Rok pod horou Boha štěstí

V roce 1964 přijel do Prahy japonský vydavatel pan I., s úmyslem vybrat pro své nakladatelství v Tokiu několik monografií českých výtvarných umělců.

Můj muž Antonín Líman, který byl ve čtvrtém ročníku studia japonštiny na Karlově univerzitě, a jako jeden z mála lidí v Praze se již obstojně domluvil japonsky, byl vybrán, aby panu I. po celou dobu jeho návštěvy tlumočil. Pan I. dle japonského zvyku rozdával dárky každému, s nímž měl v Praze nějaké řízení, plnicí pera, hedvábné šátečky, tranzistorová rádia, jenom Tondovi nedal nic. Když se pak loučili v Ruzyni na letišti, pan I., který si mého muže velmi oblíbil, mu řekl:

„Pro tebe mám jiný dárek. Pozvu tě do Japonska.“

Ještě dlouho jsme se tomu smáli. V době, kdy ani myš nevycestovala, natož syn „buržoazních“ rodičů, to znělo jako opravdu dobrý vtip. Netušili jsme, že když Japonec něco slíbí, že by raději spáchal harakiri, než aby nedodržel svůj slib. Pan I. na svém slibu pracoval dva roky, a když byl Tonda v šestém ročníku, dostal od něj pozvání na roční studijní pobyt na univerzitě Waseda v Tokiu. Nebylo lehké vydupat od úřadů výjezdní povolení, ale pan I. platil valutami, takže můj muž skutečně po několika měsících dostal pas a povolení k ročnímu pobytu v Japonsku.

V roce 1967, taktéž po dlouhých řízeních, jsem i já se svým ročním synem Toníkem obdržela výjezdní doložku a via Sovětský svaz jsme se po pěti dnech trmácení octli v jokohamském přístavu, kde nás čekal můj muž. Šestitýdenní pobyt v Tokiu mi stačil, abych si zamilovala naše hostitele a vše japonské.

Čtenář si jistě domyslí, že do Československa jsme se již nevrátili. Odjeli jsme do Kanady, kde můj muž získal místo na Torontské univerzitě jako asistent na katedře japanistiky.

Do Japonska jsem se podívala opět po čtrnácti letech, když byl Tonda, již jako profesor japonské literatury a filmu na Torontské universitě, pozván do Japonska na roční lektorský pobyt na Hirošimské univerzitě.

Za tuto knihu tedy vděčím především panu I., dále mému muži Tondovi a nikoliv na posledním místě mé milé přítelkyni, slovenské spisovatelce Jaroslavě Blažkové, která si schovávala mé dopisy a pak dohlížela na to, abych je přepsala do knižní formy.

Eva Límanová (roz. Passerová) se narodila 3. 4. 1935 v Praze a vyrůstala v Polabí. V patnácti letech se odstěhovala k matce do slovenského Martina. V šestnácti letech byla vyloučená z kádrových důvodů z gymnázia. Pracovala ve výrobě, v nemocnici, v laboratoři. V roce 1955 se vrátila do Prahy.

Vydala knihu povídek Holka k smíchu (MF 1964). Vystupovala v hlavní roli filmu Křik (1963) Jaromila Jireše a ve filmu Otakara Vávry Zlatá reneta (1965). V roce 1968 emigrovala s manželem a ročním synem do Kanady. Pokračovala v literární činnosti jako redaktorka časopisu Západ a publikovala v zahraničních literárních časopisech. V roce 1984 se odstěhoval z Toronta do Washingtonu, kde pracovala šestnáct let jako redaktorka českého vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky. V roce 2015 jí společně s manželem vyšla kniha haiku Když zmlknou mobily (DharmaGaia). Eva žije ve Vancouveru, v kanadské provincii Britská Kolumbie.

