Autor (1878-1994) byl první indický jógin, který veřejně předával instrukce k praxi kundaliní-mahájógy a prováděl rituální iniciaci (šaktipáta) probuzení kundaliní, tj. tzv. hadí síly. V úvodu čtenář najde jeho kratší text Jóga-dípiká (Osvětlení jógy), dále podrobné praktické rady k meditaci i zkušenosti žáků. Předmluvu napsala Jyoti.
Šrí Dhjánjógídží (1878–1994) byl velký světec, jenž prošel cestou za duchovním osvícením v jiné době, v Indii, která dnes již neexistuje. Přešel na přelomu století bos celou Indii, místy, kde kdysi byla džungle, která je již dnes vykácená a osídlená. Při svém putování se setkával se světci, žijícími v ústraní, zcela oddělenými od běžného světa lidí.
Šrí Dhjánjógídží se narodil v Biháru v Indii a byl velmi duchovní dítě. Jeho matka měla před porodem vizi Pána Kršny, která naznačovala, že přijde velká bytost. Duchovní hledání Šrí Dhjánjógídžího započalo již v sedmi letech, kdy odešel z domova, aby hledal Boha. Přestože rodiče chlapce rychle nalezli, definitivně odešel z domova ve třinácti letech.
Následujících třicet let cestoval po celé Indii a učil se všemu, co ho mohli světci a jógini naučit. Ovládl mantra-jógu, jantra-jógu, hatha-jógu, rádža-jógu a džňána-jógu a stal se odborníkem v jógické filosofii a spisech. Po třiceti letech odříkání a intenzivního hledání stále ještě nedosáhl svého cíle – konečného setkání s Bohem. Konečně se v roce 1921 na hoře Ábú setkal se svým posledním učitelem, velkým mistrem Šrí Jógírádžem Paramešvardadžím, který na něm provedl iniciaci Šaktipáta. Dostal se ihned do nejvyššího stavu samádhi, dosáhl konečné realizace Boha a zůstal v tomto stavu po tři dny.
Šrí Dhjánjógídží byl mimořádná bytost. Díky svému hledání a zejména díky milosti a vedení Šrí Paramešvardadžího se stal mistrem kundaliní-mahájógy a měl moc probouzet spící Kundaliní duchovně hledajících.
Založil malý ášram v Bandhvádu ve státě Gudžarát v Indii, kde pracoval a učil. V roce 1960 byl inspirován k veřejnému předávání instrukcí kundaliní-mahájógy a organizování skupinových meditačních programů po celé Indii. Tím se stal Šrí Dhjánjógídží v historii prvním učitelem v tisícileté linii, který otevřeně, na masové úrovni pracoval pro zvýšení uvědomění lidstva.
V roce 1976 přijel do Ameriky v rámci své celosvětové mise pomoci duchovně hledajícím. Během čtyř let svého pobytu zakládal místní skupiny a inicioval tisíce žáků na cestu kundaliní-mahájógy. Do Indie se vrátil v roce 1980 a strávil zbytek svých dní v Ahmadábádu ve státě Gudžarát. K velkému žalu svých žáků opustil Šrí Dhjánjógídží vědomě své tělo ve sto šestnácti letech, když 29. srpna 1994 na výročí narození Pána Kršny vstoupil do mahá-samádhi.
Šrí Dhjánjógídžího prostá, čistá láska a oddanost blahu lidstva změnila srdce tisíců lidí, jejichž životů se dotkl. Dnes jeho energie pokračuje v práci na jemné úrovni a skrze jeho duchovní dědičku Šrí Ánandí Má.
Zdroj textu a více informací k tématu @ www.dyc.cz
Jóga-dípiká (Osvětlení jógy)
Šástry popisují čtyři cesty (márga) vedoucí k duchovnímu Sebeuvědomění: 1) niškáma-karma-márga, kdy se člověk nesobecky zříká plodů veškerého svého konání a odevzdává je Bohu; 2) bhakti-márga oddanosti a oslavy Boha; 3) džňána-márga filosofického rozlišení pravdy od klamu, a tak dosažení Boha skrze poznání; a 4) jóga.
Jóga je cesta, z níž může mít v krátké době užitek více lidí než z jiných cest, jež vyžadují dlouhodobou hlubokou víru a vytrvalost mnohdy i během několika životů. Praktikování jógy spíše připomíná nákup, kdy si hned po zaplacení odnesete zboží, protože jakmile se člověk jógou začne zabývat, jsou výsledky cvičení přímo úměrné vynaloženému úsilí.
Existuje několik druhů jógy, mezi něž patří hatha-jóga, laja-jóga, mantra-jóga, rádža-jóga a kundaliní-mahájóga. V této rozpravě se zaměřím na poslední dvě jógy.
Jóga znamená sjednocení s Bohem neboli Sebeuvědomění. Rádža-jóga postupuje praktikami určenými k utišení a ovládnutí smyslů a mysli, jejich obrácením dovnitř, aby mohl být átman vnímán přímo. Když je hladina jezera klidná, ustálená a nerušená, odraz slunce vypadá stejně jako slunce na nebi. Jakmile ale zafouká vítr a hladinu zčeří, odraz se rozpadne na milion kousků, takže při pohledu na hladinu není možné pravý tvar slunce na nebi rozpoznat.
Podobně ani člověk nahlížející do svého nitra nemůže spatřit pravou existenci svého átmanu, protože mysl je rozrušována větry tužeb a vlnami myšlenek a představ. Když se vítr utiší a vlny opadnou, zanechávajíce mysl tichou a jasnou, zrcadlení je přesné. Člověk spatří své pravé Já a vidí, že se od Boha nijak neliší.
Rozličné aktivity mysli se souhrnně nazývají čitta-vrtti, aktivity vědomí. “Víření” těchto myšlenek, tj. proud roztěkaného myšlení se svými průvodními náladami, pocity, touhami, averzemi atd., se nazývány vrtti. Šrí Pataňdžali ve své Jógasútře psané před mnoha staletími definuje tuto jógickou metodu jako zkrocení myšlenkových vírů (čitta-vrtti-niródha).
Šakti, ohromná pokladnice přírodní síly, dodává energii, jež formuje myšlenky a zajišťuje ostatní životně důležité funkce. Átman každé živé bytosti (džívátman), vnímá své okolí díky soustředění Šakti do prány, mysli, rozumu, ega atd., které přijímají informace prostřednictvím zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu (džňánéndrija) a jednají prostřednictvím nohou, rukou, hlasu, rozmnožovacího a vyměšovacího ústrojí (karméndrija).
Předpokládejme, že sedíte v zahradě. Ze stromu spadne jablko, což způsobí zvuk tvorbou zvukových vibrací. Ty vstoupí prostřednictvím ucha a nervového systému těla do prostoru vědomí představovaného myslí (akáša). Mysl zvuk vnímá, třídí a dává pokyn očím, aby našly jeho zdroj. Oči jablko najdou a také obraz jablka vstoupí do mysli a počítač rozumu tyto informace vyhodnotí. Počítač připojí informaci o stavu žaludku a spolu s egem, jež poskytuje představu “já”, vytvoří touhu, která říká: “Mám hlad a chci to jablko.” Mysl, rozum a ego předloží toto přání átmanu. To se rozhodne, jestli se touhou bude řídit, či nikoli. Jestliže se átman rozhodne umožnit tělu, aby šlo a jablko si vzalo, vydá povolení egu a rozumu. Ty dají pokyn mysli, která uvede tělo do pohybu, aby jablko zvedlo.
To vše se stane velice rychle a obyčejně si jednotlivé fáze neuvědomujeme. Všechny součásti tohoto systému jsou pro naše fungování stejně nepostradatelné. Kdyby nebyla mysl, oči by nic neviděly.
Pole pozornosti mysli může být velice široké anebo může být naopak velice úzké. Když se člověk soustředí na čtení nějaké zajímavé knihy, okolní činnosti či hluk jej nevyrušují, protože jsou jeho smysly zaměřeny na čtení a ostatním se nezabývají.
Tomu se říká plné ovládnutí smyslů, je-li átman oddělen od jakéhokoli druhu materiální odezvy. Pokud tomu tak není, říká se, že átman je polapeno a unášeno přílivem událostí, které mu předkládá mysl. Když jsou všechny víry (vrtti) mysli zastaveny a mysl je nerušená, nazývá se myslí utišenou a ovládnutou. Když jsou mysl a smysly takto pod kontrolou, sebeuvědomění je možné. Touto technikou osvobození se zabývá rádža-jóga.
Rádžajóga rozlišuje pět kategorií stavů mysli (čitta): 1) múdha, marnivá a hloupá, 2) kšipta, nepozorná či roztržitá, 3) vikšipta, nerušená či soustředěná, 4) ékágra, soustředěná na jeden bod a 5) niruddha, spoutaná, zkrocená.
Múdha–čitta podněcuje zhoubné a destruktivní skutky gunytamas, jako je krádež či vražda, které ubližují subjektu samému i ostatním. Takové skutky nepřinášejí pokoj, ale smrt.
Kšipta–čitta podněcuje skutky gunyradžas, které vyhledávají uspokojení světských tužeb po materiálních statcích, po moci nad ostatními lidmi a všeobecně agresivní a hrabivé jednání.
Vikšipta–čitta má sattvickou kvalitu, která vyhledává duševní klid a vyrovnanost cestou oddanosti, péče a pomoci ostatním lidem, cestou náboženské filosofie atd. Požadavky materiálního světa takový stav mysli narušují.
