V magickém údolí chráněném prastarými duchy majestátního pohoří Catskill Mountains se rozhořel posvátný oheň.
Tento posvátný oheň byl zažehnut roku 1986, v Mezinárodním roce míru, před budovou Organizace spojených národů, rukou samotného irokézského náčelníka Šenandoaha, který nejprve vzkřísil jiskru pomocí dvou klacíků a poté zapálil pochodeň míru. Toho rána se budova OSN rozzářila třpytivým jasem okouzlujícího východu slunce a připomněla Velkou dvoranu Miků (The Great Hall of Mika), o níž se zmiňuje více než tisíc let staré proroctví Hopiů, které praví, že poselství bude předáno na pozoruhodném zářivém místě velkého zvratu jako zvěstování příchodu tisíciletí světového míru. Od té chvíle Hopiové cítí, že nadešel čas naplnění jejich věštby.
Od Velké dvorany Miků putovala mírová pochodeň do dvaašedesáti zemí světa a díky mimořádné součinnosti všech zúčastněných se jí podařilo oblétnout svět za neuvěřitelných osmdesát šest dní. Během své cesty se ocitla v rukou tisícovky běžců a spatřily ji miliony lidí včetně několika hlav států, čímž se splnil sen spisovatele Davida Gershona, odborníka na mocenskou otázku, a jeho ženy Gail Straub o tom, že dojde ke vzkříšení vidiny celosvětového míru a sjednocení. Když se pochodeň vrátila tam, odkud vzešla, tedy k budově OSN, byly již rozšířeny pověsti o zvláštní alchymistické povaze jejího plápolajícího ohně. Poté byla dopravena k oltáři Santuario de Chimayó v Novém Mexiku, jenž se stal jejím domovem. Toto místo opustila pouze jedinkrát, a to v roce 2004, kdy cestovala do posvátné země Irokézů.
V lůně zlatých lesů za vlahého a klidného večera poloviny října 2004 otevřel její oheň neobyčejné shromáždění, jež se zapsalo do dějin. Bylo jím setkání třinácti domorodých Babiček z celého světa, žen, které střeží pradávná učení svých předků. Tyto ženy přišly naplnit další ze starodávných předpovědí, již zná mnoho domorodých národů a která říká: Když promlouvají Stařenky ze čtyř světových stran, nadešla nová doba.
Rada, o níž odnepaměti hovoří proroctví a jež se zjevila v mnoha vizích, se konečně sešla po událostech 11. září. Každé z přítomných Babiček byla účast v radě předpovězena jiným způsobem, většinou již v útlém dětství. Osudová slova pro mnohé z nich vyšla z úst jejich vlastních babiček. Všechny Stařenky byly pozvány již před dávnou dobou, ještě předtím, než se psal náš dnešní čas. Měly se setkat v době Velkého zvratu a stát se tak mírovou silou ve světě. Podle věštby má každá z nich povinnost odevzdat v této chvíli své nejtajnější a nejsvětější učení svým utlačovatelům, neboť v sázce je přežití lidstva a možná i celé planety.
Naléhavost dnešní situace na Zemi vyžaduje celosvětovou odezvu. Babičky, tyto žijící legendy svých národů, zastupují lid severního polárního kruhu, Severní, Jižní a Střední Ameriky, Afriky, Tibetu a Nepálu. Jako starší kmene, curandery, šamanky a léčitelky přinesly tyto ženy do rady nová poselství a nové předpovědi pro lidstvo, pramenící v bohaté a rozmanité moudrosti domorodého lidu, skýtající návod, jak žít v souladu s božským řádem všehomíra.
Donedávna spočívaly domorodé kmeny celého světa v jednotě se svým prostředím. Národy tak zrcadlily místo svého původu a poukazovaly na nesmírnou různorodost lidského druhu. Jedinečná tradiční kultura každého z tisícovek domorodých kmenů se vyvíjela na základě potřeby soužití s osobitým prostředím, tedy se zvířaty, rostlinami a podnebím krajiny, kde žily. Stejně jako květiny a stromy mělo každé místo na zemi i své vlastní tradice, rituály, příběhy, umění a hudbu vytvořené svými obyvateli. Proto tradiční národy tvrdí, že ztratí-li spojení se svou rodnou půdou, tak jak se to stalo většině původních obyvatel amerického kontinentu, nebudou již nikdy těmi, jimiž bývaly.
