotný život. Druhá primární polarita, mužský pól, se jmenuje Šiva. Oblastí Šivy je neprojevená, nehybná kvalita vědomí, které obsahuje potenciál hmoty a energie vznikajících ve vědomí. (str.54)

Říká se, že kundaliní je samotné vědomí, které stoupá páteří, otevírá čakry a odstraňuje bloky a nečistoty ve fyzickém a psychologickém ustrojení jednotlivce. Právě tento pohyb vědomí a následné interakce s “nečistotami” mají za následek fyzické, emocionální a mentální příznaky. Po “probuzení” kundaliní bývají příznaky obvykle velice individualizované. (str.18)

Indická mytologie popisuje Šakti jako hada třiapůlkrát stočeného ve spodní části páteře. V každém z nás tato energie nečinně dřímá, dokud se naše vědomí nevyvine na úroveň, kdy je schopno probudit se v realitě naší Věčné bytosti. V té chvíli se kundaliní aktivuje a vydává se na cestu, která přináší mnohé zkoušky a zasvěcení. Jejím nejvyšším cílem je opět se sjednotit s mužskou stránkou své přirozenosti, se svým Milovaným, Šivou. Šakti musí být schopna proniknout závojem Máji, iluze, aby mohlo dojít k tomuto posvátnému spojení, k božské svatbě.

Mnozí světci v tradici křesťanské mystiky prošli tělesnými proměnami s projevy podobnými těm, které hinduistická tradice popisuje v souvislosti s energií kundaliní. Tento proces popisuje ve svém životopise například svatá Tereza z Ávily.5) Zažila období ochrnutí, vizí, vytržení, levitace, transu, psychologických změn, a byla dokonce prohlášena za mrtvou, ale po několika dnech opět žila.

My, lidé ze Západu, potřebujeme prozkoumat, jak jevy spojené s kundaliní vysvětlují jiné kultury. Organizace Spiritual Emergence Network uspořádala na jaře roku 1990 v Kalifornii konferenci právě na toto téma. Přes čtyřicet přednášejících hovořilo o tom, jak transformativní energie nebo jevy podobné kundaliní definují jejich kultury nebo mytologie. Mezi přednášejícími byli severoameričtí indiáni, hinduisté, buddhisté, havajští kahunové a lidé z mnoha dalších kulturních tradicí. Konference se zúčastnilo přes pět set lidí z celého světa — ženy v domácnosti, lékaři, soudci, psychologové, novináři, umělci, léčitelé a další. Gopi Krishna řekl, že na konci tisíciletí všichni zažijeme probuzení kolektivní kundaliní. Jsem přesvědčena o tom, že účastníci konference toho byli svědky a mnozí z nás to znají z vlastní zkušenosti. Ken Karey píše o takovém probuzení v knize Starseed, The Third Millenium (Hvězdné símě: třetí milénium): “Pro vás, kdo žijete v posledních dnech dětství lidského druhu, probuzení přichází postupně a jednotlivé vrstvy iluzí odpadávají jako vrstvy cibule. K probuzení, které je nejbližší a spojí vás s rozmanitými úrovněmi Věčného Bytí, dochází právě teď, kdy cítíte vzájemné propojení se Zemí a životní silou, jež plodí její biologický život.”6)

Muktánanda uvádí několik způsobů, jak lze kundaliní probudit:

Je možné ji probudit intenzivní zbožností nebo opakováním mantry, ale žák může také zažít spontánní probuzení díky zásluhám, nahromaděným ze sádhany (duchovní cesta), vykonané v minulých zrozeních. Ve svatých písmech byly popsány různé způsoby probuzení kundaliní. Nejjednodušším a nejlepším však zůstává probuzení prostřednictvím šaktipatu od gurua, který přenáší svoji vlastní božskou Šakti přímo na žáka.7)

CESTA ZAČÍNÁ

V mém případě došlo ke spontánnímu probuzení kundaliní. Když se ohlédnu nazpět, vybavuji si chvíle, kdy Šakti proudila mým tělem a bůh mě políbil jako vlahý letní vánek prostřednictvím vizionářských a mystických zkušeností. Některé byly blažené, jiné naopak silné a strašlivé. Nejděsivější na tom všem však bylo, že jsem neměla nikoho, s kým bych si mohla o těchto zážitcích promluvit. Po narození mého druhého syna se mi začalo nekontrolovatelně třást tělo a sestry v porodnici nevěděly, co mají dělat. Teprve později jsem zjistila, že kundaliní se často aktivuje porodem. Když se ohlédnu na tu neuvěřitelnou cestu, po které jsem se vydala, na otevření novému vědomí, psychologické léčení a emocionální a duchovní zralost, která následovala, nemohu se zbavit úžasu. A všechno se to událo jaksi mimovolně.

Zážitky s kundaliní jsem nezačala zkoumat vědomě. Dokud jsem si nezačala uvědomovat duchovní proces, který měl zcela přetvořit moji realitu, podle západních měřítek jsem vedla celkem “normální” život — byla jsem středostavovská Američanka se vším všudy. Dětství jsem prožila bez zvláštních událostí, ale vždycky jsem si byla vědomá boží existence. Velice brzy jsem však poznala, že není vhodné mluvit o nadpřirozených jevech; takové věci byly považovány za “výstřední” nebo mi lidé říkali, že “přeháním”. Život nesměl být prožíván jako tajemství, spíš jako snaha o poznání vytoužených cílů. Otázky, které se zrodily v dětské mysli, byly umlčeny, pokud nebyly společensky přijatelné. Vše, co se vymykalo takovému modelu, bylo nepřístojné a jako takové i trestáno.

Mé hledání však podnítila ona nevinná potřeba klást otázky. Nejprve mě přivedla do školství jako učitelku. Zpochybňování našeho školství v době zrušení rasové segregace na Jihu jenom umocnilo moji nespokojenost se systémem, který postrádal duši. Vzdělávací systém jako celek se stal entitou, která byla svojí povahou zpátečnická a rozsahem politická. Cíl učení skrze individuální motivaci se vytratil v důsledku našich strachů a zrodily se systémy, které vykonávaly kontrolu a objektivizovaly osobní zkušenost. Vytratil se původní cíl poskytnout slušnou a rovnou péči všem našim dětem. Ty však zůstaly kdesi uprostřed a ve skutečnosti doplatily na naše nevědomí. V současné době se následky takového neprozřetelného jednání více než zřetelně projevují vysokým počtem nechtěných těhotenství, zneužíváním drog a násilím mezi mladistvými. Když jsem pracovala jako učitelka první rok, byla jsem mnohokrát upozorněna, že budu v rámci městského plánu přemístěna do jiné školy. Pomáhala jsem vytvořit jednu z prvních mateřských škol na státní základní škole. Děti v mé třídě prodělávaly první zkušenost mimo domov a snažily se s takovou situací vyrovnat. V normálním a zdravém prostředí bývá takový přechod obtížný, ale snadno se stane traumatickým zážitkem, připočteme-li k tomu neustálou hrozbu změny učitele a politických změn. Reakce systému na emocionální potřeby dětí nebyly zahrnuty v plánu. Ty se staly pouhými položkami v tabulkách — předměty, které se přesunují, aby se dosáhlo žádoucího poměru. Hledala jsem systém, který by byl motivován vyvíjet se z vědomé reakce na potřeby jednotlivce v rámci tohoto systému, což mě přivedlo k psychologii. Mé postgraduální studium bylo zaměřeno na prozkoumání různých modelů, které kladly důraz právě na takový přístup. Nemohli jsme nadále zkoumat pouhou strukturu takových programů. Bylo nezbytné, abychom poznali ty, kdo v nich byli obsažení. V oblasti psychologie jsem začala pracovat se zneužitými a zanedbanými dětmi. Zanedlouho jsem si uvědomila, že tihle žáci života jsou mými nejcennějšími učiteli, protože mě naučili, jak mám rozpoznat a léčit zneužité dítě v sobě. Ačkoliv jejich osobní příběhy vypovídaly o nelidském zacházení, které se příčilo zdravému rozumu, každé dítě mělo hluboko v sobě ducha, který chtěl přežít — a přežil. Díky jejich zkušenosti a poučení jsem začala zkoumat temnou stránku lidské povahy jak kolektivní, tak osobní.

