Dušan Andrš: Cesta do Šanghaje (a zase zpět)
Poselství čínské novely z třicátých let
Šanghajský expres, svěží, vtipný ale též nabádavý příběh z Číny třicátých let minulého století, nabízí českému čtenáři první seznámení s dílem patrně nejúspěšnějšího čínského spisovatele první poloviny dvacátého století, rodáka z jihočínské provincie Ťiang-si, Čang Chen-šueje (1895-1967).
Podobně jako většině jeho současníků se i Čang Chen-šuejovi v útlém mládí dostalo tradičního vzdělání. Pod vedením soukromého učitele memoroval klasické konfuciánské spisy, jejichž znalost po dlouhá staletí tvořila základní morální a intelektuální výbavu vzdělaných Číňanů. V překotně se modernizující Číně doby zániku císařství a vzniku republiky však tradiční vzdělání rychle ztrácelo svoji prestiž i praktickou využitelnost a Čang Chen-šuej, stejně jako mnozí jeho generační druhové, pokračoval ve studiu na školách zřizovaných novým republikánským režimem, které se více než na studium konfuciánského pojetí historie a etiky soustředily na šíření moderních vědomostí v oblasti zemědělství, techniky a přírodních věd.
Rodina původně počítala s tím, že Čang Chen-šueje pošle na studia do Japonska či dokonce do Anglie, avšak nečekané úmrtí otce v roce 1912 tyto plány zhatilo. Čang Chen-šuej sice v jihočínském městě Su-čou nastoupil studium na škole vyučující zemědělství neúrodných oblastí Mongolska a Tibetu, po jejímž absolvování pokračoval ve studiu angličtiny a aritmetiky na jedné z nových škol v Nan-čchangu, během studií však byl odkázán na nevelkou finanční podporu příbuzenstva, neboť jeho matka, vdova s šesti dětmi, neměla dost prostředků ani k obživě rodiny. Čang Chen-šuej, jenž byl od mládí zapáleným čtenářem tradičních čínských románů i prvních překladů románů evropských a jenž byl též dychtivým posluchačem napínavých příběhů v podání vypravěčů, se donucen finanční tísní pokoušel již od roku 1913 psát krátké příběhy, kterými obesílal literární časopisy. Přestože se mu tu a tam dostalo slovního povzbuzení k další tvorbě, za svoje úsilí se nedočkal žádné finanční odměny. V roce 1914 se Čang Chen-šuej podvolil vůli rodiny a vstoupil do tradičního manželství sjednaného příbuznými.
Nejspíše proto, aby unikl ze zatuchlého rodinného prostředí a aby se vyrovnal s neúspěchem začínajícího spisovatele, se Čang Chen-šuej připojil ke kočovné divadelní skupině, s níž jako herec vedlejších rolí procestoval několik provincií na dolním toku Dlouhé řeky. Po pěti letech toulavého života, kdy se po jistý čas živil i jako podomní prodavač medikamentů, se Čang Chen-šuejovi s pomocí známých podařilo získat místo redaktora literární přílohy významného Anchuejského deníku. Práce redaktora mu poskytla prostředky i volný čas na to, aby se opět pokusil o vlastní literární tvorbu. Tentokrát byl úspěšný nejen jako spisovatel, ale též jako redaktor a novinář. Během krátké doby napsal a v různých periodikách uveřejnil sérii románů na pokračování, jejichž forma i tematické zaměření vykazovalo výrazný vliv tradičního čínského románu. V polovině dvacátých let odešel do Pekingu, kde postupně pracoval jako redaktor řady novin a dopisovatel tří tiskových agentur. Zde se znovu oženil, aniž by se však přitom vzdal odpovědnosti za svoji první ženu, která žila spolu s tchýní a zbytkem rodiny v jihočínské provincii An-chuej a kterou celý život finančně podporoval.
Během druhé poloviny dvacátých let Čang Chen-šuej napsal první tři romány, Neoficiální kroniku sídelního města, Moc a slávu rodinného klanu a Slzy a smích předurčené osudem, které jej proslavily jako autora, jenž navazuje na satirickou a sentimentální tradici čínského romanopisectví a zdařile ji rozvíjí. Díky čtenářskému ohlasu, který provázel jednotlivá pokračování románů v literárních přílohách významných šanghajských periodik, se Čang Chen-šuej stal nejlépe placeným spisovatelem své doby. Úspěch jej zbavil existenčních starostí, postupně se však, podle svých vlastních slov, stal strojem produkujícím texty , který nezná odpočinek. Čang Chen-šuej přesto během první poloviny třicátých let vytvořil přes dvacet románů, z nichž mnohé se okamžitě staly skutečnými bestsellery.
Čang Chen-šuej nepřestal být plodným spisovatelem ani po následující desetiletí a mezi lety 1935-1945 stihl vytvořit nejen další dvacítku románů, z nichž nejznámější je patrně Temnota noci, ale též sbírku povídek a velký počet esejů a básní. V této době žil se svojí třetí ženou nejdříve v Nankingu, odkud v roce 1937 uprchl před japonskou invazí do neokupovaného vnitrozemí. Až do konce války v roce 1945 působil v Čchung-čchingu, sídle Kuomintangské vlády v provincii S-čchuan. Podobně jako většina čínských spisovatelů, kteří v době protijaponské války bez ohledu na svoji politickou orientaci psali literaturu, jejímž smyslem bylo vyburcovat národ k boji proti japonským okupantům, také Čang Chen-šuej se ve svých článcích a částečně též svojí beletristickou tvorbou přihlásil ke koncepci literatury burcující k vlastenectví a k celonárodnímu odporu. Jak to však dosvědčuje například román Květ vášnivé krve, který je zdařilou směsicí osvěty a zábavy, vlastenecká literatura z pera Čang Chen-šueje nepostrádala čtivost a vtip.