Šajeni a Lakotové stejně jako některé další národy věří, že svůj původní jazyk dostali darem od okolních zvířat a zvuků přírody. Při obřadech a rituálech se tato původní řeč dodneška používá, neboť má podle tradice sílu otevírat dveře do duchovního světa. Podle prastarých legend se domorodé kmeny naučily všemu, co umějí, pozorováním rozmanitosti přírody a jejich úlohou je na oplátku projevovat Matce Zemi a jejímu Ochránci svou úctu. Takovéto těsné semknutí umožnilo domorodcům, kteří zůstali na svém původním území, přežít s využitím přírodního bohatství a zároveň zachovávat přirozenou rovnováhu po desítky tisíc let.
Principem umožňujícím přežití kmene je podle Babiček jeho schopnost setrvávat v souladu s přírodou, ale také ve vzájemné úctě jednoho k druhému. Síla kmene tkví v rodině. Proto je harmonie mezi příbuznými základem prosperity celého společenství. Příroda byla tradičně zrcadlem odrážejícím rozmanitost rolí v rodině. Lidé věřili, že muž a žena jsou zhmotněným obrazem lásky Stvořitele, principu matka-otec, Duchem, jenž vzal na sebe lidskou podobu. Země byla vždy vnímána jako Velká Matka, dárkyně a udržovatelka života, ženský energetický princip.
Původní národy žily v naprosté závislosti na přírodě a díky tomu věřily, že veškerý život je posvátný. Babičky říkají, že v těchto dobách se lidé cítili být bytostně spjati s přírodou a Vesmírem, a tedy vše, co se stalo Zemi a jejím obyvatelům, se stalo i jim samotným. Vše bylo součástí Jednoty. Zvířata a rostliny žijící a rostoucí na planetě Zemi byly vnímány jako její součást, nikoli jako oddělené bytosti. Tím, že se postupem času příroda stala objektem, došlo k jejímu zneužití a lidé k ní ztratili úctu. Joseph Campbell ve svém seriálu na PBS [POZN. pod čarou PBS je americký televizní kanál (pozn. překl. ).] s Billem Moyersem řekl: Ego, které nazývá věci Tebou, není stejným egem, jež je nazýváno Tím.
Stařenky, moudré a zkušené ženy, měly v tradiční rodině nezastupitelnou roli. Bylo k nim vzhlíženo jako k ochránkyním tělesného i duševního blahobytu rodiny, respektive celého kmene. Střežily moudrost a rituály, jež zprostředkovávaly rozkvět kmene, a dohlížely na společenský řád. V mnoha národech včetně velkého národa Irokézů (jehož ústava inspirovala Ústavu Spojených států) byla rada Babiček svolávána a vyslyšena před každým důležitým rozhodnutím, včetně rozhodnutí o rozpoutání či nerozpoutání válečného konfliktu.
Domorodé národy žily v komunitách založených na vzájemnosti všichni se dělili o vše, co měli, a každý se o každého staral. Neexistovalo hromadění, takže nikdo z kmene se nikdy neocitl bez prostředků a všem se dařilo stejně. Jídlo, které přinesli lovci, patřilo všem. Pokud byl jeden z lovců obzvláště zručný a úspěšný, nebyl tím, jenž by si nechal pro sebe větší část úlovku, ale tím, jemuž se dostalo úcty mezi ostatními příslušníky kmene.
Protože nikdo nepociťoval bídu s výjimkou té, kterou svorně zažíval celý kmen, neexistovala potřeba nadměrného hromadění osobního majetku. Kmeny věděly, co potřebují k tomu, aby se dostatečně zaopatřily. Většina z nich přišla na to, že sdílení a převod darů zvyšoval jejich hodnotu a že shromažďování hmotných statků nad hranicí dostatku ve skutečnosti zastavilo tok příjmů. Když se dařilo všem, dařilo se o to více každému jednotlivci. Dnes stačí na krok vystoupit z komunity do moderního světa a člověk, který nemá peníze, se ocitne na ulici, kde nemá co jíst a živoří. Jeden den v moderním světě dokáže smazat tisíciletími vypěstovanou a prověřenou udržitelnost.
Babičky nám připomínají, jak se kmenovým systémem může inspirovat lidstvo dnešních dnů a pomoci si tak k rozkvětu. Domorodé národy se zase mohou od moderního světa naučit, jak přežít mimo své původní prostředí.