Podle severoamerických indiánů existují tři druhy bojovníků: ti, kteří činí první kroky, ti, kteří udržují při životě ideály, a ti, co bojují s démony. Paradox může být v tom, že klíč k pochopení nás samotných jako lidí se nachází na uzavřených psychiatrických odděleních a ve věznicích naší kultury. Za těmito zdmi totiž žijí naši “citliví jedinci”, bojovníci, jejichž údělem je bojovat s našimi kolektivními “démony”.

Prostřednictvím takového pochopení jsem se začala potýkat se svou vlastní temnou stránkou, což je nelehký, ale nezbytný krok. Šla jsem do toho záměrně? To jistě ne, ale má práce mě přiměla k tomu, abych si začala klást otázky. A právě kladením otázek začal celý tenhle příběh. Ocitla jsem se v “bouřlivé” situaci jako ředitelka ústavu pro “závislé a zanedbané děti”. V minulosti sloužily takové ústavy jako sirotčince. Vzhledem ke kontrole porodnosti, péči o opuštěné děti a legalizaci potratů se však tato zařízení stala “odkladištěm” pro soudy a legislativu. Výsledkem byla nakonec skupina opuštěných, uprchlých nebo psychotických dětí ve věku od šesti do osmnácti let. Tyto děti porušily zákon, ať už utekly z domova nebo spáchaly těžké zločiny. Všechny byly nějakým způsobem zanedbané nebo zneužité. Jejich příběhy odhalily sexuální a fyzické zneužívání, až si člověk říkal, jak vůbec mohly přežít. Umístění dětí s tak širokou škálou poruch do ústavu mělo za následek naprostý chaos; děti byly často ozbrojené a nezřídka podnikaly “nájezdy na vesnici”.

Po dvou letech intenzivní práce a zásadních změn získalo zařízení novou tvář a ubíralo se směrem k léčení založeném na lásce k těmto dětem, nikoliv na jejich zavírání. Právě když začali mít žáci dobrý pocit ze svého programu a ze sebe, jako blesk z čistého nebe přišlo rozhodnutí o prodeji tohoto zařízení státu. Jak se ukázalo, tento krok měl ničivé následky. Jednou za soumraku jsem stála u okna ve své kanceláři a v duchu se ptala sama sebe: “Jaký to má všechno vůbec smysl?”

Nějaký vnitřní hlas mi odpověděl: “Házíš kámen do špatného rybníka. Musíš teď sestoupit po žebříku uvnitř vlastního bludiště, abys dosáhla oceánu kolektivního. Když pak hodíš kámen, může vyvolat změnu. Jestliže tak učiní dost lidí, z téhle tůně vystříkne vlna, která se přelije přes tvoji současnou realitu, a před tebou se otevře nový způsob bytí.”

Už dříve jsem se naučila naslouchat a věřit onomu “vnitřnímu hlasu”. Přemýšlela jsem nad významem slov “sestoupit po žebříku uvnitř vlastního bludiště” a uvědomila si, že pokud budu vynakládat energii na to, abych změnila věci kolem sebe, aniž pohlédnu nejprve do svého nitra, výsledek nebude mít dlouhého trvání. Kolektiv nemůže prodělat změnu, dokud tuto cestu nepodnikne dost jednotlivců.

Když to všechno začalo, ještě jsem ani netušila, že ve skutečnosti hledám spojení se svým hluboko ukrytým ženstvím. Má kultura vysoce uznávala všechny vlastnosti potřebné k přežití v převážně mužské společnosti — analytické schopnosti, soustředění, úspěch. Jinými slovy, naše přirozená schopnost dělat byla přeceňována a naše schopnost být zesměšňována a nepochopena. Robert Johnson v knize Transformation (Proměna) popisuje tři úrovně vědomí: jednoduché, složité a osvícené. Jednoduché vědomí bylo typické pro lidstvo v primitivních dobách a bývá spojováno s Rájem. Toto období se vyznačovalo instinktivním jednáním a prožíváním dvojrozměrného vědomí. Složité vědomí je obvyklý stav vzdělaného západního člověka a vyznačuje se starostmi a stavy úzkosti. Tuto úroveň přirovnává Johnson k Hamletovi.

Pochopit Hamleta znamená získat neocenitelný vhled do prázdnoty a osamělosti moderního existenciálního života. Hamlet je trojrozměrný člověk: nemá žádné kořeny v instinktivním světě a jeho hlava dosud není v nebi, kde může získat podporu osvícení. Je předchůdcem nového člověka, který se bude vyznačovat smířením paradoxu mužského a ženského, konání a bytí. Čínský mudrc Lao-c’ to komentoval slovy: “Ten, kdo rozumí mužskému a drží se ženského, se stane kanálem celého světa. Věčná ctnost jej neopustí a navrátí se do stavu nemluvněte.”8)

Johnson dále píše:

Složitý člověk, který se ocitl na rozcestí mezi nasloucháním instinktům a jednáním vycházejícího z osvícení, často ničí vše ženské kolem sebe.

Pozastavíme-li se na okamžik nad tím, co se dnes děje na naší planetě, snadno pochopíme, co měl Johnson na mysli. Musela jsem být připravená vstoupit do chaosu a být přitom podporována nebem nebo sférami osvícení. Konání a bytí muselo splynout v jedno. Naším úkolem je tedy navrátit se do Zahrady a uvědomit si, že tam jsme. Průvodcem na cestě tam nám bude Psýché (ženství). Pokud k ní nemám žádný vztah, jsem ztracená. Ohlédneme-li se do historie nebo vezmeme v úvahu biologický rozměr, uvidíme, že právě žena přivádí na svět děti a tím pádem pohání kupředu náš vývoj. Do našeho nového vědomí musíme vstoupit bránou ženství. Musíme si uvědomit, že žijeme v hlubokém popření, které otravuje náš vzduch a vodu, vybíjí ohrožené druhy a hrozí jaderným zničením naší Matky Země. Když přestaneme znásilňovat svou zemi, přestaneme i znásilňovat své ženy a děti, které na ní žijí.

Osm let jsem byla vdaná za muže, s kterým jsem měla dvě děti. Po čtyřech letech poměrně šťastného vztahu se rozhodl, že si nechá vyříznout chámovod. Muž, kterého jsem znala a milovala, se nevrátil. Teprve o řadu let později mi jeden příbuzný svěřil rodinné tajemství: můj manžel byl v dětství fyzicky a emocionálně zneužíván. Zákrok posloužil jako prostředek, který znovu otevřel Pandořinu skříňku. Manžel měl druhou osobnost, které jsme říkali Ralph. Když byl Ralph “venku”, měla jsem problémy. Zpočátku šlo většinou o emocionální vydírání, ale časem mě začal ohrožovat fyzicky. Má sebedůvěra byla tak nízká, že jsem ani nevěděla, na koho se obrátit. Můj stud přehlušil všechno ostatní, a já si nedokázala říct o pomoc. Když mě začal fyzicky ohrožovat, přátelé mi zavřeli dveře před nosem, protože měli strach a nechtěli se do ničeho plést, a policie toho s rodinnou hádkou moc nenadělala. Odmítal kamkoliv jít a nechat si poradit. Jednou souhlasil s návštěvou u psychiatra. Po několika sezeních mi lékař řekl, abych se rozvedla. To bylo v sedmdesátých letech a navíc na Jihu, kde neexistovaly žádné zákony ani sociální pomoc určená ženám v podobné situaci. Nejsem si jistá, zda jsme dnes v tomto ohledu dále. V roce 1990 jsem se dívala na televizní pořad o zneužívání, kde jsem se dověděla, že předešlý rok bylo ve Spojených státech ubito k smrti šestkrát více žen než činil počet lidí, kteří zemřeli na AIDS. Ubito k smrti! Co to asi vypovídá o naší kultuře a samotných hodnotách?

