Olga Lomová: Hledání pravdy ve světě smyslové skutečnosti
Čína je známá jako země s prastarou kulturou a vytříbenou literární tradicí. Klasickou čínskou literaturu v povědomí českých a slovenských čtenářů ztělesňuje křehká lyrika s meditativními obrazy přírody, případně romány, jako je Cchao Süe-čchinův Sen v červeném domě, kde skrze spleť příběhů a lyrických nálad prosvítá buddhistický povzdech nad marností života. Tato stará literatura je kupodivu blízká našemu estetickému cítění a její překlady se nám jeví jako podivuhodně moderní výpověď o světě. Setkání s moderní čínskou literaturou, jejíž symbolický počátek se vztahuje k tak zvanému Májovému hnutí 1919, je pak většinou pro milovníky čínské literatury velkým překvapením, někdy i zklamáním. Zdá se na první pohled těžko pochopitelné, jak je možné, že dědicové této rafinované kultury ve 20. století dávají až na výjimky přednost literatuře přímočaré společenské kritiky, která nezřídka působí jako nepříliš povedená nápodoba kritického realismu 19. století. Většinou totiž zapomínáme, jak dramatickým převratem prochází čínská společnost ve 20. století a jak složitý je její vztah k vlastní minulosti. Teprve v těchto historických souvislostech se ukazuje, jak přirozené je, že na prahu moderní doby se čínská literatura náhle ocitá v pozici začátečníka a v řadě ohledů připomíná spíše literaturu počátků českého národního obrození, která teprve pracně hledá svůj jazyk i výraz a pro inspiraci se obrací k „vyspělejším“ literaturám západním. Analogii s naším národním obrozením nahrává i společenská motivace velké části moderních autorů, kteří usilovali o to, aby svým dílem pomohli „vybudovat novou kulturu“ a přispět tak k tomu, aby se Čína stala moderní, prosperující zemí.
V tomto kontextu se od počátku 20. století prosazuje radikálně negativní vztah k domácí tradici, jež je vnímána jako „feudální“ a zaostalá. Po většinu 20. století pak moderní čínská inteligence, pokud jí to politické poměry dovolí, volá po „demokracii a lidských právech“ a svůj pohled na svět se snaží stavět na „vědecké základy“ v duchu evropského dědictví 19. století. Tradici prostoupenou starým konfuciánským étosem přitom vnímá jako potlačování individuality a nástroj totalitní moci, zatímco taoistický relativismus a buddhistickou spiritualitu zpravidla odsuzuje jako projev rezignace, náboženského tmářství a feudálních pověr. Tento pohled na tradici pak do značné míry určuje i vztah k tradiční literatuře. Odcizení od domácí literární tradice posiluje také fakt, že tradiční literatura je z větší části psána starým jazykem a s modernizací systému vzdělání, jež se přestává orientovat na studium klasických textů, se její podstatná část stává obtížně srozumitelnou.
Pozici čínské literatury ve 20. století dále komplikuje složitá politická situace, občanské války, japonská okupace, politický teror bílý i rudý a pronásledování inteligence. Z perspektivy společenského tlaku na umění a literaturu vrcholí smutné dějiny Číny 20. století v letech Kulturní revoluce (19661976), kdy dochází nejen k ničení památek, ale také k radikálnímu odmítnutí dědictví moderní, kosmopolitně orientované literatury a v některých případech i k fyzické likvidaci jejích autorů. Ideologie čínské Kulturní revoluce stavěla na kultu Mao Ce-tungovy osobnosti a bezvýhradném podřízení jednotlivce cílům „třídního boje“. Za Kulturní revoluce byl také přerušen veškerý kontakt se světem a nedostupné pro většinu čtenářů se staly i starší čínské překlady klasických děl světové literatury. Literatura Kulturní revoluce se omezuje na propagační kusy nejhrubšího zrna, v nichž se přímočará didaktičnost mísí se sladce kýčovitým obrazem ideální komunistické společnosti koncipované jako společnost bezvýhradně podřízená zbožštělému vůdci.
Po kolapsu politiky Kulturní revoluce a zejména po smrti Mao Ce-tunga, který byl jejím duchovním otcem, nastává pomalu ústup od nejradikálnějších forem kulturního teroru. Od roku 1979, kdy se Čína vydává na cestu „čtyř modernizací“ s cílem stát se ekonomicky i vojensky silným státem, jenž by mohl konkurovat světovým velmocím, dochází k jistému uvolnění tvůrčí svobody. Neznamená to, že by se snad stranické orgány vzdaly kontroly nad literaturou a uměním; systém státního dozoru nad autory a především nad veškerou publikační činností zůstává v podstatě nezměněn dodnes. Přestává se však násilím prosazovat jediný estetický ideál, znovu je postupně zpřístupňována světová literatura i moderní čínská literatura 20. a 30. let a literatura se otevírá některým tématům, která dříve byla tabu.
p align=justify> V čínské literatuře vznikající po Kulturní revoluci přísluší zvláštní místo literatuře 80. let. Je to období, kdy literatura plnila do značné míru úlohu nezávislé publicistiky, která v podmínkách stranického dozoru nad vydavatelskou činností v ČLR neexistuje ani dnes, po dvaceti pěti letech „politiky reforem a otevírání se světu“. 80. léta charakterizuje v čínské literatuře usilovné hledání odpovědi na celou řadu aktuálních otázek, které se sbíhají k tématům podmíněným traumatickou zkušeností Kulturní revoluce. Otázce konkrétní politické zodpovědnosti se většina autorů z pochopitelných důvodů vyhýbá, s výjimkou povrchní propagační literatury konce 70. let, v níž se v duchu usnesení ústředních orgánů komunistické strany veškerá vina za tuto „národní katastrofu“ připisuje Mao Ce-tungově manželce a tak zvanému „gangu čtyř“. Místo toho v čínské literatuře a literární kritice ožívá debata o „lidské přirozenosti“ a v duchu počátků moderní literatury se znovu objevuje téma osvobození jedince z pout „konfuciánské feudální mentality“. Kolem literatury se rozvíjejí intelektuální debaty, v nichž se řeší otázka, zda Kulturní revoluce byla tažením proti tradici, či naopak vítězstvím tradičních předsudků a tmářství. Vedle toho se stále naléhavěji objevuje téma „národním charakteru“, jež postupně přerůstá v téma národní identity v konfrontaci s ostatním světem. V této souvislosti je třeba chápat i dobové úvahy o tom, jak se může čínská literatura „vydat na cestu do světa“, a vášnivé debaty o možnosti získat pro čínského autora Nobelovu cenu.
Krvavé potlačení demonstrací na náměstí Tchien-an-men v červnu 1989 je svým způsobem tečkou za celým tímto obdobím velkého intelektuálního kvasu, v němž navzdory cenzuře a politickému tlaku převládala mezi čínskými intelektuály idealistická víra v osvobozující sílu literatury a v její poslání probíjet cestu lidské svobodě. Po roce 1989 čínská literární scéna na chvíli oněměla strachem obrazně řečeno i doslova. Zásah armády proti bezbranným „vlastním“ lidem byl šokujícím odhalením pravé povahy politické moci v Číně a většinu autorů zbavil dřívějšího idealismu a víry v ušlechtilé poslání psaného slova. Krátce nato se v literatuře jako výraz atmosféry doby prosazuje deformace skutečnosti do podoby kruté grotesky a absurdního divadla světa vyznačujícího se odpudivou tělesností. Radikální komercializace života v 90. letech pak strhává část autorů k cynickému pragmatismu a komercializaci tvorby. Ve druhé půli 90. let se v Číně objevuje fenomén bestsellerů, o přízeň čtenářů se stále víc ucházejí romány na hranici pornografie, nad nimiž oficiální místa přivírají oko, a ve velkých nákladech vycházejí překlady literárního braku cizí provenience.
