Endurance

Příkaz opustit loď byl vydán v 17 hodin. Většina mužů však žádný příkaz nepotřebovala, neboť v tu chvíli již každý věděl, že s lodí je konec a že přišel okamžik vzdát se snahy o její záchranu. Nikdo neprojevoval strach či obavy. Muži nepřetržitě bojovali po tři dny a boj prohráli. Přijali svou porážku téměř s lhostejností. Byli prostě příliš unavení, než aby se zajímali.

Frank Wild, zástupce velitele, postupoval přes pokroucenou palubu do kajut posádky. Tam na dolních palandách leželi dva námořníci Walter How a William Bakewell. Oba byli na pokraji svých sil z téměř třídenní práce u pump; přesto však nebyli schopni usnout. Rušil je zvuk, který loď vyluzovala.

Byla drcena. Ne celá najednou, ale pomalu, kousek po kousku. Uvízla mezi ledem, a nyní ji drtil tlak desítek milionů tun ledu, který se pohyboval proti sobě. A jak umírala, naříkala v agonii. Její konstrukce a podlahy, obrovské trámy, ze kterých byla postavena některé měly na šířku skoro stopu – skřípěly, jak se smrtící tlak zvětšoval. A když už nemohly to napětí vydržet, praskly se zvukem, jaký vydá vybuchující mina.

Mnoho břeven z kajut námořníku bylo zničeno již dříve během dne a paluba se zvedala, pohybovala se pomalu nahoru a dolů, jak tlak přicházel a ustával.

Wild nahlédl do kajuty. Tiše promluvil. Odchází, chlapci. Myslím, že je čas dostat se pryč. How a Bakewell se zvedli ze svých paland, popadli dva povlaky na polštáře, kam si uložili nějaké osobní věci, a následovali Wilda zpět nahoru na palubu.

Poté šel Wild dolů, do malé lodní strojovny. Kerr, druhý inženýr, stál u žebříku a čekal. S ním byl Rickerson, hlavní inženýr. Strávili tady v podpalubí skoro celých dvaasedmdesát hodin a udržovali páru v kotlích, která poháněla pumpy v jednotlivých místnostech. I když neviděli led v pohybu, oba si během těchto hodin uvědomovali, co s lodí dělá. Její boky – ačkoliv na většině míst byly až 2 stopy silné – se pod tímto obrovským tlakem opakovaně prohýbaly dovnitř o 6 palců. Současně s tím byly ocelové pláty podlahy stlačovány k sobě a v místech, kde se dotýkaly jejich hrany, vydávaly skřípavý zvuk. Pak se zkroutily nahoru a znenadání se jeden dostal nad druhý, což bylo doprovázeno ostrým kovovým zvukem.

Wild se nezdržel dlouho. Uhaste ohně, řekl. Odchází. Kerr vypadal klidně.

Wild se vydal na záď k šachtě s lodním šroubem. McNeish, starý lodní tesař, a námořník McLeod, zde usilovně vycpávali natrhanými kusy prostěradel vodotěsnou kajutu, kterou den předtím postavil McNeish. Stloukl ji, aby zastavila proud vody přicházející do lodi trhlinou v zadním vazu a u kormidla, kterou zde prorazil led. Voda teď však dosahovala skoro až k plátům podlahy a přibývala rychleji, než byla vodotěsná komora schopna udržet, a rychleji, než ji pumpy stačily odčerpat z lodi. Kdykoliv tlak na chvíli ustal, bylo slyšet zvuk valící se vody, která postupně naplňovala nákladní prostor.

Wild dal dvěma mužům signál, aby přestali. Poté vylezl po žebříku na hlavní palubu.

Clark, Hussey, James a Wordie byli u pump, už to však sami vzdali, neboť si uvědomili marnost svého počínání. Seděli na krabicích se zásobami a nakláněli se směrem k zábradlí. Jejich tváře odrážely nevýslovnou dřinu posledních tří dnů.