17. července

Právě jsme posnídali rýži s černými chaluhami, polévku s chaluhami zelenými, syrové vajíčko, žlutou kyselou ředkev a zelený japonský čaj, což se rovná českému kafi s rohlíkem. Totéž jíme bez odměny ráno co ráno, baštíme hůlkami haši a máme potom celý den v žaludku jak v pokojíčku. Jednou se nám zastesklo po západní „snídani“ ale zklamala nás co do chuti i peněz. Včera k večeři jsme měli sašimi, syrovou rybu nakrájenou na tenké plátky, pečenou mušli, salát z okurčiček a chobotnice, vařeného kraba a ovšem zase rýži, která je fantasticky dobrá. Bydlíme v japonském hotelu rjokanu, kde se spí na zemi na rýžových rohožích tatami a přezouvá se hned u vchodu.

Jsme na Okinošimě, čtyřostroví v Japonském moři, asi 450?km od Jižní Koreje. Z Hirošimy jsme jeli sedm hodin vlakem a potom dalších pět hodin lodí. Je to úplně úchvatný kus země, hory vyrůstají z moře a jsou porostlé borovicemi, bambusem a kvetoucími azalkami a nad tím krouží hejna mořských orlů a černých krkavců. Ostrovy mají dohromady deset tisíc obyvatel, my bydlíme na horním, nejzápadnějším. Překrásné koupání a pláže s černým pískem, ale dešťové období ještě trvá, a tak dnes už od půlnoci leje; dokud nepřestane, nepůjdeme nikam.

Rjokan stojí na vysokém kopci, ze všech oken jsou vidět mořské zálivy jak z letadla, rybářské a výletní lodě a silničky s miniaturními náklaďáčky a autíčky všeho druhu. Připadám si jako Gulliver u trpaslíků, náklaďáčky malinké jako pro panenky, dveře nízké, nádobíčko drobounké, sedadla v autobuse úzká. Mně to pochopitelně nevadí, ale Tonda a Myšič se několikrát denně někam nevejdou nebo narážejí hlavou do futer dveří a stropu. Vše je pro nás nové, venkov vypadá úplně jinak, než jak se mi jevilo Tokio. Tokiem jsme tentokrát jenom prosvištěli, po třinácti hodinách v letadle jsme viděli vše v oparu únavy, a hned zas rychlovlakem šinkansenem do Hirošimy, kde pravděpodobně zůstaneme celý rok. Hirošima mi připomíná trochu Martin, trochu Prahu, kolem dokola vysoké hory a městem protéká několik řek. Uzounké uličky, kde neprojede auto, a široké nové třídy, které připomínají Příkopy. Během prvních tří dnů jsme si pronajali domeček asi 20 minut autobusem od středu města, hned pod horami, uprostřed míchanice nových domků a zelinářství. Vesnička jménem Midorii čili Zelená studánka. Mně by se byl líbil domek v úzké uličce za zdí městského vězení, tam, kde neprojede auto a z oken visí prádlo, štěkají psi a babičky se šourají v dřeváčkách geta do lázní, ale Tonda rozhodl jinak, a tak budeme bydlet na vesnici, mezi přistěhovalci z města, kteří si zde staví nové domy. Domeček, který jsme si vybrali, je moc hezký a úplně nový, ale je to možná stejná předměstská sterilita, kterou už známe z Mississaugy a které jsem se chtěla vyvarovat. Může to být také úplně jinak, uvidíme. Zatím jsme hned po pronajmutí odjeli na Okinošimu, kde se budeme čtrnáct dní „aklimatizovat“, koupat v moři a baštit japonské věci. Obávám se, že pro Myšiče bude zapotřebí mnohem delší doba k aklimatizaci, mluví jen s námi a byl zvyklý na spousty kamarádů. Zatím statečně polyká syrové ryby, chobotnice a sépie, salát z chaluh, které vypadají jak český žabinec neboli vodníkovy vousy, slizký a barvy khaki. Jinak je uchvácen japonskými dopravními prostředky a občas si najde nějakého studenta, který se nestydí mluvit anglicky. Všeobecně si lidé myslí, že je mu osmnáct až dvacet let, stejně staří japonští kluci jsou proti němu úplná miminka, líbí se dívkám kolem dvaceti a víc, prosí ho, aby se s nimi fotografoval, hihňají se a pošťuchují, když ho zahlédnou na ulici, a jemu to dělá náramně dobře. Lidé tu zacházejí s dětmi i teenagery s láskou a respektem, podstrkují jim dobroty, usmívají se na ně a neustále na ně mluví. Mladý člověk tu prostě není automaticky považován za gaunera jako na našem kontinentě.