Nicméně je pravda, že v rámci nových podmínek vytvářených shora budovaným tržním hospodářstvím se zároveň pomalu rozšiřuje jistý prostor pro nezávislou uměleckou tvorbu ovšem pokud se otevřeně nedotýká bolavých míst čínské společnosti. Ve srovnání se svými počátky kolem roku 1919 se tak na začátku 21. století čínská literatura jeví v mnoha směrech vyzrálejší a lze říci, že svůj „obrozenecký“ úkol vytvořit nový literární jazyk a objevit výrazové prostředky adekvátní modernímu, do značné míry kosmopolitnímu cítění již splnila. V tomto procesu čínští spisovatelé svým způsobem dospěli a také ztratili mnoho z počátečních iluzí. Přinejmenším došli k poznání, že není vůbec jednoduché prorazit v Číně cestu pro moderní společnost svobodných lidí a že možná na tento úkol sama literatura ani nestačí.
Jedním z umělecky nejzajímavějších proudů mezi debatami 80. let bylo hledání kořenů (sün ken), jež bychom mohli charakterizovat jako pohled do hlubin čínské minulosti s cílem objevit tam zřídilo inspirace pro moderní umění. Myšlenka hledání kořenů zanechala trvalou stopu nejen v literatuře, ale také v malířství, hudbě a filmu, kde se bez velké publicity objevila ještě dříve než v literatuře, aniž byla explicitně formulována jako umělecký program. Podle vyjádření spisovatelů, kteří patří k iniciátorům myšlenky hledání kořenů, hlavním impulsem pro obrácení pohledu do nitra čínské kultury byla touha objevit národní svébytnost zrozená v konfrontaci s ostatním světem a motivovaná nespokojeností s jednostrannou orientací čínské literatury 20. století na západní vzory. V tomto směru byl mezi mluvčími hnutí „hledání kořenů“ nejradikálnější spisovatel A Čcheng, který přímo hovořil o „propasti mezi tradicí a moderností“, již na počátku 20. století vytvořilo Májové hnutí a která podle jeho názoru brání čínské literatuře v rozletu.
Umělci 80. let, kteří se rozhodli nalézt kořeny své vlastní kultury, však až na výjimky nehledají inspiraci a kořeny své kultury v klasické poezii či klasických románech dynastií Ming a Čching. Vesměs se obracejí do imaginární pradávné minulosti, k samotným počátkům lidské civilizace, kde hledají autentickou podobu lidského bytí. Navazují tak na otázku, co je vlastně člověk, kladenou od konce 70. let v souvislosti s kritikou oficiálního obrazu člověka jako šroubku v soukolí mašinérie totalitní společnosti. Autoři proudu hledání kořenů nalézají inspiraci v zapadlých koutech Číny, na zaostalém venkově v nitru provincií Šan-si či Chu-nan, a především u nečínských etnik u horských kmenů jižní a jihozápadní Číny či u kočovníků na severu a severozápadě země. Vzorem je pro ně, navzdory všem prohlášením, i literatura západní, konkrétně magický realismus a vůbec dílo latinsko amerických autorů.
Při četbě jejich děl je na první pohled zřejmé, že „kořeny národní kultury“, jak je chápali spisovatelé poloviny 80. let, nemají nic společného s čínskou literátskou tradicí. Člověk je tu objevován ve svých elementárních fyzických potřebách a lidskost je představována takříkajíc v surovém stavu. Kořeny této literatury se podobají spíše jakýmsi předkulturním, univerzálním kořenům lidského bytí. Mimo jiné je tu znovu nastolena kritika čínské kultury coby mrtvého dědictví a konfucianismu jako tradice, která moderního člověka svazuje a brání mu v autentickém projevu.
Hledání kořenů je do značné míry záležitostí generace narozené po vzniku ČLR. Tito autoři vyrostli v prostředí uzavřeném od ostatního světa, s domácí tradiční literaturou se setkali jen ve školních učebnicích a v mládí byli dokonale zmanipulováni výchovou v duchu revolučního romantismu. Když pak ve druhé půli 60. let byli v rámci celostátní kampaně jako čerství absolventi středních škol vysídleni na venkov, ocitli se náhle tváří v tvář drsné realitě světa v podstatě nedotčeného moderní civilizací, o němž do té doby neměli ani zdání. Je pochopitelné, že tradiční kulturu spatřují právě zde a nikoliv ve světě klasického umění. V autobiografické literatuře věnované létům stráveným na venkově, kterou někteří z nich publikovali po skončení Kulturní revoluce, se opakovaně objevují vzpomínky na primitivní životní podmínky, všudypřítomnou špínu a hlad, na nevzdělanost a hrubost, s níž se zde mládež z města setkala. Alespoň část těchto mladých lidí však v prostředí primitivního venkova nalezla také cosi pozitivního především normální mezilidské vztahy motivované více osobními sympatiemi a antipatiemi než rozhodnutím stranických tajemníků, značnou nezávislost na permanentních politických kampaních a vědomí lidské důstojnosti. První šok ze zhroucení barvotiskového světa komunistického ideálu, jemuž tato generace Číňanů dlouho bezvýhradně věřila, po čase vystřídalo okouzlení z reálného světa, jenž svou nepopiratelnou, hmatatelnou existencí dekonstruuje falešné obrazy oficiální propagandy. Právě v této zkušenosti spatřuji nejdůležitější podnět pro vznik myšlenky „hledání kořenů“.
V umění se pak tato zkušenost objevuje v odvržení všeho intelektuálního a racionálního a v hledání elementárních forem založených na smyslové zkušenosti. To je patrné v Mo Jenových a Chan Šao-kungových povídkách z 80. let, stejně jako v Tchan Tunově hudbě či některých Čang I-mouových a Čchen Kchaj-keových filmech, jmenujeme-li alespoň ty dnes mezinárodně nejznámější umělce, mezi nimiž ani zdaleka nejsou jen spisovatelé.
Právě v této souvislosti objevuje čínská literatura 80. let i Tibet. S výjimkou Ma Ťiena, který přišel do Tibetu jako věřící buddhista a hledal tam Buddhovu zemi (dlužno říci, že podle jeho vlastních slov marně), čínští autoři zpočátku nehledají v Tibetu náboženskou spiritualitu. Tibet objevují především jako fascinující místo, kde v nedotčené podobě zůstalo zachováno ryzí lidství, v čínském světě pošlapané a zničené propagandou, politickými kampaněmi a nakonec i násilím Kulturní revoluce. Lidství, jež je zahaleno tajemstvím a vzbuzuje neutuchající zvědavost. Drsný Tibet v očích čínských autorů usvědčuje propagandu ze lži, a tím jí ubírá na síle, a je proto nepopiratelně pozitivní hodnotou, i kdyby se projevoval hnusem a zdál se být krutý a zvrácený.
Alai: Tanec duše
Sönam Paldän se chystal ven, jen co to počasí dovolí.
Na svěže zelenou pastvinu svítil jasný měsíc a v polích vytrvale vrkaly hrdličky.
„Nač bys chodil ven?“ zeptal se otce Gönpo.
„Já?“ Stařec s hustými bílými vlasy a vousy a s tváří lesknoucí se, jako by byla z mědi, právě scházel ze schodů. Nahoře na terase mu totiž neušlo, že dnes je počasí pro vyjížďku jako stvořené. Se sedlem, jezdeckými botami, bičem, uzdou a třmeny přes ramena došel doprostřed dvora. Kožené části postroje vrzaly při každém kroku a stříbrné a měděné ozdoby se mihotavě blýskaly.
„Já? Chci se projet na svém koni.“ Když to říkal, ucítil, jak ho bolestivě píchlo u srdce. Šly na něho chmury, a tak rychle dodal: „Chci jet za svou dávnou láskou.“
Syn se zasmál. Sönam Paldän zachytil manželčin úsměv, ale když se vysoká, štíhlá žena, která spravovala zábradlí, narovnala, zjistil, že to je synova manželka, ne jeho.
„Tvoje žena je už dávno mrtvá,“ zaslechl klidný hlas. Nejen ona, i všechny jeho milé už nejsou mezi živými.
Vnučka, která se zrovna schovávala na dvoře mezi lampičkami, zvedla hlavu a za- volala: „Dědečku!“
Hlasy i lidé mu jasně svítily do očí.
„Dědeček chce jít ven.“
„Už jsi dávno nikde nebyl.“
Stařec přivřel oči a rozhlížel se kolem.
