Mnoho rodičů se snaží o respektující výchovu. S vymezováním hranic ve výchově dětí si je však jist málokdo. Často se pohybujeme mezi dvěma extrémy – buď dětem nastavíme hranice příliš omezující, nebo naopak až příliš široké. Děti však ke svému správnému vývoji potřebují takové hranice, mezi nimiž se budou cítit jako doma, aby se mohly rozvíjet podle své vnitřní motivace a zralosti.
V knize naleznete spoustu užitečných poznatků, které autorka načerpala během více než třicetileté pedagogické praxe. Základem úspěchu v soužití s dětmi je vytvoření „vhodného prostředí“ a respekt k jejich vlastním životním procesům. Kniha je cennou podporou pro všechny, kdo žijí a pracují s dětmi.
Přeložila Šárka Vašíčková.
„Znovu a znovu vidíme, že hranice neslouží k tomu, abychom děti vedli k nějakému cíli, který jsme si vymysleli: aby se staly zodpovědnějšími, inteligentnějšími nebo sociálnějšími. Naším úkolem je vytvořit (a tedy také ohraničit) prostředí, ve kterém se mohou odehrávat pravé vývojové procesy.“ Rebeca Wildová
Rebeca Wildová se narodila roku 1939 v Německu. Studovala germanistiku, hudební pedagogiku a pedagogiku podle Marie Montessori v Mnichově, New Yorku a Portoriku. Od roku 1961 žije v Ekvádoru, kde spolu s manželem založili roku 1977 školu zvanou „Pesta“ (Centro Experimental Pestalozzi). Jedná se o projekt volného školství, ovlivněný pracemi světoznámé italské pedagožky Marie Montessori a modelem rozvoje švýcarského psychologa Jeana Piageta. Projekt Rebeky Wildové má velký ohlas po celém světě.
Recenze Pavlíny Brzákové pro časopis Respekt (05/2010)
Hranice patří k životu života
Podle odborníků přibývá v současné době stále více rodičů, kteří si s výchovou svých dětí nevědí rady. Příčin může být celá řada: nedostatek sebedůvěry ve vlastní rodičovské schopnosti, velká pracovní zaneprázdněnost obou rodičů a jejich následná únava, nebo přílišný ostych při stanovování hranic, co dítě dělat může a co již nesmí, neboť hranice jsou bolestivé a okamžitou reakcí na ně je dětský pláč. Německá pedagožka Rebeca Wildová (71) vytvořila pro tyto nejisté rodiče účinnou pomoc v podobě knihy Svoboda a hranice, láska a respekt, do níž vtiskla svou více než třicetiletou praxi. Výsledkem jejího soustředěného úsilí je jakási „rukověť“, jíž se mohou řídit rodiče, kteří se snaží o respektující výchovu a hledají nové, nevyšlapané cesty pro sebe i své děti. Tato „pravidla“, jak Wildová svou metodologii nazývá, jsou určena těm, kteří hledají nové možnosti výchovy odlišné od tradičních modelů a protože jsou již věčným experimentováním unavení, nejraději by se vrátili ke starým tradičním normám. Je však víc možností než tyto dvě krajní polohy, kdy na jedné straně stojí naprostá svoboda s absencí pravidel (např. ne dobře pochopená teorie kontinua) a na straně druhé direktivní přístup, kdy se dítě nachází v pozici „podřízeného“. Životní filosofií Rebeky Wildové a jejího přístupu ve výchově je umění stanovit hranice, v nichž se děti pohybují a jsou aktivní. Tyto hranice ve smyslu „co je přípustné a co již ne“ by měly být dětem vštěpovány již od nejranějšího věku – např. zamezím kojenci, aby mě při kojení štípal bolestivě do prsu, a o několik měsíců později stanovím místo určené k jídlu, ke spánku a k volné činnosti.
Výstižný je příklad, v němž Wildová říká, že když dítěti vymezujeme hranice, měli bychom si dát tu práci a na chvíli se vzdát naší činnosti i pohodlné polohy a postavit se k němu tak, aby z nás cítilo jistotu a ochranu. „Pokud jde o malé dítě, snížíme se, navážeme oční nebo fyzický kontakt, a teprve potom začneme mluvit: S tužkami tě nenechám si hrát!“ Přijetí hranice je tak pro dítě mnohem přijatelnější, vnímá, že se v této situaci nenachází samo a cítí, že je navzdory svému narušování hranic respektováno. A nemusí se přitom jednat zrovna o tužky, ale třeba o náš drahý a potřebný počítač. Vštěpení pravidel a respektování hranic pak umožní dítěti přijmout „nová“ pravidla při přechodu do mateřské školky, kde se na ně dítě rozpomene a opět začne akceptovat „výsledky společné dohody“: po skončení hry si uloží hračky na své místo, materiál, který používá někdo jiný, mu nebere, odpadky uklízí do koše, uvnitř budovy neběhá, neskáče a nekřičí apod.