30. srpna

Dnes je neděle, ale dělníci buší do nedostavěných baráčků s tím větší vervou. Co bych teď dala za to, aby to byli křesťané a šli v neděli s rodinou do kostela (o Tondovi ani nemluvím).

Dokonce mám podezření, že tu jeden z nich přespal, aby se nemusel zdržovat večerní a ranní cestou do práce. Nový domeček je asi půl metru od našeho, a tak to zní, jako by mlátil u nás v kuchyni, obýváku, ložnici, jelikož mezi nimi není rozdíl, co se zvukové izolace týče. Z druhé strany je další domeček nalepen na náš, asi ve vzdálenosti 40?cm, jen tak, co se stranou protáhne japonské tělo vysušené letními horky. V domečku bydlí dvě holčičky, čtyřletá a šestiletá, drobounké a hezounké jako panenky, ale kanadské holčičky v jejich věku, i po pozření balíku nejjedovatějších, nejčervenějších žvýkaček, které zapijí basou koly, nevydají desetinu jejich energie. Řádí od půl šesté od rána do pozdní noci, padají ze schodů, rozbíjejí nádobí, hystericky se smějí nebo pláčou a k tomu hrají na tahací harmoniku (jak ji chudinky uzdvihnou, je mi záhadou) známou melodii, na kterou my máme slova ,,tam na vysoké věži princezna smutná léééži paradajdajdaj, paradajdajdaj, princezna smutná léží“. To hrají kolem dokola, do úplného vyčerpání (našeho, ne svého). I ta harmonika už chraptí a pak začnou zpívat a to je to nejhorší. Občas to vypadá, že už i samotné mamince lezou na nervy. Buší do nich jak do matrace a pak jednu zavře do koupelny a druhá kvílí ze skříně nebo ze záchodu. Vyjí jako šakalky chycené do želez, až se uvyjí do tichého škytání, a když matka konečně povolí a vypustí je z vězení, celý kolotoč začíná nanovo. A do toho prší. Prší je ovšem slovo zcela ubohé na to, co se děje ve skutečnosti. I leje je nevýstižné, bubnuje, bučí, řve, plejská, chlejstá, chrlí, víří tak mohutně a tak dlouho, až člověk ztratí naději, že by to mohlo někdy přestat. Naopak vzniká obava, že se blíží druhá potopa světa. Na mnoha místech v Japonsku už se utopilo spousty lidí, celá města hluboko pod vodou, úroda napůl zničená. Náš domeček je dnes po sokl ve vodě, a to se zavodňovací kanály naštěstí ještě nevyvalily, ale už to bude brzo. Z odřezků dřeva po tesařích si už brzo začnu sbíjet archu a dám si do ní kocoura, co mi tu vříská v noci pod oknem, protože ten to jediný přežije. Když náhodou v řevu lijáku a v intervalu mezi vlaky, které jako by mi projížděly rovnou u hlavy, na chvilku usnu, hlasité mrouskání pana kocoura mě vyleká tak, že mi ztuhne krev v žilách, zastaví se mi srdce, stáhnou se mi svaly a povolí sfinktery. Zbytek noci se znovu snažím rozjet svou soukromou strojovnu a usnout, abych se ráno ještě probudila. Jak si dnes vážím pohledu na kanadské pustiny, rozlehlá jezera, míle a míle opuštěné krajiny, zpěvu gogola v ranní mlze, vždy studené, vážím si toho ráje, do kterého nás osud zavál, té utopie, kterou člověk úplně ocení až z dálky.