„Co hledáš?“
„Svého koně?“ Na postroji se blýskaly ozdoby a vrzala kůže. Stařec vypadal trochu zmateně. Medön, neviděla jsi mého koně? „Pustil jsi ho na svobodu, když u nás byl číst sútry lama z kláštera Lhagong.“ Sönam začal něco mumlat, snad že s Buddhou se nediskutuje, jestli si ještě zajezdí nebo ne či snad že se měl tehdy taky pustit na svobodu. Nikdo, ani on sám, však neslyšel, co říká. Celý ověšený postrojem, od sedla přes čabraku a uzdu až po bič, vyšel ze dveří a sestoupil dolů po uhlazených kamenných schůdcích. Na krku mu o sebe cinkaly třmeny.
Zbytek rodiny ho pohledem vyprovázel do dálky.
Dívali se za ním, ale až odpoledne, když se to stalo, je napadlo: Proč ho vlastně nikdo nezadržel? Za vším je osud, ten se neptá, jak to chceš, prostě to bude tak a tak a basta.
Z kopce vedla cesta napříč svahem a pokračovala dál přes pole. Sönam se po ní vydal, prošel několika roztroušenými vrbovými a paulovniovými háji a měl pocit, jako by měnil barvu podle stromu, pod kterým se právě nacházel. Když vstoupil mezi plané třešně, ucítil na sobě příval bílých květů ztrácejících se mezi slunečními paprsky. Slunce se mu znovu opřelo do tváře a Sönam uskočil, jako by před ním spadla zlatá opona.
Zničehonic se ocitl na pastvině.
Pastvina ležela na terase v údolí a táhla se po celé její délce. Terasa byla dlouhá pěkných pár kilometrů, rostla na ní hustá svěží tráva a říkalo se jí „Dávný led“. A skutečně, po celé pastvině byly rozsety obrovské morénové balvany, jejichž černý povrch měl zlatý nádech.
Syn, snacha a vnučka, kteří zůstali dole v údolí, teď vystoupili na střechu a až za hodnou chvíli uviděli staříka, jak vychází z třešňového háje na pastvinu.
„Myslím, že ho očarovala démonka,“ řekl Gönpo.
„Jsou démonky krásné?“ zeptala se vnučka.
„Nesmíš takhle mluvit před dítětem.“
„Tvoje dcera už je velká.“
Sönam však žádnou démonku nepotkal, jen cítil, že vzduch na úsvitu voní květinami a černá půda pod jeho nohama je nadýchaná jako obláček. Pokud se s ním mělo něco dít, určitě to začalo právě v záplavě oslnivě bílých okvětních lístků snášejících se k zemi. Při hledání bílého koně, posledního, kterého kdy měl, došel až na pastvinu. V jednu chvíli si už myslel, že bělouše vidí, ale když se podíval pořádně, zjistil, že je to jen kupa mraků vznášejících se nad horským hřebenem. „Myslel jsem, že jste on,“ řekl oblakům. Oblaka se převalovala a co chvíli měnila tvar. Nakonec dorazil doprostřed pastviny a postroj, který na něm visel, mu sám sklouzl z ramen a žuchl na zem. Stařec se svezl vedle postroje a z jeho těla vyšel jiný Sönam Paldän, jiné lehké, čiperné tělo. To těžké zůstalo sedět na zemi a opíralo se o hromadu kůže. Za přivřenými víčky se mu blýskaly oči a ve tváři mělo vyryto hluboké vrásky. Bylo zahaleno do širokého hábitu, který ani nevypadal jako pořádná čhupa, spíš připomínal věc vyřezanou z ebenového dřeva s živou hlavou uprostřed.
Sedící Sönam Paldän si pomyslel: Něco se mi zdá. Vidím ve snu jiného Sönama Paldäna, svěže si vykračuje a jeho silueta se ve větru s nádechem modři a mrholení rozpíná a pohupuje. Při dalším poryvu už stařec na zemi tvrdě spal, i srdce mu začalo tlouct pomaleji, a jen ten Sönam Paldän, který mohl chodit, vnímal krásu ptačího zpěvu a vzduch prosycený lahodnými vůněmi. Než dorazil k řece, získalo jeho tělo cit, voda mu hladila kůži i svaly, hebká a chladivá jako hedvábí. Přes řeku se právě brodilo stádo dobytka, byla plná jačích hlav, které se vynořovaly a opět mizely mezi vlnami. Zvířata byla ve vodě až po uši, jejich tvrdé rohy do sebe narážely a nozdry odfrkovaly vodu k nebi. Chytil jednoho jaka za ocas a nechal se jím táhnout k druhému břehu. Vlny ho bičovaly jako ženský posměch. „Mohl ses utopit,“ řekli pastevci a odhalili zuby, krásné jako šňůry perel. Hnali stádo z jižních pastvin na sever. Copak ta kočovnice nebyla jako oni? Žena ho objala a na zádech jí zacinkaly korálky.
„Ne,“ řekl Sönam „Hledám tady svého koně, chci, aby mě odnesl na jedno daleké místo.“
Když se otočil, nebyla tam ani řeka, ani stádo, pod blankytným nebem se k jeho úžasu opět rozprostřela pastvina, na které se seběhl houf ovcí. V jejich středu uviděl Sönam vlastní ženu, jak s mlaskáním žvýká šťovík. Jeho kyselá chuť už ze zubů pronikla do žaludku, dokonce až do mozku, přesto ho měla pořád plnou pusu. Bylo až s podivem, že se sama neproměnila v kyselou trávu.
„Pämo!“
Sönam Paldän slyšel ozvěnu svého hlasu ze stále větší dálky, až nakonec docela utichla. Z ovcí byla opět oblaka. Unášela Pämu, která pořád ještě žvýkala šťovík, byl to její zvyk z doby, kdy čekala syna Gönpu. Päma s ústy zbarvenými do zelena. Oblaka mu plula nad hlavou, plula nad hlavou Než je dohonil, znovu omládl. Viděl starce bez koně, zato s kompletním postrojem, jak spí, zachumlaný do čhupy. Připadalo mu zvláštní, že starcovo pravidelně tlukoucí srdce nachází vzrušenou ozvěnu v jeho vlastním těle. Chtěl postroj pohladit, ale vítr ho lehce odvál vzhůru jako praporek lungta. Muž se sedlem na zádech otevřel oči, pohlédl do slunce a přelétl pohledem tichou pastvinu i obrovské morénové balvany. Potom oči znovu zavřel a nechal duši, ať si letí, kam chce.
Nad hlavou se mu jako bouřkové mraky přehnalo hejno hus s červenými zobáky. Když nad ním letěly straky, sneslo se z nebe ukradené štěstí a s cinknutím dopadlo na čhupu.
Je to příběh a není to příběh. Odehrál se v létě roku 1991 v rozlehlém, opuštěném údolí s řídce rozsetými háji. Nad údolím se třpytí vrcholky hor, jejichž sníh při tání bohatě zásobuje pramen řeky. Žije zde tibetský kmen Gjalrongů, napůl pastevců, napůl rolníků. Dobří a stateční gjalrongští muži jsou milovníci koní a žen. Jeden z nich tu právě umíral. Stářím. Moji přátelé věří, že i takto se dá odejít ze světa, když se člověku poštěstí. Sönam Paldän to štěstí měl. Taková smrt skutečně existuje, řekl mu ten stařec nad hrobem. Mladí a ti, kteří chtějí zemřít, nechají duši, ať si znovu projde zážitky minulosti. Dřív takhle uměli zemřít všichni, ale dnes už to nejde. Ach, povzdechl si stařec, nejde to. Dneska dostaneš nějakou nemoc, trpíš bolestí a tvá duše nespatří světlo, které je jejíma nohama a její cestou. Je také jasným sluncem i časem svěže zelené trávy. I tenhle stařec se jmenoval Sönam Paldän.
Musím být opatrný, pomyslel si Sönam. Jen po očku do té krajiny nahlédnu, ale kdo si může být něčím jistý, když stojí jednou nohou ve světě živých a druhou ve světě mrtvých. Stačí nepatrný krůček stranou a octnu se na druhé straně. Tady je země tichá a nehybná, zato tam jako by se vznášela ve vzduchu. Letící krajina ho přenesla až ke koni s černou hřívou, který stál se vztyčenou hlavou a řehtal. Ne, nebyl to kůň, kterého hledal, i když dřív také býval jeho.