Kousek dále vepředu, ti, co měli na starosti psí spřežení, připevnili velké kusy pláten na levé zábradlí a udělali z nich něco jako padák na ledovou zem kolem lodi. Vyvedli čtyřicet devět psů husky z jejich útulků a po jednom je nechali sklouznout směrem k muži, který čekal dole. Každý z takových počinů by v normálním případě přivedl psy k šílenství, ale zdálo se, že psi nějak vycítili, že se děje něco velmi neobvyklého. Nepropukl mezi nimi ani jeden souboj a ani jeden z nich se nesnažil utéci. Teplota dosahovala -22 °C a vál slabý jižní vítr. Zešeřující se obloha nad hlavou byla jasná.

Ze vzdáleného jihu se však blížila vichřice. I když k tomuto místu v příštích dvou dnech zřejmě nedorazí, to, že v dálce zuří, poznali muži podle pohybů ledu, který se rozpínal tak daleko, jak jen oko dohlédlo, a ještě další stovky mil za horizontem. Plující masa byla natolik těsně semknutá, že i když je bouře zatím nedostihla, vzdálený tlak větrů způsoboval, že kry do sebe narážely.

Celý povrch ledu byl pohyblivým chaosem. Vypadal jako obrovská skládací puzzle, jeho části se vypínaly do nekonečna a neviditelná drtící síla způsobovala, že do sebe kusy ledu navzájem narážely a praskaly. Dojem z této titánské síly byl zvýšen neuspěchanou promyšleností pohybu. Kdykoliv se setkaly dvě ledové kry, jejich okraje do sebe narazily a nějakou chvíli spočívaly proti sobě. Poté, když žádná z nich neprojevila známky poddajnosti, se zvedly a dlouze a často se chvěly, poháněny nesmiřitelnou silou za sebou. Někdy se neočekávaně zastavily, podle toho, jak neviditelná síla působila na led, a zdálo se, že o ně záhadně ztratila zájem. Avšak častěji se kry silné většinou 10 stop nebo více zvedaly stále výš, jako když se vztyčuje stan, dokud se jedna z nich nebo obě nezlomily a nesvalily se na sebe, vytvářejíce tak tlakový hřeben.

Led v pohybu vydával zvuky chrčení a nářek ker spolu s občasným žuchnutím, když se jeho těžký kus zřítil. Zdálo se však, že kra, na kterou tlak působil, má navíc v zásobě nezměrný repertoár zvuků a mnohé z nich zněly podivně na to, že by to měly být zvuky ledu, který je pod tlakem. Někdy se ozval zvuk, který zněl jako gigantický vlak se skřípajícími nápravami, jež jsou s velkým rachotem a nárazy odkloněny. Ve stejnou chvíli zahoukala velká lodní siréna, jejíž zvuk byl směsí kokrhání kohoutů, řevu vzdáleného příboje, slabého pulsování stroje v dálce a bědování staré ženy. Ve vzácných okamžicích ticha, kdy pohyb ker na chvíli ustal, se vzduchem neslo zastřené dunění.

V tomto ledovém vesmíru nebyl pohyb nebo tlak nikde tak silný jako v místě, kde kry útočily na loď. Její pozice nemohla být horší. Jedna kra byla k lodi těsně přimknuta na pravoboku u přídě a další ji na stejné straně věznila u zádě. Třetí kra narážela přímo do dřeva na levoboku. Led tak usiloval o to, aby loď přelomil přímo uprostřed. Několikrát se loď nahnula celá na pravobok.

Vepředu, kde byl nápor nejsilnější, byla loď ledem přímo zahlcena. Jak se bránila další nové tlakové vlně, led se vršil výš a výš na přídi, postupně se dostal až k zábradlí, poté prorazil na palubu, naplňuje ji ničivým nákladem, který příď srazil ještě hlouběji. Takto uvězněná byla vydána na milost a nemilost ledovým krám, které se proti sobě valily na její boky.

