Radostná moudrost

Yongey Mingyur Rinpičhe je slavný tibetský buddhistický mistr mladší generace, znalec praktických i filozofických disciplín starobylé tradice tibetského buddhismu a autor mezinárodně oceňované knihy Radost ze života. Více informací o autorovi zde.

Máte-li zájem o učení Yongey Mingyur Rinpočheho a jeho působení po celém světě, navštivte internetovou adresu www.tergar.org.

Relativita perspektivy

„Tyto tvary, které vnímáme svým tělesným zrakem, máme tendenci hodnotit velmi různě.“

Khenchen Thrangu Rinpoche, 9. Karmapa: Oceán definitivního významu (The Ninth Karmapa’s Ocean of Definitive Meaning), přel. Lama Yeshe Gyamtso

Schopnosti rozlišovat má pro nás v životě naprosto zásadní význam. Některé rozdíly se zdají být dosti jasné a jednoduché: vpravo a vlevo, vysoký a nízký, hlasitý a tichý, nohy a ruce, noc a den. Někdy to ale může být o něco složitější. Je tohle ovoce přezrálé, nebo nezralé? Je tohle rozumná cena za zboží, nebo ho můžu někde jinde najít levněji? A jindy je zapotřebí posuzovat ještě rozvážněji — takovou situaci často pozoruji třeba u rodičů, když přemýšlejí, jestli při trestání svých děti nebyli příliš tvrdí nebo příliš shovívaví. A také u lidí, kteří si v duchu procházejí hádky a výměny názorů ve vztazích se svými partnery: Řekli nebo udělali jsme to proto, že máme špatný den, nebo z nějakého závažného pocitu neporozumění? Podobné otázky jsem slyšel také z úst lidí, řešících vztahy a události u nich na pracovišti. Odsuzuji toho člověka, protože je mi nesympatický? Pracuji příliš tvrdě a nezbývá mi pak čas na sebe samotného a na rodinu?

Důležité je mít neustále na mysli, že všechny zmiňované rozdíly — myšlenky, úsudky a pocity — jsou ve své podstatě relativní. Jsou založeny na srovnávání.

Uvedu velmi jednoduchý příklad. Když vedle sebe postavíte sklenice vysoké deset a dvanáct centimetrů, ta deseticentimetrová bude pochopitelně nižší. Když ovšem tu dvanácticentimetrovou postavíte vedle šestnácticentimetrové — bude, přestože předtím vypadala jako ta „vysoká“, — najednou ta „nízká“. Stejně tak levá dává smysl jedině ve vztahu s pravou, noc ve vztahu se dnem, teplo ve vztahu s chladem. To byla krátká lekce toho, co v buddhistické nauce často nazýváme relativní skutečností: je to úroveň zkušenosti definované rozlišením.

Jak jsem pochopil při rozhovorech s různými vědci, schopnost rozlišovat se vyvinula jako nástroj přežití. Evidentně je dobré rozlišovat kupříkladu mezi rostlinami a ovocem, jež jsou jedovaté, a zdroji jedlé potravy. Rovněž je bezesporu užitečné rozlišovat mezi tím, co se dá jíst, a tím, co může sníst nás!

Lidské bytosti reagují na tento rozhodovací proces komplikovaně, což má zřejmě jak biologické, tak psychologické důvody.

Z čistě biologického hlediska vyžaduje jakýkoli akt vnímání tři základní prvky: smyslové orgány — oko, ucho, nos, jazyk a kůži; předmět smyslového vjemu — jako je třeba květina; a schopnost signály, jež přicházejí od smyslových orgánů, zpracovat a reagovat na ně. Smyslové orgány, oblasti mozku a nervy, jež je spojují, jsou tvořeny především buňkami, zvanými neurony. Lidský mozek je tvořen miliardami těchto neuronů. Mnohé z nich jsou organizovány do struktur odpovědných za učení, paměť a emoce. Vzájemné působení mezi těmito strukturami může být velmi komplikovaná záležitost.

Řekněme třeba, že si prohlížíte květinu: konkrétně rudou růži. Je to objekt — nebo to, co se vědecky nazývá stimul. Když se na tu růži díváte, buňky ve vašem oku napřed zaregistrují, že je ta věc tvořena shlukem nějakých rudých věcí, které jsou jakoby zaoblené nahoře a jakoby špičaté dole, kde jsou spojené s jakousi dlouhou zelenou věcí, z níž mohou vyčnívat nějaké okrouhlé věci spolu s dalšími, tmavými a špičatými. Obraz je přenášen shlukem buněk, které vytvářejí vlákno, zvané optický nerv. Ten přenáší informaci z oka do zrakového laloku, oblasti mozku, jejímž úkolem je uspořádávat stimuly, které mu dodává smysl zvaný zrak.

Po obdržení vizuálního stimulu zrakový lalok odesílá „okamžitou informaci“ do oblasti mozku zvané thalamus, seskupení nervových buněk nedaleko samého středu mozku, kde je množství informací od smyslových orgánů „dekódováno“ a poté rozesíláno do dalších oblastí mozku. Je zajímavé, že termín thalamus je starořecké slovo, s významem „ložnice“ — což je místo, kde jak známo často probíhají soukromé rozhovory.

Jakmile informace doputují do thalamu, jsou odesílány do limbického systému, vrstvy mozku primárně odpovědné za rozpoznávání bolesti a slasti. Tento systém rozhoduje o emocionální reakci a vytváří základ pro učení a zapamatování.

Zvláště významnou roli v této oblasti mozku sehrávají dvě důležité oblasti, interpretující tyto informace a také vzpomínky, v jejichž formě informace ukládáme. První z nich je amygdala, malé seskupení neuronů ve tvaru mandle, které vytváří emocionální odezvu na to, co prožíváme. Pokud se například píchnete o některou z těch tmavých špičatých věcí, může vám ta „rudá věc, složená ze shluku rudých věcí“ připadat „zlá“ nebo „nepříjemná“. Druhou důležitou strukturou je hippocampus, což je jakési skladiště údajů zařazujících vzpomínku v prostoru a čase. Dodává zážitku kontext a význam, umožňuje nám vyvolat ho v paměti — třeba to, kdy a kde jsme poprvé viděli růži.

Zároveň je intimní konverzace nashromážděná v ložnici thalamu předávána neokortexu, vnější vrstvě mozku, o níž se neurovědci všeobecně domnívají, že je přednostně odpovědná za analytické funkce. V této oblasti mozku se učíme pojmenovávat věci, rozeznáváme vzory a struktury a formulujeme koncepty — tady definujeme tu „rudou věc, složenou ze shluku rudých věcí“ jako „růži“. Je to také oblast formující vzpomínky a emocionální reakce, vytvářené v limbické oblasti. Některé zatlačujeme do pozadí, jiné výrazně posilujeme.

I když můj popis působí zdlouhavě, všechna tato komunikace mezi tisíci buněk, tvořícími smyslové orgány a rozličná neuronová uskupení v mozku, probíhá ve zlomku sekundy, je to kratší časový úsek, než potřebujete k lusknutí prsty. A mozek reaguje takřka okamžitě, vypouští chemické látky jako kortizol, adrenalin, dopamin a endorfiny, které postupují naším tělem, zpomalují nebo zrychlují srdeční tep a mění naši náladu. Zároveň je utvářena řada spojení mezi smyslovými orgány, mozkovými strukturami, životně důležitými tělesnými orgány a žlázami — jakási síť bezprostřední komunikace, jež, velmi zjednodušeně řečeno, vytváří vnitřní „mapu“ rudé růže.