„Ty,“ začal Sönam. „Copak jsi tehdy nezahynul v lavině?“
Jeho slova ani nestačila odeznít a okolní divočina se proměnila v zasněženou pláň, nad kterou se neslo kvílení větru. Stařec se na koni s černou hřívou hnal za liškou. Konečně se ozval výstřel, kulka zasáhla poskakující lišku a ta se ladným obloukem vznesla do veliké výšky. Když nakonec dopadla na zem, utrhla se vysoko v horách masa sněhu, který nebyl na začátku zimy ještě příliš pevný, a svalila se dolů. Koně pohřbila a člověka zahnala daleko odsud.
„Tys tehdy zahynul.“
„Podívej se ještě jednou,“ řekl mu kůň.
Stařec viděl jak z koně, kterého pohltil sníh, vystřelil vzhůru modrý paprsek a proletěl lavinou, burácející, jako by měl nastat konec světa. Pochopil, že duše jeho koně vystoupila na nebe.
„Na tobě jezdí žibdagové, ochránci hor?“
„Žibdagové mají lvy, mě sedlá vítr.“
V tu chvíli proletěl kůň skrz červánky a rázem se zbarvil do nachova. V jediném okamžiku se vystřídalo několik ročních období. V té rychlosti to vypadalo, že se kůň žene jako splašený jen proto, aby některé z nich dostihl a přinutil zastavit na místě, které se mu vrylo do paměti.
Nakonec se zběsile ubíhající země i kůň letící ještě rychleji zastavili. Sönam Paldän, muž, jenž miloval zvířata, seskočil z koně a šel pěšky vedle něj. Když se otočil, aby mu sundal uzdu, všiml si, že koni se na spánku jako kousek achátu černá dírka po kulce.
Byl to kůň zbarvený do červena, proslavený po celém okolí.
Všichni kolem ho znají, řekl starý Sönam Paldän. „Už jsou to dva roky.“
Kdykoli se v okresním městě konala výstava, museli na ni všichni dobří koně. Pódium, na kterém koně předváděli, bylo prý obvykle určeno k popravám zločinců. Pod pódiem teď byla hlava na hlavě, dav hučel jako bouře. Sönam vytřeštěnýma očima sledoval svého ryzáka, kterého právě vyvlekli na pódium spolu s dvěma dalšími. Pot se z koně jen řinul a oči se mu zalévaly krví. Sönam na něj chtěl zavolat, ale byl toho dopoledne příšerně vyprahlý a ústa měl slepená žízní.
Představitel armády vypáčil koni ústa a změřil mu zuby. „Podívejte,“ řekl do mikrofonu, ale nikdo ho neslyšel. Zařval proto ještě jednou, ale v amplionu to jen podivně zapraskalo, jako by se tam usadili démoni. Sönamův kůň se lekl, vzepjal se, skočil z vysokého pódia a vznesl se do vzduchu. Za ním letěl představitel armády, který v okamžiku, kdy se kůň odrazil, chňapl po ohlávce. Lidi zachvátila hrůza a začali zděšeně ječet. Voják přistál na zemi jako první a koňská kopyta mu dopadla na hlavu právě v okamžiku, kdy mačkal spoušť pistole. Tři výstřely proťaly řev davu, tři kulky se koni zavrtaly do stejného místa na spánku a vyšly ven uprostřed čela.
„Umřels, koníčku,“ řekl Sönam. Znovu tě odsoudili k smrti podle nových nařízení armádního jezdectva.
Kůň zaržál a z ran mu opět vytryskla krev.
Ve vzduchu zazněl ženský smích a Sönam se s ryzákem rozloučil. Znovu se zahleděl vzhůru a zeptal se: „Nevidělas mého bělouše?“ Nikdo mu však neodpověděl. Ženský smích se proměnil v lehký vzdušný vír, který zakroužil nad hladinou jezera, nasál vodu a potom se vrátil k Sönamovi a omotal ho vodní tříští, až byl od hlavy k patě celý zmáčený.
„Něco se mi zdálo.“
Určitě to byl jen sen, pomyslel si. Na těle neměl ani kapku vody, ale pocit, že je promočený až na kůži, ho dlouho neopouštěl. „Díky, žes mě vysušilo, Buddhovo slunce,“ řekl, když konečně pomalu přestal cítit vlhkost.
Stařec se postavil jen s vypětím všech sil. Slyšel, jak mu ve všech kloubech nebezpečně praští. Zní to jako větve borovic lámané vichřicí, pomyslel si. To je ona, už při- chází.
Ona.
Ona.
V jediném okamžiku, kdy na ni sotva stačil pomyslet, ztratil vědomí.
Ona je šedivá, obrovská, plíží se k tobě zezadu, umlčí tvůj dech, sápe se po tobě a chce tě chytit za ramena. Je to ona… podobná medvědici… smrt.
Znovu po něm natáhla pazoury. Sönam se rychle otočil, ale spatřil jen slunce. Nebyla tam. Při tom prudkém pohybu mu v hlavě zazněla ohlušující rána a něco uvnitř se rozskočilo. Letní krajina se mu před očima pomalu barvila do červena a v ústech cítil sladkou chuť masa.
„V očích mám krev,“ řekl Sönam. „Přišla, je tady. Nenašel jsem tě, můj bílý koníčku, přesto se teď musím vrátit domů.“
Asi před deseti lety přijela na tohle opuštěné tiché místo skupina zdravotníků z hlavního města. Nevycházeli z údivu nad sílou a zdravím našich starců a také je šokovalo, že si všichni jednoho dne jen tak klidně umřou. Proto u nás jeden starý lékař zůstal a strávil v horách další dva roky. Mänpa, lékař, váží na přístrojích naši vodu a vzduch, řekl stařec Sönam Paldän a jeden lama, jehož donutili opustit klášter, poznamenal: „Podle nich má snad člověk zemřít, až zakusí dost bolesti a trápení.“ „A-ci! A-ci!“ bránili se lidé jednohlasně.
Mänpa si nosil své přístroje na zádech. Vždycky se někde složil, postavil tabuli a za-čal přednášet. Nejprve nakreslil trubku. „Tepna,“ řekl. Potom pokračoval modrými obláčky: „Atmosféra, tlak vzduchu. Tady máme to a tady zase tohle,“ vysvětloval. Dál se na tabuli objevilo něco, co připomínalo tváře, nafouknuté, jako by jejich majitel chtěl rozdmýchat oheň. „Srdce, srdeční sval,“ dodal mänpa, přitiskl na srdce ústa a vydechl. Potom zvedl ruce a do tepny na hlavě přidával víc a víc červené, až ji nakonec nechal s výkřikem „Bum!“ vybuchnout.
Nakonec ještě dodal „Pic“, chytil se za hlavu a předváděl umírajícího.
Když měl později v jiné vesnici podobnou přednášku, klepla ho pepka a on si jen tak zničehonic umřel.
Sönam si na doktora vzpomněl, když sestupoval ze svahu a prohýbal se pod vahou postroje i svého těžkého těla. „Hehe, byl to dobrý mänpa,“ zachechtal se a shodil postroj uprostřed dvora.
Uvnitř se natáhl na hladkou a příjemně chladivou podlahu. Místnost připomínala tamtu krajinu, protínaly ji tisíce slunečních paprsků a ve vzduchu si poletoval jemný prach. Jakmile zavřel oči, ocitl se ve světě zvuků. Slyšel kroky těch, kteří ho míjeli po špičkách, praskání ohně, horečné pobíhání nahoru a dolů po schodech, povídání a nakonec pláč. Tvář mu skrápěly slzy; zem, půdu a kameny zase dešťové kapky. Přírodu prostupovala svěží vůně, ve které se vznášelo Sönamovo tělo.
Sönam ležel synovi na klíně. „A-pa! A-pa“
„Odcházím k a-ma,“ řekl stařec. „Zavolej příbuzné, ať mě přijdou vyprovodit, počkám na ně.“
Když k němu dolehl dupot koňských kopyt, ztratil vědomí.