Na každou novou tlakovou vlnu reagovala loď různě. Někdy se jen na okamžik zatřásla, jako když sebou člověk škubne při bodavé bolesti. Jindy se zvedala ve sledu křečovitých záškubů, které byly doprovázeny mučivými výkřiky. V těchto případech se její tři stěžně divoce kymácely dopředu a dozadu, zatímco lana se napínala jako struny na harfě. Nejmučivější však byly pro muže ty okamžiky, kdy se zdála být obrovským stvořením dusícím se a lapajícím po dechu, vypínaje své boky proti rdousivému tlaku.

V těchto posledních hodinách byli všichni muži více než čímkoliv jiným zasaženi hrůzou z toho, jak se loď jako obrovské zvíře zmítala ve smrtelné agonii…

Za hodinu poté, co loď opustil poslední muž, ji led prorazil na stranách. Ostré úlomky se dostaly dovnitř nejdříve, otevírajíce rány, jimiž prostupovaly celé kusy ker. Vše od středu lodi dopředu bylo teď pod vodou. Celou pravou stranu palubního přístřešku led rozdrtil takovou silou, že několik prázdných barelů od benzinu naskládaných na palubě proletělo jednou jeho stěnou a z poloviny se zarazily do druhé stěny, valíce před sebou obrovský zarámovaný obraz, který visel na stěně. Zvláštní bylo, že sklo obrazu se nerozbilo.

Později, když byly věci složeny v táboře, se několik mužů vrátilo, aby se podívali na tu opuštěnou a zpustlou věc, jíž byla jejich loď. Nebylo jich však mnoho. Většina z nich se těsnala a choulila ve svých stanech, celí promrzlí a unavení, poněvadž čas byl k jejich osudu lhostejný.

Jeden z mužů tento všeobecný pocit úlevy, že jsou z lodi pryč, nesdílel, alespoň ne ve velké míře. Byl to podsaditý člověk s širokým obličejem a rozpláclým nosem a v jeho řeči bylo slyšet irský přízvuk. Během hodin, které byly potřebné k opuštění lodi, se držel více méně stranou, zatímco loď opouštělo vybavení, psi a muži.

Jmenoval se Ernest Shackleton a sedmadvacet mužů, jež pozoroval, jak potupně opouštějí svou raněnou loď, bylo členy jeho Královské transantarktické expedice.

Bylo 27. října 1915. Loď nesla jméno Endurance (Vytrvalá). Její pozice byla 69°5´ jižní šířky a 51°30´ západní délky a loď se nacházela hluboko v ledové pustině zrádného antarktického Weddellova moře, rozkládajícího se mezi jižním pólem a mezi nejbližší známou lidskou základnou, která byla přibližně 1 200 mil daleko.

Jen několik mužů neslo stejnou odpovědnost, jakou měl v té chvíli Shackleton. Ačkoliv si byl zcela jistě vědom, že jejich situace byla zoufalá, nemohl si dokázat představit fyzické a psychické nároky, které na ně měly být v budoucnu s konečnou platností naloženy, tvrdost, kterou budou muset přestát, a utrpení, kterému budou vystaveni.

Byli prakticky vzato sami uprostřed zmrzlých moří Antarktidy. Bylo to téměř rok, kdy měli naposled kontakt s civilizací. Nikdo v tom vnějším světě nevěděl, že mají problémy, a o to méně se vědělo, kde vlastně jsou. Neměli žádný rádiový vysílač, kterým by mohli uvědomit případné zachránce, a je nepravděpodobné, že by se k nim kdokoliv dostal, i když byli schopní vyslat signál SOS. Psal se rok 1915 a v té době neexistovaly žádné helikoptéry, žádná sněžná vozidla, žádné sněžné skútry, žádná vhodná letadla.

A tak byla jejich neutěšená situace bezmocná a strašná ve své jasnosti. Pokud se z ní měli dostat, museli se z ní dostat sami.

Shackleton odhadoval, že pevninský ledovec Palmerovy země což byla nejbližší známá pevnina – je 182 mil západo-jihozápadně od nich. Samotná země se nalézala 210 mil daleko, avšak nebyla obydlená lidskými bytostmi ani zvířaty, a tak nenabízela nic, co by jim pomohlo k záchraně.