Ve čtvrté a páté kategorii, ékágra a niruddha, získává čitta jógické vlastnosti a pravidelným a disciplinovaným cvičením může dosáhnout Sebeuvědomění.
Existuje také pět druhů myšlenek (čaitta) neboli aktivit vědomí: 1) pramána, 2) viparjaja, 3) vikalpa, 4) nidrá a 5) smrti.
Pramána je skutečné či pravé poznání. Je to poznání získané vlastní zkušeností; přímou osobní zkušeností dalších lidí, kteří si zasluhují důvěru, jako jsou velcí světci; a poznání získané z posvátných písem, jako jsou védy (šruti), jejichž poselství vyslechli ršiové ve svých meditacích.
Viparjaja se týká snových myšlenek a iluzí, jež vznikají díky pomýleným smyslům, jako např. považujeme-li v šeru provaz za hada.
Vikalpa znamená pojmové myšlení, analytické dělení (vi) zkušenosti do kategorických přihrádek, které jsou posuzovány (kalpa) a porovnávány.
Nidrá označuje bezesný hluboký spánek. Má tamasickou kvalitu.
Smrti znamená vzpomínku.
Skutky (karman), jsou výsledkem těchto rozličných druhů duševních činností. Duše živé bytosti (džívátman), se v důsledku těchto činností pohybuje v cyklech zrození (sansára) a smrti po mnoho, mnoho životů. Její zvyky a charakteristické vzorce chování (sanskára) ji pohánějí mořem sansáry vpřed.
Včela letí k lotosovému květu pro nektar a je natolik rozptýlena požitkem při jeho požívání, že si nevšimne přicházejícího soumraku. Lotosový květ se uzavře a uvězněná včela umírá v chladu noci.
Lovec jelenů ukryje svou síť do šťavnaté zelené traviny a jelen, který se do pasti přijde nasytit, je oklamán. Síť se zatáhne a jelen, jež považoval past za bezpečné místo, umírá.
Pavouk vytváří pavučinu vlákny ze svého vlastního těla, aby si mohl chytat potravu. Činí tak až do okamžiku, kdy se jeho tělo opotřebuje a není již schopno vlákno produkovat. Pak umírá.
Král tak dlouho plánuje a přemítá, jak rozšířit a zvětšit svou říši, až starosti, zda jeho plány budou úspěšné či nikoli, zničí jeho zdraví. Onemocní a zemře.
Všechny tyto modely obsahují prvek svobodné volby. Když se nakonec džívátman dostane do lidského stavu existence, jeho možnosti se rozšíří a svým úsilím může dosáhnout osvobození. Veškeré sanskáry člověka jsou založeny na jeho vlastních dobrovolných činech. Tyto vzorce mohou být prolomeny v případě, že se rozhodneme je pokořit, zříci se jich, musíme však vědět, jak na to. Proto Pataňdžali Muni načrtl svých osm článků jógy, árja-aštánga-jógy. Těchto osm článků je: 1) jama, 2) nijama, 3) ásana, 4) pránájáma, 5) pratjáhára, 6) dháraná, 7) dhjána, 8) samádhi. Studiem a cvičením této jógy může člověk dosáhnout božské síly, duchovní blaženosti a Sebeuvědomění. Osvobozuje se tím z otroctví máji zrození a smrti. Každá z osmi větví této jógy je důležitá a sádhaka může okamžitě zaznamenat výsledky při cvičení každé z nich.
Jama má pět částí: 1) neubližování(ahinsá), 2) pravdomluvnost(satja), 3) nepřisvojování si cizího majetku(astéja), 4) brahmačarja, pohlavní zdrženlivost, 5) aparigraha, “nebraní”, tj. nic si nenechávat, a nemít tak vlastnický vztah.
Ahinsá doslova znamená “neubližování”. Zahrnuje vyvarování se jakéhokoli druhu ublížení komukoli ať už skutkem, slovem či myšlenkou. Když člověk nebude nikomu ubližovat, nikoho pomlouvat, používat hrubá či urážlivá slova, která by ranila city druhého, a když nebude mít v mysli nadřazený či pohrdavý postoj k ostatním, nebude mít nepřátele. Říká se, že v ršimuniho ášramu žilo mnoho druhů zvířat — tygři a kozy, jeleni a lvi, hadi a promyky, krysy a kočky, krávy a leopardi, králíci a psi. Všichni žili pohromadě, aniž si navzájem ubližovali, dokonce i taková zvířata, která jsou si navzájem potravou. V džungli se požírají, ale v tomto ášramu byla ahinsá tak silná, že si nikdy ani v nejmenším neublížili.
Satja znamená pravdivost v mysli, slovech a skutcích. Sat znamená “tak, jak to je”, tedy vnímání okolností, jaké skutečně jsou, odlišených od iluze či klamného zdání. Je-li člověk vždy pravdomluvný, je úspěšný ve všem, co dělá, a cokoli řekne, má velkou váhu.
Astéja znamená nezcizení a nepoškození majetku ostatních. Pro jógina nejsou zlato a diamanty více než zrnka písku a kameny, ale uvědomuje si, že ostatní lidé jsou jiného názoru, a tak si dává pozor, aby jejich majetek nepoškodil. Díky tomu k němu přichází veškerá hojnost a bohatství.
Brahmačarja je šetření energie, která se normálně vyplýtvá sexem, a její využití k duchovnímu pokroku. Je samozřejmostí, že objekty touhy by měly být vyřazeny z mysli právě tak jako z vnějšího chování. Je zbytečné navenek praktikovat celibát, a mít přitom rozpálenou mysl. Toto cvičení vytváří velkou zásobu energie.
Aparigraha znamená “oproštěnost” a vztahuje se k oproštěnosti od závazků a vlastnictví jakéhokoli majetku. Tak jógin zůstává nevázaný, aby se mohl věnovat poznání a osvobozování. Později získá vědomost o svých minulých životech.
Nijama, druhý stupeň Pataňdžaliho systému jógy, má také pět částí: 1) čistota(šauča), 2) spokojenost(santóša), 3) duševní síla, zapálenost, koncentrace (tapas), 4) studium svatých spisů (svádhjája) a 5) odevzdání se Bohu a guruovi(íšvara-pranidhána).
Šauča je udržování vnitřní i vnější čistoty, vyvarování se situací a lidí, kteří duchovní praxi ruší. Později se vynoří nepřipoutanost k tělu.
Santóša znamená být šťastný za jakýchkoli okolností, do nichž vás Bůh umístí. Znamená to, že přijmete, že každá situace, taková, jaká je, je v pořádku, a že budete pokračovat ve svém cvičení. Santóša vede k nejvyšší formě štěstí.
Tapas se obvykle chybně překládá jako “odříkavost”, ale ta je pouze prostředkem k tapasu. Tapas je síla odhodlané vůle usilující o Sebeuvědomění, a soustředění této síly do cvičení a dosažení cíle. Odstraněním nečistot dojde také k zesílení těla.
Svádhjája je studium textů, které vedou mysl k Bohu (Bhagavadgíta, upanišady, Rámájana atd.), a praktikování oddanostní meditace, džapy božích jmen a manter, aby člověk mohl vnímat Boha jak uvnitř sebe, tak i vně.
Íšvara-pranidhána je naprosté odevzdání se Bohu, nezbytné k dosažení samádhi.
Tyto dvě větve, jama a nijama, jsou základem jógické praxe každodenního žití. Student jógy by měl také záměrně v sobě pěstovat charakterové vlastnosti: přátelskost (maitrí), soucit či porozumění situacím a pocitům druhých (karuná), sdílenou radost ze štěstí druhých (muditá), víru a důvěru v učení gurua (šraddhá) a neporazitelnou sílu a energii (vírja).
Ásana, třetí větev rádža-jógy, je rozvíjení schopnosti nehybně sedět ve stabilní poloze. Nehybnost těla pomáhá nehybnosti mysli. Existuje osmdesát čtyři různých pozic(ásana), ale nejdůležitější jsou lotosový sed s oběma chodidly na stehnech(padmásana); dokonalý sed s jednou patou umístěnou pod genitáliemi a s druhým chodidlem položeným na spodním kotníku(siddhásana); a pohodlný sed s překříženýma nohama s chodidly pod opačnými koleny(sukhásana). V ustálené ásaně se ustálí i rozrušená mysl a rozlišování protikladů (studený a teplý atd.) zaniká. Někteří jógini tvrdí, že minimální kvalifikací pro začátek pokročilé praxe je udržení jedné ásany alespoň po dobu tří hodin. Pro takový druh cvičení se doporučuje sporé a volné oblečení, např. bederní rouška, protože když je tělo dlouho bez pohybu, těsné oblečení zamezuje cirkulaci krve.
Pránájáma, čtvrtá větev rádža-jógy, znamená ztišení a ovládání prány regulovaným dechem. Existuje mnoho druhů pránájámy. Jednou z nejznámějších je nádí-šódhana, kdy palec a prsty pravé ruky střídavě zakrývají pravou a levou nosní dírku. Nádech levou nosní dírkou je pomalý a hluboký, zatímco pravá nosní dírka je zakrytá. Potom se pohybem ruky zakryje levá nosní dírka a pravou dírkou se vydechne stejně dlouze a pomalu jako při nádechu. Stejným způsobem následuje další nádech pravou dírkou, výměna a výdech levou dírkou; potom nádech levou atd. Člověk může takto pokračovat celou hodinu.