Jinými slovy, ve skutečnosti vlastně nevidíme samotnou růži, ale její koncept. Tento koncept je často podmiňován širokou škálou faktorů, včetně okolností našeho původního prožitku, vzpomínek a očekávání uložených v různých oblastech mozku, modifikací, které k nim mohou přidat pozdější zkušenosti — a také, což je možná nejdůležitější, rozdílu mezi zakoušejícím (já) a zakoušeným (růže).

I tahle rozdílnost mého „já“ jako entity zcela odlišné například od růže, je jen vnitřním obrazem, který vzniká interakcemi mezi různými neuronovými strukturami a jinými tělesnými soustavami. Na počátku života může být tento obraz poměrně nejasný, ale během dospívání je náš zvnitřněný pocit „já“ jako něčeho odlišného od ne-já stále konkrétnější. Stejně jako rozdíly mezi pocity „příjemný“ a „nepříjemný“ nebo „přitažlivý“ a „nepřitažlivý“. V našem nitru existuje také jakási „neutrální“ zóna, kde jsou naše zážitky, ke kterým jsme ještě nezaujali jednoznačný postoj. Stejně jako někteří lidé uspořádávají dokumenty, papíry, fotografie a další věci tak, že je ukládají do různých krabic, i my uspořádáváme své zkušenosti do konceptuálních „krabic“.

Z mých rozhovorů s lidmi, kteří studovali různé vědecké obory, jednoznačně vyplývá, že existují jisté názorové rozdíly ohledně toho, jak, kdy a proč se tyto krabice objevují. Panuje ale poměrně široká shoda na tom, že krabice „já“ se začíná utvářet při narození, když je dítě odděleno od své matky a začíná zakoušet život jako individuální bytost, vystavená vnitřnímu i vnějšímu prostředí, které není úplně předvídatelné.

Jako děti jsme ovládáni potřebou pohodlí, zvláště pak ve formě jídla a tepla. Stejně důležitý je pro nás odpor ke zkušenostem nepohodlí, jako třeba hladu, chladu nebo vlhka. Někdy se nám toho, co vyžadujeme, dostane, někdy ne. Krabice „já“ v té době nebývá nijak silná nebo konzistentní — ani ji není možné vyjádřit jinak než prostřednictvím pláče, říhání, vrnění či úsměvu — ale příjemným i nepříjemným zkušenostem je vlastní možnost určit krabici „ne-já“ spolu s krabicemi „dobro“, „zlo“ a dalšími.

Později, v průběhu stadia, kterému mnoho rodičů říká „příšerné dva roky“, když děti začnou prosazovat svou nezávislou identitu neustálým říkáním „ne“, začnou tyto krabice nabývat pevnějšího, určitějšího tvaru. A potenciál pro vznik dalších krabic už je odstartován.

————

Použij problém jako prostředek k jeho vlastnímu řešení

…Tohle, vysvětloval Rinpočhe, už před dávnými časy vyučoval Buddha: použij problém jako prostředek k jeho vlastnímu řešení. Nesměle jsem se zeptal, jestli by bylo možné stejný postup použít i k zacházení s myšlenkami a pocity. Tázavě se na mě zahleděl, ale to už se ze mě jako řeka řinula celá historie mé celoživotní úzkosti: Jak mě někdy strach sužoval tak strašně, že jsem skoro nemohl dýchat. Jak jsem se pokoušel sledovat svou mysl s přátelským přístupem bez posuzování, jak mě to učil můj otec. Jak jsem doma v Nepálu, kde všechno bylo přátelské a důvěrně známé, dosáhl jistého nevelkého úspěchu. A jak se v novém, cizím prostředí objevily všechny staré problémy s ještě větší silou.

Poslouchal mě, dokud mi nedošla slova, a pak mi odpověděl následujícím příběhem.

„Tibet,“ začal vyprávět, „je plný dlouhých a opuštěných cest. Zvláště v horách, kde není mnoho měst nebo vesnic. Cestování tam vždycky bylo nebezpečným podnikem, protože prakticky celou dobu v jeskyních a za balvany podél cest číhali bandité a čekali na vhodný okamžik, aby vyskočili a zaútočili i na ty nejostražitější cestovatele. Co si ale lidé mají počít? Aby se dostali z jednoho místa na jiné, musejí putovat po cestách. Mohou samozřejmě cestovat ve skupinách, a pokud je jich dost, třeba bandité nezaútočí. Ale není to spolehlivý recept, protože bandité většinou mají pocit, že od větší skupiny získají větší kořist. Někdy se lidé pokoušejí ochránit své bezpečí tím, že si najmou ochránce. Ale ani to nefunguje moc dobře.“

„Proč ne?“ zeptal jsem se.

Rozesmál se. „Protože bandité jsou vždycky zuřivější a mají lepší zbraně. Navíc když dojde k boji, je mnohem větší pravděpodobnost, že někdo bude zraněn.“

Zavřel oči, hlava mu klesla a já měl pocit, že usnul. Ale než jsem se zmohl udělat něco, čím bych ho probudil, otevřel oči a pokračoval.

„Chytří cestovatelé, pokud byli napadeni bandity, s nimi udělali dohodu. ‚Co kdybychom si jako ochránce najali vás? Něco vám zaplatíme hned a mnohem větší částku dostanete, až dojedeme do cíle. Takhle nebude docházet k žádným šarvátkám, nikdo nebude zraněn, a vy od nás získáte mnohem víc, než kdybyste nás prostě jen přepadli cestou. I pro vás to tak bude mnohem bezpečnější, protože vás nikdo nebude pronásledovat v horách. A my budeme také ve větším bezpečí, protože jste silnější a máte lepší zbraně než jakýkoli ochranný doprovod, který si můžeme najmout. Jestliže nás ochráníte po celou naši cestu, můžeme vás pak doporučit i jiným lidem a brzy budete vydělávat tolik, že se vám o tom ani nesnilo, když jste se živili přepadáním pocestných. Budete si moci dovolit hezké domy, ve kterých budete žít s rodinami, jež založíte. Nebudete se muset schovávat v jeskyních, v zimě mrznout a v létě umírat horkem. Všichni na tom vyděláme.‘“

Odmlčel se. Čekal, jestli jsem tu lekci pochopil. Můj výraz evidentně prozradil, že nikoli, a tak pokračoval.

„Tvoje mysl je dlouhá a osamělá cesta a všechny překážky, které jsi popisoval, jsou bandité. Víš, že tam jsou, a bojíš se vydat na cestu. Nebo používáš bdělost jako najatého ochránce a se směsí naděje a strachu si říkáš: ‚Když budu své myšlenky pozorovat, zmizí.‘ Tak či onak mají tvé problémy vždycky navrch. Vždycky se zdají větší a silnější než ty sám.