Vítězství komunistů nad Kuomintangem v občanské válce a vznik Čínské lidové republiky v roce 1949 měl dříve či později obrovský vliv na osudy prakticky všech čínských spisovatelů. Většina z nich smýšlela levicově a mnozí význační spisovatelé předválečného období ochotně přijali nabídku nového režimu, aby participovali na politické moci. Čang Chen-šuej, jako nelevicově orientovaný spisovatel i jako autor převážně zábavné a na komerční úspěch zaměřené tvorby, k této skupině vyvolených nepatřil. V roce 1949 navíc utrpěl mozkovou příhodu a částečně ochrnutý spisovatel, který měl potíže s artikulováním, žil nadále převážně v ústraní. Přestože se později díky blahosklonnosti stranického vedení stal členem organizací sdružujících spisovatele a umělce, a přestože se v druhé polovině padesátých let, poté co jeho zdravotní potíže poněkud ustoupily, jako zasloužilý spisovatel aktivněji účastnil veřejného života, unikl Čang Chen-šuej tvrdé persekuci, kterou v průběhu politických kampaní padesátých a šedesátých let zakusila naprostá většina čínských spisovatelů. Od roku 1949 až do své smrti ještě stihl napsat dvanáct románů, z nichž většina byla variacemi na známé příběhy tradiční čínské literatury či beletristickým ztvárněním osudů postav čínské historie. V posledních letech svého života se Čang Chen-šuej ponořil do studia čínských dějin a literatury a smrt, která jej zastihla v roce 1967, jej patrně uchránila před utrpením a beznadějí, do níž celou zemi na dlouhých deset let uvrhla právě zrozená hysterie Kulturní revoluce.
Měřeno komerčním úspěchem a čtenářským ohlasem, Čang Chen-šuej bezesporu patří k nejúspěšnějším a neplodnějším čínským spisovatelům první poloviny dvacátého století. Jeho dílo však bylo dlouho přehlíženo nejen čínským oficiálním výkladem dějin literatury, ale také západními odborníky zabývajícími se studiem moderní čínské literatury. Tento přezíravý postoj má svoje kořeny již v povaze čínské literární a intelektuální scény první poloviny dvacátého století.
Čang Chen-šuej bývá řazen k autorům zábavné, společensky nezávažné literatury, nejčastěji označované jako sentimentální literatura mandarinských kachniček a motýlů (podle tradičního motivu dvojice kachniček či motýlů, symbolu manželského či mileneckého páru) či jako populární literatura sobotní školy (podle vlivného časopisu Sobota, který svůj úspěch založil na šíření oddechové četby mezi obyvateli Šanghaje a dalších velkých měst). Rozkvětu tento typ literatury doznal po roce 1911, během prvních let po pádu císařství a vzniku Čínské republiky. Zatímco první desetiletí nového století bylo ve znamení rozmachu společensko-kritického románu, jehož autoři, často zneuznaní a frustrovaní vzdělanci, reformátoři a moralisté, předestírali ve svých dílech připomínajících mnohdy více traktáty než epické příběhy teze o nápravě státu a společnosti, značná část literární produkce druhého desetiletí se vrátila k tradičnímu pojetí románu a povídky jako zdroje privátní zábavy a potěšení. Hlavními tématy děl řazených k tomuto proudu moderní čínské literatury jsou společenské skandály a aféry, sentimentální a milostné románky, dobrodružné a hrdinské zkazky, kriminální a fantastické příběhy a společenská satira. Literatura, jejímž hlavním smyslem bylo poskytovat příslušníkům střední vrstvy obyvatel velkoměst přístupnou zábavu pro chvíle odpočinku, v mnohém navazovala na domácí romanopiseckou a povídkářskou tradici.
Čang Chen-šuej začíná psát v letech 1918-1919, tedy v době, jež byla podle ortodoxního a až do relativně nedávné doby dominantního výkladu dějin čínské literatury označována za klíčový okamžik zrodu moderní literatury, definované jako literatura radikálně nová a pokroková. Tato literatura je českému čtenáři přinejmenším v hrubých obrysech známa z překladů děl autorů jako byl Lu Sün, Lao Še, Mao Tun, Ting Ling či Pa Ťin. Tito a další spisovatelé a spisovatelky patřili ke generaci pokrokově smýšlejících intelektuálů usilujících o vytvoření nové, emancipované čínské literatury, která by se oprostila od jazykových, formálních a myšlenkových omezení tradiční literatury a která by přejala tvůrčí postupy a ideje západních literatur. Smyslem takto chápané literární tvorby bylo vytvoření korpusu děl, která by pranýřovala vše zpátečnické a špatné z čínské minulosti i přítomnosti, která by formovala nového člověka jako svobodného jedince i platného člena modernizující se společnosti a jež by významně napomohla vybudování silné a prosperující Číny. Literární tvorba, která tato kritéria nenaplňovala, byla značnou částí intelektuální elity přehlížena jako marginální, nezávažná či dokonce závadná. Také Čang Chen-šuejovo dílo bylo navzdory svému čtenářskému úspěchu opomíjeno a podobně jako Sü Čen-ja, Čou Šou-ťüan, Siang Kchaj-žan a mnozí další úspěšní autoři populární literatury, ani Čang Chen-šuej nebyl zařazen do kánonu moderní čínské literatury, který získal pevné obrysy v polovině třicátých let vydáním mnohosvazkového Kompendia nové čínské literatury.