Tentokrát už byla duše šikovnější. Jen co proletěla oknem, ucítila pod sebou větrná křídla, po nichž se mohlo to, co původně bylo lidskýma nohama, klidně procházet. Vítr voněl květinami, trávou, blátem a mlžným oparem. Duše lezla do korun stromů obsypaných pupeny a vykračovala si podél potoka. Lesem dole se valila bystřina, stromy se neustále měnily, cypřiše a smrky vystřídal řídký modřínový háj, který postupně přecházel v pastvinu. Na ní se páslo stádo ovcí, z něhož k nebi vystřelil tak silný živočišný zápach, že Sönam ani nemohl mezi zvířata spadnout. Uviděl vnoučka Migmara spícího v trávě a zachtělo se mu vstoupit do jeho snu. Neváhal.
„Zdá se ti o mně, Migmare?“
„Ano, jsi u mě ve snu, právě jsi rozrazil dveře.“
„Odcházím, navždy tě opouštím.“
„Ne! Dědečku!“
„Ve snu nikdy nic nechytíš, natož pak umírajícího starce.“
Vnuk se rozplakal. Slzy sen zmáčely a zahřály, až z něj nakonec vytekly ven.
„Kde máš sestru?“ zeptal se.
„Šla se koupat k horkým pramenům.“ Sönam už ve snu nebyl, z výšky pozoroval vnoučka, jak mluví ze spaní a na tváři se mu lesknou slzy. Sestra mu prý nedovolí, aby ji jako dřív doprovázel. Sönam se tedy rozletěl k horkým pramenům. Vysoko, vysoko nad hlavou se mu přehnalo burácení letadla pravidelné linky Lhasa – Peking a zpět. Okolní ledovce a kopce porostlé trávou se třpytily jako snová krajina utkaná ze stříbra.
Sönam už byl u pramenů. Ve vodě se jako poupě lotosu, jako luna v úplňku koupala nahá dívka. Ach, nevinné mládí. Dívka se postavila, rozvlnila dlouhé vlasy a pozvedla hlavu k nebi. Jen se podívejte, jak zářím, už jsem dospělá. Umírající duše omámená pronikavým zápachem síry a ztěžklá párou stoupající z pramene šťastně obletěla mladé tělo kypící životem a vznesla se do výše. Letadlo bylo pryč a dívka si znovu jako bohyně zakryla rukou to nejkrásnější místo na ženském těle. Potom se posadila a pomaloučku se ponořila do vody, až byly na hladině vidět jen její nádherné vlasy a svěží tvář, která se v rozčeřené vodě pozvolna rozplynula.
V tu chvíli uviděl Sönam svého bělouše.
Před několika lety si Sönam uvědomil, jak už je starý a pustil ho do hor. Kůň teď putoval tam, kde byla nejšťavnatější tráva a nejpříjemnější vánek, až se dostal pod zasněžené vrcholky hor. Nakonec, na přelomu jara a léta, kdy v řekách valem přibývalo vody, otřásla nejvyššími štíty lavina. Kůň to moc dobře věděl, protože země všude kolem se chvěla. Z hor se neslo burácení a masa sněhu se pomalu sunula dopředu. Vyděšený bělouš se neohlížel na smrtelné nebezpečí a pustil se tryskem dolů. Když lavina utichla, spatřil svého bývalého pána, jak pluje po nebi. Znovu tedy dal život v sázku a jako blesk letěl s vlající hřívou a vztyčeným ocasem dolů, ale ať uháněl, jak chtěl, čile poletující duši se mu dohonit nepodařilo.
Duše se vrátila.
Sönamovi ochrnula celá tvář, ani tělem už nemohl mluvit, a tak neměl jak sdělit rodině, která se shromáždila kolem, že je zase zpátky.
Tentokrát byla duše spoutána uvnitř něčeho velmi horkého. Sönamovi se s vypětím všech sil podařilo o kousek pozvednout ruku. Příbuzní hned pochopili a vynesli ho na terasu, kde se ocitl tváří v tvář zapadajícímu slunci. Před očima se mu začaly míhat stíny minulosti, jedna za druhou se před ním rojily rozmazané tváře až nakonec v jediném okamžiku všechny zmizely. Sönam Paldän už byl ve skutečnosti po smrti, neslyšel pláč ani motlitby, jeho oči byly prázdné až na mihotavá světýlka barvy červánků, která pomaličku skomírala.
Syn a příbuzní chtěli otce na cestu obléknout do parádních šatů, dokud byly jeho údy ještě teplé a měkké, avšak červená světýlka, jen o trochu větší než špička jehly, ne a ne zhasnout.
„Čekáš, až se vrátí vnučka?“ zašeptal mu syn do ucha a plamínky se zatřepotaly.
„Nebo snad čekáš na svého koně?“ Plamínky znovu ožily.
Opuštěným soumrakem se donesl hluk stáda vracejícího se do ohrady a červené světlo v Sönamových očích se rozhořelo naplno. Stíny lidí, prodloužené večerním sluncem, se nakupily na prázdném prostranství ve dvoře. Ovce smutně bečely. Krásná pasačka si sepnula vlasy, sklonila se k dědečkovi, políbila ho na čelo, a duše starce, které se dostalo požehnání, odletěla do nebe. Slunce pohladilo hory, les, řeku i pastviny posledním zlatým paprskem.
„Kůň!“
Před domem se ozval dusot koňských kopyt. Když pouštěl Sönam koně na svobodu, řekl mu: „Jdi si, kam chceš, jsi volný jako vítr. Já už jsem starý.“
Teď se bělouš skutečně přihnal s větrem o závod a lidé nevěděli, jestli je to živý kůň z masa a kostí nebo jeho duch.
Syn vzal postroj a položil ho vedle otce. „A-pa, tvůj kůň je tady.“
Bělouš s vlající hřívou mocně zařehtal a step i lesy potemněly.
Starci tekly slzy jako drahokamy a křišťálově se blýskaly, až srdce usedalo. Nakonec se všechny skutálely dolů a světlo v jeho očích zhaslo.
V tu chvíli padla na celou zemi noc a náhle bylo slyšet stále silnější zurčení vody.
Bílý kůň se vrátil do hor ke svitu luny. Lidé říkají, že stále nosí svého pána přes zasněžené vrcholky hor.
(1992)
Ma Ťien: Iniciace
V těch místech se do nekonečna zvedaly několik set mil dlouhé horské hřbety rozeklané hlubokými údolími. Když stály zcela obnaženy v paprscích ostrého odpoledního slunce, působily tiše a nehnutě. Teprve ve chvíli, kdy se slunce naklonilo k západu, jsem spatřil, jak se jim do žil vlila krev, jak tepou a pulsují jako kůže živého tvora. Červánky však brzy zmizely za vrcholky hor, a když jejich poslední odlesk zaplnil prostor mezi nebem a zemí, začal jsem stoupat vzhůru. V tu chvíli jako bych v té mohutné hradbě hor nahmatal o překot divoce bušící život. Byl jsem stržen, spláchnut a nakonec mi nezbylo nic než špinavé, prázdné tělo. Nadával jsem a drápal se, až jsem nakonec s úsměvem vstal a obrátil se zpět k silnici.
Bylo to druhý den poté, co jsem odešel z Khagy. Nešel jsem po cestě. Chtěl jsem šplhat přes hory, abych si potvrdil, co je život za šmejd. Co jiného mi zbývalo. Celý den jsem se tam motal dokola, přišel do končin, kde neexistovaly cesty, a nakonec jsem byl poražen. Brečel jsem ponížením jako malé děcko.
To už je osud umělců, téměř úchylka. Na tibetské náhorní plošině, kde je každý coul půdy prodchnut duchovnem, se mýty a legendy vzájemně mísí v jediný celek. Existuje zde utrpení, jehož smysl modernímu civilizovanému člověku uniká. Přál bych si, aby to, co dnes napíšu, bylo počátkem mého zapomnění.
Našli ji devátý den po smrti převtělence Tändzina Wangdü. Narodila se přesně před devíti dny. Dívala se široce rozevřenýma očima a co chvíli bedlivě sledovala lidi a věci kolem sebe. Domek byl postaven z nepálených cihel uplácaných z hlíny a slámy. Jediná máslová lampička mihotavě osvětlovala matčiny prsy a několik červených a zelených kousků potrhané látky nad vchodem. Byla to velmi chudá rodina. Matka venku zaslechla hlasy a zabalila ji rychle do vaku z ovčí kůže. Několik lidí se jako stádo černých jaků natlačilo do dveří a zcela je zatarasilo. Matka vyskočila, aby hosty pozvala dál. Byli to vzácní hosté, lamové z kláštera Rongthag v čele se samotným žungläpou.