Byla jsem chycená v téhle pavučině, neměla jsem nikoho, na koho bych se mohla obrátit, třásla jsem se strachy a uvnitř jsem byla rozervaná. Jedno jsem však věděla jistě. Nechtěla jsem, aby moji synové vyrůstali v takovém prostředí. Něco ve mně křičelo: “Už dost!” Jednou na jaře mi manžel řekl, že mi ustřelí hlavu, když se pokusím odejít. Tehdy jsem pochopila, že v takovém životě nemám kromě své duše a duší svých dětí co ztratit. To rozhodnutí změnilo můj život. Nebylo to snadné, protože neexistovalo mnoho lidí, kteří byli ochotni se mnou mluvit. “Kdybys nepracovala a zůstala doma, tvé manželství by fungovalo,” říkali moji příbuzní, což svědčilo o nebývalé míře popření. Když jsem hovořila s rodinou svého muže a projevila obavy o jeho duševní zdraví, jeho matka mi řekla, že takové věci se prostě stávají, a když budu trpělivá, všechno bude zase v pořádku. Vypadalo to, jako by všichni a všechno podporovalo zneužívání a ne zdravou, “správnou péči”. Jsem zvědavá, co by se stalo na téhle planetě, kdyby nás více lidí řeklo: “Už dost!” Je pak možné, že bychom kolektivním odstoupením od zneužívání začali směřovat k léčení a vlastní síle spíše než ke zneužití síly? Odpověď je nasnadě, tak co nám tedy v tom brání?

Smrt mého otce, kterou podrobněji popisuji v první kapitole, ve mně otevřela něco, co toužilo po zdraví a blahobytu. V jisté rovině jsem vyhlásila své právo být, což byl podnět k tomu, aby v mém životě začaly působit síly, které nás utvářejí. Zpočátku jsem si takových věcí nebyla vědomá a jednoduše jsem říkala, že následuji svoji intuici. Můj život se dramaticky změnil — po rozvodu jsem změnila zaměstnání a jako osamělá matka zahájila postgraduální studium. Jakmile se změnil můj základní životní styl, začalo se projevovat vnitřní působení mystických oblastí. To bylo ovšem řadu let předtím, než se kundaliní projevila výrazněji. Šakti mě vyléčila z falešných představ o sobě a pomohla mi integrovat odpadlé části své osobnosti. Taková práce bývá občas náročná, ale vždycky vás zavede do oblastí, které podporují život a posilují. Urazila jsem dlouho cestu a směr mi musela ukazovat božská Matka. Netušila jsem, kam se ubírám, věděla jsem jenom, že chci zůstat celá — udržet si sílu z onoho místa celistvosti. Co to znamenalo? Nebyla jsem si jistá. Když přišly těžké okamžiky a život mi připadal nesnesitelný, meditovala jsem o představě sebe sama ve své úplnosti. Když bylo nejhůř a já chtěla všeho nechat, připomínala jsem si, že chci synům předat své léčení, nikoliv rány.

Kundaliní je procesem, v němž Duch splývá s hmotou, v němž se jednotlivec vydává na cestu k bohu skrze tělo. Jakmile vnitřní oheň (kundaliní) pročistí a očistí nádobu (tělo a mysl), boží elixír (stavy samádhi) ochladí formu dříve, než se v ní realizuje božská bytost. Následující kapitoly popisují právě takový proces. Nepíšu o tom proto, abych klasifikovala nebo se nechala klasifikovat. Nejsem tady proto, abych o sobě tvrdila, že jsem něco jiného, než opravdu jsem — obyčejná žena, která se snaží integrovat do své bdělé reality nebe i zemi, otce i matku boží. K mému léčení došlo skrze přijetí obou oblastí. Když se tyto oblasti setkají, cokoliv je možné. Peggy Tabor Millinová popisuje podobný případ. V knize Mary’s Way (Cesta Marie) píše o tom, jak se počátkem roku 1981 v jugoslávské vesničce Medžugorje zjevila šesti dětem Panna Marie. To se opakuje dodnes.

V počátcích židovsko-křesťanských dějin se takové zázraky vyskytovaly často. Řada biblických příběhů vypráví o lidech, jež navštívili andělé, kterým se zdály transformativní sny, kteří slyšeli boží hlas nebo zažili vědomí budoucích událostí. Dokonce i lidé, kteří biblické příběhy chápou doslovně, mají potíže s přijetím skutečnosti, že andělé, vize a jiné zázraky dnes mohou “potkat” obyčejné lidi. Nečiní nám žádnou potíž přijmout elektřinu v našem domě, ačkoliv jenom málokdo dokáže vysvětlit, natož pochopit, jak pracuje. Rádiové vlny byly ve vzduchu ještě dřív, než se objevily rozhlasové přístroje, které je dokázaly přijímat. V celé naší historii většina z nás věří, že současná věda je neomylná a že dokážeme vysvětlit, jak vesmír funguje; zároveň nám připadají k smíchu mylné představy vědy v minulosti. Skutečný vědec se ovšem raději věnuje zkoumání záhad neznáma než dokazování, že to, co je považováno za pravdivé, je pravdivé. My však zůstáváme připoutáni k vlastní filosofii toho, co je “skutečné”.10) (Právě tato připoutanost bývá obvykle bodem, kde začíná naše práce.)

Má cesta pokračovala. Zjistila jsem, že Šakti nestoupá přímo vzhůru, ale spíše po spirále. V mém případě si Šakti našla cestu vzhůru páteří, přičemž otevřela každou čakru, vyčistila problémy nahromaděné v každém centru a poté mi přešla přes temeno hlavy, sestoupila do třetího oka, do krku a vyplnila “zlatou haru”, která se nachází v oblasti břicha. (V osmé kapitole se věnuji podrobněji tomuto jevu, který někteří lidé označili za “Buddhovo břicho”.) Ve svých vizích jsem pochopila, že tento proces vyvrcholí, až nové tělo, které jsem v sobě nosila, bude vypuzeno z oblasti srdce a zahalí moji fyzickou podobu.

Russel Park vysvětluje kundaliní ve vztahu k systému čaker takto:

Kundaliní je považována za osobní projev aktivní energie Šakti, který tradiční jógické systémy označují termínem prána — neboli universální životní síla. (Gopi Krishna popisuje pránu jako inteligentní sílu, která vyvolává všechny chemické pochody a reakce biologického organismu.)11) “Kundaliní poskytuje statickou podporu celému tělu a všem jeho pránickým nebo energetickým silám.” (Rama, 1979, s. 29)

Prána je jemná elektrická energie, která přichází s dechem a putuje jemnohmotnými nervy zvanými nádí. Nádí spojují tělo a mysl pomocí meridiánů, známých v čínské a japonské akupunktuře, a bývají soustředěny kolem center zvaných čakry neboli “kola”. Různé indické systémy tradičně hovoří o šesti nebo sedmi čakrách. Čakry jsou umístěny podél páteře od jejího kořene až po bod ležící přibližně patnáct centimetrů nad temenem hlavy. Čakry nejsou fyzickými centry, jedná se spíše o víry nebo kruhy (centra) psychospirituální energie, které udržují vědomí, řídí je a jsou odpovědné za jeho kvalitu.