Autory závažné a autory nezávažné beletrie však ve skutečnosti nedělila propast tak nepřekonatelná, jak by se mohlo na první pohled zdát, pokud bychom vnímali pouze ostrou dikci a značnou netolerantnost dobových literárně-kritických a ideologických debat. Ty sice dobře vypovídají o velké míře vzájemné nevraživosti mezi spisovateli, současně však odvádějí pohled od řady rysů, jež byly pro dobovou literární produkci společné. Pokrokově a kosmopolitně orientovaní spisovatelé, pranýřující své tradičněji smýšlející kolegy za nedostatek angažovanosti, podbízení se pokleslému vkusu čtenářů a honbu za ziskem, paradoxně převzali postoje tradičních konfuciánských učenců, zejména opovržení pro vše nezávažné a zábavné. Tato tvrdá kritika však přehlížela skutečnost, že i přes přetrvávající vazbu na tradiční siao-šuo ( malé vyprávění , tradiční pejorativní označení nejen pro povídku a román, ale též pro některé vypravěčské žánry a drama), byli mnozí autoři populární literatury zdatnými spisovateli, kteří dokázali čerpat z pokladnice domácí narativní tradice a současně tuto tradici tvůrčím způsobem přetvářet nejen v oblasti volby témat, líčení prostředí, výstavby zápletky či využití specifické perspektivy a narativních způsobů, ale též v oblasti jazykové. Podobnou tvůrčí návaznost na domácí literární tradici lze totiž, byť v menší míře, objevit i v řadě kanonických děl nové literatury. Čang Chen-šuej i mnozí další spisovatelé se navíc poměrně záhy vypracovali od ryze zábavné tvorby neaspirující na myšlenkovou a formální neotřelost k autorství literárně zdařilých děl, nabízejících podobně pronikavý pohled na dobovou společnost a její problémy, s jakým se setkáváme při četbě děl uznávaných tvůrců moderní čínské literatury.
Čang Chen-šuej publikoval svoji novelu Šanghajský expres (v originále Expres Pejpching-Šanghaj) v roce 1935 v časopise Cestování. Bez zajímavosti v této souvislosti není skutečnost, že se spisovatel v témže roce spolupodílel na sepsání a vydání turistického průvodce po Pekingu. Tato fakta svědčí o spisovatelově zájmu o téma cestování. Pozornost, kterou novela věnuje reáliím cestování po železnici, nás rovněž opravňuje k domněnce, že čtenářský úspěch Čang Chen-šuejovu příběhu přinejmenším částečně zajistilo téma cestování vlakem, zejména uvědomíme-li si, že prostředí železnice mělo v Číně třicátých let dvacátého století pro značnou část obyvatelstva stále ještě punc nového a nevšedního. Současně bychom však Šanghajský expres neměli číst jen jako zábavné dílko šikovně využívající neotřelé téma.
Líčení cesty bohatého bankéře vlakem z Pejpchingu do Šanghaje (koncem dvacátých let se stal hlavním městem Nanking a Peking byl dočasně přejmenován na Pejpching), během níž se hlavní protagonista navštěvující jednotlivé vagony a oddělení seznamuje s řadou cestujících, nese symbolické konotace. Vlak s vagony od první až po třetí třídu, v nichž cestují lidé nejrůznějších profesí, původu a společenského postavení, je zmenšeným obrazem celé společnosti, jejího uspořádání a fungování. Ani volba výchozí a cílové stanice není nahodilá. Chu C-jün se vydává z Pejpchingu, bývalého hlavního města císařství, které následkem dějinných zvratů ztratilo svoje výsadní postavení, do Šanghaje, vzkvétající metropole obchodu a moderního průmyslu, ale též chudoby a zločinu. Během několikadenní cesty se však bankéř stává obětí úkladů lstivé krásky a do cíle své cesty přijíždí nejen okraden o nemalou částku, ale především oloupen o svoji někdejší bohorovnost a sebejistotu. Tato proměna předznamenává další osud našeho hrdiny, který je naznačen v závěrečné kapitole, totiž jeho neodvratný pád na samé dno společnosti. Cesta Šanghajským expresem tak nabízí nejen sled komických situací, nečekaných setkání, obratných dialogů a překvapivých odhalení, nýbrž také přehlídku lidských slabostí, pokrytectví a ničemnosti. Závěrečná scéna, v níž je naznačena nevyhnutelnost neustálého opakování příběhu zhoubné moci smyslných tužeb a touhy po penězích, svědčí o vzájemné blízkosti Čang Chen-šuejovy novely a filosoficko-estetických východisek tradičního čínského románu.