Třetí možností je zachovat se jako chytrý cestovatel a pozvat své problémy, ať tě na cestě doprovázejí. Pokud se bojíš, nesnaž se s tím bojovat, nebo před tím utíkat. Dohodni se. ‚Hele, strachu, buď tu se mnou. Buď mým strážcem. Ukaž, jak jsi silný a velký.‘ Když to uděláš dostatečně často, nakonec se strach stane běžnou součástí tvé zkušenosti, něčím, co přichází a zase odchází. Přestaneš se v jeho přítomnosti cítit nepříjemně, možná díky němu dokonce oceníš sílu své mysli. Tvoje mysl přece musí být velmi mocná, když vytváří tak obrovské problémy, že?“

Přikývl jsem. Zdálo se to logické.

„Jestliže se přestaneš bránit tak silné emoci, jako je strach,“ pokračoval Rinpočhe, „můžeš tu energii využít daleko konstruktivnějším způsobem. Když své problémy najmeš jako ochránce, ukážou ti, jak mocná tvoje mysl je. Jejich zuřivost ti ukáže, jak silný jsi ty sám.“

———

Jak se spřátelit s vlastní myslí

„Musíme se snažit být naprosto obyčejnými lidmi, což znamená přijmout sami sebe takové, jací jsme.“ – Chögyam Trungpa Rinpočhe, Mýtus svobody

Tibetské slovo pro meditaci je gom, což zhruba přeloženo znamená „seznámit se s něčím“. Podle této definice by bylo asi nejlepší chápat meditaci v buddhistickém pojetí jako proces poznávání vlastní mysli. Je to vlastně docela jednoduché. Jako když se s někým seznámíte někde na večírku. Představíte se: „Ahoj, já se jmenuju…“ A potom se pokoušíte nalézt nějaké společné téma. „Kde ses tady vzala? Kdo tě pozval?“ A celou tu dobu si přitom tu druhou osobu prohlížíte, přemýšlíte o barvě jejích vlasů, o tvaru jejího obličeje, o tom, jestli je vysoká nebo malá, a tak dále.

Meditace, poznávání vlastní mysli, je zpočátku přesně takové: je to seznamování se s někým cizím. Zpočátku nám to může přijít trochu divné, protože většinou máme tendenci být přesvědčeni, že už dobře víme, co se v naší mysli odehrává. Obvykle jsme ovšem tak navyklí na ten proud myšlenek, emocí a vjemů, že si zřídkakdy najdeme čas na to vnímat je odděleně — seznamovat se s každým z nich se zvědavou pozorností, s níž bychom se věnovali neznámému člověku. Takřka vždy procházejí prožitky naším vědomím víceméně ve formě myšlenkových, emocionálních a smyslových složek — souhrnů detailů, které jen zdánlivě vytvářejí jednotný, nezávislý celek.

Použiji velmi jednoduchý příklad. Představte si, že jedete do práce a náhle uvíznete v dopravní zácpě. Přestože vaše mysl tu situaci vnímá jako „dopravní zácpu“, ve skutečnosti toho probíhá mnohem víc. Snížíte tlak nohy na plynový pedál a zvýšíte tlak na brzdu. Sledujete auta před vámi, za vámi i po obou stranách, zpomalujete a nakonec zastavujete. Nervová zakončení ve vašich rukách registrují vjem toho, že držíte volant, zatímco nervy ve vašich zádech a v nohách signalizují kontakt se sedadlem. Oknem k vám možná proniká troubení klaksonů. Zároveň si možná pomyslíte: „Ale ne, takhle přijedu na tu ranní poradu pozdě,“ a okamžitě se vám v hlavě začne odvíjet mentální „scénář“ spojený s vaším pozdním příjezdem. Šéf bude naštvaný, přijdete o důležité informace, nebo jste měli kolegům ukázat důležitou prezentaci. Srdce vám začne bít o něco rychleji, a možná se dokonce začnete potit. Třeba se naštvete na řidiče před vámi a začnete frustrovaně mačkat klakson. A protože všechny tyto vyjmenované procesy — tělesné, myšlenkové i emocionální — probíhají zároveň, vědomé mysli se jeví jako jediný, soudržný celek.

Podle odborníků na kognitivní vědu, s nimiž jsem hovořil, představuje tato tendence shrnout množství různorodých prvků aktuálního prožitku do komplexního celku běžný postup lidské mysli. Náš mozek neustále zpracovává mnohočetný proud informací, vstupujících do systému smyslovými orgány, srovnává je se zkušenostmi z minulosti a připravuje tělo na to, aby adekvátně zareagovalo — například vypuštěním adrenalinu do krevního oběhu, aby se zvýšila naše ostražitost v potenciálně nebezpečných situacích. Zároveň začnou oblasti mozku spojované s pamětí a plánováním chrlit myšlenky: „Jak daleko přede mnou je doprava zablokovaná? Mám vyndat mobil a někomu zavolat? Možná bych měl ještě chvíli počkat. Myslím, že nedaleko odtud je odbočka. Mohl bych ji využít a dojet do práce jinudy. Hele, támhleto auto se snaží prodrat dopředu odstavným pruhem.“ Vzhledem k tomu, že oblasti mozku spojované s rozvažováním, pamětí a plánováním jsou úzce propojené s oblastmi odpovědnými za emocionální reakce, velmi záhy se všechny vyvstávající myšlenky typicky zabarví nějakými pocity — které v případě dopravní zácpy nebo mé vlastní reakce na bouřku bývají obvykle nepříjemné.

Tyto procesy probíhají většinou spontánně, mimo dosah běžného vědomí. Uvědomujeme si totiž méně než pouhé jedno procento informací, které náš mozek prostřednictvím smyslů získává. Mozek zápasí s omezeným rozsahem pozornosti, takže vybírá jen to, co pokládá za nezbytné a co se jeví jako důležité. Obecně vzato je toto uspořádání velmi užitečné. Kdybychom si totiž skutečně naplno uvědomovali každý moment procesu představujícího jednoduchou aktivitu, jako je pouhý přechod z jedné místnosti do druhé, byli bychom tak rychle zahlceni detaily o zvedání jedné a pokládání druhé nohy, o nepatrných změnách ve vzduchu kolem nás, o barvě zdí, hladině zvuků atd., že bychom pravděpodobně nikam nedošli. A i kdybychom tam nakonec přece jen dokázali dojít, pravděpodobně bychom si nedokázali vzpomenout, co jsme tam vlastně chtěli dělat!

Nevýhoda tohoto uspořádání ovšem tkví v tom, že nakonec můžeme začít zaměňovat velmi malý zlomek naší postupně se odehrávající zkušenosti za celek. To nám může způsobit problémy, jakmile jsme vystaveni nepříjemné situaci nebo silné emoci. Naše pozornost se soustředí na nejintenzivnější aspekt prožitku — fyzickou bolest, strach z pozdního příchodu, zahanbení, jestliže se nám nepodaří složit nějakou zkoušku, smutek ze ztráty přítele. Obecně vzato se mysl v takové situaci vydá jedním ze dvou směrů. Buď se pokusíme utéct, nebo zůstaneme ochromeni. Naše zkušenost se nám jeví buď jako nepřítel, nebo se tím, že se kompletně zmocní našeho myšlení a ovládne naše reakce, stane naším „šéfem“. A i když se nám podaří tento problém zatlačit do podvědomí — tím, že si zapneme televizi, otevřeme knihu nebo začneme brouzdat po internetu — jen ho dočasně odsuneme a on mezitím tajně nabírá síly, protože teď se ještě spojil se strachem, že se mu budeme muset postavit později.