Úcta k duchovnímu světu, s nímž se spojují skrze přírodu, a závislost na něm je podle Babiček dalším z původních rysů domorodých národů. Mnohé dokonce věří, že i kameny mají duši. Vždyť jsou nejstaršími bytostmi planety, k nimž se váží ty nejdávnější vzpomínky. Většina domorodých kmenů věří, že duše bytosti se nachází v jejím srdci a že v jejím nitru je ukryta prapůvodní esence Stvořitele nebo jakkoli jinak nazveme tuto božskou sílu. Věří se, že člověka může hluboce a jemně uvnitř proměnit už to, když zvedne kámen a podrží ho v dlani. Světy, jež se skrývají v prostém kameni, nám mohou pomoci odhalit světy uvnitř sebe sama. Odvaha pohlédnout do svého nitra byla typickým znakem velké části původních kultur. Blízký kontakt člověka s přírodou k tomu přímo vybízel.
Vize, sny, modlitba, obřad a rituál jsou prostředky, jak se spojit s posvátným Duchem skrze přírodu, vzkazují nám Babičky. Obřad a rituál dovoluje mýtům a archetypům dané kultury vstoupit lidem do života a pomoci jim odpoutat se od každodenní reality. Rituály podepřené soustředěnou koncentrací zase umožňují přístup do ezoteričtějších úrovní myšlení určených ke komunikaci s duchovními bytostmi, které nám zprostředkovávají proroctví, vedou nás a pomáhají nám ovlivňovat události. Takto se člověku poprvé podařilo získat znalosti o léčivých silách rostlin a rovněž porozumět tomu, proč je důležité uctívat čtyři světové strany a čtyři základní prvky: Zemi, Vzduch, Oheň a Vodu. Každý, kdo byl někdy okouzlen nádherou zapadajícího slunce anebo našel odpověď na složitou otázku v tiché rozmluvě s přírodou, se na chviličku dostal do světů, které jsou přístupné domorodým národům, jež o své vědění starostlivě pečují.
Babičky praví, že nejvyšším smyslem spirituality je uchopení tajemství skrývajícího se za slovy. S tímto tajemstvím je možné se spojit pouze v tichu a samotě. Naslouchání tichu nás přivádí do kontaktu s energií, vibracemi a duchovními silami, které vycházejí ze srdce Stvoření. Duchovní bytosti jsou skutečné, nikoli vymyšlené, a kontakt s nimi může člověk navázat jedině s klidnou myslí a prostřednictvím cvičení. To neznamená, že duchovnímu světu chybí hodnotící mysl. Znamená to pouze, že přemýšlení o prožitku v jeho průběhu samotný prožitek blokuje. Stařenky věří, že se musíme navrátit ke své vlastní duši a k duši všech věcí, již jsme opustili, zatímco jsme své štěstí hledali venku.
Babičky nepochybují o tom, že lidský duch byl znevážen. Globální lidská rodina, makrokosmos všech kmenových systémů, je zmítána zmatkem a nemocemi. Žijeme odpojeni od sebe sama a od planety, která nás vyživuje, od svých těl a duší. Násilí a válka přinesly hladomor, chudobu, ztrátu kulturních hodnot a nedostatek pochopení základních lidských práv. Naše vodstvo, krev naší Matky Země, je často příliš znečištěné, než abychom z něj mohli pít, a vzduch příliš zamořený, než abychom jej mohli dýchat. Babičky se ptají, zda tomu tak skutečně chceme pro sebe a pro své příští generace. Ztratili jsme nejzákladnější víru v posvátnost veškerého života a zapomněli jsme, že vše je Jednota. Babičky nás vyzývají k tomu, abychom se probudili z transu ještě předtím, než se Země začne otřásat.
Všechna proroctví Babiček říkají, že vstupujeme do období očisty. Tento očistný proces spočívá v přírozeném vypuzování veškeré negativity způsobené naším dosavadním životem, který byl zaměřen spíše ke hmotě nežli k duchu. Je třeba znovu začít uctívat život a poskytnout mu přirozený úkryt a potravu. Babičky věří, že veškerý život je vzájemně provázán a že léčení, životní úroveň a duchovní vývoj nikdy nebudou odděleny od politiky a povědomí veřejnosti. Kultura, která nemá svůj základ nebo analogii v přírodních zákonech, nemá kořeny a není schopná dlouhodobého přežití. Bez hlubokého spojení s přírodou lidé tápou, stávají se negativistickými a ničí sebe sama jak duševně, tak fyzicky. Pokud jsme hluboce propojeni s přírodou, vidíme krásu všude, kam naše oko pohlédne, a to i uvnitř sebe sama.