Čang Chen-šuej mnohé ze svých románů vybudoval podle stavebního principu tzv. kapitolového románu, pro nějž je typické dělení na výrazně ohraničené celky prostřednictvím specifických narativních postupů a rétorických figur. Vyvážená kompozice, jeden ze základních atributů tradičního kapitolového románu, byla budována i na rovině motivické, zejména v podobě promyšlené distribuce protikladných a současně komplementárních motivů. Šanghajský expres na rozdíl od jiných spisovatelových děl využívá postupy kapitolového románu pouze omezeně, přičemž nejzávažnější rozdílem, který novelu odlišuje od tradičního narativu, je lineární líčení příběhu hlavního protagonisty. Naopak přítomnost motivických párů, jakým je například alternující motiv chladu a horka či výrazné předěly mezi jednotlivými kapitolami, v nichž nepřehlédnutelně zaznívá hlas vypravěče-komentátora, jsou dokladem přetrvávajícího vlivu tradiční estetiky, která usilovala o takové literární zobrazení světa, jež by korespondovalo s tradiční filosofickou představou dynamického univerza, jehož podstata spočívá ve věčné alternaci a vyvažování navzájem protikladných avšak současně se doplňujících sil. Z tohoto pohledu je Šanghajský expres, předkládající sled scén a situací, v nichž tu převažuje nekontrolovatelný citový vzruch a tu opět chladný rozumový kalkul, v nichž jsou kladeny vedle sebe čisté city a nízký chtíč, poctivost a faleš, dobrá vůle a lstivé úklady, ukázkou estetiky tradičního čínského romanopisectví.
Čang Chen-šuej však svým literárním dílem nepřispěl pouze k zachování tradiční narativní formy, ale především k její transformaci. Právě Šanghajský expres může posloužit jako důkaz toho, že Čang Chen-šuej, podobně jako mnozí další autoři populární literatury, dokázal vybrané postupy tradičního čínského románu ústrojně propojit s postupy západního romanopisectví. Na rozdíl od plochých, až jednorozměrných postav, s nimiž se často setkáváme nejen v tradičním čínském románu ale též v Čang Chen-šuejově raném díle, vypravěč v Šanghajském expresu poskytuje čtenáři hlubší vhled do psychologie postav nejen prostřednictvím pozorného líčení jejich jednání a chování, ale zejména prostřednictvím obratně vystavěných dialogů.
Čang Chen-šuejova novela je v neposlední řadě též zdařilou inovací na rovině tematické. Čtenáři obeznámenému s tradiční čínskou povídkou neunikne, že autor Šanghajského expresu svérázně adaptuje zápletku, s níž se v nejrůznějších obměnách setkáváme v řadě tradičních příběhů. Zatímco četné tradiční povídky vyprávějí příběh mladého učence, který přinejmenším dočasně podlehne svodům krásné dívky, z níž se posléze vyklube zlovolnice, jejíž úklady hrozí zničit kariéru či dokonce život hrdiny, Čang Chen-šuej do role oběti dosazuje mladého bankéře, který na rozdíl od svého tradičního protějšku netouží po učených hodnostech či úřední kariéře nýbrž jen a jen po penězích. Také lstivá kráska z expresu na trase Pejpching-Šanghaj má k tradičním dívkám-svůdkyním, jejichž zavrženíhodné jednání je mnohdy omluvitelné jejich trpkými životními osudy, daleko. I ona usiluje výhradně o nabytí peněz a jakýkoli soucit s druhými je jí cizí. Čang Chen-šuejův Šanghajský expres je tak nadmíru vhodným dopravním prostředkem, který nám umožní navštívit dosud málo známou krajinu moderní čínské literatury, a současně též nadčasovou výzvou k tomu, abychom vzdorovali žádostem temných zákoutí lidského nitra, proti jejichž moci není nikdo z nás zcela imunní.
První kapitola: Dívka v rohu
Odkud a kam jedou všichni ti lidé, podivovali byste se, kdybyste pracovali na nádraží a udělali si volnou chvilku, abyste se mohli porozhlédnout po kolemjdoucích. Vlaky přijíždějí a odjíždějí a nekonečné davy cestujících se valí sem a tam. Vzpomeneme-li si na doby, kdy vlaky ještě nebyly, napadne nás, zdali se také tehdy tolik lidí vydávalo na daleké cesty. Určitě to není zas až tak nesmyslná otázka, jistě si ji kladou všichni, kteří se na nádraží s někým loučí.
Bylo 3. ledna 1935, dvě čtyřicet. Do odjezdu expresu Pej-pching – Šanghaj zbývalo dvacet pět minut. Cestující se vlévali do budovy Východního nádraží u městské brány Čeng-jang. Jen si poslechněte ten klapot a šoupání bot. Tolik lidí!
I přes shon a hluk bylo ve vzduchu cítit chlad. U kolejí vedle nástupiště ležely zbytky sněhu a sníh byl navátý i do spár mezi cihlami městské zdi. Nebylo ho mnoho, ale i tak bylo na cestujících vidět, jak v nich vyvolává pocit zimy. Ráno bylo sice jasno, ale když se slunce začalo klonit k západu, bylo je sotva vidět, protože nebe zakryl těžký mrak. Studený vítr hnal mezi perony odvátý sníh, který jako jemný písek narážel do tváří cestujících. I bohatí se třásli zimou. Ze zvednutých kožešinových límců vykukovaly namrzlé nosy, červené jako ředkvičky. Z komína lokomotivy se kouřilo, avšak dole u kol se chladný vzduch srážel do nesčetných ledových krápníků. Nosičům zavazadel šla pára od úst, ale z nosů jim teklo. Chudší cestující si před zimou schovávali ruce do krátkých svrchníků, a ačkoliv někteří z nich měli králičí ušanky, tváře měli zešedlé mrazem.
Jak vidíte, na nástupišti byla pěkná zima. Ale ve vlaku, v první třídě, tam je to jiné. Do kupé se právě vměstnala pánská společnost. Doprovázeli Chu C-jüna, vysokého státního úředníka. Pánové svlékli kožichy a kožešinové čepice, ale přesto se v okamžiku zpotili.