Žungläpa Sönam Cemo se zeptal: „Slyšel jsem, že se tvoje dítě narodilo přesně před devíti dny.“ Matka přitakala. Okolo stojící lamové ihned sepjali ruce a začali se modlit. Sönam Cemo vyslal do kláštera posla se zprávou, že „živoucí buddha“ se skutečně převtělil zde. Vyptával se dál: „Chlapec, nebo děvče? Jak se jmenuje? Sangsang Dolma? Od této chvíle se bude jmenovat Sangsang Taši,“ rozhodl Sönam Cemo.
Nato byl proveden obřad k uvítání nového převtělence na tomto světě a Sangsang Taši byla i s celou rodinou přestěhována do kláštera Rongthag.
Když bylo Sangsang patnáct let, dokončila studium pěti kanonických spisů a vstoupila do Mänpa dacchangu, kde se začala vzdělávat v tradiční medicíně. Tehdy poprvé v životě opustila klášter a poprvé absolvovala necelou hodinku trvající cestu do Mänpa dacchangu. Posledních pár měsíců už nechtěla, aby ji kdokoli doprovázel a ona si tak mohla cestou v klidu přemýšlet. Během těch několika měsíců jí zmítaly jakési nevyslovitelné pocity. Celých patnáct let se jen učila číst a recitovat sútry, denně se věnovala meditaci. Ale ve skutečnosti polovinu této cesty, kvůli níž se úlekem budívala ze spánku, chodila velmi často.
Když otevře dveře své mnišské komůrky, vine se před ní dolů z kopce pěšina dlážděná plochými kameny. Po obou stranách se tlačí dvorky vísky Gekhang, jež těsně přiléhá ke klášteru. Za zatáčkou zahrazuje cestu vysoká rudá zeď a za ní se nachází centrum celého kláštera, kde se obětuje Buddhovi Šákjamunimu a šestnácti velkým bódhisattvům. Podél rudé zdi vede pěšina, po níž věřící za polohlasného drmolení súter obcházejí klášter. Je mezi nimi i jedna stará žena s modlitebním mlýnkem v ruce, která tu chodí už víc než dvacet let. Taši ji často potkává. Jakmile ji stařena spatří, padne před ní na kolena a bez ustání bije hlavou o zem. Proti rudé zdi je brána geköho sídla, před níž se honívají pářící se psi. Když se jde ještě kousek dál a zahne se doprava, objeví se uzounká ulička. Je to ulice vedoucí k hlavní bráně kláštera Rongthag. Během slavnosti rozvinutí velké thangky je zde pokaždé moře lidí a i ve všední den tu bývá plno stanů sloužících coby dočasné příbytky pro kupce. Několik kameníků a žebráků si v prostoru mezi stany a domky vesničanů postavilo provizorní chatrče z kamení. Sangsang Taši si sem tu a tam zajde koupit pár ručně tepaných náušnic z Indie nebo jinou drobnost. Míří-li však do Mänpa dacchangu, musí na konci uličky zabočit doleva. Přijde tak na pěšinku mezi poli, kde se pěstuje pšenice a zelený hrášek, zpod nízkého vrboví tu vykukují bujné trsy knotovky a vzduch je po ránu prosycen aromatickou vůní řeřichy. Tady se často zastaví. Je odtud výhled na celý klášter Rongthag, v sedle nad ním se tyčí terasa, kde bývá při slavnosti vyvěšena obří thangka s obrazem Buddhy. Je to veliká zářivě bělostná stavba bez jediného smítka či zrnka prachu. Za větru zde hlasitě pleskají modlitební praporky, jako by je vítr chtěl rozervat na cáry. Po celém kopci bylo vybudováno na sto klášterních budov. Ještě kousek vpředu pak teče horská říčka a kdesi v dálce se vlévá do blýskavých vod řeky Ňangčhu. Za říčkou už je Mänpa dacchang.
Pokaždé, když dorazí na tuto pěšinku, jakoby mávnutím proutku zapomene, že je „živoucí buddha“, převtělení Tändzin Wangdüa, zapomene, že není muž. Venkovský vzduch působí, že je jako omámená. Postává na dřevěném můstku a pozoruje, jak valící se voda divoce smýká dlouhými řasami. Za řekou Ňangčhu se rozkládají už jen nekonečné a pusté horské pláně.
Zítra se zúčastní velkolepé iniciace, během níž jí bude předána tantrická nauka. Při tomto obřadu by ji měl buddha západního ráje Amitábha zbavit veškeré závisti i touhy po světských statcích. Zároveň je to poslední iniciace, během níž se jí zjeví zázračně projevený Buddha Tathágata. Je podzim. Do kláštera se bez ustání valí skupinky věřících, aby se hned poté, co jí bude předána tantrická nauka, mohly zúčastnit ceremonie „uvítání převtělence“ a ovšem také s ní spojeného rozdávání almužen a darů věřícím. Ale Taši o to vše nejeví pražádný zájem, nejraději by si sama v klidu o něčem přemýšlela.
Jako obvykle i dnes se vypravila k vrchnímu lamovi do hlavního sálu Mänpa dacchangu. Veliký sál byl nápadně prázdný, jen uprostřed leželo již připravené mrtvé tělo. Vrchní lama bude dnes vykládat o poloze bodů, v nichž sídlí životní síla člověka. Přesně tohle by se nutně potřebovala dozvědět. Vrchní lama počkal, až mladý mnich připraví obětní oltář, a teprve pak se pustil do práce. Nařízl hrudník. Nejprve vyndal z těla všechny hlavní orgány a rozložil je na stůl, poté vyňal srdce a ukázal žákům, kde se nachází vnitřní oko. Z těla se ve vlnách zvedal takový zápach, že se Taši co chvíli obracel žaludek. Byla mezi žáky jediná dívka, i když, stejně jako ostatní, měla dohladka oholenou hlavu. Stála vedle Geleg Paldžor. Ten společně s ostatními asi deseti žáky právě pozorně sledoval každičký pohyb vrchního lamy. Geleg Paldžor sem byl vyslán z kláštera Panam, aby zde získal učený titul geše. Text Kálačakry měl už dávno nastudovaný. Taši sedávala při hodinách vždy blízko něho.