Některé druhy indických duchovních jógických cvičení si kladou za cíl probudit skrytý potenciál kundaliní. Uvolněná energie kundaliní začne po probuzení stoupat jemnohmotnými energetickými kanály směrem k čakrám, odstraňuje překážky a nečistoty a přitom probouzí nebo pozvedá vědomí organismu.12)

Bonnie Greenwellová popisuje celou řadu příznaků, které tento proces doprovázejí:

Projevy pohybu vědomí bývají obvykle vnímány jako energetické jevy. Klasickým projevem probuzené kundaliní je energetická vibrace nebo tlak stoupající páteří a doprovázený záblesky světla, vizemi, křečemi nebo třesením. Mohou nastat výrazné změny ve vnímání tělesné teploty, stravování, sexuální touze a emocionální rovnováze. Mohou být slyšet náhodné zvuky, dochází k bezděčným pohybům, postojům (ásany) a polohám rukou (mudry). V různých částech těla bývá pociťována fyzická bolest, která nemá zjevnou organickou příčinu a vyskytuje se nepravidelně na různých místech, s různou četností, délkou trvání a intenzitou. Často ji doprovázejí výkyvy emocí včetně vln deprese nebo extáze, orgiastického vytržení, úzkosti nebo silných pocitů hrozící smrti nebo šílenství.13)

Nikdy jsem se nezabývala otázkou, zda vědomí utváří tělo nebo zda se tělo utváří kolem vědomí. Když jsem v uplynulých letech sledovala, jak mé tělo mění tvar, pochopila jsem, že převažuje druhý případ. Jako příklad nám poslouží, podíváme-li se na fyzický vývoj člověka v době kamenné. V jistém období byl člověk sehnutý a neuměl poznávat myšlením. Najednou se začal objevovat nový druh, který stál zpříma a uměl počítat. Kmen zachvátila hrůza. Nikdo netušil, že stojí vedle svého rozvinutějšího “jáství”. Tak je tomu i dnes. Objevuje se mezi námi nový druh člověka. Uvítáme toto nové “jáství” opět se strachem?

PŘÍBĚH SE ROZVÍJÍ

Poznala jsem nový význam slova odevzdanost a hloubku odpoutanosti, která musí doprovázet hluboké stavy transformace. Navíc jsem získala hlubokou důvěru v boží inteligenci za těmito procesy, která ve mně zanechala neotřesitelnou víru v Tajemství a lásku k němu. Člověk si po nějaké době uvědomí, že vstoupil do božské hry a vědomě se podílí na jejím rozvíjení. Cesta byla sice občas nelehká, ale léčení bylo tak důkladné, že mne naplňuje vděk, když o tom hovořím.

Tento příběh pojednává o nalezení vztahu k sobě samé a o tom, jak jsem se naučila důvěřovat vnitřnímu poznání a následovat je do nových dimenzí. Tato zkušenost se neomezuje pouze na psychologickou, ale i na fyzickou změnu. Ráda bych v téhle chvíli použila metafory vlaku, který na cestě zastavuje v každé stanici. Každá zastávka znamená vyprázdnění a nové naplnění, ale vlak pokračuje v cestě až do cílové stanice. Jednotlivé kapitoly v této knize pojednávají o stanicích, na něž mě kundaliní během mé cesty zavedla; každá sloužila jako milník. Tuto knihu jsem psala formou příběhu, abych mohla čtenáři lépe přiblížit, jak se tato zkušenost odvíjela, a zároveň do ní zahrnout mé reakce včetně úsudků a

závěrů, které vyvolávaly. Doufám, že vám takový otevřený popis pomůže rozpoznat podobné jevy, které se mohou vyskytnout i ve vašem vlastním procesu. Povědomí o tom, co se děje, vám pak může přinést odvahu pustit se a odevzdat se tomu.

Často jsem si přála číst texty o kundaliní, které napsaly ženy. Takových materiálů je bohužel poskrovnu, což je také důvod, proč mě tolik lidí žádalo, abych svůj příběh napsala. Kundaliní je velice individualizovaný vnitřní proces léčení, a proto je má zkušenost pouze jednou z mnoha možných.

Nastal čas, aby vypravěči promluvili. Prostřednictvím takového sdílení můžeme začít vnímat, jak se do současnosti rodí nová realita. Ve starých dobách vypravěči putovali po zemi a vyprávěli podobenství, která sloužila k podnícení představivosti ostatních, protože vypovídala o kolektivně zažívaných událostech. Jsem přesvědčená o tom, že všichni v sobě máme příběh, který čeká na probuzení, až přijde jeho čas. Když se takový příběh začne rozvíjet, chce být vyprávěn; touží jenom po tom, aby byl vyslechnut. Když někdo uslyší volání a odpoví na něj, Tajemství se začne odhalovat. Sledujete nit vyprávění a cestou objevujete spoustu věcí. Musíte začít s prázdnýma rukama a nesmíte čekat žádný výsledek. Budete-li se ubírat po takové cestě, prověří to vaši víru a zdokonalí vaše vnímání. Je to nekonečný příběh, v němž je každým krokem psána nová kapitola.

Jde o příběh, vypovídající o procesu léčení. Nevypráví se proto, aby oživil to nadlidské v nás, ale spíše aby nám připomněl potřebu návratu k naší skutečné přirozenosti a úcty k božskému prvorozenectví, které tkví v každém z nás. Alan Richardson popisuje tuto cestu v knize Priestess, The Life and Magic of Dion Fortune (Kněžka: život a magie Dion Fortuneové) takto:

Neprošla si žádnou z klasických cest skrze šílenství, nemusela projít třemi fázemi, o nichž hovoří Joseph Campbell. V první fázi, Odloučení, se celá osobnost rozpadá. V mnoha východních systémech okultního cvičení guru záměrně ponižuje žáka — neustále a na veřejnosti — s cílem rozdrtit ego onoho nešťastného ubožáka, aby mohl opět začít znovu. Na Západě je však guruem samotný život. V druhé fázi, Zasvěcení, umožňuje jednotlivci špetka osobní odvahy nebo úspěchu přestavět jeho osobnost lépe a pružněji. Nakonec přichází třetí fáze, Návrat, kdy se tato nová hrdinka vrací k samotnému Zdroji.

Richardson pak pokračuje:

Fáze vývoje v novou identitu nemusejí být tak zřetelné, jak jsem právě naznačil, ale obvykle probíhají následujícím způsobem: krize, krátké období apatie a sklíčenosti, následované vizemi a sny o smrti, například utopením, poté přichází příkaz k přijetí nové identity a nakonec “volání” k odhalení této nové identity a poslání, které ji doprovází do celého světa.14)

V letech 1987 až 1990 jsem pracovala jako koordinátorka ve Spiritual Emergence Network (SEN), což je mezinárodní organizace pomáhající jednotlivcům, kteří procházejí transformačními duchovními zkušenostmi, jež se občas projevují jako krize. Tito lidé se často obávají o své duševní zdraví, jsou zmatení, osamělí a jejich rodiny je nechápou. Tradiční psychiatrie bohužel tyto lidi často klasifikuje “patologickými” diagnózami, podává jim léky a v horším případě je hospitalizuje v psychiatrických léčebnách.

Osoby, které do SENu volají, spojujeme s holistickými nebo transpersonálně zaměřenými terapeuty v místě jejich bydliště, aby dostali podporu v případě takového procesu, mohli začít integrovat své zkušenosti a navrátili se k normálnímu, mnohdy zdravějšímu životu. Čtvrtina lidí, kteří nám volají, prodělává některý druh transformačního procesu v těle. Napadá mě, zda už nadešel čas Krishnova “kolektivního probuzení kundaliní”, zda dostatečný počet lidí “sestoupil po vnitřním žebříku”, aby vyvolal takové kolektivní probuzení, které přetvoří a konečně promění tento sen, jemuž říkáme realita.

Zdá se, že kundaliní by mohla být klíčem k proměně lidského druhu na vyšší úroveň vědomí. Gopi Krishna to shrnuje takto:

Existence vědomí transcendentního typu na konci určitého období, která je nevyhnutelným výsledkem probuzení kundaliní ve všech úspěšných případech, poskytuje nesporný důkaz skutečnosti, že regenerační síla působící v těle je si od samotného počátku vědoma nejvyššího ideálu, jemuž se musí přizpůsobit přetvořením probíhajících biologických procesů.

Existence empiricky prokazatelné síly v těle, která si je plně vědoma všech komplikovaných psychofyzických procesů v organismu a je schopná přetvořit jej na mnohem vyšší stupeň organické a funkční aktivity, aby dosáhl harmonie s požadavky vyššího stavu vědomí, může mít pouze jediný smysl: totiž že evoluční síla vede člověka k již známému a předurčenému stavu ušlechtilosti, o němž lidstvo nemá ani potuchy s výjimkou toho, který poskytují náboženská pojetí proroků a vizionářů.