Chu C-jün měl obličej jako měsíček, světlou plet a honosil se tenkým knírkem. S kulatými brýlemi z rohoviny představoval typického úředníka. Na sobě měl lehký svrchní oděv z velbloudí srsti lemovaný temně modrým hedvábím. Ohrnuté rukávce odkrývaly košili z bílého hedvábí. V ruce držel hlavičku dýmky, s níž pánovitě gestikuloval, než si ji vložil do úst. Ostatní se na něho neustále obraceli s všemožnými dotazy, dělali to však jen ze zdvořilosti. Nikdo nepředpokládá, že se při loučení bude probírat něco vážného. Pan Chu pokuřoval, díval se na ně a usmíval se, protože jich bylo mnoho a on nevěděl, komu zrovna odpovědět.
Náhle bylo slyšet jemný ženský hlas: Pane průvodčí, máte volné lůžko?
Nic volného není. Kdybyste byla muž, mohli bychom to cestou nějak zařídit. Takhle pro vás nic udělat nemůžu. Běžte si prosím sednout do jídelního vozu, ozval se průvodčí.
Opět zazněl ženin hlas: Jak můžete něco takového vyslovit? Kdybych byla muž, tak byste mě mohl k někomu posadit, ale ženu nemůžete? To snad není možné! Kdo vám dovolil takhle se chovat?
Slečno, nerozčilujte se, vysvětlím vám to. Máme nařízeno, že muže můžeme posadit do kupé jenom k muži a ženu k ženě. Teď jsou všechna kupé obsazená. V každém jsou dvě lůžka. Kdyby nějaká cestující obsadila jedno lůžko, mohl bych vás dát na to druhé. Ale všude jsou jen mužští cestující. I kdyby nějaké lůžko zbývalo, jak bych vás tam mohl pustit?
Dohadování mezi ženou a průvodčím brzy zaujalo celý vagon. Chu C-jünovi to také nedalo a vystrčil hlavu z kupé.
Uviděl asi dvacetiletou ženu, oblečenou do kožichu s vysokým límcem, ze kterého vystupovala dokonale nalíčená tvář. Nad okrajem límce se neustále pohupovaly dvě náušnice, které vypadaly jako vyřezané z jadeitu. Černé pronikavé oči a lehce rozcuchaný účes by okouzlily každého muže. Když zvedla ruku, aby si vlasy upravila, zableskl se jí na prsteníku prsten s velkým briliantem. Jaktože taková elegantní dívka neví, jaká jsou pravidla při cestování vlakem?
Náhle si všimla, že se po ní řada lidí ohlíží. Dobře, jdu si sednout do jídelního vozu. Kdyby se cestou něco uvolnilo, můžete mě zavolat. Vzala do každé ruky zavazadlo a svůdně odkráčela. Průvodčí zamumlal: Když nemá rezervované lůžko, měla by jít za hlavním průvodčím. Co my s tím máme co dělat! Cožpak taková fiflena jede vlakem poprvé?
Chu C-jün se už chystal zasáhnout, když zazvonil elektrický zvonek. Nastala doba odjezdu. Příbuzní a přátelé, kteří se přišli rozloučit, rychle vystupovali a cestující jim mávali z oken. Na průvodčího a ženu si již nikdo nevzpomněl. Chu C-jün v kupé osaměl. Horní lůžko zůstalo neobsazené. Vlak se dal do pohybu, Chu zavřel dveře a uvnitř se udělalo ještě větší horko. Svlékl si oděv z velbloudí srsti a zůstal ve spodní košili. Z okna pozoroval ubíhající krajinu. Připadala mu zajímavá, protože se za ty dva roky, co přišel do Pej-pchingu, nedostal z města. Vlak projel městskou branou Jung-ting. Objevily se vesnice a pole. Sníh, který napadl už před několika dny, ještě neroztál. Pod holými větvemi stromů se krčily příbytky rolníků. Na polích nikdo nepracoval. Byl to sice neobyčejně bezútěšný pohled, ale pozorovat zasněženou krajinu z vyhřátého kupé se hned tak někomu nepodaří. A v Pej-pchingu také nejsou k vidění ty čisté zasněžené pláně, které tu na horizontu splývají s nebem.
Chu C-jün se díval na krajinu, dokud vlak nedorazil do Feng-tchaj. Na peroně pod okny vlaku pobíhali prodavači. Zvlášť žádané byly kandované švestky, které prodavači nesli vysoko nad hlavami napíchané na špejlích, a tenké maličké okurky v košících, svázané vždy po čtyřech kusech. Chu C-jün stáhl okénko a vystrčil hlavu, aby se zeptal na cenu, když mu pokynul jakýsi člověk se dvěma svazky okurek v rukou.
C-jün překvapeně vykřikl: Li! To je ale náhoda. Také jedeš vlakem? To je skvělé. Pojď dál, zrovna jsem si říkal, jaká je to v prázdném kupé nuda.
Pan Li cestoval sám a už se začínal nudit. Jakmile uviděl známou tvář, neotálel a hned vstoupil.
Chu C-jün mu potřásl rukou: Čcheng-fu, jak to, že sis udělal čas na takovou cestu?
Čcheng-fu položil okurky na stolek pod oknem a usmál se: Vemte si okurku, to je zdejší specialita. Suší je v místních sklepích. Sedl si. Škola mě poslala, abych v Šanghaji něco nakoupil.
Jaké máš číslo kupé?
My chudí učitelé se nemáme tak dobře jako vy, vysocí úředníci. Cestuju ve druhé třídě.