Provádí-li člověk toto cvičení denně po šest měsíců, získá poznání všech jemnohmotných kanálů, v nichž proudí prána(nádí) a zaznamená v těle vůně, světla a tóny — což jsou všechno příznaky pročišťování rozličných nádí.
Další metodou pránájámy je vdechování(púraka), zadržení dechu(kumbhaka) a výdech(réčaka). Postup dýchání pravou a levou nosní dírkou zůstává zachován, ale tentokrát se dech odměřuje počítáním: čtyři sekundy na každý nádech, šestnáct sekund zadržení dechu a osm sekund na výdech. K uvedeným intervalům je třeba se dopracovat postupně; začínat s kratšími časy, ale ve stejném poměru. Při trénování pránájámy je důležité být trpělivý a zbytečně tělo nepřepínat.
Třetím typem pránájámy je plicní dýchání (bhastrika), kdy je nádech i výdech stejně dlouhý bez jakékoli zadržovací pauzy po ukončení nádechu či výdechu. Existují tři rychlosti bhastriky: pomalá, střední a rychlá. Začátek by měl být opět pomalejší a rychlost zvyšována postupně. Bhastrika očišťuje tělo a zklidňuje mysl. Tento způsob hlubokého dýchání doporučuji na počátek každé meditace.
Vypráví se jeden příběh o indickém amatérském horolezci, který zůstal viset na asi padesát metrů vysoké a velmi příkré skalní stěně tak, že nahoru už lézt nemohl a dolů se bál. V dnešní době by ho vysvobodila helikoptéra, ale tenkrát v Indii nic takového nebylo. Stalo se, že tou oblastí procházel světec a lidé ho poprosili, aby muže na skále zachránil. Přikázal přinést gumový míč, kus nitě, kus silnějšího provazu a kus lana, které udrží váhu člověka. Nit pevně přivázal k míči, provaz k niti a lano k provazu. Potom vyhodil míč nahoru k horolezci. Mohl tak učinit, protože nit téměř nic nevážila. Muž na stěně míč zachytil a použil vlákna k vytažení provazu, provazu k vytažení lana a lano, které přivázal ke stromu vyrůstajícímu ze skalní stěny, použil k sestupu dolů.
Pránájáma je jako ten gumový míč. Dech je jako nit, prána je jako provaz a mysl je jako lano. Pránájáma ovládá dech. Jakmile je ovládnut, dech pak k sobě přitahuje pránu, a prána se tak rovněž stane ovladatelnou. Namísto rozptýlení a roztroušení různě po těle může pak prána působit pouze jedním směrem a její tempo se stává velmi rytmickým. Řízená prána automaticky ovládá mysl. To vede ke stavu samádhi, kdy dochází k uvědomění átmanu a člověk dosahuje osvobození.
Upanišady říkají:
“Věru je to jen mysl, co způsobuje jak zotročení, tak osvobození myslících bytostí.”
Mysl zabraná do záležitostí světa je příčinou otroctví a mysl, jejíž aktivita je od takových světských vlivů odvrácena, je příčinou osvobození.
Pránájáma pomáhá očišťovat jak tělo, tak i mysl a také odstraňuje příčiny mnoha nemocí. Měla by se cvičit pouze pod vedením oprávněného gurua a za řádného porozumění jejím postupům a omezením. V opačném případě by mohlo dojít k poškození tělesné schránky.
Ti, kteří skrze pránájámu ovládli dokonale svou pránu, mohou vykonávat mnoho z toho, co je pro většinu ostatních nemožné. Na konci 19. století se v Indii stal velmi slavným profesor Rámamúrti, který předváděl svou schopnost udržet silou svých rukou dva automobily a zabránit jim v rozjezdu. Pokládal také na svou hruď těžké desky, po kterých nechal chodit slony, a velké kameny, které mohli zájemci rozbíjet železnou palicí. Takovýchto siddhi je možné dosáhnout soustředěním mysli s pomocí pránájámy.
Stejně jako pták, který k létání potřebuje obě křídla, musí džívátman využívat jak mysl, tak i pránu. Nicméně ovládá-li jednu z nich, druhá se dostává automaticky také pod kontrolu. Memorováním učení svého gurua a šáster můžete dlouhodobě svou mysl cvičit a postupně bude i prána podřízena kontrole. Mnohem rychlejší je ale metoda cvičení prány pránájámou, a tím zároveň i ovládání mysli.
Teplo uvolňované pránájámou může také probudit Kundaliní, která pak vstupuje do sušumná-nádí, aby se navrátila do sahasrára-čakry, a tím všeho dosáhla Ona sama. K tomu se ale vrátím později.
Pratjáhára, pátá větev rádža-jógy, je obrácení pozornosti dovnitř a odpoutání smyslů od jejich objektů, jako když želva zatahuje nohy zpět do krunýře. Materiální požitky jsou dočasné, plné úzkosti a duality, jež vyplývají ze stavu vlastnění či nevlastnění. Požitek z duchovního života je věčný, plný blaženosti a moudrosti, bez protikladů, bez duality.
Radostný den plný zpěvu a smíchu se může změnit v utrpení ze smrti bližního. Muž, který v lese narazí na tygra, náhle pocítí nejhlubší strach. Jógin pevný v pratjáháře může takovým situacím čelit také, ale jeho mysl, odpoutaná od událostí ve světě máji, zůstává nevyrušena.
Prvních pět článků rádža-jógy představuje sádhanu vnějších událostí(bahiranga-sádhana). Poslední tři jsou antaranga-sádhany, které se týkají stavů uvnitř mysli.
Dháraná, šestá větev, je soustředění pozornosti mysli a její zaměření na jakýkoli zvolený objekt. Dokud je mysl roztěkaná a nesoustředěná, není možné dosáhnout úspěchu. Takové soustředění mysli na daný úkol je základem práce vědce, obchodníka či studenta stejně tak jako jógina.
Dhjána, sedmá větev, je další zúžení soustředěné pozornosti na jeden bod tak, že v mysli nezůstává nic kromě pozorovatele a pozorovaného objektu.
V Mahábhárátě je uveden příklad. Guru Dróna vyučoval mladé prince lukostřelbě. Na vysokém stromě byl připevněný terč s podobiznou malého ptáka a úkolem princů bylo mířit na jeho oko. Právě když se Juddhišthira chystal vystřelit, jeho guru se ho otázal: “Ó synu můj, vidíš toho ptáčka? Prosím, popiš mi, jak vypadá jeho zobáček, křidélka a nožičky. Jakpak je vysoký ten strom? Kdo to vedle tebe teď stojí?”
Juddhišthira odpověděl na všechny otázky a guru mu řekl, že už nemusí střílet, že už byl vyzkoušen. To samé se stalo i ostatním princům. Nakonec přišel na řadu Ardžuna. Guru Dróna podal Ardžunovi luk a požádal ho, aby zamířil na ptáčkovo oko. Potom řekl: “Ó synu můj, řekni mi, co před sebou vidíš.”
“Vidím oko ptáčka, Gurudévo.”
“Můžeš popsat jeho nožky, křidélka a zobáček?”
“Prosím za prominutí,” odpověděl Ardžuna, “nemám ponětí o tom ptákovi.”
“Jak vysoký je strom, na němž ptáček sedí?”
“Nevidím ten strom, Gurudévo.”
“Pověz mi, kterým směrem od tebe stojím,” pokračoval Dróna.
“Omlouvám se, ale na to také nemohu odpovědět. Nevím.”
“Potom mi tedy řekni, co vidíš.”
“Vše, co vidím, je oko toho ptáka.”
Nato dal Dróna Ardžunovi svolení ke střelbě a šíp se zabodl přesně tam, kde bylo namalováno oko ptáka.
Další příklad: Sluneční paprsky se díky atmosféře rozptylují tak, že jsou pro živé bytosti příjemné a zdravé. Použijete-li však optickou čočku, můžete jejich koncentrací na hořlavý materiál založit oheň. Kdyby byly paprsky správně soustředěny, síla slunečního světla dopadající na několik málo akrů půdy by mohla pohánět všechny továrny světa. Stejně tak je pro jakoukoli činnost dobré, když se roztěkaná a rozptýlená mysl stane soustředěnou.
Pro duchovní práci je taková koncentrace mysli nezbytná.
Samádhi, osmá větev rádža-jógy, je stav, kdy soustředěná mysl překoná dhjánu, zcela zapomene na sebe sama a vnímá pouze předmět svého soustředění. Když je tímto předmětem vlastní átman, dochází k okamžitému sebeuvědomení.
Vzpomeňte si na člověka s jablkem. Byl to příklad běžné činnosti smyslů, mysli, rozumu, ega a džívátmy. Když smyslové informace vstupují do mysli prostřednictvím džňánéndrijí, člověk se může rozhodnout na ně nereagovat, a potom se ani karméndrije neuvedou v činnost. To je kontrola nad smysly.
Pak i když mysl díky zvykům způsobeným minulým karmanem touží např. zabít nějaké zvíře, touha uspokojena nebude a zvíře nezemře. Pokud člověk s myslí nespolupracuje, nemůže dojít k žádné činnosti.
Když jsou mysl a smysly takto dobře ovládnuty, může jógin meditovat. V dháraně si je meditující vědom tří částí: subjektu, objektu a procesu. Například: já (subjekt) se dívám (proces) na tento kus papíru (objekt).