Každá část světa skrývá moudrost, klíč ke znovuobjevení čistého zdroje lidství. Třináct moudrých žen se sešlo v radě, aby se podělily o své modlitby, rituály a obřady, daly tak základ globálnímu uzdravování a založily alianci souznící v jednom společném hlase. Mluví o způsobech nastolení udržitelnosti, svrchovanosti a sjednocení národů světa ve jménu života a míru.
Zrod Rady Babiček
První iniciátorkou setkání těchto výjimečných žen v radě Babiček byla Američanka Jeanne Prevatt, Jyoti. Její doktorské studium ji přivedlo do Institutu C. G. Junga v Curychu, kde se začala zajímat o to, jak by domorodé tradice mohly pomoci lidem objevit svou vnitřní moudrost a sílu. V současnosti je ředitelkou Centra duchovních nauk, neziskové organizace, která pomáhá udržovat tradiční způsoby života prostřednictvím interkulturální výuky, spirituální praxe a výměny poznatků. (Založila rovněž Kayumari, duchovní komunitu v pohoří Sierra Nevada v Kalifornii.)
Jyoti tvrdí, že ji domorodá duchovní tradice inspirovala k nepřetržité modlitbě za nalezení způsobu, jak zachovat a zužitkovat učení domorodých kmenů. Odpovědí na její modlitbu byla série zjevení včetně jednoho, v němž spatřila kruh Stařenek přicházejících z různých částí světa. Jyoti ucítila, že je předurčena k tomu, aby tyto ženy svolala. Vedena svou vizí vyhledala kontakty, které ona sama společně se členy své komunity navázala během let, kdy navštěvovala domorodé národy po celém světě a učila se od nich. Pak rozeslala dopisy šestnácti moudrým ženám, aby je poprosila o radu. V dopise popsala svou vizi a každou z nich požádala u účast v radě. Pokud některá odmítla, odkázala Jyoti na jinou ženu.
Všechny Babičky, které pozvání přijaly, řekly, že hluboko uvnitř sebe cítily povinnost zúčastnit se tohoto sjezdu, ačkoli se to některým z nich zpočátku zdálo zbytečné a nevěděly, jak by mohly být lidstvu prospěšné právě ony. Věděly prý jen tolik, že je k činu povolávají duše Stařenek, na něž lidstvo již zapomnělo. (Podrobnější líčení toho, jak byla rada svolána, nalezne čtenář v dodatku této knihy.)
Jyoti netušila, kolik žen se sejde v radě, a až do prvního setkání nikdo nevěděl, že proroctví mluvilo o konkrétním čísle. Věštby se tradičně odkrývají a potvrzují postupem času, po kouscích a skrze různé osoby. Každé takové odhalení prohlubuje význam předpovědi. Babičky to zažily na vlastní kůži, když skrze vize a proroctví postupně přicházely na smysl, jenž má jejich společné dílo přinést.
Hned prvního dne setkání, když po tváři Babičky Rity Pitky Blumenstein z kmene Jupiků skanuly slzy, získaly ženy jistotu, že třináct je ten správný počet. Tato žena s sebou přivezla přesně třináct kamenů a třináct orlích per a darovala je každé z přítomných žen. Byly to předměty, o něž pečovala od svých devíti let, kdy je dostala od své prababičky se slovy, že jednou přijde čas a ona je věnuje radě Babiček, které se sama zúčastní, až nastane ten pravý čas.
Číslo třináct je pro každou z tradic, z nichž Babičky pocházejí, posvátným číslem. V dávných dobách byl rok rozdělen na třináct měsíců, neboť třináct je úplňků a s fázemi měsíce je propojen ženský cyklus. V oněch časech byly ženy hluboce uctívány, protože jejich těla byla naladěna na nebesa, aby stejně jako Matka Země mohla rozdávat život.
Kolektivní síla třinácti Babiček, výslednice společného cítění a oddanosti životu a celé přírodě a její moudrosti neoddělitelně spjaté s okamžikem Stvoření, se projevila okamžitě a jejím důkazem byly velké i menší dary, které začaly hojně proudit ještě předtím, než bylo zcela jasné, jakým směrem se bude rada ubírat. Někteří lidé pracovali zadarmo, aby se sjezd mohl uskutečnit. Jako zázrakem bylo vybráno 250 000 amerických dolarů za dva roky od doby, kdy se Jyoti zavázala uspořádat setkání, do doby, než se všechny Babičky poprvé sešly v New Yorku. (Byla to přesně částka potřebná k tomu, aby mohly být Babičky a vybrané ženy ze Západu sezvány a ubytovány, aby byl každé z nich zaplacen honorář a bylo zajištěno ubytování pro tři stovky účastníků konference.) Peníze byly posbírány z grantů, soukromých darů a účastnických poplatků. Podařilo se rovněž shromáždit finanční prostředky na dokumentární film zachycující práci rady. Celá idea setkání byla prodchnuta spoustou velkorysosti, lásky a důvěry.