Cesta se přeci proplácí, tak proč by ses měl omezovat?
To je nařízení. Ani si nemohu první třídu doplatit ze svého. V kupé jsou sice čtyři místa, ale jsem tam sám. Jako bych jel u vás v první třídě. Náhle povytáhl obočí: Tady je ale nesnesitelné horko!
My Číňané neumíme moderní technikou používat, abychom si zpříjemnili život. Horkovzdušné topení tu sice je, ale nedá se regulovat. V cizině to mají zařízeno jinak. Teplý vzduch se dá nastavit na potřebnou teplotu.
V tom okamžiku vešel posluha s konvicí čaje. Měl na sobě lehkou uniformu, z čehož bylo zřejmé, že je mu také teplo. C-jün si toho všiml. Proč s tím topením něco neuděláte? Vždyť i vy se musíte cítit nepříjemně.
Mladík s úsměvem odpověděl tiencinským dialektem: Vy ste ale dobrej! Řeknu vám, vo co tu de. U Tchang-ku dneska umrzli dva lidi. V otevřenym voze na východozápadní trase. Tady je nám sice pěknej hic, ale to holt musíme vydržet.
Čcheng-fu se usmál a pokýval hlavou: Má pravdu, musíme to vydržet.
C-jün se zarazil: Sotva jsi zmínil, že musíme vydržet, na něco jsem si vzpomněl. Když jsme vyjížděli, nastoupila do vlaku nějaká dívka. Musela si jít sednout do jídelního vozu, protože nemohla najít volné lůžko v první třídě. Ale ty říkáš, že ve dvojce je volno. Možná by tam něco našla. Měla by místo a ještě by ušetřila.
V Tiencinu nastoupí hodně lidí, kteří si lůžka rezervovali dopředu. Všechno je už asi vyprodáno. Milý příteli, jste příliš laskavý, zvláště pokud jde o mladé ženy.
Tak jsem to nemyslel. Mám už přece tři manželky, tak proč bych se měl starat ještě o někoho dalšího?
Pracujete přeci na celním úřadě, jistě máte dostatek prostředků, abyste mohl mít třeba čtyři nebo pět žen.
C-jün se rozesmál: O peníze nejde, ale tělo by to jaksi nezvládalo!
Čcheng-fu vzal z čajového stolku konvici, nalil si šálek čaje, a právě když se chtěl napít, C-jün ho zadržel. Tenhle čaj za nic nestojí. Pojďme do jídelního vozu, dáme si kávu. Vstal a oblékal si plášť. Čcheng-fu, kterému už bylo v kupé pěkně horko, mezitím vyšel do chodbičky. Dveře vedlejšího kupé byly pootevřené. Čcheng-fu si jich nevšiml a stoupl si vedle nich. Náhle ucítil, jak se něco měkkého a chladivého dotklo jeho ruky. Podíval se dolů a leknutím uskočil. Byl to velký šedý vlčák. Vykukoval z kupé a špičatým jazykem olizoval Čcheng-fuovi prsty. Čcheng-fu nahlédl dovnitř. Uviděl dva mladíky v západních oblecích. Jeden z nich, tlouštík s tmavou tváří, třímal vodítko. Pes ve vlaku musí mít jízdenku, ti dva jedou první třídou a navíc mají psa, to ale musejí mít peněz, napadlo Čcheng-fua. Zprvu je chtěl pozdravit a požádat je, aby psa zavolali, ale pak si pomyslel, proč by se měl starat, když tady ani nesedí. Bohatí lidé mívají velkopanské způsoby a rádi se na druhých povozí, raději se tedy stáhl. C-jün vyšel ven. Nic neříkal, ačkoli vše viděl. Pes napínal vodítko, až vylezl do uličky a vystrčil jazyk, aby si mohl C-jüna očichat. C-jün se snažil uhnout, chodbička však měla sotva půl metru. Dva lidé by neprošli, aniž by do sebe nestrčili. Mladík s temnou tváří si C-jüna všimnul, ale ani ho nenapadlo, aby psa zavolal. Naopak, sádelnatýma očkama pozoroval scénu a poťouchle se usmíval. C-jün na něho beze slova pohlédl, otočil se a prošel vagonem do jídelního vozu.
Ještě nenastal čas večeře a většina stolů byla volná. U prostředního stolu seděl jakýsi cizinec, před sebou vyložené karty a lahev piva se sklenicí. Ve vzdáleném konci vozu posedávalo a postávalo několik číšníků v bílých uniformách, kteří si krátili dlouhou chvíli tlacháním. C-jün položil plechové pouzdro na cigarety, které si s sebou přinesl, na stůl nejblíže vchodu. Když si sedal, otočil hlavu a na sedadle u stěny vagonu uviděl onu dívku, která při odjezdu vlaku hledala prázdné lůžko. V ruce držela knihu s cizokrajnou obálkou, opírala se o rohové opěradlo a četla. Jak C-jün pokládal pouzdro na stůl, ozvalo se cinknutí. Dívka zvedla hlavu a vyhlédla přes horní okraj knihy. Oba na sebe pohlédli. C-jün zrudl, vzájemný pohled mu připadal příliš vyzývavý a nezdvořilý, ale ona se klidně vrátila ke čtení. C-jün cosi omluvně zamumlal.