K takovému zkoumání nelze přistupovat v duchu dobyvačnosti a domýšlivosti s úmyslem dosáhnout vítězství nad silou přírody, který je tak typický pro přístup člověka k problémům materiálního světa, ale naopak pokorně, v duchu naprosté odevzdanosti boží vůli a absolutní závislosti na boží milosti, ve stejném rozpoložení mysli, s jakým bychom přistupovali k žhnoucímu slunci.15)

První kapitola: Smrt jako probuzení

Můj otec umírá po více než ročním boji s rakovinou. Poslední tři dny neustále opakuje: Ne, ne! , jako by chtěl říci: Ještě nejsem připravený.

Několik měsíců předtím vezla maminka otce z nemocnice. Když se posadili do auta, otec se zeptal: Nesedí někdo na zadním sedadle?

Ne, proč?

Někdo tam sedí, odpověděl. Nevím, jestli je to muž nebo žena, ale někdo tam je.

Maminka mi pak tuto příhodu vyprávěla po telefonu. Měla jsem přítelkyni, která pracovala jako zdravotní sestra na oddělení pro nevyléčitelně nemocné, a ta mi řekla, že řada jejich pacientů hovoří o takových návštěvnících , ačkoli nikoho není vidět. Zdálo se, že šlo o přirozenou součást procesu umírání.

Časem se tento návštěvník stal pro mého otce důležitou postavou, zvlášť v posledních dnech života. Když se probouzel, vypadal vyděšeně a neuklidnil se, dokud se mu nepodařilo cizince najít. Jednou se mě zeptal, jestli návštěvníka vidím. Nevidím, odpověděla jsem. Je tady jen pro tebe.

Jednou se probudil a zeptal se maminky, jestli viděla nebe.

Neviděla, ale mohl bys mi o něm povědět.

Vyprávěl jí, že byl v nebi a že tam byla spousta domů s kříži v průčelích. Byl zaveden do svého domu, v kterém byl jen obývák a ložnice. Řekl, že tam nebyla kuchyně ani koupelna, a se smíchem dodal: Ale v nebi se zřejmě nemusí jíst ani chodit na záchod.

Strávila jsem v nemocnici tři dny. Lékaři každý den říkali, že je to jeho poslední, ale on se stále držel. Říkali také, že ztratí vědomí, ale nikdy se tak nestalo. Pouze ho změnil. Když za otcem přišel jeho bratr, vztyčil se v hrůze na posteli, ačkoli byl zesláblý. Měla jsem výrazný pocit, že mu zbývají poslední hodiny a že si to uvědomuje. Neustále opakoval, že chce domů.

Matka byla na chodbě před jeho pokojem, kde o ni pečovaly sestry. Můj strýc a bratr byli se mnou v pokoji a v koutě stála naše zdravotní sestra. Nějak jsem věděla, že s otcem budu během přechodu , a proto jsem ji požádala, aby mi dala znamení, až bude otec odcházet, abych se mohla připravit. Poprvé v životě jsem byla s člověkem, který umírá. Měla jsem strach.

Situace se vyvíjela v duchu přirozeného přijetí všeho, co přichází. Desátého listopadu 1974 jsem spala na pohovce vedle jeho postele, když mě kolem deváté hodiny ranní něco probudilo. Sotva jsem procitla, otec mě přivolal k sobě. Veškerá komunikace mezi námi probíhala v následujících okamžicích beze slov. Měla jsem pocit, jako bychom byli obklopeni energetickým polem, v němž se všechno odehrává zcela přirozeně. Vše, co se dělo, jako by mě kdesi hluboko uvnitř uklidňovalo.

Pohlédli jsme si do očí. Nikdy předtím jsem nezažila takové soustředění. Tento pohled jako by vytvořil záchranné lano spojující naše oči. Držel se toho lana do posledního okamžiku. Jeho pohled byl tak intenzivní, že jsem ho před sebou viděla ještě dlouho po jeho smrti. V té chvíli jsem si uvědomila, že nejsme jenom otec a dcera, ale také dvě duše, které si spolu vyměňují a sdílejí něco víc.

Beze slov mi sdělil, že má strach. Já vím, tati, taky se bojím, odpověděla jsem. Ale buďme k sobě upřímní. Staré tělo už není, co bývalo, a když se ho budeš držet násilím, způsobíš jenom další bolest sobě i rodině.

Já vím, že máš pravdu, ujistil mě. Ale budu potřebovat trošku tvé odvahy.

Mé odvahy! Co tím mohl myslet? Z toho muže vždycky vyzařovala odvaha, ať dělal cokoli. Jak bych mu mohla nějakou dodat? A kromě toho jsem byla holka. V minulosti se vždycky obracel na mého bratra. Na Jihu to tak prostě chodí: dívky poslouchají, chlapci dělají. Nikdy jsem ten systém nepřijala a vždy jsem chtěla vědět, proč tomu tak je. I když jsem díky své vzpurnosti musela strávit nejednu noc ve svém pokoji a přemýšlet o svém chování , nikdy jsem nedostala žádnou opravdovou odpověď. Najednou jsem se svým otcem komunikovala telepaticky a on mě žádal o odvahu! Všechno mi připadalo vzhůru nohama, ale přesto jsem měla pocit, že to tak je v pořádku.

Samozřejmě ti ráda pomohu, odpověděla jsem, ale nevím jak. Ještě nikdy jsem nic takového nedělala, takže mi budeš muset říct, co potřebuješ.

Poslal mě pro matku, ale naznačil mi, abych se hned vrátila, protože se mi potřeboval dívat do očí, aby dokončil, co mu zbývalo. Řekla jsem matce, že ji otec potřebuje, a přivedla jsem ji k levé straně jeho postele. Otec se napřímil a pronesl nahlas poslední slova: Miluji tě, Vado, a vždycky tě budu milovat. Políbil ji na tvář a pokynul mi, abych ji rychle odvedla zpátky na chodbu. Venku ji ihned začaly utěšovat její sestry. Otec věděl, jak hluboký je matčin žal, a postaral se o to, aby se jí dostalo péče a podpory, což dělal celých dvacet šest let.

Když jsem se vrátila k otci, jeho pohled byl ještě intenzivnější a chvíli se zdálo, jako by se zastavil čas. Zažila jsem soucit a porozumění, jaké jsem nikdy předtím nepoznala. Byli jsme jako jedna duše a já měla pocit naprosté harmonie.

Pak mi otec řekl, že nadešel čas, kdy bude potřebovat moji odvahu. Požádal mě, abych ho objala kolem pasu, ale já věděla, že zemře, když to udělám. Celá jsem ztuhla a srdce jako by se mi zastavilo. Zvládnu to? Mám dost odvahy? Hlavou se mi honila spousta otázek, ale v jeho očích se zračila naléhavá prosba. Několik minut jsem k němu prožívala jenom lásku a pochopení. Pak jsem se zhluboka nadechla, předklonila se a objala ho. Letmo jsem pohlédla na sestřičku. Přikývla. Začalo to.

Otec náhle trhl hlavou, vytřeštil oči na strop a schoulil se do polohy zárodku. Okamžitě mi blesklo hlavou: Proboha co jsem to udělala? Kam jsi zmizel? Jeho tvář vypadala, jako by spatřil něco strašného. Po chvíli se zdálo, že ho někdo volá znovu se podíval nahoru. Najednou jsem cítila, že sedím na jeho posteli, a zároveň se vznáším u stropu. Hleděli jsme s otcem do toho nejnádhernějšího Světla. Ach! vzdychl. Pozorovala jsem ho, jako bych se dívala na nějaký film, a zároveň jsem měla možnost sledovat, jak do onoho Světla vstupuje. Když otec ve Světle zmizel, vrátila jsem se do jediného vědomí. Zdálo se, jako by vše pronikal nesmírný klid. Jeho tělo se najednou posadilo na posteli. Sevřel čelisti a upřeně mi pohlédl do očí. Pak opět klesl na polštář. Nějak jsem věděla, že jsem právě byla svědkem reakce jeho těla na smrt byl to okamžik, kdy jeho duše odešla a vstoupila do onoho překrásného Světla.