Nejbližší známé místo, kde mohli alespoň najít jídlo a přístřeší, byl nepatrný Pauletův ostrov, který měl v průměru méně než míli a půl a nacházel se 346 mil severozápadně přes vzdouvající se ledové kry. Tam před dvanácti lety, v roce 1903, strávila posádka švédské lodi zimu, poté co byla jejich loď Antarctic rozdrcená ledy Weddellova moře. Loď, která nakonec zachránila tuto skupinu, zanechala na Pauletově ostrově své zásoby, aby je mohli využít budoucí trosečníci. Ironicky to byl tenkrát Shackleton, jenž byl komisí vybrán, aby tyto zásoby nakoupil a teď o tucet let později to byl on, který je potřeboval.

Alfred Lansing (21.7. 1921 – 27.8. 1975) byl americký novinář a spisovatel, který pocházel z Chicaga. Nejvíce se proslavil sepsáním knihy Endurance: Shackleton’s Incredible Voyage z roku 1959 (v češtině DharmaGaia, 2007), kde zachycuje příběh Sira Ernesta Shackletona a jeho posádky, kteří uvízli v ledu při průzkumu Antarktidy. Tuto knihu sepsal po rozhovorech s deseti přeživšími z této legendární výpravy.

část I. kapitola 2.

Shackletonův příkaz opustit loď signalizoval začátek největšího ze všech antarktických dobrodružství, ale také zpečetil osud jedné z nejambicióznějších antarktických expedic. Cílem Královské transantarktické expedice, jak je patrné z jejího názvu, bylo přejít celý antarktický kontinent od západu k východu.

Důkazem rozsahu takovéto cesty je skutečnost, že po Shackletonově neúspěchu se o překonání tohoto kontinentu nepokusil nikdo celých 43 let až v roce 1957-58. Poté, co se během Mezinárodního geofyzického roku staly populární nezávislé výpravy, vedl na tuto cestu Britskou transantarktickou expedici Dr. Vivian Fuchs. Avšak i Fuchse, jehož skupina byla vybavená vyhřívanými pásovými vozidly a výkonnými radiovými vysílači, postupovala dle základě průzkumných plánů a měla k dispozici mnoho psích spřežení, přesvědčovali, aby se vzdal. Fuchs dosáhl toho, co měl v úmyslu Shackleton v roce 1915, pouze po strastiplné cestě trvající skoro čtyři měsíce.

Královská expedice byla třetí Shackletonovou expedicí do Antarktidy. Poprvé sem cestoval v roce 1901 jako člen Národní antarktické expedice vedené Robertem F. Scottem, proslulým britským průzkumníkem, který se dostal až na 82°15´ jižní šířky, 745 mil od pólu, což bylo nejhlubší proniknutí na kontinent v té době.

Poté, v roce 1907, vedl Shackleton v podstatě svou první expedici, která prohlašovala pól za svůj cíl. Se třemi společníky se Shackleton s velkým úsilím dostal do místa 97 mil od cíle, pak se však musel obrátit zpátky kvůli nedostatku jídla. Zpáteční cesta byla zoufalým zápasem se smrtí. Skupina však cestu nakonec zvládla a Shackleton se vrátil do Anglie jako hrdina říše. Kamkoliv přišel, všude si ho považovali, byl králem pasován na rytíře a vyznamenaný každou význačnou zemí na světě.

Napsal knihu a podnikl naučnou cestu, kdy projel celé Britské ostrovy, Spojené státy, Kanadu a většinu Evropy. Ještě než však cesta skončila, jeho myšlenky se vracely do Antarktidy.

Byl 97 mil hluboko v oblasti pólu a lépe než kdokoliv jiný věděl, že je to jen otázkou času, než některá z dalších expedic dosáhne cíle, který byl jemu odepřen. Již v březnu 1911 napsal z Berlína, kde byl na své cestě, své ženě Emily: Cítím, že jedna expedice na překonání kontinentu nestačí.