Když jsem se otci svěřil, jaké potíže mám s meditováním, poradil mi, abych se vydal střední cestou mezi dvěma extrémy. Řekl mi, abych s rušivými elementy nebojoval ani se jim nepoddával, ale abych je vítal jako přátele: „Ahoj, strachu! Ahoj, svědění! Jak se máte? Proč se tu chvíli nezdržíte, abychom se navzájem lépe poznali?“

Tato praxe uvolněného přijímání myšlenek, emocí a podnětů se všeobecně nazývá bdělost — hrubý překlad tibetského slova drenpa je „stát se vědomým“. A to, co si uvědomujeme, jsou jemné procesy v mysli a v těle, které obvykle unikají naší pozornosti, protože se soustředíme na „celkový obraz“, dominantní aspekt naší zkušenosti, který si pro sebe uzurpuje pozornost, ovládne nás, anebo v nás vyvolává nutkání utéct. To, že zaujmeme bdělý přístup, postupně rozbíjí celkový obraz na menší, lépe zpracovatelné dílky, které se v mysli obdivuhodnou rychlostí objevují a zase mizí.

V podstatě je docela překvapivé, jak plachá mysl je, pokud jí nabídnete přátelství. Myšlenky a pocity, které se zdály být tak mocné a pevné, mizí prakticky hned, jak vyvstanou, jako obláčky dýmu, jež odvane silný vítr. Stejně jako pro spoustu dalších lidí, kteří právě začali praktikovat bdělost, i pro mě bylo obtížné sledovat pouhou desetinu toho, co mi procházelo myslí. Postupně se ale ten proud podnětů sám od sebe začne velmi přirozeně zpomalovat; a když se tak stalo, všiml jsem si několika věcí.

Za prvé, najednou jsem viděl, že ten dojem pevnosti a trvalosti, který jsem přisuzoval zneklidňujícím emocím a rušivým podnětům, byl ve skutečnosti iluzí. Záblesk strachu, trvající zlomek vteřiny, vystřídal začátek svědění, vzápětí následovaný tím, že mou pozornost zaujal pták za oknem; poté třeba někdo zakašlal, anebo mi v mysli vytanula otázka: „Co asi tak budeme mít k obědu?“ O vteřinu později se strach vrátil, svědění bylo silnější, nebo se člověk, sedící přede mnou v otcově meditační místnosti, pohnul. Sledovat tyto podněty, jak přicházejí a odcházejí, bylo jako hrát nějakou hru. A jak tato hra pokračovala, byl jsem čím dál klidnější a cítil jsem čím dál větší sebedůvěru. Aniž by to byl můj vědomý záměr, postupně jsem se svých myšlenek a pocitů obával méně a méně. Moje mysl, původně temný, vše ovládající cizinec, se postupně vyvíjela v cosi, co možná ještě nebylo úplně mým přítelem, ale minimálně aspoň zajímavým společníkem.

Samozřejmě se mi dál stávalo, že jsem se nechal strhnout řetězcem myšlenek, zasnil jsem se nebo jsem přeskakoval mezi stavy neklidu a otupělosti. A znovu mi otec radil, abych se tím příliš nezabýval, protože si stejně dříve nebo později uvědomím, že je třeba vrátit se zpět k prostému pozorování čehokoli, co se v mé mysli právě teď děje. Důležitou instrukcí bylo, že nemám sám sebe kvůli těmto selháním pozornosti soudit. Tato rada se ukázala být nesmírně důležitou, protože právě to jsem pořád dělal. Pokládal jsem svou nepozornost za selhání. A znovu mě instrukce prostě jen pozorovat mysl přivedla k důležitému zjištění. Většinu toho, co mě trápilo, tvořily soudy o mé zkušenosti. „Tahle myšlenka je dobrá, tahle je špatná. Ach, ten pocit je mi příjemný. Ale ne, toto nesnáším.“ Nějakou dobu jsem měl pocit, jako bych měl v mysli dvě různé místnosti: jednu naplněnou myšlenkami, pocity a podněty, které se mi postupně začaly zdát čím dál známějšími, a další, tajnou zadní místnost, zabydlenou brebentícími duchy.

Za nějaký čas jsem pochopil, že ty místnosti ve skutečnosti nijak oddělené nebyly. To brebentění probíhalo souběžně s čímkoli, na co jsem myslel a co jsem cítil. Jen bylo tak slabé, že jsem ho vůbec nezachytil. Jakmile jsem metodu uvolněného pozorování uplatnil i na ty neutuchající komentáře ve vlastní mysli, postupně jsem zjistil, že všechny tyto myšlenky a pocity jsou pomíjivé. Přicházely a odcházely a význam jejich skrytého posuzování začal slábnout.

Většina lidí je úplně zatížena nejrůznějšími předsudky a názory

Většina lidí je úplně zatížena nejrůznějšími předsudky a názory a zůstávají jim naprosto skryta základní fakta lidské existence — to, čemu říkáme „základní situace“.

Pokud chceme pochopit, co je situace, musíme se podívat na úplně první nauku, kterou Buddha předal, když dosáhl toho, o čem se často hovoří jako o osvícení — což je termín, který zní trochu vznešeně, jakoby mimo dosah většiny lidí.

Na osvícení vlastně není nic složitého. Představte si, jak poslepu procházíte místností, ve které je naprostá tma. Narážíte do stolů, židlí a dalších kusů nábytku. A pak, jednoho dne, zásahem náhody nebo štěstí, nahmatáte vypínač nebo tlačítko, kterým se rozsvítí. Najednou vidíte celou místnost jasně před sebou, stěny i koberce, a říkáte si: „Podívejte, kolik je tady věcí! Není divu, že jsem pořád do něčeho vrážel!“ A prohlížíme si všechny ty věci, možná trochu s úžasem, kolik jich tam vlastně je. A pak nám najednou dojde, že ten vypínač tam po celou tu dobu byl. Jenom jsme o něm nevěděli, nebo nás prostě nenapadlo, že by v té místnosti mohlo být cokoli jiného než tma.

Tohle je jeden způsob, jak popsat osvícení: je to jako rozsvítit v místnosti, v níž jsme většinu života strávili potmě.

Možná je nejvýznamnějším Buddhovým odkazem poučení o tom, že jsme si tak zvykli pohybovat se ve tmě, až jsme zapomněli, jak rozsvítit.

ČTYŘI VZNEŠENÉ PRAVDY

„Možná, že je náš současný život plný svobod a výhod, kterých je velmi těžké dosáhnout. To ale nebude trvat věčně.“
Patrul Rinpočhe, Slova mého dokonalého učitele

Buddha byl poměrně nestandardní učitel. Svou kariéru nezahájil žádným velkým metafyzickým prohlášením. Namísto toho se soustředil na věci s okamžitým praktickým dopadem na životy co největšího počtu lidí. Chceme-li skutečně pochopit jasnost a jednoduchost jeho přístupu, je třeba si prosekat cestu mytologií, která se kolem něj nahromadila, a pokusit se vidět za tímto mýtem člověka.