Když se dháraná stane dhjánou, vědomí procesu se spojuje s vědomím objektu. Potom jsem tu pouze já a papír. Veškeré mé vědomí, jež vykonávalo akt pozorování, zmizelo.
Když dhjána přejde v samádhi, je zapomenut i subjekt. Mizí veškeré pocity oddělenosti i ega. Subjekt a objekt se stávají jedním, takže si je mysl vědoma pouze samotného objektu.
Posloupnost těchto tří stavů se nazývá sanjama. Jakmile je sanjama jednou realizována, meditující může za krátkou dobu dosáhnout naprostého úspěchu v jakékoli materiální či duchovní oblasti.
Vlastní prožitek samádhi je velice příjemný, ale skutečný význam tohoto stavu je v tom, že člověk může rychle dojít k osvobození. Objektem meditace jógina je jeho átman. V samádhi je jednoduché poznat svůj átman, a toto poznání ústí v osvobození.
Dosáhnout samádhi cestou osmi článků rádža-jógy trvá ale velice dlouho. Pouze málokdo je tak úspěšný. Velcí siddha-jógini nicméně objevili způsob, jak takové blaho přinést většímu množství lidí. Jedná se o způsob, který pramení z milosti učitele (guru-krpá-jóga). Nazývá se kundaliní-mahájóga.
Díky této cestě je dokonalý a mocný jógin schopen Šaktipátou přenést část své vlastní nashromážděné prány na žáka tak, aby způsobil probuzení Kundaliní-šakti, jež je svinuta a spí v nejnižší čakře žákova jemnohmotného těla. Jakmile je jednou probuzená, razí si Šakti cestu skrz sušumná-nádí přes každou čakru a nakonec vstoupí do sahasrára-čakry, tisícilistého lotosového květu na temeni hlavy. Probuzením Kundaliní žák okamžitě dosáhne dhjány, sedmého článku rádža-jógy. Cestou vzhůru Kundaliní pročišťuje, co je potřeba. Chová se samostatně, nezávisle na vůli či záměrech žáka. Když Kundaliní vstoupí do sahasráry, jedinec okamžitě dosáhne samádhi.
Takové je samádhi beze slov(nirvikalpa-samádhi). Nirvikalpa znamená “bez (nir) oddělených (vi) kategorií (kalpa)”. Žádná zeď představ a kategorií nestojí mezi jóginem a jeho přímou zkušeností, takže to-čím-je vnímá bezprostředně. V takovém stavu jógin rychle dosáhne Sebeuvědomění a unikne zkušenosti opakovaných zrození, rozkladů a smrtí. Někteří šťastlivci, jejichž karman je přivedl k dokonalému jóginovi, mohou za jediný krátký život vykonat tolik, co by jinak vyžadovalo dlouhý čas.
Ať už jógin dosáhne samádhi a uvědomění átmanu jakýmkoli způsobem, okamžitě prožívá nepopsatelné věčné blaho a štěstí. Musíte to zažít, abyste pochopili.
SARVÉ BHAVANTU SUKHINAH
Nechť jsou všichni šťastni
Bůh vám žehnej
Kapitola 1. Sebeuvědomění cestou meditace
Rozkoš a bolest, štěstí a zármutek doléhají na lidskou povahu již od samých počátků. Při bližším zkoumání zjistíme, že lidský úděl přináší více zármutku a méně štěstí, což je závěr, který potvrdili proroci a učenci posvátných písem. Převažuje-li neštěstí, zármutek lze zahnat mnoha různými morálními pravidly. Duchovní texty odkrývají spoustu stezek a cest, prošlapaných nejednou uvědomělou duší.
Odkud tento zármutek vychází? Kde pramení ta melancholie? Člověk je obětí dlouhé řady neukojitelných tužeb a cestu za jejich naplněním lemuje mnoho překážek. Strach vychází z očekávání anebo z obav o výsledek. Starosti se pomalu ale jistě kupí.
Osvícený člověk cítí plnost své vlastní zkušenosti a plnost vědomí jako takového. Osvícený je nesmrtelný a potěšení ani bolest ho neovlivňují. V takovém stavu sebeuvědomění touhy ustávají. Štěstí, kterého takový člověk dosahuje, předčí veškerá očekávání a nic se mu nevyrovná. Slovy Bhagavadgíty: osvícený je ten, kdo získal prasádu; to znamená, že pojedl pokrmu Boha, nebo jednodušeji se dá říci, že dosáhl vnitřní spokojenosti.
Rádža-jóga ukazuje cestu k takovému míru. Můžete k němu dospět naprosto vědeckou cestou a můžete jej nalézt, zatímco plníte své světské poslání. Vysoce důležitou úlohu zde hraje soustředění.
Člověk musí řídit vývoj svého těla, mysli a duše tak, aby jako květina společně harmonicky vzkvétaly k dokonalosti, a umožnily tak člověku plně si uvědomit v něm přebývající duchovní podstatu (átman), a tu pevně připoutat k Bohu.
Cílem cesty meditace je dosažení jógy neboli splynutí s Bohem. Meditace umožňuje jóginovi, adeptovi (sádhakovi, jak ho dále budeme nazývat) vidět, že všechny věci jsou prostoupeny božským významem. Důkazem vědeckosti této metody je, že ať už je záměr praktikujícího jakýkoli, vždy vede ke konečnému sebepoznání, a přitom mu často pomůže dosáhnout jeho momentálních i vedlejších cílů. Nikoho tedy nevyzývám, aby opustil své závazky a starosti v tomto světě, protože ony vskutku musí přetrvat. Připomínám však, že je třeba, aby jejich nové chápání vycházelo z jejich účelu (jako když člověk využívá meditaci jako prostředku jógy). Věřte, že tomu, kdo putuje po této cestě, se dostane svrchované péče a podpory Boží.
Bhagavadgíta:.
“Těm, kteří se ke Mně (Kršnovi) modlí jako k jedinému a jedinečnému objektu své meditace a jsou se Mnou v jednotě, přináším blahobyt a štěstí.”
Slovy Šrí Aurobinda: Bůh sám se stává spontánním nositelem veškerého dobra a všeho, co člověk získává i má.
Vírou ve slovo Boží a zanecháním touhy po životě naplněném různými událostmi by se měl člověk snažit dospět k duchovním záležitostem. Lidé, kteří mají duchovní ambice, a zároveň jsou sužováni materiálními tužbami, jsou ve výsledku frustrováni jak svými duchovními, tak světskými žádostmi. Takoví lidé jsou jako býci, kteří v ohradě bezvýsledně obíhají stále dokola.
Jak meditace souvisí s dosažením sebeuvědomění? Dosáhne-li člověk pravého poznání vlastní duše, oné božské jiskry přebývající v těle, je uchvácen pocitem, že takový stav je vpravdě pouze zlomkem “Jedné Velké Duše”. V této nejvyšší józe zaniká (představa oddělené individuality “já”). Rozdíl mezi individuálním já a Bohem postupně mizí. Tento pocit zaměnitelnosti totožnosti jednotlivé duše a Boha, tedy života a Boha, se podobá tvrzení, že slunce není ničím jiným než paprsky světla nebo že slunce je světlem. To je zkušenost sebeuvědomění.
Jak můžeme s touto cestou začít? Jedním ze způsobů je jóga meditace (dhjána). Další, které se nabízejí, vedou cestou zbožnosti či modlitby (bhakti), vědění (džňána) a činu (karman). Pokud si člověk v souladu se svým kulturním prostředím a schopnostmi jeden z těchto prostředků vybere a pevně kráčí předepsanou cestou, jistě dosáhne svého cíle. Cesta meditace vychází z cesty sjednocení, tedy jógy. Z tohoto důvodu je potřeba znát fyzické tělo, nejbližší dosažitelný objekt, a cesty, které vedou k poznání duše. Poznání čerpané z knih a analytických pouček, které přesvědčuje rozum, není pro toto cvičení podstatné, a v tomto smyslu tedy ani není pravdivé. Oddělíte-li smysly, které jsou nezávislé a přesahují smyslový svět, zaměříte-li je na duši a přinutíte-li mysl, aby vychovávala a podporovala svého druha rozum k vybroušenému vědomí ve službách átmanu (nejprve ve službě individuální duši a později Bohu), získáte zkušenost, která je sama o sobě pravdivým poznáním.
Tělo je sídlem živoucího átmanu, a třebaže jeho poznání není metafyzické, je nicméně nezbytné. Na lidské tělo, souhrn ducha a hmoty, můžeme pohlížet z hlediska tří kategorií funkce a účelu jako na fyzické, nehmotné či jemnohmotné a kauzální. Tělo také ukrývá pět schránek se základními prvky: potravou (anna), dechem (prána), tím, co dohlíží na pět smyslů (manas), rozumem a egem (vidžňána) a vnitřní radostí duše (ánanda). Samo o sobě je fyzické (hrubohmotné) tělo bezduché. Duch života, který fyzické tělo prostupuje, přichází z jemnohmotného těla, účelně organizované tělesné inteligence. Fyzické tělo se skládá z žil a tepen, masa, krve a kostí. Jemnohmotné tělo je naopak světelnou formou vzduchu; je prostoupeno světlem individuální duše, a tak je s ní spojeno. Jemnohmotné tělo nemá formu ani rozsah. Stejně jako je světlo lampy v domě prostorově ohraničeno stěnami pokoje a nabírá jeho čtvercových, trojúhelníkových či okrouhlých rozměrů, tak i jemnohmotné tělo je ztělesňováno smyslovým tělem, které bývá považováno za schránku na potravu. K jemnohmotnému tělu patří tři z pěti schránek, ke kterým se tělo vztahuje: životodárný vzduch (prána), mysl a rozum. Tyto tři schránky dohromady ovlivňují poznání a konání, opírající se o přirozené shromažďovací tendence. Prána a mysl jsou považovány za původce konání; jsou hnací silou konání, zatímco rozum vládne poznání.