Následující dny byly plné příprav na pohřeb. Kněz byl právě na cestách a nevěděl nic o okolnostech otcovy smrti. Do smuteční síně jsem vstoupila celá otupělá a napjatá. Kněz vyprávěl příběh o mladém chlapci, který chtěl poprvé navštívit svoji babičku. Ta pro něj poslala černého muže v kočáře. Chlapec se zpočátku cizince bál, ale pak si uvědomil, že ten muž je průvodce, který mu má zajistit bezpečnou cestu.

Ihned jsem si vzpomněla na tatínkova cizince . Jak mohl kněz vědět, co tatínek viděl a zažíval, když s ním v jeho posledních hodinách vůbec nebyl? Proč použil právě tyto metafory? Byla to jenom náhoda? Bylo to celé tak neskutečné, až se mi z toho zatočila hlava. I když jsem tento jev chápala jako něco přirozeného, nemohla jsem se ubránit vnitřnímu zmatku. Zoufale jsem si přála sdělit ostatním, co se děje, ale nevěděla jsem, jak to vyjádřit. (Carl Gustav Jung popsal fenomén synchronicity ve spojení s archetypálním procesem v nevědomí. Jedná se o termín označující smysluplnou shodu okolností nebo souběžnost psychických a fyzických stavů či událostí, které k sobě nemají žádný příčinný vztah, nebo podobných či shodných myšlenek, snů apod., které se objevují ve stejnou dobu na různých místech. ) 16) Vzduch se zdál být těmito jevy prosycen. Každý příklad, který kněz použil, se přímo vztahoval k otcově zážitku smrti. Právě ve chvíli, kdy se mi alespoň část z toho podařila racionálně vysvětlit, přišlo něco, co mě opět vyvedlo z míry. Nemohla jsem se ani hnout, jako by mě pohltilo něco mnohem většího, než se zdálo. Navzdory všem pochybnostem a zmatku jsem však věděla, že se tatínek dostal bezpečně domů.

Kněz pak pokračoval citátem z evangelia podle Jana, 14: 1 3:

Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jduť, abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli. 17

Kněz svými ústy vyjádřil tatínkovo pojetí nebe! Věděla jsem, že nám tím tatínek dává vědět, že dorazil bezpečně. Nejenže byl v bezpečí, ale navíc mi dal vzácný dar. Věděla jsem, že už nikdy nebudu smrt považovat za něco konečného.

Tu noc jsem nemohla spát. Tušila jsem, že se otec může objevit, že se nějakým způsobem zhmotní. Nedokázala jsem nic dalšího přijmout. Přestěhovala jsem se z ložnice do útulnějšího pokoje, kde jsem si lehla na gauč. Asi za hodinu přišel do pokoje můj tříletý syn a řekl, že chce spát se mnou. Když jsem se zeptala, co se děje, řekl: Nemůžu spát. Taťka (tak říkal mému otci) si pořád přendává boty a já nemůžu usnout. Kirk mi pak vyprávěl, že viděl dědečka, jak si rovná boty ve skříni. Něco ve mně vědělo, že se tatínek přišel rozloučit a připomenout mi, že je pořád nablízku. To, že se objevil, ještě podtrhlo vědomí kontinuity, kterou naše duše zažívají.

Popisuji zde tyto zážitky, abych zdůraznila synchronicitu událostí následujících po jeho smrti smrti, která otřásla základy mého světa, jak jsem ho dosud znala. Hlubiny mého vědomí prostoupila nová realita. Jestliže smrt nebyla tím, co jsem do té doby slýchala, jaké další obecně uznávané pravdy měly pozbýt platnosti?

Trvalo mnoho let, než jsem tyto události zpracovala a integrovala. Tato zkušenost mi ukázala, že náš fyzický život se neustále opakuje, zatímco něco jiného v nás trvá a stále míří vstříc něčemu. Nevěděla jsem, co ono něco je a kam mě to vede. Z těchto myšlenek posléze vyvstaly otázky, které vyburcovaly moji duši a otevřely mě nutkání touze být s bohem a poznat, kým jsem v tomto spojení.

Nemohla jsem o tom s nikým mluvit, protože jsem měla strach z nepochopení. Jako dítě jsem občas zahlédla jiný svět , ale kdykoli jsem se takové zážitky snažila popsat, řekli mi, abych nelhala a nepřeháněla. Má identita kdo jsem mi proto byla v dětství záhadou. Co má člověk dělat, když jeho způsob prožívání světa ostatní považují za lež? Opět jsem se potýkala se stejným tématem, ale tentokrát mě jako ironií osudu vedl otec, který mi vždycky říkával, abych o takových věcech nemluvila. Jeho smrt znamenala mé probuzení, začátek mé životní transformace. V následujících letech jsem se musela mnohokrát postavit tváří v tvář sama sobě, abych si znovu ujasnila, kdo jsem. Tehdy jsem se však stáhla do sebe, podobně jako v dětství. Trvalo osm let, než jsem okolnosti otcovy smrti mohla s někým sdílet.

Následující úryvek popisuje, jak by viděli takový přechod Korejci:

Korejci mluví o mostu lidí indari, který se objeví, když je jeden člen rodiny povolán, aby se stal šamanem, a jiný musí v důsledku toho zemřít. Nazývají tento proces vybudováním mostu přes lidskou bytost (indari nonnunda). Bůh vstoupil do šamana a jako protihodnotu vyžaduje jiný lidský život. Indari však není nezbytný, pokud je kmen ochoten podrobit předepsanému iniciačnímu obřadu člena, jehož osudem je stát se šamanem, jakmile se objeví první příznaky posedlosti nebo nemoci. Fenomén indari se však vyskytuje poměrně často, protože většina rodin není ochotna mít mezi sebou šamana. Podle výzkumů Cho Hung-Youna se indari objevuje průměrně sedmkrát až osmkrát z dvaceti případů probuzení šamana.

Jyoti: Když promluví babičky

Nedávno jsem byla požádána, abych stručně popsala, co se událo od chvíle, kdy jsem napsala knihu Anděl zavolal mé jméno. Třebaže proces zde popisovaný byl poněkud náročný, vnesl mi do života jasnost, která jej proměnila v život služby. Když je nástroj připraven, vaše poslání se objeví. Zbytek příběhu popisuje následující článek, který vyšel v časopise Shaman s Drum v roce 2005. Nesmíme zapomenout, že žijeme v době, která určí kvalitu života pro dalších sedm generací. Mnozí z vás jste již uslyšeli volání. Kráčejte pevně vstříc svému osudu. Vynořuje se další příběh.

“My, babičky, jsme přišly ze všech koutů světa, abychom vyprávěly o vědomostech, které nosíme v sobě. V mnoha jazycích nám bylo řečeno, že nadešel čas učinit pravá rozhodnutí pro naše rodiny, pro země, které milujeme . Stojíme na prahu. Uvidíme přicházet změny. Dokážeme-li ve svém srdci vytvořit vizi, bude se šířit. Přinášíme světlo, a proto nemáme jinou volbu než se spojit. Jako ženy moudrosti nás nemůže nic rozdělit. Když se kondor setká s orlem, domů přilétají ptáci hromu a blesku.” Agnes Baker-Pilgrim, nejstarší žijící žena kmene Takelmů, indiánů od řeky Rogue, a opatrovnice takelmského posvátného lososího obřadu.

“V mé zemi se nestane nic bez předchozí porady se ženami. Naši moudří a starší jsou jako knihovny radíme se s nimi, kdykoli potřebujeme učinit důležitá rozhodnutí. Ženy v mé zemi se každých pět let vydávají na mírový pochod. Babičky odcházejí na měsíc do lesa, aby se na tento pochod připravily. Postí se, modlí se a vyvolávají předky.” Bernardette Rebienot, babička z Gabunu a mistr ibogového rituálu komunity Bwiti

Existuje proroctví o větrech změn, vanoucích na této planetě. Proroctví obsahuje příběh o této době, jak si jej předávají tradiční národy, které pečují o Matku Zemi od počátku věků. Tento příběh již zazněl v mnoha jazycích a vypráví o chvíli, kdy staneme na křižovatce a budeme muset učinit rozhodnutí. Jedna cesta nás zavede ke zkáze. Druhá nám ukáže způsob života spojený se zemí a zavede nás do nového světa jednoty. Toto poselství praví, že se musíme nechat vést srdcem.