Podle legend byl Siddhártha Gautama — toto jméno dostal při svém narození — princem, synem místního náčelníka v severní Indii. Při oslavách, provázejících jeho narození, mu bráhmanský věštec předpověděl, že z něj vyroste mocný král nebo velký svatý muž. Buddhův otec ze strachu, že jeho nejstarší syn nenaplní svou roli kmenového vůdce, obklopil syna komplexem „paláců rozkoší“, které ho měly uchránit od setkání s jakýmkoli znepokojujícím aspektem života, jenž by v něm mohl probudit skryté duchovní sklony. Když dosáhl věku šestnácti let, naléhali na něj, aby se oženil a zplodil syna.

Ale zasáhl osud. Když bylo Siddhárthovi devětadvacet, rozhodl se, že navštíví své poddané. Vyjel z palácového komplexu a cestou postupně potkal chudého, starého, nemocného a umírajícího člověka. Znepokojen touto konfrontací s lidským utrpením, před nímž byl tolik let chráněn, utekl z domova a odešel na jih. Tam se setkal se skupinou asketů, kteří ho vybízeli, aby zbavil svou mysl pozemských starostí pomocí přísných metod odříkání a sebeumrtvování. Jedině tak, vysvětlovali mu, se osvobodí od mentálních a emocionálních návyků, které vězní většinu lidí v nekonečném koloběhu vnitřních a vnějších konfliktů.

Po šesti letech praktikování extrémní askeze se začal Gautama cítit nespokojený. Uzavření se před světem nepřinášelo odpovědi, po nichž pátral. A tak se navzdory výsměchu svých bývalých společníků vzdal praxe úplného odtržení od světa. Dopřál si dlouhou, příjemnou koupel v nedaleké řece Nairaňdžana, a přijal nějaké jídlo od ženy, která šla kolem. Pak překročil řeku a došel do místa, kterému se dnes říká Bódhgaja. Posadil se tam pod fíkovníkem, opřel se zády o kmen a začal zkoumat svou mysl. Rozhodl se najít definitivní východisko z tohoto tak příznačně lidského dilematu — že si většina lidí vytváří jen další a další problémy neustálou snahou hromadit věci, které poskytují přinejlepším jen velmi prchavé pocity štěstí, jistoty a bezpečí.

Na závěr svého zkoumání dospěl k poznání, že skutečná svoboda nespočívá v útěku ze života, ale naopak v hlubším a vědomějším zapojení do všech jeho procesů. První, co ho napadlo, bylo: „Tomuhle nikdo neuvěří.“ Nakonec, ať už motivován prosbami bohů, jak vypráví legendy, nebo ničím neomezeným soucítěním k ostatním živým bytostem, opustil Bódhgaju a odešel na západ ke starodávnému městu Váránasí, kde na místě nazvaném Gazelí háj potkal své bývalé asketické druhy. I když se s ním zpočátku neměli v úmyslu vůbec bavit, protože sešel z cesty extrémního odříkání, nemohli si nevšimnout, že vyzařoval duševní klid a vyrovnanost, které přesahovaly cokoli, čeho oni sami kdy dosáhli. Usadili se tedy, aby vyslechli jeho slova. Jeho poselství bylo dosti přesvědčivé a natolik odpovídalo zdravému rozumu, že se z posluchačů stali jeho první následovníci a žáci.

Základní myšlenky, které Buddha vyslovil v Gazelím háji, jsou obecně známy jako „Čtyři vznešené pravdy“. Jejich obsahem je jednoduchá, přímá analýza utrpení a možností lidské existence. Tato analýza představuje první z takzvaných „Tří otočení kolem dharmy“. Ty tvoří postupný soubor vhledů do podstaty lidské zkušenosti, jež Buddha veřejně proslovil při různých příležitostech v průběhu pětačtyřiceti let, které strávil putováním starověkou Indií.

Každé otočení, navazující na principy vyjádřené při otočení předchozím, nabízí hlubší a pronikavější vhled do povahy existence. Čtyři vznešené pravdy tvoří jádro veškerých buddhistických myšlenkových škol a tradic. Buddha je ve skutečnosti pokládal za tak důležité, že o nich veřejně mluvil mnohokrát, před různorodým publikem. Spolu s jeho pozdějším učením nám byly předány ve formě souboru textů známých jako sútry — jsou to záznamy rozhovorů, pokládaných za autentické, mezi Buddhou a jeho žáky.

Po několik staletí po Buddhově smrti bylo toto učení předáváno ústně — byla to obvyklá praxe v dobách, kdy většina lidí neuměla číst a psát. Nakonec, zhruba za tři sta nebo čtyři sta let, byly toto ústně předávané nauky zapsány v jazyce páli, o němž se vědci domnívají, že je blízce příbuzný dialektu, kterým se za Buddhových časů mluvilo ve střední Indii. Později byly převedeny do sanskrtu, výsostného literárního jazyka starověké Indie. Jak se buddhismus rozšířil v Asii a později na Západě, byly tyto nauky postupně překládány do mnoha jazyků.

Dokonce i v překladech súter je jasně vidět, že Buddha Čtyři vznešené pravdy nenabízel jako soubor konkrétních cvičení a pouček. Nabízel je naopak jako praktický návod pro každého jedince, aby v rámci svého vlastního života rozpoznal svou základní situaci, příčiny této situace, možnost, jak tuto situaci změnit, a prostředky, jimiž lze tuto proměnu provést. Velmi promyšleně tuto základní nauku strukturoval klasickou indickou čtyřbodovou metodou používanou v lékařství: diagnóza problému, určení základních příčin, stanovení prognózy a předpis léků a léčebných procedur. V jistém ohledu je možné Čtyři vznešené pravdy brát jako pragmatický, postupný přístup k léčení něčeho, co bychom dnes nazvali „dysfunkčním“ hlediskem, které nás poutá k realitě vytvářené očekáváním a předsudky a činí nás slepými vůči bytostně neomezené síle mysli.

IDENTIFIKACE PROBLÉMU

„Jako lidé trpíme také tím, že se nám nedostává toho, po čem toužíme, a nedokážeme si udržet to, co už máme.“
Kalu Rinpočhe, Zářivá mysl: cesta Buddhy (Luminous Mind: The Way of the Buddha, přel. Maria Montenegro)

První ze Čtyř vznešených pravd je známá jako Pravda o utrpení. Sútry vztahující se k této nauce byly po mnoho staletí překládány různým způsobem. Podle toho, který překlad čtete, můžete tento základní princip lidské zkušenosti najít buď ve formě „Je zde utrpení“, nebo ještě jednodušeji „Utrpení existuje“.

Při letmém pohledu se první ze Čtyř vznešených pravd může zdát poměrně depresivní. Mnoho lidí, kteří ji uslyší nebo si ji přečtou, má tendenci pokládat buddhismus za naprosto pesimistickou nauku. „Hele, tihle buddhisti si pořád jen stěžují, jak je život mizerný! Jediný způsob, jak se podle nich stát šťastným, je odejít někam do hor a celý den tam meditovat. Taková nuda! Já nijak netrpím. Můj život je nádherný!“

Především je důležité si všimnout, že buddhistická nauka vůbec netvrdí, že se člověk musí vzdát svého domova, práce, auta nebo jakýchkoli dalších materiálních požitků, aby dosáhl skutečné svobody. Jak ukazuje Buddhův vlastní životní příběh, on sám se pokoušel žít v extrémním odříkání, ale mír, který hledal, nenašel.