To, co nazýváme kauzálním tělem, je založeno na vztahu k duchu, své konečné příčině, a k fyzickému (hrubohmotnému) tělu, ze kterého kauzální tělo odvozuje své materiální stimuly. Kauzální tělo odpovídá představě světa coby ducha a je jako zářivý shluk světelných paprsků. Jako takové je toto tělo jako hmota a aktivuje se pouze individuální duší. Kauzální tělo individuální duše je odlišné od tří kategorií, ze kterých se skládá, tj. fyzického, jemnohmotného a duchovního těla, a přesto je celkem, úhrnem a aktivačním principem každého z nich. Každé z nich je potenciálem, který je aktivován individuální duší. Znalost mikrokosmografie těchto tří těl, jejich relativity a vzájemné výlučnosti, nám umožňuje nový přístup k uvědomění individuální duše, tedy sebeuvědomění. Vyvrcholením sebeuvědomění je velkolepé a konečné sjednocení s Bohem (paramátman). Nejkratší a nejspolehlivější cestou k Bohu i k porozumění individuální duši je cesta meditace.
Následuje samozřejmě otázka, zda by objektem meditace měla být individuální nebo svrchovaná duše. Má kniha Poselství žákům (Message to disciples, Sádhaka-sandéša) se hojně zaobírá úvahami o fyzickém a jemnohmotném těle, mohu ji tedy všem hledačům vřele doporučit. Některá cvičení jógy jsou jednoduchá, jiná jsou obtížnější. Úkolem adepta (sádhaka) je, aby si sám nalezl způsob, který mu vyhovuje nejlépe.
Někteří ze sádhaků mají vysoké mínění o vzdělanosti, čtou učené knihy a bez porady se ženou za svým cílem. Sebevědomá pýcha na své vlastní učební schopnosti jim tak zabraňuje plně se odevzdat svému duchovnímu učiteli nebo Bohu. Mnoho hledačů takto praktikuje hatha-jógu a podstupuje přísná odříkání. Větší odměna však čeká na ty, kdo jsou v upřímné víře zcela oddáni guruovi nebo Bohu a jdou za svým cílem pod vedením učitele.
Nejjednodušším začátkem je pozorování respiračního cyklu, který je nejpřístupnějším a nejbezprostřednějším prvkem jógického cvičení. Meditace prostřednictvím pozorování dechu je nejlehčí cestou k sebeuvědomění, a pokud je praktikována soustředěně, dýchání se stává velmi rytmickým a cesta je snazší. Tímto způsobem se později zostří mysl a sádhaka je schopen dosáhnout vyšších rovin meditace.
Kapitola 3. Kundaliní-šakti
Pataňdžaliho Jógasútra se o Kundaliní vyjadřuje jako o síle podpůrné. ) V čase stvoření světa Kundaliní vyživovala veškeré tvorstvo a stala se také součástí lidského těla. Říká se, že s koncem stvoření se hadí síla uložila k odpočinku. Je-li probuzena do své skutečné přirozenosti, stává se nehmotnou silou a plnoprávným dokonalým duchem. Následkem toho pak dochází i k povznesení individuální duše. V průběhu řízení nárůstu a zániku stvořené existence nejvyšší božství, prvotní nedělitelná celistvost,setrvává v rovnováze. Rozhodnutím Tvůrce se z oné celistvosti vyděluje energie (Šakti) coby lineární božská síla. Její božství je součástí Stvořitelova úkolu utváření vesmíru tak, jak ho známe, tedy slunce, planet a hvězd. )
Země je od Slunce vzdálena 148 milionů km, a přesto její faunu i flóru vyživuje sluneční zdroj. Není rozumné, abychom my na povrchu zemském hovořili o slunečních paprscích jako o něčem od slunce odděleném. A přece to tak člověk dělá: odděluje se od slunce a hledí si jen své práce zde na zemi. Výpočty rádiové astronomie ukazují, že pokud by se země více přiblížila k slunci, byla by v mžiku spálena jeho žárem. A přesto jsou sluneční paprsky životodárnou silou veškerého pozemského života. Stejně tomu je i s vlivem Boha na život sádhaky, který setrvává v oddělenosti. Podle geometrie vycházejí přímky z bodů do prostoru, ale nemají žádný rozměr. Podobně se i dráhy tvořivé či duchovní síly uvolňují a vyrážejí ze Slunce-Boha v podobě tří gun.
Sattva, nejvznešenější ze tří základních vlastností(guna), se projevuje jako první. ) Utvářejí ji paprsky, které vyzařují ze středu svrchovaného Boha, a jejím jemnohmotným výrazem je světlo. V józe se odpovídající centrum umístění síly Kundaliní v lidském těle nazývá sahasrára-čakra, která se nachází na temeni hlavy. První sattvická guna vydává neustálou světelnou záři. Z prachu první guny si potom svůj hrubý výraz vytváří guna druhá. Stejným způsobem si první sattva-světlo vytváří gunu pomocí nově nalezené síly a přitom rozprašuje částečky, které jsou ukládány do druhé guny (radžas). Tyto částečky potom pokračují involučním proudem a oživují jednotlivé duše. Srovnejme tento popis se zmínkou o přenosu života na věci a lidské bytosti se studnicí moudrosti Bhagavadgíty (XV.7):
“Toť věčný zlomek mne, (co) se projevuje v přírodě coby věci a tvorové a také vyživuje subjektivní sílu přírody; mysl a smysly v člověku.”
V další fázi tvoření se z guny radžas vytváří pět jemnohmotných částic smyslů: sluch, hmat, zrak, chuť a čich. Postupným štěpením ducha vstupujícího do lidského těla vznikají hrubé protějšky smyslů: éterické nebe, vítr, oheň, voda a země.
V průběhu procesu stvoření je lidská hlava obklopena sahasrára-čakrou, do které jsou ukládány mnohé jemné, ale dřímající síly. Moderní neurologie může jenom potvrdit hypotézu o rozmístění sil zahrnutou v tomto názorném jógickém modelu stvoření. Postupujeme-li níže, v další čakře (ádžňá), se vytváří radžasový kruh. Dále jsou čakry: višuddha, anáhata, manipúra, svádhišthána a múládhára. První částí lidské kostry, která se tvoří v oplozeném vajíčku, je hlava, pak následuje páteř a ostatní části lidského těla. Tímto způsobem vzniká vztah mezi jemnohmotnými duchovními prvky, v tomto případě principy, a jejich hrubými fyzickými protějšky.
Na své oživovací cestě lidským tělem se prvotní síla dostává do oblasti pleteně poblíž konečníku(múládhára-čakra), kde se vzdává svého jemnohmotného výrazu a beze zbytku se vtěluje. Proud prvotní síly je zde zastaven a vyčerpán a začíná se vytvářet guna tamas, která má povahu temnoty či zaslepenosti. Koloběh procesu, ve kterém se kauzální, tvořivá síla rozvíjí dle řádu stvoření, vytvářejíc lokální okruhy síly (guna), se bude opakovaně odvíjet až do skonání světa.
Slovy Bhagavadgíty (XV. 1, 2):
“Větve nehynoucího stromu ašvattha (fíkovník) se svou příčinou ve věčnosti se rozpínají dole i nahoře, v materiálním světě i ve vyšším světě ducha, odkud pochází všechen život. Jeho listy jsou posvátnými chvalozpěvy véd. Kdo to ví, je znalcem véd. Čerpá svou mízu ze tří gun přírody (sattva, radžas a tamas). Pod jeho listy jsou smyslové objekty. Jeho kořeny touhy a připoutanosti pronikají k lidské duši, a tak vyvolávají touhu a neustále se opakující činnost.”
Sušumná je považována za jakýsi dutý kanál (nádí), který prochází páteří a spojuje její spodní konec s mozkem. Cestou míšním kanálem(brahma-nádí) propojuje také múládhára-čakru, umístěnou mezi rozmnožovacími orgány a konečníkem, s otvorem brahma-randhry na temeni hlavy.
Kundaliní získala své jméno podle kruhového tvaru a představy ležícího hada třiapůlkrát stočeného, aby mohl zakrýt otvor múládháry, který je v anatomii považován za bazální pleteň. Každý zákrut svinutého hada odpovídá třem kvalitám(guna) sattva, radžas a tamas a polovičním stočením se vysvětluje přirozenost, která se za gunami skrývá. To je to, co Kundaliní v pravý čas nutí směřovat k nebi. Kundaliní je čistou inteligencí a prvotní silou. Ve vesmíru je přítomna jako nerozlišené bytí a v individuální duši jako rozlišená přítomnost. V hinduismu je to duchovní zbytek(šéša), který umožňuje individuální duši návrat ke svému Stvořiteli.