Před mnoha lety ke mně začal šeptem promlouvat hlas. Vyzval mě, abych shromáždila přátele a příbuzné a v horách v Kalifornii vybudovala komunitu, která by poskytovala bezpečné místo k modlitbě, kde by k nám mohla promlouvat Naše paní Stvořitelka a vést nás našimi životy. Když naše komunita, známá jako Kayumari, začala rozmlouvat se samotnou Stvořitelkou, začala nás učit způsob života a modlitby ve vztahu k zemi. Řekla, že se s námi přijdou modlit lidé ze všech čtyř světových stran a že je důležité, abychom nalezli způsob modlitby, který přichází od srdce.

Tři roky po založení naší komunity jsem měla vizi, v níž ke mně přišla Naše paní a předala nám poslání. Řekla: Předám vám košík se svými nejvzácnějšími klenoty. Jsou to linie modlitby, sahající k počátku věků. Nemíchejte je a neměňte je. Ochraňujte je a uchovávejte je v bezpečí. Proneste je branou tisíciletí a pak mi je vraťte, neboť se chystám něco vykonat.

Zpočátku jsme nechápali, co měla vize znamenat, ale časem našli cestu do našeho domova v horách mnozí starší, kteří s námi sdíleli způsob života podporovaný modlitbou a řízený inteligencí vlastní samotnému stvoření. Tito starší hovořili o poselství popisující dobu, kdy Severní a Jižní Ameriku tvořila jedna pevnina, ale pak nastaly dalekosáhlé změny a země se rozdělila. Poselství pravilo, že přijde doba, kdy orel a kondor poletí spolu národy těchto dvou zemí budou sdílet posvátný kouř a k tomu dnes dochází.

Poselství pravilo, že lidé z těchto zemí pracující s medicínami začnou sdílet s ostatními svůj způsob života, aby veškeré stvoření mohlo vést život založený na udržitelnosti a jednotě. V té době které čelíme dnes budeme povoláni k tomu, abychom se probudili a vzpomněli si, jak být správci země.

“V této době změn, kdy se otevřela nebeská brána, musíme udělat, o co jsme byly požádány. Stojíme uprostřed pohybu a chvění posvátného poselství. Toto poselství říká, že vědomí připravuje ženského ducha, ducha babiček. Podle tohoto poselství vejdeme do světla sjednoceny ze všech čtyř stran.” Flordemayo, mayská starší a léčitelka

Naše komunita se modlila a my začali slyšet hlasy, které říkaly: Až promluví babičky. Zpočátku jsme nevěděli, co to znamená, ale začala k nám přicházet vnuknutí o svolání shromáždění žen. Začali jsme slyšet proroctví: Až promluví babičky, otevře se nám brána k jednotě.

Před více než třemi lety jsem se vypravila se svými dětmi a blízkou přítelkyní Ann Rosencranzovou do Gabunu. Chtěli jsme hovořit s Bernardette Rebienot, starší komunity Bwiti, o rostlinné medicíně, která pomáhá zkrotit zvíře závislosti. Někteří lidé ze Západu si odnášeli tyto rostliny z lesa, aniž se dovolili tamního lidu, a my jsme jeli požádat o svolení. Během naší návštěvy jsme se s Ann zeptali Bernardette, co si myslí o myšlence vytvořit radu babiček. Bernardette ožila a zvolala: Ano, teď je ten čas. Nadešel čas svolat babičky. Musíš s tím začít. Ukázala nám dopis, který právě podepsala: šlo o podporu peruánským šamanům pracujícím s ayahuaskou, aby byla uznána práva původních obyvatel jakožto strážců planety.

Bernardette dnes působí v Gabunu jako poradkyně prezidenta. V její vlasti musí prezident oslovit radu starších žen, než učiní jakékoli rozhodnutí, které by změnilo strukturu rodiny nebo zavleklo zemi do války. Kdyby ženy nesouhlasily, nepodnikal by žádné kroky, protože když babičky v Gabunu mluví, prezident naslouchá. Tak tomu kdysi bylo u mnoha původních obyvatel.

Když jsem odletěla z Gabunu a zamířila na návštěvu za příbuznými do Jižní Ameriky, stále jsem cítila, jak je projekt aktuální. V Brazílii jsem se setkala se dvěma staršími církve Santo Daime, kterými byl padrinho Alfredo a Marie Alice Campos Feire. Když jsem jim vyprávěla, co mi sdělila Bernardette, Maria Alice mi ukázala dopis, který právě podepsali spolu s šesti amazonskými kmeny v oblasti Juruá. Bylo to velmi podobné spojenectví solidarity mezi Bernardette a peruánskými šamany.

“Původní národy prošly obdobím velkých bojů, obdobím temnoty Když je [motýl] připraven a nadešel jeho čas, začne se hýbat a vyvine formu, která se rozvine, vyprostí se ze svého zámotku a vstoupí do tohoto světa, do života, jako nádherné stvoření. My, babičky, jsme vystoupily z temnoty. Vidíme tuto krásu, vidíme se navzájem a obracíme se ke světu s otevřenou náručí, s láskou, nadějí, soucitem, vírou a štědrostí.” Mona Polaka, starší kmene Hopi-Havasupai-Tewa

“Potřebujeme si udržet naději. Je to jako nikdy nekončící příběh. V mé vesnici se šíří násilí, a co se dějě v mé vesnici, děje se na celém světě Potřebujeme upevnit svoji víru, abychom mohly pokračovat v duchovní práci a dál pomáhat druhým.” Julieta Casimiro, mazatécká starší z Huautla de Jimenez a vizionářská léčitelka obřadu Ninos Santos

Vrátila jsem se domů s vědomím, že nadešel čas shromáždit domorodé babičky. Snažila jsem se přijít na to, jak poznám, které babičky Naše paní volá. Jednoho den jsem pak při meditaci uslyšela hlas: Je to všechno o vztazích. Začni se svými vztahy a uvidíš, že se to poskládá.

Vzhledem k tomu, že řada lidí v naší duchovní komunitě se ubírala po původních cestách života a modlitby, začali jsme oslovovat naše příbuzné. Jejich prostřednictvím jsme získali kontakt na třináct domorodých babiček z celého světa. Společná touha zajistit udržitelný život pro naše vnoučata nás přiměla k tomu, abychom se spojily ve svých srdcích a modlily se za světový mír.

Před naším prvním setkáním v New Yorku přišla Matka a opět promluvila o svém košíku. Vaše komunita si vede dobře, řekla. Pronesla košík branou tisíciletí. Babičky jsou mými představitelkami. Předej jim košík, protože se chystáme něco udělat.

Když se babičky shromáždily, poznaly, že je to okamžik, o němž hovořilo poselství. Rita Blumenstein, babička kmene Yupik, nám vyprávěla, že v devíti letech dostala od své babičky třináct kamínků a třináct orlích per, která měla předat třinácti babičkách, až se setkají. Během vyprávění se Rita rozplakala a řekla: Přišly jsme pozdě, ale jsme tu!

“Můžeme být tím, kým jsme vytvořit svůj život ze své minulosti a přítomnosti. Jsme svými předky. Když dokážeme léčit samy sebe, léčíme i své předky, své babičky, dědečky a své děti. Když léčíme samy sebe, léčíme Matku Zemi.” Rita Blumenstein, prababička a starší kmene Yupik

V pondělí 11. října 2004 se třináct domorodých babiček z celého světa z oblasti za severním polárním kruhem, Severní, Jižní a Střední Ameriky, Afriky a Asie shromáždilo v Tibet Houses Menla Mountain Retreat and Conference Center, které leží v severní části státu New York uprostřed překrásné přírody. Sešly se na třídenním soukromém setkání, které vyústilo ve Světové shromáždění žen, na němž se k nim připojily další tři stovky zájemců. Naším cílem bylo vytvořit základ modlitby během trvání shromáždění, a tak jsme se rozhodly vyznačit rytmus dní modlitbou. Požádaly jsme každou babičku, aby nabídla hodinovou modlitbu či obřad buď za svítání, v poledne, při západu slunce nebo na konci dne. Od východu slunce 12. října až do neděle měla každá babička možnost požehnat nám způsobem, jakým hovoří se Stvořitelem. Ženy ze Západu na shromáždění také nabídly modlitby nebo obětiny, aby zachytily rytmus dne.