Navíc nelze popřít, že pro některé lidi se mohou okolnosti jejich života uspořádat tak, že to zdánlivě už ani nemůže být lepší. Potkal jsem spoustu lidí, kteří byli se svým životem evidentně naprosto spokojení. Když jsem se jich ptal, jak se mají, odpovídali: „Dobře“ nebo „Úplně skvěle!“ Dokud, samozřejmě, neonemocní, nepřijdou o práci nebo jejich děti nedosáhnou puberty a přes noc se z těchto láskyplných mazlíčků plných radosti nestanou náladoví, věčně nespokojení cizinci, kteří nechtějí se svými rodiči mít nic společného. Když se jich pak zeptám, jak se jim daří, odpověď je maličko jiná: „Mám se dobře, jenom…“ nebo „Všechno je skvělé, ale…“

A právě toto je možná hlavní poselství První vznešené pravdy: život je ze své podstaty proměnlivá věc, a i ty nejspokojenější z nás dokáže pořádně překvapit. Tato překvapení — spolu se subtilnějšími, méně nápadnými zkušenostmi, jako jsou bolesti a neduhy přicházející s věkem, frustrace z čekání ve frontě u pokladny supermarketu, nebo prostě jen pozdní příchod na schůzku — mohou být všechna chápána jako projevy utrpení.

Přesto chápu, že pro někoho může být taková všeobecná charakteristika života těžko pochopitelná. „Utrpení“ — slovo často užívané při překladu Čtyř vznešených pravd — je termínem hodně zatíženým asociacemi. Když jej lidé čtou nebo slyší, mají tendenci si myslet, že se vztahuje pouze k extrémní bolesti nebo naprosté bídě.

Ale slovo dukkha, užívané v sútrách, má ve skutečnosti významově blíž spíše k současným termínům, jako jsou například „strast“, „nemoc“, „nepohodlí“ a „nespokojenost“. Některé buddhistické texty vysvětlují jeho význam jednoduchým přirovnáním k hrnčířskému kruhu, který při svém otáčení v jednom místě drhne a vydává při tom ostrý, skřípavý zvuk. Jiné komentáře používají příměr k někomu, kdo jede na voze s lehce poškozeným kolem: pokaždé, když se kolo otočí k poškozenému místu, člověk na voze nadskočí.

A tak zatímco slovo utrpení zdánlivě odkazuje k extrémní situaci, Buddha a pozdější mistři buddhistické filozofie a praxe tento termín používali spíše ve smyslu obecně rozšířeného pocitu, že něco není úplně v pořádku: že by život mohl být lepší, kdyby okolnosti byly jiné. Že bychom byli šťastnější, kdybychom byli mladší, štíhlejší nebo bohatší, kdybychom měli nějaký vztah, nebo kdybychom naopak neměli žádný. Seznam důvodů k nespokojenosti je nekonečný. Dukkha proto zahrnuje celé jejich spektrum od něčeho tak jednoduchého, jako je svědění, až k mnohem traumatičtějším zkušenostem chronické bolesti nebo smrtelné nemoci. Možná se někdy v budoucnu bude slovo dukkha používat v mnoha různých jazycích a kulturách stejně jako slovo karma — a to nám bude nabízet širší porozumění termínu, který je často překládán jako „utrpení“.

Stejně jako je při léčení nemoci prvním krokem lékaře rozpoznání symptomů, je i pochopení toho, že dukkha je základním průvodním jevem života, prvním krokem k vysvobození z neklidu a nespokojenosti. Po pravdě řečeno, pro některé lidi může být už samo vyslechnutí První vznešené pravdy osvobozujícím prožitkem. Jeden můj dlouholetý žák se mi nedávno přiznal, že v průběhu svého dětství a dospívání trvale cítil, jako by poněkud nezapadal mezi lidi, kteří jej obklopovali. Ostatní jako kdyby vždycky věděli, co se právě hodí říct, lépe se oblékali a zdálo se, že nemají žádný problém spolu vycházet. Připadalo mu, že všichni ostatní lidé na světě dostali příručku „Jak být šťastný“ a jeho při jejím rozdávání prostě nějak přehlédli.

Když se pak na univerzitě zapsal do kurzu východní filozofie a narazil na Čtyři vznešené pravdy, začal se jeho dosavadní názor měnit. Zjistil, že se v podobné situaci nenachází sám. Ve skutečnosti byly rozpaky a odcizení běžnou zkušeností, kterou po staletí prožívali i jiní lidé. Najednou mohl zapomenout na celý ten smutný příběh s příručkou „Jak být šťastný“ a být prostě takový, jaký byl. Ne že by už neměl na čem dál pracovat, ale mohl alespoň přestat před okolním světem předstírat, že je na tom lépe, než tomu bylo ve skutečnosti. Mohl začít něco dělat se svým základním pocitem nepatřičnosti, ale už ne jako osamělý outsider, ale jako někdo, komu nechybí základní pouto se zbytkem lidstva. Znamenalo to také snížení pravděpodobnosti, že jej nějaká forma utrpení zaskočí nepřipraveného…

Použij problém jako prostředek k jeho vlastnímu řešení

…Tohle, vysvětloval Rinpočhe, už před dávnými časy vyučoval Buddha: použij problém jako prostředek k jeho vlastnímu řešení. Nesměle jsem se zeptal, jestli by bylo možné stejný postup použít i k zacházení s myšlenkami a pocity. Tázavě se na mě zahleděl, ale to už se ze mě jako řeka řinula celá historie mé celoživotní úzkosti: Jak mě někdy strach sužoval tak strašně, že jsem skoro nemohl dýchat. Jak jsem se pokoušel sledovat svou mysl s přátelským přístupem bez posuzování, jak mě to učil můj otec. Jak jsem doma v Nepálu, kde všechno bylo přátelské a důvěrně známé, dosáhl jistého nevelkého úspěchu. A jak se v novém, cizím prostředí objevily všechny staré problémy s ještě větší silou.

Poslouchal mě, dokud mi nedošla slova, a pak mi odpověděl následujícím příběhem.

„Tibet,“ začal vyprávět, „je plný dlouhých a opuštěných cest. Zvláště v horách, kde není mnoho měst nebo vesnic. Cestování tam vždycky bylo nebezpečným podnikem, protože prakticky celou dobu v jeskyních a za balvany podél cest číhali bandité a čekali na vhodný okamžik, aby vyskočili a zaútočili i na ty nejostražitější cestovatele. Co si ale lidé mají počít? Aby se dostali z jednoho místa na jiné, musejí putovat po cestách. Mohou samozřejmě cestovat ve skupinách, a pokud je jich dost, třeba bandité nezaútočí. Ale není to spolehlivý recept, protože bandité většinou mají pocit, že od větší skupiny získají větší kořist. Někdy se lidé pokoušejí ochránit své bezpečí tím, že si najmou ochránce. Ale ani to nefunguje moc dobře.“

„Proč ne?“ zeptal jsem se.