Uvnitř ohnivého trojúhelníku se nachází zářívý linga (svajambhú-linga) ve tvaru poupěte, okolo něhož je svinuta Kundaliní. Dokud je “kapuce” Kundalini skloněna dolů”, individuální lidská bytost(džíva) nemůže spočinout v sobě ani se navrátit ke Stvořiteli a zůstává spoutaná v nepřetržitém uspokojování nahromaděných tužeb a chycená v síti opakujícího se koloběhu znovuzrození. Pokud Kundaliní spí, život je ve své nerozpoznané a nezkrocené dualitě otroctvím. Skutečným a konečným domovem Kundaliní je brahman(sahasrára-čakra) a individuální duše je pro ni pouze dočasným příbytkem. Obklopena temnotou, duše zapomíná na svou vlastní přirozenost. Jak jsme si již řekli, když rozpínající se tok božské síly vstoupí do lidského těla, vytváří zbytkové vlivy, které jsou tvořeny kombinací tří gun. Potom se díky tomu, že kanálem sušumná přichází životodárný vzduch (prána), vytvoří pět jemnohmotných prvků lidské bytosti (paňča tanmátra). Ty na oplátku při snižující se tvořivosti toku prány oživují múládháru. Všech těchto pět principů vytvořených během involuce, kdy se prána stává nedílnou součástí lidského těla, v sobě zahrnuje božskou sílu. Kundaliní, která je cílovou stanicí tohoto dolů směřujícího tvořivého toku, je její nevyčerpatelnou skrytou protiváhou.
V následující fázi se začíná tvořit kruh guny tamas, toho, co sestává z temnoty. Na konci sušumny v múládhára-čakře se začínají ukazovat hrubé (sthúla) formy jemnohmotných prvků (tanmátra), což vede ke vzniku pěti orgánů činnosti(karméndrija), jimiž jsou ruce, nohy, jazyk, vylučovací a pohlavní orgány. Prána je tak říkajíc uvádí do chodu. Viděli jsme, že pět orgánů poznání, které odpovídají smyslům sluchu, zraku, čichu, chuti a hmatu, je umístěno ve dvou kanálech (nádí), kterými jsou idá a pingalá. ) Jsou to dva kanály nehmotné energie, vedoucí po obou stranách páteře, které zajišťují cirkulaci prány.
Duše zapomíná svou podstatu, nesmrtelnost, nedotknutelnost a přirozenou blaženost (ánanda) a rozptyluje se vyhledáváním nových rozkoší i zármutků a pýchou na nové zájmy či vykonané povinnosti. Stává se smítkem ve vlnách, které se vynořuje a potápí, ale od břehu je stále stejně daleko.
Uvězněná duše, zachycena v koloběhu temnoty, není schopna do sušumny vstoupit. Pokud je Kundaliní v tomto stavu sebezaujetí fyzického těla nějakým způsobem probuzena, lpění a touhy zeslábnou, Kundaliní se vydá na svou cestu sušumnou a prána a mysl nabudou zušlechtěného, jemnohmotného výrazu. Stejně jako je loď v ústí řeky stržena proudem do moře, tak i duši, hledající útočiště v naprosté odevzdanosti, odvádí Kundaliní k Bohu. Je přirozeností věcí, že se navracejí tam, odkud pocházejí, a cyklický je i tok takových sil, jako je prána. Současná věda pro to nabízí mnoho paralel.
Každý ze tří a půl zákrutů svinuté Kundaliní odpovídá jednomu stavu vědomí (avasthá). Jsou to: džágrat, svapna, sušupti a turíja. Džágratavasthá je stav bdění, v němž člověk bdí, myslí a jedná. Svapna je stav snění, kdy mysl funguje nezávisle na těle a okolním světě a zabývá se svým světem vnitřním. Sušupti je hluboký bezesný spánek, v němž si mysl přestává uvědomovat samu sebe. Turíja avasthá je “čtvrtý”, nadvědomý stav osvícení, který přesahuje ostatní tři stavy bdění, snění a hlubokého spánku. Je stavem absolutního vědomí, jednoty a blaženosti. )
Probuzení a vzestup Kundaliní si můžeme vysvětlit na následujícím prostém příkladu. Z kravského mléka můžeme vyrobit máslo, ale opačně to nelze. Kráva by musela máslo sníst a proměnit je opět v mléko. Kundaliní-šakti v lidském těle se podobá síle uvnitř krávy, která zasahuje i do toho, co se děje mimo fyzické tělo, a která je schopna navrátit zdánlivě nevratný děj. Kundaliní není fyzickou silou, která je závislá na mohutnosti či intenzitě. Je to jemnohmotná duchovní síla. Aby prána aktivována vlivem Kundaliní mohla vystoupit sušumnou, musí sádhaka urazit celou délku cesty meditace, a prostřednictvím meditace, soustředění a pránájámy se naučit ovládat svůj autonomní nervový systém. Kundaliní může být tedy probuzena duchovní silou při opakování manter, tichou modlitbou či dotykem realizovaného gurua. Stejného výsledku lze dosáhnout přenosem jeho sattvické síly na dálku. V první fázi své pouti vystupuje probuzená Kundaliní z múládháry, dostane se do páteřního nervu (brahma-nádí) a vstupuje do sušumny. Tím se spouští proces, během něhož se duše zbavuje své duality (dvaita-bháva) a dichotomie mezi podmíněnou existencí a absolutní realitou. Tato fáze je počátkem její integrované, neduální božské přirozenosti. Podobně jako při životodárném zrození vstupuje prána duše do lidského těla mohutným, rozpínajícím se proudem stvoření, tak z něho postupně i odchází, aby opět splynula se základním principem své podstaty (múla-tattva). Takový je koloběh stvoření. Také vesmír, stvořený tvořivým rozpínáním ducha, se ve chvíli konečného rozpadu sám rozkládá, aby se nakonec sjednotil ve svém energetickém zdroji. Jestliže byla v mezidobí nějakým způsobem Kundaliní probuzena, duše se podobným způsobem sjednocuje ve svrchovaném Bohu: jak v makrokosmu, tak i v mikrokosmu. Není nutné čekat na potopu. Kundaliní je jako jízdenka na vlak do vzdáleného města, kterou má člověk v kapse. Bezpochyby musí být trpělivý, ale jednou tam určitě dorazí. O to už se postará vlak, ze kterého se za jízdy nevystupuje, vyjma nepředvídatelných okolností. Nespornou skutečností vztahující se k duchovní zkušenosti je, že probuzená Kundaliní a naprostá sádhakova oddanost zajišťují konečné probuzení. Pak už si Kundaliní hledí svého vlastního osudu, dokonalého sjednocení v epicentru svrchovaného Boha.
Role probuzené Kundaliní
Je známo, že člověk, který je pod vlivem probuzené Kundalini, prodělává mimovolní krije, mudry, pránájámu atp. Nadechování a vydechování vytvářejí teplo, tělo se začíná chvět a potit a mysl je zaplavena nevysvětlitelnou, opojnou a povznášející radostí. Pročištění kanálů prány je klíčem ke cvičení pránájámy, což způsobuje odvrácení mysli od smyslových objektů k soustředění, k meditaci a dále po cestě k samádhi.
Aby byl člověk schopen praktikovat různé druhy pránájámy, musí projít předběžným pročišťováním těla. Způsoby pročišťování jsou popsány v knihách o hatha-józe a nazývají se nétí, dhauti, basti, naulí atd.
Sádhaka může kromě využívání znalostí a praktikování propracovaných postupů také spoléhat na prvotní sílu a nechat na ní, aby ho vedla. Pro dosažení realizace si musí vybrat jeden ze dvou způsobů. Kundaliní se buď probudí po předchozím pročištění kanálů prány, nebo se probudí dříve Kundaliní, která při svém stoupání kanály pročistí. Vykopat studnu s pitnou vodou je těžší než ji najít tam, kde je již k dispozici. Kundaliní, probuzená milostí či blahovůlí gurua nebo meditací a uctíváním nebo v nenadálém návalu jasu a radosti, je připravena splnit svůj úkol očisty těla. Tento stav je někdy provází pocení a chvění. Chvění je projevem pročišťování kanálků, právě tak jako nečistotami zanesená hadice se rozvibruje, když do ní pod tlakem začne proudit voda. Podobně je tomu v případě, když v autě otočíte klíčkem zapalování. Motor nejdříve zaškytá, zachvěje se, a teprve potom se zahřeje a nastartuje. Zkuste si uvědomit, co vše předchází tomu, než se rýže z pole dostane na váš talíř. Na poli se musí upravit záhony, zasadit zrní, to se musí zalívat a nechat vyklíčit; sadba se přesadí do dobře zorané a vlhké půdy a potom se rýže sklízí, mlátí, zbavuje slupek, čistí a vaří.
A nyní zpět k cestě stoupající Kundaliní. Výpovědi sádhaků popisují nezapomenutelný pocit vlnění, lehkosti a příjemného proudění v těle. Robustní sádhakové zakusili pocit lehkosti, jindy se jim mimoděk zvedaly jejich pročištěné údy. Nepochybně jste museli slyšet o levitaci Šrí Aurobinda. Adepty z indického Rádžkótu zvedala probuzená Kundaliní ze sedadel, jako by byli ovládáni cizí vůlí, až začali skákat jako žáby. Čtenářům mohou některé popisované zážitky připadat neuvěřitelné, ale jsou to platné projevy hnací síly Kundaliní. Její odlišnost od tělesných procesů, od ostatních životodárných sil musí být přijata se skutečnou vírou stejně jako tvrzení, že Kundaliní je božskou silou, která lidskému tělu dodává vznešenost. Pochybovat o tomto zásadním faktu, který prostupuje celou touto knihou, či o těchto prožitcích by bylo jako pomýlené uvažování zpěváka, který tvrdí, že jeho nepochybně skvělý vytrénovaný hlas je sám o sobě dokonalý a nepotřebuje žádný doprovod.