Naše modlitba za mír se projevila mimo jiné v plameni posvátné pochodně za světový mír, který byl dopraven na setkání rady v New Yorku, aby babičky mohly zapálit posvátný oheň za světový mír a jednotu všech národů. Posvátná pochodeň za světový mír hoří nepřetržitě od roku 1986, který Organizace spojených národů vyhlásila Mezinárodním rokem míru. Tehdy poprvé oběhla celý svět v rámci prvního běhu kolem země, který uspořádal David Gershon. Pochodeň hoří v proslulém poutním místě zvaném Santuario de Chimayo v Novém Mexiku, kde Panna Maria Guadalupská a děťátko boží udělují spontánní vyléčení těm, kteří je potřebují. Od května 1987 nosí běžci každý rok při poutní modlitbě za mír posvátnou pochodeň a balíček posvátné půdy ze Santuaria do Los Alamos v Novém Mexiku, kde byly vyvinuty jaderné zbraně. V Ashley Pond Parku tam tento posvátný oheň a půdu používají původní obyvatelé Ameriky při děkovné modlitbě vyvolávající ducha léčení a usmíření.

Během několika dní po zahájení našeho prvního shromáždění se babičky dohodly na vytvoření světové aliance a zavázaly se, že budou pracovat společně, aby sloužily jak společným cílům, tak specifickým místním potřebám, které se týkají 1) uchování tradičních medicín a jejich původního domova; 2) uchování obřadů původních obyvatel; 3) reakce na zdravotní problémy (malárie, AIDS, cukrovka a rakovina); a 4) předání znalostí původních obyvatel mladším generacím.

Mnohé z babiček žádaly, abychom toto historické shromáždění zdokumentovali a jeho poselství se tak rozšířilo do světa. Carol Schaeferová za tím účelem píše v současné době knihu pro nakladatelství Shambhala (český překlad připravuje DharmaGaia, pozn. red.). Popisuje v ní vizi provázející jednotlivá shromáždění a nechává zaznít hlas každé z babiček. Některé babičky kromě toho požádaly, aby byl natočen o shromáždění film, který by sloužil jako svědectví pro jejich lid. Na základě jejich žádosti byla zahájena sbírka, která by umožnila výrobu dokumentárního filmu předběžně nazvaného Pro příštích sedm generací: babičky hovoří. Výkonnou producentkou byla zvolena uznávaná producentka Carole Hartová, jejíž jméno má zajistit integritu filmu. Carole se před několika lety dostalo požehnání ducha, když se během obřadu Native American Church (Církve původních Američanů) vyléčila z rakoviny, kterou lékaři označili za nevyléčitelnou. Vzhledem k tomu, že na vlastní kůži zažila moc domorodých cest medicíny, ujistila babičky, že se bude řídit jejich radami v otázce toho, co spolu se svým štábem natočí. Vytvořila již třináctiminutovou upoutávku k filmu, která zachycuje to podstatné z toho, co babičky budou říkat světu.

Tyto babičky, které uchovávají tradiční cesty spojené se zemí, jsou mezi svými lidmi žijími legendami. Vědí, že jsme dospěli ke kritickému okamžiku v dějinách našeho druhu, a proto k nám promlouvají s pocitem naléhavosti.

Ve svém prohlášení, sepsaném během prvního shromáždění rady, se Mezinárodní rada třinácti domorodých babiček označuje za alianci modlitby, vzdělání a léčení pro naši Matku Zemi, všechny Její obyvatele, všechny děti a příštích sedm generací. V tomtéž prohlášení babičky potvrdily, že naše způsoby modlitby, udržování míru a léčení, které jsme zdědily po předcích, jsou dnes velmi potřebné. Scházíme se, abychom živily, učily a vzdělávaly své děti. Scházíme se, abychom udržovaly praxi našich obřadů a potvrzovaly právo na používání našich rostlinných medicín bez právních omezení. Scházíme se, abychom chránily země, kde naše národy žijí a na nichž jsou závislé naše kultury, abychom ochránily kolektivní dědictví tradičních medicín a bránily samotnou zemi. Věříme, že učení našich předků osvítí naši cestu nejistou budoucností.

“Jestliže chceme vidět změny, musíme především nalézt mír v sobě, a pak musíme být trpěliví s těmi, kdo tohoto místa míru v sobě ještě nedosáhli.” Margaret Behan, Žena červeného pavouka, tradiční čejenská válečná tanečnice, spisovatelka, básnířka a dramatička

“Jsem Tibeťanka, takže budu mluvit o situaci v Tibetu, která se dotýká nás všech. Tibeťané se o svoji zemi starali velmi dobře, ale dnes se tam zakopává radioaktivní odpad z celého světa. Je to nebezpečné pro všechny.” Cering Dolma Gjaltong, zakládající členka Asociace tibetských žen

V květnu 2005 mayská babička Flordemay hostila druhé shromáždění Rady babiček v Pojoane Pueblu v Novém Mexiku. Na tomto shromáždění se aliance dohodla na formulaci hlavního cíle, nechala zaznít modlitby na posvátných místech Puebla a schválila některé projekty podporující jejich vizi. Babičky se rozhodly pokračovat v pravidelných shromážděních ve svých domovech po celém světě, aby rozvíjely jednotnou modlitbu za mír.

Babička Aama Bombo, névárská šamanka z Nepálu, právě dokončila púdžu v Šivově chrámu, kde se modlila za ochranu a štěstí pro poslání babiček. Spolu s ostatními babičkami na celém světě se dál modlí za zdraví všech babiček v radě a za to, aby jejich modlitby za světový mír získaly na síle.

Bernardette Rebienot mi poradila, abych byla jako modrý pták žijící v její zemi abych ohlašovala další shromáždění rady a hovořila o vizi, která je svolala dohromady. Byla jsem svědkem toho, že s těmito moudrými ženami kráčí nebývalá síla. Občas bývá při jejich modlitbách doslova vidět síla, která by dokázala bránit jednotě. Ony se s ní však nesnaží bojovat ani ji nechtějí změnit; objímají ji skrze modlitbu a rituál a připomínají nám tak, abychom se nezapomněli modlit pro příští generace.

Julietta Casimiro, mazatécká babička ze Sierry Madre, hostila v květnu 2006 shromáždění rady v Oaxace v Mexiku. V říjnu 2006 bude hostit shromáždění rady v indické Dharamsale tibetská babička Cering Dolma Gjaltong. Radu přijme na soukromé audience Jeho svatost dalajlama; babičky tak podpoří svoji modlitbu za světový mír a dají najevo solidaritu s úsilím Tibeťanů získat nazpět svoji vlast. V květnu 2007 budou hostit shromáždění babičky kmene Oglala Lakota v Jižní Dakotě. Jeho součástí bude tradiční modlitba amerických indiánů u příležitosti osmdesátých narozenin lakotské babičky Beatrice Long Visitor Holy Dance.

Další informace o Radě babiček a jejích připravovaných setkáních naleznete na internetových stránkách www.grandmotherscouncil.com a www.sacredstudies.org.

Informace o připravovaném dokumentárním filmu naleznete na stránce www.forthenext7generations.com.

(Doslov k 2. vyd. knihy Anděl zavolal mé jméno, DharmaGaia 2006. Původně byl napsán jako článek v časopise Shaman s Drum v roce 2005)

Další podrobné informace česky též v knize Carol Schaefer Pro příštích sedm generací.Staré moudré ženy představují svou vizi budoucnosti Země