V té době, v roce 1909, dosáhla americká expedice pod vedením Roberta E. Pearyho severního pólu. Poté Scott na své druhé expedici ke konci roku 1911 a na začátku roku 1912 závodil s Norem Roaldem Amundsenem, kdo se dostane k Jižnímu pólu a byl poražen jen o něco více než měsíc. Tato prohra pro něj byla zklamáním. To mohlo být považováno jen za malé neštěstí nebýt toho, že Scott a jeho tři společníci zemřeli, když se zesláblí kurdějemi snažili dostat zpět na svou základnu.

Když se zprávy o Scottově cestě a o okolnostech jeho tragické smrti dostaly do Anglie, celý národ pociťoval smutek. Pocit ztráty byl znásoben faktem, že Britové, jejichž rekordy v objevování byly mezi národy světa zcela nepřekonatelné, museli poníženě zaujmout druhé místo po Norech.

Během těchto událostí se s rychlostí rozvíjely Shackletonovy vlastní plány na Transantarktickou expedici. V raných prospektech, které měly být zasílány fondům s prosbou o poskytnutí prostředků, hrál Shackleton silně na strunu své prestiže a učinil ji primárním argumentem této expedice. Napsal:

Nahlédneme-li na věc sentimentálně, je to poslední velká polární expedice, kterou lze uskutečnit. Bude to významnější cesta než jen na pól a zpět a cítím, že je posláním Britů dosáhnout tohoto cíle, neboť jsme byli poraženi v souboji o Severní pól a poraženi v prvním souboji o Jižní pól. Teď již zbývá největší a nejobtížnější z cest a tou je překonání kontinentu.

Shackletonův plán byl dostat loď na Weddellovo moře a vylodit skupinu psích spřežení, kterou tvořilo šest mužů a sedmdesát psů poblíž Vahselova zálivu, přibližně 78° jižní šířky a 36° západní délky. Přibližně v tu stejnou dobu by doplula druhá loď do Rossova moře, na místo téměř přímou čarou spojené se základnou na Weddellově moři. Skupina na Rossově moři měla za úkol vybudovat řadu skrýší s jídlem od své základny až téměř k pólu. Zatímco probíhaly tyto přípravy, skupina z Weddellova moře by pomalu klouzala po sáních k pólu a žila by ze svých vlastních zásob. Od pólu by pokračovali do blízkosti majestátního Beardmorova ledovce, kde by doplnili své zásoby v nejjižnějším skladu, který by zde umístila skupina z Rossova moře. Další jídlo ze základen podél cesty by je zásobovalo, dokud by nedorazili do McMurdovy základny.

Takový byl plán na papíře a pro Shackletona typický – cílevědomý, odvážný a precizní. Neměl nejmenších pochybností, že by expedice nedosáhla svého cíle…

část IV. kapitola 1.

Prvních několik minut bylo nejdůležitějších – a byly nesnesitelné. Veslaři se snažili zabírat vždy zároveň, ale byli těžkopádní a dávno již vyšli z praxe. Brzdil je také jejich vlastní strach. Kolem plující led bránil veslům v pohybu a vyhnout se srážkám s ním bylo nemožné. Muži v každém člunu se mačkali na přídi a snažili se odstrkovat větší kusy ledu, většina z nich však byla těžší než čluny.

Zvýšené boky Jamese Cairda a Dudley Dockera byly další překážkou. Kvůli nim byla sedátka příliš nízko pro správné veslování, a i když pod sebou čtyři veslaři měli krabice se zásobami, bylo to stále nepříjemné.

Sáně připoutané k zádi Dudley Dockera neustále narážely a zasekávaly se o kusy ledu a po několika minutách je Worsley vztekle odříznul.

Přestože se je žárlivé ruce ledu snažily zadržet, postupovali ke svému velkému překvapení vpřed. S každou další délkou člunu, kterou uplavali, se zdálo, že led ustupuje. Bylo obtížné říci, jestli se otevíral nebo jestli unikali před ledem, který obklopoval Tábor trpělivosti. V každém případě bylo štěstí v tu chvíli na jejich straně.