Probuzená Kundaliní je nyní na cestě vzhůru a dychtivost a připravenost sádhaky je ukojena a povznesena. Při svém stoupání proniká Kundaliní do šesti čaker (plexů), odplavuje nečistoty a zcela vymazává karmickou minulost jedince. Božské vnitřní oko je otevřeno. Mysl si postupně zvyká na stav, v němž je osvobozena od materiálního chtění, od bolesti nesplněných tužeb a od svého pocitu identity založeného na vědomí sebe sama a vztahu subjekt/objekt. V průběhu tohoto procesu je átman prozářen intuitivním světlem Kundaliní. Na její cestě leží šest čaker, které odpovídají pěti základním prvkům (země, vzduch, oheň, voda a éter) a čittě, což je prvek, z něhož je utvořena mysl, rozum a poznání.
Kundaliní začne s očistou pěti smyslů i mysli poté, co se okvětní lístky šesti čaker otevřou a květy vykvetou. Díky stoupající Kundaliní jsou představy toužící mysli zastaveny uprostřed linie obočí, v místě šesté čakry. Jakmile si tělo přestane uvědomovat samo sebe, Kundaliní vstoupí do stavu nadvědomí (májá-kóša). Vědomí se ztratí v astrálním těle, vytvářejíc z nektaru věčnosti, hebkého jako olej, novou schránku pro Kundaliní. Poté Kundaliní vstupuje do sahasrára-čakry, největší z čaker, která obestírá mozek jako zářící tisícilistý květ lotosu. Nastává sjednocení individuální duše s Bohem.
Podél linie spojující bod mezi obočím se sahasrára-čakrou leží několik siločar různé intenzity. Poznatky moderní neurologie dokazují, že v tomto místě jsou soustředěny velké zásoby síly, ale doposud neexistují žádná určitá vodítka k tomu, jak je izolovat, spoutat nebo využít. Po průchodu různými úrovněmi energie proudí vybuzená Kundaliní-šakti k Bohu, středu veškerého života. Po dlouhém strádání, které individuální duše podstoupila ve svém odloučení, přichází pocit intenzivní radosti ze sjednocení Kundaliní s Bohem. Duše si potom uvědomí, že její znovunalezenou vlastností je nedělitelná a všeprostupující síla a navrátí se sama do sebe. Dosahuje své pravé podstaty, uvědomujíc si svou pravou přirozenost a identitu.
Bez probuzení Kundaliní jakožto náležitého cíle těch, kteří usilují o duchovní evoluci, se žádný pohyb vpřed na cestě meditace nemůže uskutečnit. Jakým způsobem je Kundaliní probuzena prostřednictvím gurua? Nejdříve se budeme ptát, zda je nejdříve probuzena Kundaliní, či zda jsou nejprve pročištěny kanály, kterými stoupá. Prvním krokem k probuzení Kundaliní jsou krije hatha-jógy — nétí, dhauti, basti a pránájáma. Druhým krokem je zprostředkující milost realizovaného gurua, která Kundaliní probudí. Pak samozřejmě následuje pročišťování kanálů.
Existuje mnoho sádhaků, kteří jsou o přenosu síly gurua velmi málo informováni. Ponaučení z Katha-upanišad se nedá zdůrazňovat nadměrně. Realizace duše (átman) nelze dosáhnout podle návodu posvátných knih ani námahou či rozumem. Átman je přístupný pouze těm vyvoleným, kterým má být odhalení dopřáno. Sebepoznání je potom spíše otázkou božské milosti než výsledkem úsilí či soustředěné námahy, které nicméně mají v cestě meditace své místo.
Člověk, jenž je z božské milosti naplněn velkou silou, aby rozřešil a uctil mystérium své Bytostné Podstaty (brahma-šakti), a který ji na oplátku odhaluje a předává ostatním, je dokonalým člověkem síly. Tradice brahma-šakti se již po dlouhé věky nepřerušeně předává z gurua na žáka. Guru může tuto sílu přenést na druhého pouhým pohledem, dotykem či rozhodnutím.
Kapitola 5. Úvod k cestě meditace
Tři stupně jógy vyžadují podrobnější výklad. Je to koncentrace (dháraná), meditace (dhjána) a osvícení (samádhi).
Koncentrace(dháraná) (viz Jógasútra III.1) vede vědomí (čitta) cestou ustálení pozornosti ke spočinutí v jednom bodě. Pracovně lze dháranu definovat jako zaměření čitty na objekt uvnitř lidského těla, např. na obraz světce, jenž je sádhakovým ochráncem, či božstva, nebo i jen na krásný objekt, a následné udržování “upřené pozornosti”. V našem způsobu meditace, jak jsme jej popsali v Kapitole 1., jsme si jako objekt pozornosti vybrali cestu Kundaliní vzhůru sušumnou. Sádhaka ve skutečnosti “pociťuje” proudění vdechovaného a vydechovaného vzduchu, zatímco je počítá.
Meditace (dhjána) je nepřerušovaným proudem vědomí (čitta), který jednomyslně směřuje k objektu meditace. V případě našeho systému koncentrace (kde je objektem dech) se prohlubování vyznačuje chybami v počítání respiračních cyklů. Mysl se chová, jako by se bezpečně zabydlela v objektu, a pevně v něm spočívá. Sluchové impulsy přicházejí do ucha, aniž jsou v mysli zaznamenány. Tento míruplný stav mysli se nazývá dhjána. Vědomí je naplněno objektem meditace, jenž je v tomto případě zvnitřněn, a proto nemá formu. Uvědomujeme si pouze vcházející a vycházející proudy vzduchu, odliv a příliv těla. Jelikož pohyby čitty (těkání za náhodnými a bezúčelnými myšlenkami) se nyní minimalizují, ustává i rozptylující počítání. Zmítán v zápase této vyvrcholené dhjány si sádhaka již neudrží svoji formální vzpřímenou pozici. Uvolněná energie, kterou vytváří probuzená Kundaliní, nutí nejednoho sádhaku provádět obtížné ásany a mudry. V extrémním případě vede sebezapomnění k tomu, že sádhaka přestane vnímat meditační objekt, v tomto případě dýchací cyklus. Sádhaka setrvá v tomto stavu jednu či dvě minuty. Jiní zas prodělají návrat do předcházejícího stavu, návrat do dhárany. Zpětně si uvědomují, že přestali počítat. Často pak znovu dospějí do dhjány a potom opět upadají zpět. Existuje několik málo šťastlivců, kteří mají dlouhý a setrvalý prožitek dhjány a poté pozvolna postupují k samádhi.
V Jógasútře (III.1) popisuje Pataňdžali stav samádhi následovně:
“Objekt kontemplace se v mysli přetváří a vyprázdňuje; jeho jméno, tvar a význam se vytrácejí. Ve vědomí zůstává pouze jeho vizuální reprezentace coby zářící světlo, v jehož přítomnosti bledne i vědomí ega, zůstává ve vědomí.”
V prodlouženém stavu dhjány si sádhaka uvědomuje své já a neurčitě i svůj vlastní respirační pohyb, ale není schopen vnímat žádné zvuky kolem sebe. I když vnější zvuky dráždí nervová zakončení spojující ucho s mozkem, centrální nervový systém sdělení nepřijímá, protože mysl je pevně uzavřena v dhjáně. Nicméně třaskavý zvuk přicházející zvenku či zaznamenaný uvnitř sádhaku s leknutím probudí. Dhjána totiž pracuje s jemnohmotným tělem (súkšmá-šaríra), a když dojde k jeho spojení s fyzickými smyslovými orgány (karméndrija), toto spojení bývá drsné a hluk je potom mnohonásobně silnější.
Existují tři druhy samádhi, které odpovídají třem gunám tamas, radžas a sattva. Když se meditace ustálí, příliv pozornosti k meditačnímu objektu a její odliv probíhá pouze v jediné dráze. V případě našeho způsobu meditace proniká sádhakovo vědomí hluboce do jeho bytí a sádhaka dosahuje takového stavu mysli, kdy se cítí jako ve spánku. Délka tohoto stavu, při němž v mysli převládají vlastnosti temnoty (guna tamas), je různá. Může trvat několik okamžiků, ale i několik hodin. Ačkoli tento stupeň bezpochyby přesahuje meditaci, jedná se o podřadnější třídu a úroveň samádhi. V důsledku silného příkrovu nehybné temnoty obestírající vědomí je sádhakova mysl ponořena do stavu podobného spánku a postrádá vědomí sebe sama. Důležité je však to, že postrádá pravý prožitek meditace. Vědomí není ve skutečnosti zcela nečinné, ale díky příkrovu do něj nevnikají prožitky. Takové je samádhi tvořené temnotou (tamas-samádhi). Sádhaka se po probuzení z tohoto stavu cítí svěží. Nicméně tento stav je více než pouhým spánkem. Nedoprovází jej ani žádná otupělost či rozespalost. Spánek a tamas-samádhi jsou snadno rozlišitelné.