Přenesl pouzdro s cigaretami na vedlejší stůl a sedl si tak, aby mohl dívku pozorovat. Čcheng-fu se usadil čelem k C-jünovi. Přišel číšník a C-jün objednal dvě kávy. Nemohl od dívky odtrhnout pohled. Teď už na sobě neměla kožich s vysokým límcem, nýbrž temně rudé hedvábné šaty lemované na rukávech a kolem výstřihu a zapínání dvojitou bílou stužkou. Měly krátké rukávy a byly tak přiléhavé, až se pod nimi rýsovaly vrcholky zvedajících se ňader. Nebyly sice podle poslední módy, provokovaly však barvou i střihem. Dívka elegantně držela bělostnýma rukama knihu v cizokrajné obálce a četla. C-jün si pomyslel, kdopak ta dívka asi je. Na studentku je trochu stará a ty šaty jsou příliš extravagantní. Nebo si snad užívá života jako konkubína? Když takhle graciézně sedí a čte knihu, navíc v cizím jazyce, určitě bude mít nějaké vzdělání. Konkubína to asi nebude. Přemýšlel a pořád ji musel pozorovat.
Číšník postavil na stůl dva šálky kávy. C-jün si levou rukou pomalu přitáhl šálek, pravou uchopil lžičku a začal si kávu míchat. Dáte si cukr? zeptal se ho Čcheng-fu. C-jün stále míchal kávu a zdálo se, že neposlouchá. Ale dívka s knihou ho uslyšela, ačkoliv seděla daleko. Knihu trochu sklonila, jako by ji chtěla odložit, a živýma očima vyhlédla přes její horní okraj. Rty jí nebyly vidět, ale z očí se dalo vyčíst, že se dobře baví. Vše trvalo jen vteřinku, opět zvedla knihu a pokračovala ve čtení. Zrovna v tom okamžiku C-jün usrkl ze lžičky kávu. Sotva se nápoj dotkl jeho jazyka, zkřivil ústa hořkostí. Sklonil hlavu. Došlo mu, že káva je hořká, protože si ji neosladil, ačkoliv miska s cukrem ležela na stole. Také si všiml, jak se naproti sedící Čcheng-fu ušklíbl, což se dotklo jeho sebeúcty. Přesto se zasmál: Čaj piju hořký. Nevadí mi to. Kvalitní kávu také nesladím. Ale tuhle si raději přisladím, je příliš silná. Káva není čaj. Čaj musí být horký a voňavý, na chuti nezáleží. I když tahle káva také nevoní špatně.
Využil toho, že Čcheng-fu sklonil hlavu, aby si zapálil cigaretu, a hodil si do šálku dvě kostky cukru. Cítil se trochu hloupě, a tak se snažil na tu dívku v rohu nedívat. Přemýšlel, zda si jeho neobratnosti nevšimla. Dívka však náhle zavolala na obsluhu: Vrchní, kdy jste dělali tu kávu? Je čerstvá?
Je.
Dobře, přineste mi také šálek. Když číšník přinášel kávu, vzal z C-jünova stolu cukřenku a položil ji na její stůl. Dívka vzala lžičku, zamíchala kávu a pronesla k číšníkovi: Dobrá káva musí být horká.
Tahle káva je skutečně dobrá, nic jiného bychom v našem jídelním voze nenabízeli.
Musí i pěkně vonět, pokračovala dívka. V C-jünovi zatrnulo, říkala přesně to, co si sám myslel. To určitě není jen tak. Znovu zvedl hlavu a podíval se po ní. Dívka položila cizokrajně vyhlížející knihu na stůl, jednou rukou ji držela otevřenou, druhou rukou si podepřela hlavu a dívala se napůl do knihy a napůl k protějšímu stolu. Nebylo jasné, zda v jejím počínání byl záměr či zda se jen tak na chvíli zamyslela. C-jün po ní pokukoval s obavami, aby to nebyla nějaká přehnaně emancipovaná dívka, která nedbá na to, co si o ní lidé myslí, a která by se ho klidně mohla zeptat, proč ji pořád pozoruje. Ale pokaždé, když na něho vrhla krátký pohled, to vypadalo to, že jí jeho pohledy nevadí. C-jün se obrátil k Čcheng-fuovi, občas na dívku pokradmu pohlédl a hlasitě prohodil: Ekonomická situace není dobrá, ale lidé přesto stále cestují. Někdo si třeba koupí lístek do první třídy, ale pak tam nenajde prázdné lůžko. To je mrzuté, že? V tom okamžiku dívka vzhlédla a zadívala se přímo na C-jüna. Čcheng-fu už chtěl něco vhodného odpovědět, když si s překvapením povšiml, jak je jeho přítel nervózní. Došlo mu, že jeho slova byla určena dívce u rohového stolu, které si také všiml, když přicházel do jídelního vozu. Tak to je ta dívka, která si koupila lístek do první třídy, a pak se musela spokojit s místem v jídelním voze. Neodolal, otočil hlavu a podíval se po ní. Držela mezi palcem a ukazováčkem zvednuté pravé ruky čajovou lžičku a chystala se zamíchat si kávu. Na prsteníku se zablýskl prsten s briliantem. Určitě pochází z bohaté rodiny, ale proč cestuje sama? To je opravdu divné. Čcheng-fu se na ni ještě jednou podíval. Potom se otočil, neslušelo se, aby na ni tak dlouho civěl.
C-jün pokračoval: Čcheng-fu, proč se nepřestěhuješ ke mně do kupé? Dělalo by to jen takových třicet čtyřicet dolarů navíc.