Zatažená obloha se hemžila kroužícími ptáky. Bylo zde na tisíce holubů kapských, rybáků obecných, stříbřitě šedých buřňáků a buřňáků sněžných. Ptáci vytvářeli tak hustá hejna, že jejich trus doslova bombardoval čluny a donutil muže u vesel mít skloněné hlavy. Velryby byly také všude. Plavaly na všech stranách, někdy až hrozivě blízko – zvláště kosatky.

U kormidla Jamese Cairda byl Shackleton. Nastavil kurs nejvíce na severovýchod, jak to jen led dovolil. Následoval jej Worsley s Dudley Dockerem, pak Hudson ve Stancomb Willsovi. Zvuk jejich hlasů pokřikujících zabrat… zabrat… zabrat… se mísil s křikem ptáků nad jejich hlavami a se zvedáním ledu. S každým záběrem se veslaři dostávali více do rytmu.

Během 15 minut se Tábor trpělivosti za zádí ztratil ve změti ledu. Ale teď už na něm nezáleželo. Ta od sazí umouněná kra, která byla téměř čtyři měsíce jejich vězením – a na které znali tak dobře každé místo, tak jako znají vězňové každou škvíru své cely; kra, kterou začali opovrhovat, ale za jejíž záchranu se tak často modlili – patřila nyní minulosti. Byli ve člunech… skutečně ve člunech a pouze na tom záleželo. Nemysleli ani na Tábor trpělivosti a ani na čas. Existovala pouze přítomnost, a to znamenalo veslovat… dostat se pryč… uniknout.

Během 30 minut se dostali do míst, kde byl led velmi otevřený, a ve 14:30 byli od Tábora trpělivosti míli daleko. Už by jej znovu nenašli, i kdyby chtěli. Jejich kurs je unášel k vysokému ledovci s plochým vrcholkem, který hrozivě narážel na vodu pod vlivem severozápadního vzdouvání. Vlny se tříštily o jeho ledově modré stěny a voda vystřikovala do výšky 60 stop.

Když pluli kolem jedné z jeho stěn, zaregistrovali hluboký chraptivý zvuk, který rychle sílil. Když se ohlédli na pravobok, uviděli lávovitý proud rozvířeného ledu, nejméně 2 stopy vysokého a širokého jako malá řeka, jak se na ně valí z východojihovýchodu. Nacházeli se v místě, kde se setkávaly protijdoucí proudy přílivu a odlivu. Výsledný proud vyvěrající ze dna oceánu zachytil masu ledu a hnal ji vpřed rychlostí asi 3 uzly.

Chvíli na to zírali a nemohli uvěřit. Pak Shackleton stočil příď Jamese Cairda na levobok a zakřičel na posádku dalších dvou člunů, aby ho následovali. Veslaři se zapřeli o nohy a zabrali celou silou od valícího se ledu. Led je však neustále doháněl. Veslaři se obrátili směrem k zádi a dívali se na led, který se vypínal do výšky jejich očí. Ti, kteří neveslovali, popoháněli veslaře tak, že jim počítali do rytmu a přitom dupali nohama. Dudley Docker byl nejtěžší a nejhůře se v něm veslovalo a led jej dvakrát téměř dostihl, ale člunu se pokaždé podařilo o vlásek uniknout.

Po 15 minutách, když začaly muže u vesel opouštět síly, vypadalo to, že se rozbouřený proud vyrovná. O pět minut později se zdálo, že ztrácí svou intenzitu a zanedlouho zmizel tak záhadně, jako se objevil. Ti, kteří předtím neveslovali, se nyní chopili vesel namísto unavených veslařů a Shackleton změnil kurs Jamese Cairda zpět na severozápad. Vítr začal postupně vát jihovýchodním směrem, takže nyní se opíral do zádě, což značně zrychlilo jejich plavbu.

 

Když byly čluny spuštěny na vodu, byla jejich poloha 61º56´ jižní šířky, 53º56´západní délky, poblíž východních toků, které se souhrnně nazývají Bransfield Straight. Bransfield Straight je asi 200 mil dlouhý a 60 mil široký a nachází se mezi Palmerovou zemí a ostrovy South Shetland. Spojuje nebezpečný Drakeův průliv s vodami Weddellova moře – a je to zrádné místo. Bylo pojmenované na počest Edwarda Bransfielda, který sem v roce 1820 doplul s malou lodí, pojmenovanou Williams. Dle Britů byl tak Bransfield prvním mužem, jehož oči spatřily Antarktický kontinent.