Vrchní lama vyzval žáky, aby zapojili své vnitřní oko, a podívali se, co se právě odehrává v jeho mysli. Za chvíli vyvolá čtyři mladé lamy, aby řekli, co právě viděli. Vyvolal Sangsang Taši. Je tu nejmladší a navíc je převtělenec. Sangsang se ihned ponořila do meditace. Umění jógy se však učila pouhých šest let, její vnitřní pohled ještě nebyl dostatečně jasný a zřetelný. Odříkala mantru, aby upevnila důvěru v sebe sama a s vynaložením veškerého svého umění znovu zapojila intuici. Obraz byl maličko jasnější, ale stále nebyl dost zřetelný. Náhle cítila, jako by jí hořely palce u nohou, cítila, jak se žár pomaličku koncentruje a jak stoupá od nohou směrem k srdci. Rychle odříkala další mantru, aby upevnila svůj pohled, a postupně zcela zřetelně rozeznala v mysli vrchního lamy ledovou řeku. V okamžiku, kdy se z meditace navracela do bdělého stavu, spatřila sebe samu, jak zcela nahá stojí uprostřed ledové řeky. Když procitla, řekla vrchnímu lamovi, co viděla. Vrchní lama opáčil, že to je naopak přesně to, co spatřil on v její mysli. Oko pro poznání budoucnosti není vnitřní oko. Potom vrchní lama rozřízl mrtvole lebku směrem od spánku. Sangsang byla zmatená, vrchní lama jí nevysvětlil, proč stála uprostřed ledové řeky. Cožpak to je její budoucnost? Divila se, proč byla úplně nahá, bez kousku oblečení, proč vypadala jako nějaká dákiní? V tu chvíli vyňal vrchní lama zpod hypofýzy malou měkkou kost a řekl: „Tohle je oko pro poznání budoucnosti. Když jej budete cvičit, naučíte se, jak u druhých odhalit latentní nemoci a zlé duchy. Viděl jsem nyní Sangsang Taši, jak stojí v ledové řece, a to znamená, že právě toto bude jedna ze šesti zkoušek a tří utrpení, jež pro ni za několik dní určí věštec a jež bude muset během iniciace podstoupit. Ale, Sangsang Taši, poslouchej mě, tvoje umění jógy ti dá takovou sílu, že tři dny a tři noci strávené v řece na tvé tělo nebudou mít žádný vliv, nemohou ti ublížit.“
Taši byla v rozpacích. Vždyť tu řeku zahlédla jen párkrát zdálky, z hor. Vydrží sice několik dní v zimě a sněhu, aniž by pocítila chlad, jakou chuť však bude mít řeka? Znovu ji zalila ona vlna horka stoupající od palců na nohou směrem vzhůru. To teplo přece nevychází z její vlastní vůle. Rozhlédla se kolem sebe a zahlédla světelný kruh třepotající se nad Paldžorovou hlavou. Usmála se na něj. Pochopila. Paldžorovo umění jógy už přesáhlo schopnosti vrchního lamy, jen to ještě nikomu neodhalil. Vrchní lama zvedl onu měkkou kost z mrtvého těla a řekl žákům: „Tohle byl prosťáček, prožil svůj život v temnotě a nevědomosti, a proto je jeho kost žlutá. Až se ji naučíte používat, bude průhledná. Veškeré umění meditace, božská zjevení i tajné nauky, to vše se usídlí zde, v této kosti. Jedině díky ní můžete dojít prozření, vaše srdce se stane čistým a zrak se projasní. Jen tak budete schopni rozlišit pravou podstatu všech věcí.“ Vrchní lama vydloubl nožem jedno oko, rozmáčkl je a s pohledem upřeným na tmavou tekutinu, jež z něj vytékala, pravil: „Prostí lidé se na svět dívají tímto okem, proto jim zůstává pravá skutečnost skryta, zůstávají spoutáni pěti jedy a nikdy se nemohou probudit.“ Tašiin pohled utkvěl na tom zmrzačeném a neúplném mrtvém lidském těle. Byl to muž středního věku s velikými bílými zuby. Nad jeho vnitřnostmi teď kroužilo hejno much.
Odpoledne seděla Sangsang tiše sama ve své komůrce. Před chvílí byla navštívit matku, která je těžce nemocná. Použila všechny medicínské vědomosti, jež se za těch pár měsíců v Mänpa dacchangu naučila, aby jí trochu ulevila, ale nic nepomáhalo. Minulý měsíc část matčiny nemoci přenesla na toulavého psa a pes okamžitě zdechl. Ale labrang čhagdzö ji pak napomínal, že vše živé má duši a nemoci se nemohou jen tak přenášet na jiné živé tvory. S těžkým srdcem viděla, jak matka pomalu sesychá a chřadne. Nazítří je den její iniciace. Bude to největší obřad v klášteře od smrti převtělence Tändzin Wangdüa. Její mysl je teď však někde zcela jinde. Všimla si, že všude ve vsi Gekhang vyměnili modlitební praporky za nové a do kláštera pozvali řemeslníka, aby opravil a dal do pořádku dlouhé chrámové rohy, na něž se už několik let netroubilo. Několik mnichů troubení na ně právě pilně trénovalo. Ve všech síních kláštera poblikávaly dnem i nocí máslové lampičky. Sangsang seděla celá nesvá s pohledem tupě upřeným na matné světlo jedné z lampiček.
V meditační síni už bylo připraveno rituální místo pro posvátnou mandalu, kolem stály sošky buddhistických světců a nejrůznější dary a obětiny, mezi nimi i vnitřnosti z těla onoho muže, jehož ráno pitvali. Čistě vymytá střeva byla rozprostřena na zlaté obřadní míse. Podlaha byla pokryta několika vrstvami koberečků, jež poslouží při obřadu rituálního míšení mužského a ženského principu, po stranách už ve čtyřech k tomu určených kovových nádobách hořelo kadidlo a vonné tyčinky. Podél všech čtyř stěn síně vymalovaných nástěnnými malbami se táhla police potažená pruhem rudé látky, na níž jedna vedle druhé hořely spousty máslových lampiček.
V souladu s tradicí ji do tantrické nauky uvede labrang čhagdzö Tändzin Wanggjal. Když si vzpomene, že právě s ním bude provádět obřad rituálního míšení mužského a ženského principu, má pocit, že se nemůže nadechnout. Myslí si, že ji Wanggjal nenávidí, nenávidí ji za to, že se jeho bratr převtělil právě do jejího těla. Ale Wanggjal rozumí tantrickým naukám. To on ji učil pět kanonických spisů, to on ji zasvětil do nauky bum. Vybavila si jeho obličej zbrázděný vráskami. Když se na ni dívá, všechny jeho vrásky jako by se v jeho tváři vlnily a přelévaly. Velké zornice vyplňují téměř celé oko a jeho tělo je navíc téměř démonicky obrovské.
Vzpomněla si na nástěnné malby v meditační síni. Na jedné z nich je vyobrazen meditující bódhisattva Hévadžra s dákiní, jak v lotosovém sedu provádějí rituální míšení mužského a ženského principu. Přesně takhle bude zítra ležet s nohama do široka rozevřenýma. Zalil ji syrový, podivně zneklidňující pocit a tělem se jí rozlilo horko. Před očima jí probleskl čhagdzöho obličej, jeho výraz nebyl nikterak přátelský. Silou vůle se donutila ovládnout své rozhárané myšlenky a ponořila se do meditace. Odříkala mantru přivolávající Buddhu Tathágatu a jako v transu spatřila, jak k ní přicházejí tři dákiní a oznamují ji, že zítra do ní vstoupí sám bódhisattva Hévadžra. Ta v červené suknici se na ni ještě jednou otočila a usmála se. Potom se v její mysli zjevil bódhisattva Maňdžušrí a sedl si proti ní na posvátnou mandalu. Cítila hrozné horko, puls v jejím srdci planul jako malá lampička, její hýždě, stehna, kolena, kolení jamky, nárty i chodidla, to vše bylo lehoučké jako pírko. Nato se objevil Paldžor. Ve své nahotě by se studem nejraději propadla, a raději proto rychle procitla z meditace. Nebyla schopná se soustředit, svolala do své mysli buddhy všech čtyř světových stran, ale uvnitř mysli nebylo žádné já. Ve spáncích jí bušilo, všechny zvuky zvenčí teď pronikaly přímo k jejímu srdci. Nezbylo jí, než znovu vyjít z meditace. Zamyslela se nad slovy tří dákiní.
Zvenčí sem zavanula vůně smaženého khabce. Dostala hlad. Zvukem klapačky ve tvaru rybí hlavy přivolala služku, požádala ji, aby jí donesla misku máslového čaje a pak za sebou zavřela dveře. Byla už hluboká noc. Pozorovala černý uzlík uvázaný na konci knotu máslové lampičky a představovala si, jak bude zítra vypadat. Když si uvědomila, že tam bude ležet úplně nahá, divoce se jí rozbušilo srdce a zachvátila ji hrůza. Pokusila se zahnat ty bezbožné myšlenky a znovu se soustředit na meditaci, ale nedařilo se jí to. Nevydržela klidně sedět. Bylo to poprvé za všechny ty roky, kdy se na něco plně nesoustředila. Věděla, že porušuje mnišský slib, cítila strašné napětí. Znovu zapálila dvě máslové lampičky, které mezitím zhasly, a odříkala mantru pěti transcendentních bódhisattvů. Pomalu začínala vše vidět jasněji.
Ráno, když procitla, cítila plně svoji ženskost. Obrysy rodícího se dne byly tou dobou ještě nezřetelné a mlhavé. Pocítila to ještě před úsvitem. Nejdřív to byla krev, proudila klidně, protékala celým jejím tělem, tepala v prsech, stlačených pod spodní košilkou, a její stehna, pánev i podbřišek přetékaly vláhou. Posadila se. Ňadra se zhoupla a jak se jí spodní košilka otřela o bradavky, téměř ji skolila prudká závrať. Ten pocit se vzápětí přesunul do míst, kde měla dělohu. Bezděky to místo stlačila dlaní. Zvláštní, jako oheň palčivá bolest, se jí rozlévala až k rozkroku. Ženství se v jejím těle pomaličku probouzelo. Jakmile si vzpomněla, že za chviličku bude zcela nahá vydána na pospas davu, nervózně si oběma rukama objala ramena a brada se jí rozklepala. Sledovala, jak obloha venku postupně přechází z purpurové barvy v modrou a jak se pomalu projasňuje.