Prastará moudrost, nová vize
V duchu svého starodávného domorodého způsobu vnímání a postoje ke všem aktuální tématům dnešního světa doufají Babičky ve změnu směru, jímž se ubírá moderní civilizace, a věří, že se jim podaří zajistit trvalý mír a prosperitu všem přicházejícím generacím. Tyto duchovní učitelky šamanky, léčitelky a zprostředkovatelky posvátné energie vystihují základní principy nezbytné k vytvoření zdravé budoucnosti: nabízejí návod, jak uzdravit rodiny, ukončit války, navodit zdravý vztah mezi mužem a ženou, propojit tradiční a přírodní medicínu, udržovat rovnováhu na Zemi a posílit kolektivní sílu moudrých žen prostřednictvím prohloubení jejich vztahu k vlastnímu ženství.
Babičky doufají, že skrze sdílení svých vizí, proroctví a tradičních způsobů léčení a přístupů k výživě mohou inspirovat druhé k tomu, aby se vědoměji podíleli na rozvoji světa. Všechny tyto ženy jsou jako nositelky učení svých kmenů nesmírně mocné a v tom nejlepším slova smyslu svéhlavé. Jejich hluboké vědění a úcta z nich dělají básnířky života a velké vypravěčky příběhů. Dokonce síla ticha jejich kruhu nám předává mnohé. Jejich mýty, příběhy a způsoby výkladu archetypů člověku otevírají brány k vlastnímu srdci a duši.
Další proroctví Hopiů, které je známé mnoha jiným kmenům, vypráví o zrodu světa. Tehdy Bůh stvořil čtyři lidské rasy čtyř barev a každé z nich přiřkl úkoly, jejichž splněním vznikne svět, v němž bude život opatrován v jednom posvátném kruhu. Domorodé rudé národy byly povolány, aby ochraňovaly Zemi prostřednictvím svého učení o rostlinách, potravě a léčivých bylinách. Žlutá rasa nese vědění o vzduchu a duchovním vývoji skrze poznání nebe, větru a dechu. Černým národům byla dána moudrost spojená s vodou, tedy tím nejpřizpůsobivějším a nejmocnějším z živlů, moudrost o hloubce lidských emocí. Bílá rasa chová učení ohně, živlu, jenž tvoří, pohybuje a pohlcuje.
Dech, krev a kosti na té nejzákladnější úrovni se jeden od druhého příliš nelišíme. Babičky nám připomínají, že všichni se jednou sejdeme na témže místě. Proroctví Hopiů praví, že dokud se všechny čtyři lidské rasy nesjednotí, nenastane skutečný mír. Do dnešních dnů byli příslušníci rudé rasy, tedy národy nesoucí moudrost Země, vyřazeni ze světového dialogu. Babičky pomáhají toto proroctví naplnit, jelikož zastupují všechny čtyři rasy a jejich jedinečné tradice. Sešly se společně s moudrými ženami ze Západu všech společenských tříd a profesí a doufají v obnovu spojení s principy, které po mnohá tisíciletí pomáhaly rozkvětu naší planety. Všechny vstoupily na půdu Irokézů, do země křišťálově čistých řek a prastarých hor z mnoha různých států, ale s jedním společným srdcem.
Posvátný oheň hořel po sedm dní. Když Babičky přistupovaly se svými dary k ohni, některé spočívaly v tichu modlitby, některé zpívaly a jiné pomalu obešly kruhové ohniště a zastavily se na čtyřech stranách. Když Agnes Baker Pilgrim, nejstarší žijící příslušnice indiánského kmene Takelmů, obývajícího pás kolem řeky Rogue v jižním Oregonu (a jako nejstarší z Babiček jmenovaná mluvčí rady), obešla oheň, zvedl se náhle vítr a obkroužil společenství. Ani jeden lístek na okolních stromech se nepohnul.
Přišly k nám Stařenky z Onoho světa, řekla Agnes nikoli překvapeně, ale s hlubokou pokorou, přišly nám dát své požehnání.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.