Mnozí sádhakové před spaním meditují na proud dechu a brzy dosahují dhjány, ze které ale zhruba po hodině vystupují a skutečně usínají. Tato zkušenost dokazuje, že tamas-samádhi se od spánku liší. Po prožitku tamas-samádhi tělo ani mysl nejsou oslabeny. Zatímco si člověk často není schopen vzpomenout na svůj sen, vědomí sádhaky v tamas-samádhi si pod příkrovem tamasu udržuje zpola vnímající stav. Prožitek tamas-samádhi je nejen příslibem radžas-samádhi a sattva-samádhi, ale i jejich předzvěstí. Spánek jakožto zapomnění však sám od sebe k vyšším stavům mysli vést nemůže.
Ověřit si vlastnosti nižšího samádhi je obtížné, pokud si člověk neuvědomuje možné vlastnosti vyššího. Dvě tělesa, která mají stejný tvar i barvu, ale jsou vyrobena z rozdílného materiálu, nedokáže běžné oko rozlišit. Člověk by potřeboval mikroskop, který by mu tisíckrát zvětšil povrchovou strukturu. Proto je důležité dosáhnout takového vnímání, které zaznamená víc, než je běžné. Člověk musí umět jemně rozlišovat, aby rozeznal tamas-samádhi od spánku. Tyto dva stavy mají mnoho společného, což bývá zavádějící. Oba se týkají jemnohmotného těla.
Pokud přemoudřelý sádhaka mermomocí chce konkrétní případ tamas-samádhi vysvětlit jen jako spánek, staví si do cesty meditace novou překážku. Nerozpoznáním pravého tamas-samádhi se může sádhaka snadno vzdát naděje na jeho dosažení a ve své pochybovačnosti si zamezit přístup k vyšším samádhi. Po opakovaných prožitcích tamas-samádhi přichází k sádhakovi změť vizí, ) ale on si jich je plně vědom a sám sebe shledává nepřístupným vnějšímu zvuku, světlu atd. I výraz jeho tváře se s přicházející vizí mění. To všechno jsou příznaky radžas-samádhi. Někteří lidé si potřebují udělat v tamas-samádhi přestávku, než vstoupí do radžas-samádhi, pro jiné může být tento přechod téměř bezprostřední. Mnozí sádhakové začínají mít vize v okamžiku, kdy zavřou oči. Někdy jim k uším dolehnou zvuky z okolí, ale vize nepřetržitě pokračují. Takové zkušenosti mají sádhakové, jejichž vědomí se ustálilo v radžas-samádhi.
Ti, kteří tamas-samádhi překročí brzy, nemají v radžas-samádhi žádné výrazné prožitky. Spěchají přes tyto přechodové stavy k velkému cíli, v němž se ponoří do blaženosti s plným vnitřním vědomím a radostným výrazem ve tváři. V konečném sattva–samádhi zcela mizí povědomí o okolním světě a subjekt si udržuje jen svou vnitřní a nepopsatelnou radost. Sádhaka si sám sebe jako subjekt blaženosti neuvědomuje, jeho prožitek je ryzí a objektivní. Hranice mezi vnímající duší, objektem radosti a prožitkem samým zcela mizí. Pokusí-li se někdo vyrušit sádhaku ze sattva-samádhi, zjistí, že jeho údy jsou ztuhlé a nehybné a dech se mu zdánlivě vytratil z těla. Dýchání neustává, je pouze povrchní a udržuje se na podprahové úrovni, tj. funguje na rovině astrálního těla. Pocit radosti je pronikavý a mysl se zdráhá takové rozpoložení přerušit.
A nyní si k tomuto stavu samádhi řekneme několik důležitých věcí. Za prvé, sádhaka nemůže v takovém stavu setrvávat dlouho, protože je možné zachytit jen letmé záblesky tohoto samádhi. Sádhaka se navrací do nižšího stavu vědomí, aby vstřebal plody své meditace, a začíná si uvědomovat sám sebe a okolní svět. Když jsou sádhakové ze samádhi probouzeni, což se často musí dělat například tak, že se jim čelo potírá ledem, nemají nyní podpůrný objekt k upoutání pozornosti, a proto se navracejí do pozemštějšího, nižšího stavu vědomí. Jejich dýchání se stále zdá být “spoutané”. S obnoveným dýcháním se oživuje smyslové vnímání a opět se propojuje s myslí. Na sestupu zpět po třech stadiích sanjamy, což je síla získaná meditací, koncentrací a prostřednictvím samádhi, začínají do vědomí sádhaky pronikat vnější objekty, a on opět začíná se zájmem reagovat. Toto se děje ještě dříve, než vůlí postupně otevře oči. Sádhaka, jenž se snaží navázat kontakt s okolím, vypadá jako v bezvědomí, ale ve skutečnosti se jenom pozvolna probouzí. Brání se porušení kouzla radosti a jeho obličej prozrazuje zřejmou nelibost vůči narušitelům. Pro sádhaku je obtížné vyprostit se z takového extatického samádhi, protože v tomto stavu vědomí s prázdnou myslí a povrchovým dýcháním dosahuje stabilní rovnováhy. To však neznamená, že by sádhaka nemohl ze zmíněného stavu vystoupit. Jakkoli hluboce je do něj ponořen, musí se jednou vynořit způsobem, jak to zamýšlel již před začátkem svého meditačního cvičení.
Po dosažení sattva-samádhi je sádhakova síla vůle a odhodlanosti na vrcholu, a sádhaka je konečně schopen dosáhnout skutečného sebepoznání. Samádhi má hodnotu pouze jako poslední prostředek dosažení cíle, který leží za ním. Hodnota samádhi tedy netkví v něm samotném, a proto samo o sobě nemůže dosažení konečného cíle zajistit. Pravé poznání může přijít, teprve když se mysl naučí setrvávat v radžas-samádhi a sattva-samádhi. Na základě takového poznání může sádhaka získat nadpřirozené psychické schopnosti(siddhi). ) Je to tedy možné. Poznání (džňána) a psychické schopnosti (siddhi) jsou však dvě odlišné věci. Různé druhy siddhi se získávají různými způsoby. Sádhaka musí dosáhnout stabilního prožitku sattva-samádhi, aby byl schopen chápat historii zrodu a stvoření a sledovat jejich původ až k jemnohmotným prvkům. V další fázi ve svém nitru zakouší povznášející a dokonalou lehkost vědomí. Jako víra, která zná sebe sama a poznává pravdivost výroku vlastním prožitkem, narůstá sádhakovo přesvědčení, že neobyčejně jemné vědomí uvnitř něj a to jemné, čímž je imanentně prostoupeno vše na světě, jsou jedno a totéž (tj. totožnost átmanu a absolutní Podstaty všehomíra). Promítnutí poznání sattva-samádhi do celkového vnímání sádhaky zanechává stopy i na jeho fyzické stránce. Přesvědčení o jednotě individuální duše a Pána, poznání, že On prostupuje vše, jež se stává plynulou a pociťovanou součástí myšlenek, které tvoří mysl člověka, zánik diskontinuity a rozdílnosti, jež člověka oddělují od hmoty – to vše vážně ovlivňuje celkový charakter sádhaky, protože on již hluboce pocítil ducha přebývajícího v srdci hmoty.
Meditace a vědomí
Skeptičtí sádhakové si stěžují, že ani v meditaci není mysl k vnějším zvukům zcela nevšímavá. “Jak tohle může být pravá meditace?” říkají. Čtenář však ví, že pronikání vnějšího světa ustává pouze ve vrcholném sattva-samádhi, protože teprve v této fázi proniká probuzená Kundaliní do místa mezi obočím(ádžňá-čakra). Dříve nelze smyslový svět objektů z vědomí zcela vykázat. Osobní příklad Svámího Vivékánandy by nám měl připomenout míru trpělivosti a úsilí, které vyžaduje sattva-samádhi. Vivékánanda byl uznávaným jóginem a realizovanou duší. Byl poctěn vedením samotného Rámakrišny Paramahansy. Vivékánandova cesta k samádhi začala dotykem gurua, ale trvalo to mnoho let, než Vivékánanda dosáhl svého cíle. Věnoval se tomu stále, čtyřiadvacet hodin denně, ale teprve po letech byl schopen udržet vnější podněty mimo svou mysl.
V úplném samádhi (sampúrna-samádhi) existuje intuitivní poznání átmanu, které se kvalitativně liší od běžného poznání. Pokud by ztráta vědomí měla být důkazem pravého samádhi, mohli bychom cvičení meditace považovat za hypnózu. Zhypnotizovaný člověk není skutečným pánem svého já. Pokud by kritériem byla ztráta bdělosti a sebeovládání, proč by spánek, jako stav srovnatelně postrádající vědomí, nemohl být považován za meditaci? Můžeme snad tvrdit, že člověk, který byl omámen chloroformem, je ponořen do meditace? Odpověď je velice jednoduchá. Anestézie ani hypnóza nemohou člověka přivést k sebeuvědomění, protože v těchto stavech nemá pacient povědomí ani o vnějším světě, ani o sobě samém, postrádá jak fyzické vědomí, tak zvýšenou vnímavost. Ztráta povědomí o vnějším světě je úměrná míře, v jaké je sebepozorovací vědomí zaměřeno na sebe sama. To je svědkem vnitřních zkušeností. Vědomí sebe sama je tedy základem meditace a jeho naprostá absence se naopak stává protikladem, znakem anestézie a hypnózy. Kdo si bez vědomí sebe sama zachová bdělost v samotářském světě já? Síla sledování smyslů je pro meditaci velice potřebná. Poznání získané z takové bdělosti napomáhá vývoji duše. Duše, která o sobě neví, že je radostná, nezná sama sebe a její vývoj se zastavuje…