Rozesmál se. „Protože bandité jsou vždycky zuřivější a mají lepší zbraně. Navíc když dojde k boji, je mnohem větší pravděpodobnost, že někdo bude zraněn.“

Zavřel oči, hlava mu klesla a já měl pocit, že usnul. Ale než jsem se zmohl udělat něco, čím bych ho probudil, otevřel oči a pokračoval.

„Chytří cestovatelé, pokud byli napadeni bandity, s nimi udělali dohodu. ‚Co kdybychom si jako ochránce najali vás? Něco vám zaplatíme hned a mnohem větší částku dostanete, až dojedeme do cíle. Takhle nebude docházet k žádným šarvátkám, nikdo nebude zraněn, a vy od nás získáte mnohem víc, než kdybyste nás prostě jen přepadli cestou. I pro vás to tak bude mnohem bezpečnější, protože vás nikdo nebude pronásledovat v horách. A my budeme také ve větším bezpečí, protože jste silnější a máte lepší zbraně než jakýkoli ochranný doprovod, který si můžeme najmout. Jestliže nás ochráníte po celou naši cestu, můžeme vás pak doporučit i jiným lidem a brzy budete vydělávat tolik, že se vám o tom ani nesnilo, když jste se živili přepadáním pocestných. Budete si moci dovolit hezké domy, ve kterých budete žít s rodinami, jež založíte. Nebudete se muset schovávat v jeskyních, v zimě mrznout a v létě umírat horkem. Všichni na tom vyděláme.‘“

Odmlčel se. Čekal, jestli jsem tu lekci pochopil. Můj výraz evidentně prozradil, že nikoli, a tak pokračoval.

„Tvoje mysl je dlouhá a osamělá cesta a všechny překážky, které jsi popisoval, jsou bandité. Víš, že tam jsou, a bojíš se vydat na cestu. Nebo používáš bdělost jako najatého ochránce a se směsí naděje a strachu si říkáš: ‚Když budu své myšlenky pozorovat, zmizí.‘ Tak či onak mají tvé problémy vždycky navrch. Vždycky se zdají větší a silnější než ty sám.

Třetí možností je zachovat se jako chytrý cestovatel a pozvat své problémy, ať tě na cestě doprovázejí. Pokud se bojíš, nesnaž se s tím bojovat, nebo před tím utíkat. Dohodni se. ‚Hele, strachu, buď tu se mnou. Buď mým strážcem. Ukaž, jak jsi silný a velký.‘ Když to uděláš dostatečně často, nakonec se strach stane běžnou součástí tvé zkušenosti, něčím, co přichází a zase odchází. Přestaneš se v jeho přítomnosti cítit nepříjemně, možná díky němu dokonce oceníš sílu své mysli. Tvoje mysl přece musí být velmi mocná, když vytváří tak obrovské problémy, že?“

Přikývl jsem. Zdálo se to logické.

„Jestliže se přestaneš bránit tak silné emoci, jako je strach,“ pokračoval Rinpočhe, „můžeš tu energii využít daleko konstruktivnějším způsobem. Když své problémy najmeš jako ochránce, ukážou ti, jak mocná tvoje mysl je. Jejich zuřivost ti ukáže, jak silný jsi ty sám.“

 

Jak se spřátelit s vlastní myslí

„Musíme se snažit být naprosto obyčejnými lidmi, což znamená přijmout sami sebe takové, jací jsme.“
– Chögyam Trungpa Rinpočhe, Mýtus svobody

Tibetské slovo pro meditaci je gom, což zhruba přeloženo znamená „seznámit se s něčím“. Podle této definice by bylo asi nejlepší chápat meditaci v buddhistickém pojetí jako proces poznávání vlastní mysli. Je to vlastně docela jednoduché. Jako když se s někým seznámíte někde na večírku. Představíte se: „Ahoj, já se jmenuju…“ A potom se pokoušíte nalézt nějaké společné téma. „Kde ses tady vzala? Kdo tě pozval?“ A celou tu dobu si přitom tu druhou osobu prohlížíte, přemýšlíte o barvě jejích vlasů, o tvaru jejího obličeje, o tom, jestli je vysoká nebo malá, a tak dále.

Meditace, poznávání vlastní mysli, je zpočátku přesně takové: je to seznamování se s někým cizím. Zpočátku nám to může přijít trochu divné, protože většinou máme tendenci být přesvědčeni, že už dobře víme, co se v naší mysli odehrává. Obvykle jsme ovšem tak navyklí na ten proud myšlenek, emocí a vjemů, že si zřídkakdy najdeme čas na to vnímat je odděleně — seznamovat se s každým z nich se zvědavou pozorností, s níž bychom se věnovali neznámému člověku. Takřka vždy procházejí prožitky naším vědomím víceméně ve formě myšlenkových, emocionálních a smyslových složek — souhrnů detailů, které jen zdánlivě vytvářejí jednotný, nezávislý celek.

Použiji velmi jednoduchý příklad. Představte si, že jedete do práce a náhle uvíznete v dopravní zácpě. Přestože vaše mysl tu situaci vnímá jako „dopravní zácpu“, ve skutečnosti toho probíhá mnohem víc. Snížíte tlak nohy na plynový pedál a zvýšíte tlak na brzdu. Sledujete auta před vámi, za vámi i po obou stranách, zpomalujete a nakonec zastavujete. Nervová zakončení ve vašich rukách registrují vjem toho, že držíte volant, zatímco nervy ve vašich zádech a v nohách signalizují kontakt se sedadlem. Oknem k vám možná proniká troubení klaksonů. Zároveň si možná pomyslíte: „Ale ne, takhle přijedu na tu ranní poradu pozdě,“ a okamžitě se vám v hlavě začne odvíjet mentální „scénář“ spojený s vaším pozdním příjezdem. Šéf bude naštvaný, přijdete o důležité informace, nebo jste měli kolegům ukázat důležitou prezentaci. Srdce vám začne bít o něco rychleji, a možná se dokonce začnete potit. Třeba se naštvete na řidiče před vámi a začnete frustrovaně mačkat klakson. A protože všechny tyto vyjmenované procesy — tělesné, myšlenkové i emocionální — probíhají zároveň, vědomé mysli se jeví jako jediný, soudržný celek.

Podle odborníků na kognitivní vědu, s nimiž jsem hovořil, představuje tato tendence shrnout množství různorodých prvků aktuálního prožitku do komplexního celku běžný postup lidské mysli. Náš mozek neustále zpracovává mnohočetný proud informací, vstupujících do systému smyslovými orgány, srovnává je se zkušenostmi z minulosti a připravuje tělo na to, aby adekvátně zareagovalo — například vypuštěním adrenalinu do krevního oběhu, aby se zvýšila naše ostražitost v potenciálně nebezpečných situacích. Zároveň začnou oblasti mozku spojované s pamětí a plánováním chrlit myšlenky: „Jak daleko přede mnou je doprava zablokovaná? Mám vyndat mobil a někomu zavolat? Možná bych měl ještě chvíli počkat. Myslím, že nedaleko odtud je odbočka. Mohl bych ji využít a dojet do práce jinudy. Hele, támhleto auto se snaží prodrat dopředu odstavným pruhem.“ Vzhledem k tomu, že oblasti mozku spojované s rozvažováním, pamětí a plánováním jsou úzce propojené s oblastmi odpovědnými za emocionální reakce, velmi záhy se všechny vyvstávající myšlenky typicky zabarví nějakými pocity — které v případě dopravní zácpy nebo mé vlastní reakce na bouřku bývají obvykle nepříjemné.