V zaplněné meditační síni sedělo se zkříženýma nohama několik set mnichů, všude hořely vonné tyčinky a kadidlo. Místnost naplňoval zvuk chrámových rohů, bubnů, gongů a různých dalších nástrojů. Sangsang Taši na sobě měla žluté mnišské roucho, krk jí zdobil růženec z rumělkových korálků a perel. Vystoupila na obřadní místo pokryté meditačními koberečky a se zkříženýma nohama se posadila proti labrang čhagdzömu. Ruce volně položila na kolena, dlaně obrácené směrem vzhůru, a odříkala mantru pěti transcendentních bódhisattvů. Její mysl byla neklidná, ruce se jí co chvíli rozklepaly a strašlivý stud ji nutil tisknout chodidla co nejtěsněji k vnitřní straně stehen. Když se znovu ozval zvuk chrámového rohu, uvědomila si, že se jí stále nepodařilo ponořit do meditace. Ve zmatku začala odříkávat dháraní, aby se jí vrátila rovnováha, ale slova se jí popletla. Pozdě. S vytřeštěnými zraky viděla, jak labrang čhagdzö svléká mnišské roucho a jak jde k ní. V očích jí na okamžik zableskl prosebný pohled, srdce jí divoce bušilo a ona zcela ochromená nechala labrang čhagdzöho, aby ji povalil na kobereček. V mžiku ji ochromila ostrá bolest v podbřišku a pod vahou jeho těla téměř ztratila vědomí. Měla pocit, že ženství, jež do jejího těla dnes za úsvitu vstoupilo, právě teď labrang čhagdzö rozerval na malé kousíčky.
Když se jí znovu vrátil cit, první, co si uvědomila, byl pot, stékající jí po zádech a po krku. Prudká bolest dole poněkud ustoupila a její tělo se nyní mechanicky pohybovalo společně s tělem nad ní. Zdálo se jí, jako by padala do temné díry, a co chvíli se zalykala téměř obscénním pocitem hnusu, stoupajícím od stehen nahoru. V oné temné díře byla zcela sama, a to ji na kratičký okamžik uklidnilo. Ale vzápětí si s hrůzou vzpomněla, že to je obřad rituálního míšení ženského a mužského principu, při němž by měla zapojit svou duševní energii, meridiány i energetické body, aby vstřebala veškeré poznání z těla Tändzin Wanggjala. Jedině tak může dojít k propojení jejich vědění. Pokusila se otevřít vnitřní dráhu pro vědění, ale Wanggjal ji přinutil vstát, jednu její nohu si zvedl do výše pasu a další mohutný otřes způsobil, že opět zapomněla na všechny dráhy i meridiány. Náhle se jí zdálo, že začíná schnout a scvrkávat se, že labrang čhagdzö jako magnet přitahuje a vysává všechen morek z jejích kostí i veškerou její duševní energii. Ztratila vědomí a její bezvládné tělo nechalo labrang čhagdzöho, aby si s ním dělal, co chtěl. Když se Tändzin Wanggjal znovu posadil do lotosového sedu a její tělo si přitiskl na sebe, přesně jako dákiní na nástěnné malbě si přisedla a zkušeně obtočila nohy kolem jeho boků. Viděla, že dnes ráno právě vykvetlá dívčí ňadra jí teď ochable visí jako prsy staré ženy. Tupá bolest v podbřišku působící, že sotva lapala po dechu, jí začala stoupat od stydké kosti k pánvi a dále přes kostrč podél páteře vzhůru. Široce rozevřela oči. Jasný sluneční svit ozařoval vše kolem, z nádob na kadidlo se vznášela oblaka modravého kouře a stoupala do výšky. Spatřila, jak tvář Buddhy Tathágaty nad kouřovými oblaky právě vykouzlila zářivě zlatý úsměv. Otočila obličej na opačnou stranu od Wanggjalovy zpocené brady a mezi spoustou lesknoucích se vyholených hlav spatřila Paldžora. Okamžitě oči znovu zavřela, zabořila tvář do Wanggjalovy hrudi a zaťala zuby.
Iniciace skončila teprve k poledni. Když přišla znovu k vědomí, zjistila, že leží jako pes na zádech s rozhozenýma nohama a pokrouceným tělem, jež se stále ještě škubalo v křeči. Prsy jen splaskle visely v kalužích potu. Jako šílená si vzpomněla na umírající matku. Přistoupily k ní dvě mnišky, nadzvedly ji a vodou ze zlaté obřadní mísy jí začaly omývat rozmazanou krev a pot mezi stehny. Nebyla schopná se pohnout, ztratila všechen cit v nohou. Když se zvedla, zaduněl kolem znovu zvuk chrámových rohů a melodie písně na oslavu Buddhy se společně s oblaky modrého dýmu a žalostným zpěvem fléten slila v jediný celek. Zlatou obřadní mísu položili doprostřed posvátné mandaly. Labrang čhagdzö už si mezitím oblékl mnišské roucho a s planoucími tvářemi se posadil na měkkou podušku. S roztřesenýma nohama nečekala už na nic jiného, než až ta veliká sláva skončí. Bylo jí jasné, že umění jógy, jež cvičila po mnoho let, během dnešního dopoledne zcela opustilo její tělo. Ale připadala si jako žena a už ji nemohlo překvapit, že všemi částmi těla není nic než právě žena.
Sangsang Taši zemřela večer třetího dne poté, co vstoupila do ledové řeky. Podle pravidel ceremonie měla po třech dnech v řece dosáhnout nirvány a měl se jí zjevit Buddha Tathágata. Tři mniši se střídali v hlídání a rozbíjeli ledový krunýř kolem jejího krku. Nebyla už schopna vybavit si ani to nejjednodušší zaříkání přivolávající oheň. Za rozbřesku se žungläpa Sönam Cemo odtrhl od ohniště, vratce přešel po klouzavém ledu, a když přišel k Taši, všiml si, že její tělo se svezlo trochu níž do vody. Vytáhli ji na ledovou plochu a zjistili, že se změnila v průhledný kus ledu. Ňadra a kolena měla okousané od ryb, ale v ranách nebyla vidět jediná kapka krve. Oči měla mírně přivřené, takže měla podobný výraz, jaký mívala při každodenních meditacích.
Průvod vítající převtělence dorazil těsně po rozednění. Lidé byli svátečně oděni, koně byli ověšeni pestrobarevnými stuhami. Pro mnichy nebyl žádný rozdíl v tom, jestli je převtělenec živý nebo mrtvý. Ale přesto když obklopili Tašino tělo, zůstali chvíli jako omráčení. Přimrzla už zatím k ledu a v mdlém světle slunečních paprsků viděli všichni v jejím ledově průhledném těle zřetelně veškeré vnitřní orgány. V jejích střevech plavala maličká rybka, bůhví, kudy se tam dostala.
Lebka Sangsang Taši je teď tady u mě. Vzpomínám si, že člověk, jenž mi ji prodal, říkal, že ji zdědil po svém prapradědovi. Jeho prapraděd prý kdysi dávno, když byl mladý, studoval v Mänpa dacchangu tantrické nauky. Tašina lebka byla uložena v hlavní síni kláštera Rongthag jako vzácný rituální nástroj a jen jednou ročně ji používali při iniciačních obřadech. Teď už má miska tmavě žlutohnědou barvu a na levé straně se kdoví kdy vytvořila prasklina. Nyní je plná mastné špíny. Lebeční švy na temeni se vlní jako linie grafu EKG. Jeden přítel medik říkal, že je to typický určující znak pro ženské, ještě ne zcela vyvinuté lebky. Miska z lidské lebky má na okrajích vzory vykládané žlutou mědí a i vnitřek misky je pokryt tenkou vrstvou žlutého kovu. Kupec za ni původně chtěl pět set jüanů, já ji koupil se slevou za pouhých sto. Kdyby někdo nevěděl, co s americkými dolary, ať se klidně ozve. Ta částka by pokryla veškeré náklady na zbytek mé cesty po severovýchodě.
(1987)
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.