4. září

Pan Iwasaki je mladý krasavec, který je profesorem na univerzitě v Kobe. Včera volal, že k nám přijde dnes po deváté hodině pomáhat Tondovi s překladem. Opravdu přišel po deváté, a to přesně třicet vteřin. Podle svého zvyku jsem čekala, že přijde nejméně o půl hodiny později, ale lidé jsou tu přesní, budu si muset zvykat. Nestačila jsem se ani učesat a bylo mi stydno. Nastal obvyklý japonský rituál, až na to, že si neklekám na zem, ale zato se snažím hluboko a hojně klanět. Potom ovšem přezutí do jedněch z našich bačkor, kterých jsme za tím účelem koupili deset párů. Člověk se zouvá ve vykachlíčkované předsíňce, která je jeden schod pod úrovní podlaží celého domečku. Nejdřív si zuje jednu botu a trefuje se zutou nohou do bačkory, která je o schod výš ve vyparketované předsíňce, při tom balancuje na druhé, ještě obuté noze. Když se mu to podaří, přenese váhu na nohu v bačkoře, zatímco si zouvá druhou botu nad předsíňkou. Konečně je do bačkor nazuta i druhá noha. Tento proces je tu lidem jako by vrozen a provádějí ho v několika vteřinách.

Pak pár schodů nahoru v bačkorách a před vstupem do ložnice, která je zároveň Tondovou pracovnou, zout opět do ponožek, protože na tatami se nesmí v žádných bačkorách. Pak jsou ještě ostře oranžové toaletní bačkory, aby si je nikdo nepopletl s jinými, které jsou umístěny hned za záchodovými dveřmi, špičkami tak, aby do nich člověk mohl hned vklouznout. Tonda, který nás i doma v Kanadě nutí do přezouvání dokonce i na chatě, je tímto systémem do extáze nadšený, ale my to ještě pleteme, občas si zapomeneme sundat bačkory před ložnicí, vyjdeme ze záchodu v oranžových bačkorách nebo chodíme bosi po kuchyni. To jsou všechno nesmírná faux pas, která Tondu neúměrně štvou. Abych ho svým chováním ještě více neuváděla do rozpaků, snažím se okoukat japonské pohostinství, a když k nám někdo přijde, dělám, co mohu, abych se neprojevila jako evropský nomád. Takže, když k nám krásný pan Iwasaki přišel, optala jsem se, zda bude kávu, nebo čaj. Pak jsem utíkala k cukráři pro roládu a k ovocnáři pro hroznové víno. Zatímco se vaří voda na kávu, připravuji podnos a na něj bílý a hnědý cukr, smetanu, talířek na roládu a druhý na ovoce. S tím vším, i s kávou a studenou vodou, balancuji na schodech, které jsou strmé a úzké jako žebřík, jinak by domeček zabral moc místa. Přitom uliju trochu kávy do hroznů a trochu studené vody na roládu, takže znovu po žebříku dolů, hrozny umýt a roládu vyměnit za suchou. Tentokrát lezu nahoru nadvakrát, kafe a roládu nejdřív, vodu, hrozny a vidličky na druhý výstup. Před pokojem zout a otevřít dveře, vše s tácem v ruce, dveře zavírám zuby, naštěstí klika je jiná než u nás, jako by se s tím počítalo; zdá se, že má mentolovou příchuť. Pak poklek s tácem k japonskému stolečku, u kterého se sedí na polštářích na zemi. Zdá se, že se vše daří, ale když zavádím s hostem obligátní konverzaci (pan Iwasaki anglicky rozumí, ale jako většina Japonců nemluví), dopouštím se dalšího faux pas, když ho oslovím Mr. Kawasaki, pomůcka, podle které jsem si chtěla jeho jméno zapamatovat. Tonda se za mě uklání a omlouvá a pan Iwasaki se tváří, jako by se nic nestalo, ale určitě kuje pomstu. Když odešel, zjistila jsem, že se jídla ani nedotkl. Nemůžeme se dovtípit proč, snad existuje nějaká zvláštní formule k pobízení hosta, kterou ani Tonda, japonštější než Japonec, neovládá, takže asi nestačí naše osvědčené „vezměte si, poslužte si“ atd., ale že se třeba v případě rolády a hroznového vína říká něco úplně jiného. Možná, že pokud pobízíme člověka sedícího naproti hostiteli, říká se něco jiného, než když sedí po jeho levé či pravé ruce. Holt těžká je cesta pobízení. V Japonsku je na všechno „cesta“, dó, neboli způsob, čadó (cesta čaje), kendó (cesta meče), bušidó (cesta rytíře), a běda člověku, který z cesty sejde neboli šlápne vedle, dá se svou vlastní pěšinkou. Ono je to doopravdy úplně jinak; to, co my překládáme jako „cesta“, je vlastně určitá filosofie v pozadí nějaké disciplíny. Jak tomu rozumím za tu chvilku, je tu spousty disciplín, které člověk může praktikovat mimo své běžné povolání, a téměř každý, koho jsem zatím potkala, se některou z nich učí. Třeba paní Još má každý týden čadó, čajovou ceremonii, ve svém pavilonku na zahradě.