Tyto procesy probíhají většinou spontánně, mimo dosah běžného vědomí. Uvědomujeme si totiž méně než pouhé jedno procento informací, které náš mozek prostřednictvím smyslů získává. Mozek zápasí s omezeným rozsahem pozornosti, takže vybírá jen to, co pokládá za nezbytné a co se jeví jako důležité. Obecně vzato je toto uspořádání velmi užitečné. Kdybychom si totiž skutečně naplno uvědomovali každý moment procesu představujícího jednoduchou aktivitu, jako je pouhý přechod z jedné místnosti do druhé, byli bychom tak rychle zahlceni detaily o zvedání jedné a pokládání druhé nohy, o nepatrných změnách ve vzduchu kolem nás, o barvě zdí, hladině zvuků atd., že bychom pravděpodobně nikam nedošli. A i kdybychom tam nakonec přece jen dokázali dojít, pravděpodobně bychom si nedokázali vzpomenout, co jsme tam vlastně chtěli dělat!

Nevýhoda tohoto uspořádání ovšem tkví v tom, že nakonec můžeme začít zaměňovat velmi malý zlomek naší postupně se odehrávající zkušenosti za celek. To nám může způsobit problémy, jakmile jsme vystaveni nepříjemné situaci nebo silné emoci. Naše pozornost se soustředí na nejintenzivnější aspekt prožitku — fyzickou bolest, strach z pozdního příchodu, zahanbení, jestliže se nám nepodaří složit nějakou zkoušku, smutek ze ztráty přítele. Obecně vzato se mysl v takové situaci vydá jedním ze dvou směrů. Buď se pokusíme utéct, nebo zůstaneme ochromeni. Naše zkušenost se nám jeví buď jako nepřítel, nebo se tím, že se kompletně zmocní našeho myšlení a ovládne naše reakce, stane naším „šéfem“. A i když se nám podaří tento problém zatlačit do podvědomí — tím, že si zapneme televizi, otevřeme knihu nebo začneme brouzdat po internetu — jen ho dočasně odsuneme a on mezitím tajně nabírá síly, protože teď se ještě spojil se strachem, že se mu budeme muset postavit později.

Když jsem se otci svěřil, jaké potíže mám s meditováním, poradil mi, abych se vydal střední cestou mezi dvěma extrémy. Řekl mi, abych s rušivými elementy nebojoval ani se jim nepoddával, ale abych je vítal jako přátele: „Ahoj, strachu! Ahoj, svědění! Jak se máte? Proč se tu chvíli nezdržíte, abychom se navzájem lépe poznali?“

Tato praxe uvolněného přijímání myšlenek, emocí a podnětů se všeobecně nazývá bdělost — hrubý překlad tibetského slova drenpa je „stát se vědomým“. A to, co si uvědomujeme, jsou jemné procesy v mysli a v těle, které obvykle unikají naší pozornosti, protože se soustředíme na „celkový obraz“, dominantní aspekt naší zkušenosti, který si pro sebe uzurpuje pozornost, ovládne nás, anebo v nás vyvolává nutkání utéct. To, že zaujmeme bdělý přístup, postupně rozbíjí celkový obraz na menší, lépe zpracovatelné dílky, které se v mysli obdivuhodnou rychlostí objevují a zase mizí.

V podstatě je docela překvapivé, jak plachá mysl je, pokud jí nabídnete přátelství. Myšlenky a pocity, které se zdály být tak mocné a pevné, mizí prakticky hned, jak vyvstanou, jako obláčky dýmu, jež odvane silný vítr. Stejně jako pro spoustu dalších lidí, kteří právě začali praktikovat bdělost, i pro mě bylo obtížné sledovat pouhou desetinu toho, co mi procházelo myslí. Postupně se ale ten proud podnětů sám od sebe začne velmi přirozeně zpomalovat; a když se tak stalo, všiml jsem si několika věcí.

Za prvé, najednou jsem viděl, že ten dojem pevnosti a trvalosti, který jsem přisuzoval zneklidňujícím emocím a rušivým podnětům, byl ve skutečnosti iluzí. Záblesk strachu, trvající zlomek vteřiny, vystřídal začátek svědění, vzápětí následovaný tím, že mou pozornost zaujal pták za oknem; poté třeba někdo zakašlal, anebo mi v mysli vytanula otázka: „Co asi tak budeme mít k obědu?“ O vteřinu později se strach vrátil, svědění bylo silnější, nebo se člověk, sedící přede mnou v otcově meditační místnosti, pohnul. Sledovat tyto podněty, jak přicházejí a odcházejí, bylo jako hrát nějakou hru. A jak tato hra pokračovala, byl jsem čím dál klidnější a cítil jsem čím dál větší sebedůvěru. Aniž by to byl můj vědomý záměr, postupně jsem se svých myšlenek a pocitů obával méně a méně. Moje mysl, původně temný, vše ovládající cizinec, se postupně vyvíjela v cosi, co možná ještě nebylo úplně mým přítelem, ale minimálně aspoň zajímavým společníkem.

Samozřejmě se mi dál stávalo, že jsem se nechal strhnout řetězcem myšlenek, zasnil jsem se nebo jsem přeskakoval mezi stavy neklidu a otupělosti. A znovu mi otec radil, abych se tím příliš nezabýval, protože si stejně dříve nebo později uvědomím, že je třeba vrátit se zpět k prostému pozorování čehokoli, co se v mé mysli právě teď děje. Důležitou instrukcí bylo, že nemám sám sebe kvůli těmto selháním pozornosti soudit. Tato rada se ukázala být nesmírně důležitou, protože právě to jsem pořád dělal. Pokládal jsem svou nepozornost za selhání. A znovu mě instrukce prostě jen pozorovat mysl přivedla k důležitému zjištění. Většinu toho, co mě trápilo, tvořily soudy o mé zkušenosti. „Tahle myšlenka je dobrá, tahle je špatná. Ach, ten pocit je mi příjemný. Ale ne, toto nesnáším.“ Nějakou dobu jsem měl pocit, jako bych měl v mysli dvě různé místnosti: jednu naplněnou myšlenkami, pocity a podněty, které se mi postupně začaly zdát čím dál známějšími, a další, tajnou zadní místnost, zabydlenou brebentícími duchy.

Za nějaký čas jsem pochopil, že ty místnosti ve skutečnosti nijak oddělené nebyly. To brebentění probíhalo souběžně s čímkoli, na co jsem myslel a co jsem cítil. Jen bylo tak slabé, že jsem ho vůbec nezachytil. Jakmile jsem metodu uvolněného pozorování uplatnil i na ty neutuchající komentáře ve vlastní mysli, postupně jsem zjistil, že všechny tyto myšlenky a pocity jsou pomíjivé. Přicházely a odcházely a význam jejich skrytého posuzování začal slábnout.