Od doby Branfieldova objevu před 96 lety do odpoledne 9. dubna 1916, kdy se Shackletonovi muži proplétali se svými čluny ledem, se o podmínkách v těchto odlehlých vodách zjistilo jen pramálo. Dokonce i dnes Námořní pokyny pro Antarktidu, vydané U. S. Navy Department, začínají v úvodu o Bransfield Straight obranným objasněním, že o této oblasti existuje jen malé množství informací. Má se za to, pokračují Námořní pokyny, že se zde vyskytují silné, nevyzpytatelné proudy, dosahující rychlosti někdy až 6 uzlů. Tyto proudy jsou jen velmi málo ovlivněny větry, takže se zde často objevuje to, co námořníci znají jako vlny jdoucí z opačného směru, když vítr vane jedním směrem a proud se ubírá směrem druhým. V takovou chvíli se voda zvedá do výšky 3,6 a 10 stop a efekt je stejný, jako když se příbojové vlny vracejí do moře a srážejí se s přicházejícími vlnami. Vlny jdoucí z opačného směru jsou pro malý člun velmi nebezpečné.

Počasí v Branfield Straight je navíc téměř vždy špatné. Některé záznamy uvádějí, že obloha je zde jasná pouze z deseti procent. Hustě tu sněží, běžné jsou vichřice, které začínají v polovině února, a s přicházející antarktickou zimou jsou stále častější a prudší.

Čluny, v nichž se posádka plavila k tomuto hrozivému moři, byly dost masivní, avšak žádný otevřený člun nebyl ve skutečnosti stavěný na obdobnou plavbu. Dudley Docker a Stancomb Wills byly kutry – těžké, s čtvercovou zádí z robustního dubu. Jejich norští stavitelé je nazvali zabijácké čluny velryb skákavých nebo dreperbats, neboť původně sloužily k lovu velryb (z rodu Hyperodon). Na přídi obou člunů byl silný sloup, ke kterému měly být přivázány provazy harpuny. Čluny byly 21 stop a 9 palců dlouhé, s 6 stop a 2 palce širokým nosným trámem, měly tři sedátka, pryčny k veslování a malou dřevěnou nástavbu na zádi i přídi.

Do těchto nástaveb byly vsazené krátké a tlusté stěžně, na které mohly být připevněny plachty: avšak čluny byly primárně tažné, poháněné veslováním, ne plachetnice. Jediné, čím se tyto dva čluny lišily, byla prkna navíc, která McNeish přibil na boky Dudleyho Dockera, čímž je zesílil asi o 8 palců.

James Caird byl velrybářský člun se stejně tvarovanou přídí i zádí. Byl 22 stop a 6 palců dlouhý a 6 stop a 3 palce široký. Byl postaven v Anglii na základě Worsleyho požadavků z dřeva baltské borovice, která tvořila opláštění konstrukce z amerického jilmu a anglického dubu. I když byl o něco větší než ostatní dva čluny, byl lehčí a pružnější díky materiálu, z něhož byl postaven. McNeish zvýšil jeho boky asi o 15 palců, takže i když byl plně naložen, stoupl na vodě jen o něco více než o 2 palce. Caird byl proto nejuzpůsobenější plavbě na moři ze všech tří člunů.

Z hlediska váhy čluny nebyly přetížené. Wills vezl osm mužů, Docker devět a Caird jedenáct; v méně bouřlivých vodách, s méně neskladným vybavením by každý z nich mohl pojmout nejméně dvakrát tolik osob. Avšak za současných podmínek byly čluny nepohodlně přeplněné. Konstrukce stanů a srolované spací pytle zabíraly nepřiměřeně mnoho místa. Byly tu také bedny se zásobami a značné množství osobních věcí – to vše ponechávalo jen stěží dostatek místa pro samotné muže.