Jak jste řekl, ekonomická situace naší země není dobrá. Je třeba šetřit. No a my, co máme za nehty křídu, se nemůžeme postavením srovnávat s vámi, úředníky, důležitými lidmi.
C-jün se chladně usmál: Máš o mně příliš vysoké mínění. Sotva se mohu považovat za důležitou osobu, i když na tom nejsem nejhůř. Moje běžné měsíční výdaje činí tak čtrnáct patnáct set dolarů. Musím říci, že to opravdu není málo.
Potřebujete opravdu tolik peněz?
Asi ano. Často jsem sám překvapený, kolik toho lze za měsíc utratit. A to ani nepočítám soukromé výdaje. C-jün se rozhovořil. Mezitím dívka zavolala číšníka: Chtěla bych nějaké cigarety. Máte Garricky?
Máme jen Metropolitky. Dívka našpulila rty a kývla směrem ke stolu, kde seděl C-jün: Copak tamhle nekouří Garricky?
Číšník se lehce uklonil: Slečno, ty cigarety si pánové vezou z Pej-pchingu, v našem jídelním voze je nevedeme.
V tomhle jídelním voze jste všichni budižkničemové. Všechno děláte podle bůhvíjakých zastaralých pravidel. Nic nového vás nenapadne. Jděte!
Číšník s úslužným výrazem odcházel. C-jün by musel být hluchý, aby to neslyšel. Navíc ho ta dívka zajímala, tudíž dával pozor na každé slovo, které řekla. Počkal, až číšník bude procházet kolem jeho stolu, zavolal ho, a tiše se zeptal: Ta slečna chce Garricky?
Ty my nemáme. Myslela si, že jste je koupil ve vlaku.
C-jün se usmál: Můžete jí je nabídnout. Jak se říká, o cigarety a čaj se musí každý podělit. Ve vlaku se člověk často cítí sám a potřebuje si ukrátit cestu, nemám pravdu? Vzal ze stolu krabičku a podal ji číšníkovi. Číšník byl poněkud nesvůj, protože si uvědomoval, jak je to nevhodné. Čcheng-fu se také zarazil. Aby muž při náhodném setkání hned nabízel ženě cigarety! Mezitím se číšník s cigaretami v ruce pokradmu ohlédl na dívku, a když viděl, že se netváří nijak odmítavě, úlevou se rozzářil. Určitě musela slyšet, že jí C-jün nechal cigarety poslat. Nevypadá, že by je chtěla odmítnout. Položil před ni krabičku na stůl: Jsou od tamhletoho pána. O cigarety a čaj se prý každý musí podělit, tak si máte nabídnout. Dívka se nejdřív podívala na krabičku, pak se usmála, vstala a zdálky na C-jüna kývla hlavou: Děkuji, jste velmi laskav.
C-jün také povstal: Ve vlaku tuhle značku nemají, vezměte si, kolik chcete.
Ještě jednou vám děkuji. Vyňala z krabičky několik cigaret, podala ji zpět číšníkovi a poslala ho, aby ji vrátil. C-jün, stále ve stoje, odmítavě mávl rukou: To nevadí, nechte si je. V kupé ještě nějaké mám.
Tak si je tedy nechám, děkuji, usmála se. S přirozenou elegancí usedla, zapálila si cigaretu a pokračovala ve čtení. C-jün si pomyslel, že její chování je možné označit za poněkud uvolněné. Žena více dbalá společenských pravidel by nepřijala cigarety od někoho, koho nezná. Není snad přece jenom volnějších mravů? Ale četla by si taková žena knihu? Říkal si, že tuhle hádanku těžko rozřeší, když tu dívka náhle přivolala číšníka: Kdy dorazíme to Tiencinu?
V šest hodin. Vystupujete v Tiencinu?
Když nemám lůžko, mám snad celé dva dny až do Šanghaje prosedět v jídelním voze? Až vystoupím v Tiencinu, domluvím se s vedoucím stanice a pojedu jiným vlakem.
Můžete vystoupit a nemusíte vracet jízdenku. Zpáteční lístek Pej-pching – Šanghaj platí čtyřicet dní. Během té doby se musíte vrátit, odkud jste vyjela, ale cestou můžete vystoupit. Žádný problém v tom není.
V Tiencinu je několik nádraží. Kde mám vystoupit, abych našla dobrý hotel?
Na Starém nádraží.
Na Starém nádraží?
To je hlavní nádraží.
Dívka položila ruku na obálku knihy, zvedla hlavu, zamyslela se a s úsměvem řekla: Aha, myslíte Central station.
Lidé, kteří anglicky moc neumějí, se často rádi pochlubí pár frázemi. Znalci angličtiny to připadá trapné, ale na člověka, který cizí jazyky neumí, to může udělat velký dojem. Jakmile C-jün uslyšel, že bez problémů pronesla něco anglicky, pomyslel si, jak se mýlil, když ji odhadoval na ženu volnějších mravů. Mezitím dívka otevřela peněženku a vytáhla pětidolarovou bankovku. Podala ji číšníkovi a kývla směrem ke stolu, kde seděl C-jün: Platím za ty pány.
C-jüna by ani v nejdivočejším snu nenapadlo, že ta dívka bude tak velkorysá. Ihned vstal a zdvořile její nabídku odmítl. I Čcheng-fu se též zvedl s tím, že není nutné, aby za ně platila. Pohlédla na ně s úsměvem: Cožpak jste neříkal, že o čaj a cigarety se musí každý dělit? Na tak chytrý argument C-jün neměl odpověď, a tak mu nezbylo než nechat ji účet zaplati