Jednotlivé kapitoly knihy Svoboda a hranice, láska a respekt autorka řadí tak, aby mohl čtenář postupně rozkrývat přirozené zákonitosti vztahování se rodiče k dítěti a dítěte ke světu, neboť jedno podmiňuje druhé. Opakovaně klade důraz na připravené prostředí a vtiskává stěžejní myšlenky do názvů kapitol: Žít znamená být ohraničen, Jsou hranice poučné?, Svoboda a hranice, Láska, Respekt, Hry, a opět Hranice a pravidla, či dokonce Hranice pro dospělé, neboť chceme-li, aby naše děti hranice (pravidla) respektovaly, musíme je také sami dodržovat. Díky Wildové metodě získává rodič nejen důležitý návod, jak svému dítěti vytvořit dostatečný rámec a přitom jej vést ke svobodě, ale také potřebný impulz k sebedůvěře, která je nezbytná k tomu, aby byl svému dítěti oporou.
Vedení dětí způsobem, aby si svět objevovaly samy, je důležité pro jejich rozvoj k samostatnosti a k budování jejich vlastního Já. V opozici k tomuto procesu stojí jejich vysedávání před televizorem, které nadbytečně zahlcuje dětský mozek spoustou obrazů, jež dítě nedokáže zpracovat. Dítě tak ovšem přichází o příležitosti objevitele prostoru, a kdyby místo pasivního sledování raději tříbilo fantazii ve hře „na něco“, jeho mozek by samostatně přecházel do dalších vývojových úrovní a dítě by tak docházelo k novým poznáním. Je tudíž zapotřebí dosáhnout rovnováhy. „Jednu hodinu před televizorem nahradíme dvěma hodinami volné hry „na něco“, doporučuje Wildová, ale pak dodává, že je mnohem lepší tento přenašeč obrazů z domácnosti vyřadit.
Wilddová vystudovala kromě germanistiky a hudební pedagogiky v Německu také pedagogiku podle pedagožky a dětské psycholožky Marie Montessori na univerzitách v Mnichově, New Yorku a Portoriku. Začátkem šedesátých let se odstěhovala do Ekvádoru, kde společně se svým mužem založila v roce 1977 školu zvanou Pesta (Centro Experimental Pestalozzi). Wildová vtahuje do jejího prostoru i rodiče, kdy se škola na jeden den v týdnu otevírá návštěvám. I ty však musejí přijmout pravidla školy, aby svými vstupy její fungování příliš nenarušily. Rodiče se tak mohou prakticky seznámit s principy, z nichž tento způsob zacházení s dětmi vychází. „Znovu a znovu se snažíme vysvětlovat, že si děti netroufáme vychovávat nebo ´vylepšovat´. Odolat takovému pokušení se nám povede jen tehdy, pokud si připomínáme naši zodpovědnost – a tou je pouze stanovit takové hranice, aby bylo prostředí pro děti uvolněné. Zdržíme se tedy toho, abychom na dítě nějak působili.“
Pokud je ale dítě natolik plné vnitřního tlaku, že se neustále chová nerespektujícím způsobem, pak si pozve rodiče, aby společně hledali rušivé faktory, nedostatek náklonnosti nebo jiné důvody špatného životního pocitu dítěte.
Kniha Svoboda a hranice, láska a respekt je určena nejen pro pedagogy, kterým bezpochyby poskytne pozoruhodný úhel pohledu na volnou výchovu dětí, ale také rodičům, jimž nabízí účinné a adekvátní prostředky, jak svému potomkovi s respektem a láskou říci NE. Je psána poutavě a živě, doplňují ji výstižné příklady z praxe, které vedou k hlubšímu porozumění a tudíž i řešení situací, při nichž rodiče těžce hledají řešení, nebo kdy nejvíce chybují. Wildová nabízí nejcennější směr, který jistě stojí za pokus – ohraničenou cestu ke svobodě a k porozumění dítěti.
PAVLÍNA BRZÁKOVÁ
Autorka je etnoložka a spisovatelka
Rebeca Wildová, Svoboda a hranice, láska a respekt, překlad Šárka Vašíčková, DharmaGaia 2010, s. 195
Publikováno v Respektu XXI/10.-16.5. 2010.