Minulý týden mě pozvala. Chodí k ní učitelka čajového obřadu a ještě dvě další dámy, a společně již čtyři roky studují základy obřadu, který na první pohled připomíná katolickou mši, ovšem bez mluvení. Objektem pozornosti je tu namísto Boha a svatých čaj, voda, oheň a keramické nádoby, ticho, květina ve váze, kresba na hedvábném svitku, tkanina kimona, šerosvit, pohled z okna na borovicovou větev, paprsek slunce. Rituál, který se přitom koná, je dokonale přesný a vždy stejný, složený z tisíce různých pohybů, kroků, pohledů, pokleků, otáček, zámlk, pokývnutí hlavou, úpravy kimona, ochutnávání sladkostí a usrkávání horké zelené tekutiny, úsměvů a tiché konverzace, která by nerušila soustředění. To vše dohromady připomíná zpomalený tanec, všechny pohyby jsou rozdělené do několika fází, a tak i čas jako by plynul mnohem pomaleji. A to vše se odehrává v zahradě s malým rybníčkem, ve kterém si hraje tříbarevný kapr, kde místo trávy roste vysoký světlezelený mech s pěšinkami ze starých placatých kamenů. Po straně zahrady je kopeček, miniaturní hora s lesními azalkami a omšelými balvany, přes něž se valí voda do rybníčku. A až nahoře stojí dřevěný čajový altánek s třemi roztahovacími stěnami a malým balkónem. Pavilónek má tři části, přípravnu s policí na keramické nádobí a píckou na dřevěné uhlí. V druhé místnosti, kde se obřad odehrává, je tokonoma, výklenek ve zdi, kde visí kakemono, kresba na svitku, a pod ním, pokaždé v jiné okrasné nádobě, ikebana. Bohužel to vše bylo minulé úterý, dnešní realita je taková, že mi půl metru od stolu, na kterém píši, začali zedníci připravovat v míchačce omítku na nedostavěné domečky, a tak je mi zatěžko si znovu vybavit tu krásnou tichou zahradu, která je i zde, stejně jako jinde, privilegiem bohatých lidí.

Zedník si k řevu míchačky pouští rádio na plné pecky, aby mohl sledovat baseballový zápas mezi hirošimskými Kapry a osackými Tygry. Toť zase privilegium vrstev méně zámožných.